Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Clare%202.jpg

Většina lidí si myslí, že mají naprosto obyčejný život bez kouzel a nadpřizozených bytostí. I já si to myslela. Jenže pak se v mém životě začaly dít divné věci. Dá se říct, že to všechno způsobil jeden večer. Večer, kdy jsem viděla něco, co jsem vidět neměla.

Jmenuju se Clare, je mi šestnáct a jsem vlkodlak a... ale to je jedno.

Všechno ale někde začíná. A já se ve svých vzpomínkách musím vrátit zpět, abych pochopila, proč začalo tohle...

1. kapitola - Už jsem doma!

Ahoj, je to moje premiéra tady, takže bych vás chtěla poprosit o kritiku, abych se něčemu přiučila. Doufám, že se vám moje povídka bude líbit.

1. kapitola – Už jsem doma!

Clare

„Už jsem doma!“ vykřikla jsem hned po tom, co jsem rozrazila dveře. Je to jen jedna věta a zbaví nás případných rozpaků. Od té doby, co se Sam, můj milovaný starší bráška, dal do kupy s mou o dva roky starší kamarádkou, nechtěla jsem nic riskovat. Seznámili se před dvěma lety a přesně v tu chvíli začalo moje osobní peklo. Už dávno vím, že miminka nenosí čáp ani vrána, ale trénink by si mohli nechat za zavřené dveře svého pokoje. Jenže to jim zřejmě nikdo nevysvětlí.

Tašku s učením jsem hodila někam do kouta a bundu mrskla na židli. Boty skončily někde mezi dveřmi. Dávala jsem si přitom docela na čas a z kuchyně slyšela rychlé pohyby.

„Ahoj,“ usmála jsem se na obě hrdličky ve dveřích. Leah si právě upravovala vlasy a brácha si zapínal košili. Právě včas.

„Nejsi doma nějak brzy?“ zeptal se Sam. Po té co jsem s očima v sloup zavrtěla hlavou, hodil pohled na hodiny a zřejmě uvažoval, jak můžou běžet tak rychle.

„Je něco k obědu nebo si mám vzít chleba?“ zeptala jsem se a pohledem důkladně prohlédla kuchyni.

„Takže chleba,“ zkonstatovala jsem.

„Počkej  Clare,“ zarazila mě Leah, „já něco připravím,“ pokrčila jsem rameny a nechala je na pokoji. Moje volba byla jasná. Doupě. Tak se od smrti mámy přezdívalo mému pokoji. Mamka zemřela, když mi bylo deset a táta dřív než jsem se narodila. A tak jsme zůstali s bráchou sami. Měli jsme štěstí, že ve vesnici bydlel ještě strejda. Asi proto nás nešoupli do děcáku. Brácha si zařídil brigádu a život šel dál. Strejda nám trochu přispíval, ale i tak jsme jenom s bídou vyšli. Ale byli jsme doma a to se stalo hlavní prioritou. Podle okolí jsem byla vychovaná - nevychovaná, ale mě to vyhovovalo. Nebrala jsem drogy, nepila alkohol, nekradla a to přece stačí, ne?

Rozrazila jsem dveře svého království. Gauč, který sloužil taky jako postel, zaplňoval polovinu místnosti. Vedle stála otevřená skříň  na oblečení a zbytek zabíral pracovní stůl s počítačem, který zřejmě zažil dobu ledovou. Mojí nejoblíbenější částí pokoje ale byla knihovna, plná nejrůznějších knížek a časopisů. Střídaly se tam nové lesklé vazby s těmi, co se už skoro rozpadaly. Některé byly vyspravené izolepou nebo obalené do papíru. Knížky, moji nejlepší přátelé. Nikdy se nehádají ani nezradí. Jsou krásné, plné citů a romantických vyznání.

Když jsem jako zmagnetizovaná přecházela ke knihovně, byla jsem tak zabraná do myšlenek, že jsem si nevšimla židle, která, kdo ví proč, nestála na svém místě.

„Do prdele!“ zaklela jsem a chvíli poskakovala po pokoji na jedné noze a dál tlumeně nadávala. Moje ubohá, zatím nezraněná, nožička se zapletla do nějakého provázku a já sletěla na gauč. No jo, neříká se tomu doupě nadarmo, asi si to tu budu muset uklidit. Úklid jsem odložila na dobu určito - neurčitou a vydala se ke knihovničce. Prstem jsem přejížděla po hřbetech knih a četla, mnohdy už oprýskané, názvy. Angelika – Markýza andělů 1, Mrazení, Milenec z temnot, Vampírská akademie, Narnie, Harry Potter,  Hrabě Monte Christo… Zastavila jsem se u oprýskaných a mnohokrát slepovaných Tří Mušketýrů. Padla na mě nostalgie a vytáhla jsem ji. Přivoněla jsem k ní a vrátila se časem zpátky. Vybavila se mi vzpomínka na dobu, kdy mi bylo asi takových sedm let.

Byla noc. Probudila jsem se a dostala strach ze stínů a tmy. Celá rozklepaná jsem sešla po temných schodech až do kuchyně. Nakoukla dveřmi do obýváků a tam seděla máma. Jako vždy v tuhle noční dobu se uvelebila v houpacím křesle před krbem, který plápolal. Byla zabalená do deky a na klíně měla položenou knížku. Moje nohy asi nenašlapovaly tak potichu, jak jsem si myslela. Máma totiž najednou zvedla hlavu a po té, co mě poznala, se na mě překvapeně usmála. V očích měla slzy.

„Proč  brečíš?“ zeptala jsem se jí tehdy. Ona se na mě znovu usmála a natáhla ke mně ruce. Nadšeně jsem se k ní rozběhla a pohodlně se jí usadila na klín. Začala pomalu číst svým hedvábným hlasem:

„Patricku, pravil vévoda, přineste mi skříňku, v níž byly diamantové přívěsky.“ Patrick přinesl zmíněný předmět a La Porte ihned poznal, že patří královně.

„A nyní ještě přineste polštářek z bílého atlasu, kde je vyšit perlami její monogram. Hleďte, La Porte, to je jediné, co od ní mám,“ řekl Buckingham, „tahle stříbrná skříňka a ta dvě písmena. Vrátíte vše jejímu Veličenstvu, a jako poslední památku…,“ hledal kolem sebe očima nějaký drahocenný předmět, „dáte jí ještě…“

Hledal stále, ale jeho zrak, zakalený smrtí, nenašel už nic než nůž, který vypadl Feltonovi z ruky, jeho ostří bylo  potřísněno ještě teplou krví.

„A přidáte k tomu tento nůž,“  hlesl Buckingham a stiskl La Portovi ruku…( Alexandre Dumas – Tři Mušketýři 2)

Najednou se odmlčela, popotáhla nosem a setřela drobné krůpěje, které přetekly z očí na tváře. Tehdy jsem nechápala význam těch slov a když máma začala zase číst, naslouchala jsem jenom jejímu hlasu a nesnažila se rozeznávat a pídit se po významu slov, které jí plynuly z úst. Tehdy jsem tam usnula.

Když umřela, hledala jsem ji každý večer na tom místě u hořícího krbu.  Jenže krb byl vyhaslý a ona tam nebyla. Až tehdy mi došlo, že zázraky jsou opravdu jen v knížkách. Dva roky jsem nedokázala dojít až ke knihovničce, která měla čestné místo v ložnici. A pak se to jednoho dne zlomilo, došla jsem k té skříňce a ona mi vydala svůj poklad. Ve všech knihách byl její otisk, část jejího já. Snad u všech byl napsán list maminčiným ladným rukopisem. Hodnotila knihu, její pro a proti, vypisovala si různé útržky vět, které ji zaujaly. Tehdy jsem získala víc než jen spoustu knih, získala jsem hmatatelný důkaz, že existovala. Že se její ruce dotýkaly těch stránek. Bylo to moje dědictví.

„Jídlo!“ zakřičela Leah zezdola tak hlasitě, až jsem nadskočila. Usmála jsem se na všechno okolo a položila knihu na přeplněný stůl. Když jsem zavírala dveře, podlehla jsem divnému nutkání a otočila se. Asi si tady opravdu budu muset uklidit, uvědomila jsem si a setřela slzy, které mi, kdo ví kdy, vhrkly do očí.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

9)  HMR (29.02.2012 00:06)

Krátké a dojemné, ten odstavec o mamince byl moc krásný

Lia

8)  Lia (17.10.2010 01:17)

Úžasná kapitolka :) hlavně nepřestávej psát a rozviň svůj um fantazie

7)  lucka2010 (15.10.2010 14:07)

nádhera doufám že bude rychle další!!

Michangela

6)  Michangela (14.10.2010 09:01)

Krásné spojení citátu s příběhem!

Gassie

5)  Gassie (13.10.2010 17:10)

Ivanko, krásné.
Jsem opravdu zvědavá, jak se to vyvine.

Evelyn

4)  Evelyn (13.10.2010 17:03)

Krása A tomu věku se mi snad ani nechce věřit.

Ivanka

3)  Ivanka (13.10.2010 16:59)

Děkuju ambro! Přečíst si od tak úžasné spisovatelky komentář u svého dílka je tak moc moc hezké. Je mi třináct.

ambra

2)  ambra (13.10.2010 16:03)

Já už nemůžu číst další povídku . Fakt nestíhám . Jenže je to VÝBORNÝ!!!! Píšeš skvěle, Ivanko!!! Kolik že Ti to je? No já jen zírám...

Ree

1)  Ree (13.10.2010 15:51)

Ahoj. Nikdy neodklikávej Povolit diskuzi, jinak by ti nemohli čtenáři přidávat komentáře ;)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek