Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/csfagsh.jpg

Promiňte za delší čekání, když se nechce, tak prostě nejde nic smysluplného napsat :)

20. Rande

„Halo?“ promluvil do telefonu hluboký příjemný hlas.

„Dobrý den, mluvím s Robertem Jacksonem?“ zeptala jsem se pro jistotu. Třeba má bratra se stejným hlasem nebo kdoví co.“

„Ano, kdo volá?“

„Slíbila jsem vám večeři,“ řekla jsem místo představení.

„Isabello?“ zeptal se a já málem omdlela z toho šoku, že si pamatuje mé jméno.

„Ano,“ vykuckala jsem ze sebe.

„Jsem tak rád, že konečně voláte. Myslel jsem si, že jste na mě zapomněla.“ To těžko.

„Omlouvám se, to číslo jsem našla až teď,“ řekla jsem smutně a odpovědí mi byl jeho upřímný smích. Zasmála jsem se taky a konečně se zeptala.

„Tak můžu vás tedy pozvat na večeři? Co třeba zítra v té restauraci, kde jsme se potkali?“ Rozhodně jsem na svém rande potřebovala pro všechny případy Nicol.

„Zítra je sobota, nepracuji, takže se to hodí perfektně.“

„Tak v kolik?“ zeptala jsem se.

„O půl sedmé? Zarezervuji stůl.“

„Platí,“ usmála jsem se. „Budu se těšit.“

„Já víc,“ řekl a já měla pocit, že ten široký úsměv nemohou moje tváře prostě unést.

„To vám nevěřím. Tak teda zítra na shledanou,“ rozloučila jsem se.

„Na shledanou.“

Zaklapla jsem mobil a debilně se usmála do stropu. Nějak jsem si při telefonátu zvládla lehnout a hloupě se kroutit na posteli. Pootočila jsem hlavu ke dveřím a málem si něco udělala o sloupek postele, jak jsem se rychle posadila.

„Mami! Vylekala jsi mě!“ kárala jsem maminku a dělala, že nevidím, jak se na mě culí.

„Zítra máš rande,“ konstatovala s úsměvem.

„Jo,“ přikývla jsem. Úsměv vystřídal rodičovský výraz, který moc často nepoužívala.

„Zítra večer je společný lov,“ připomněla mi. Málem bych zapomněla. Vždycky jednou za týden jsme se všichni sešli a vyrazili lovit. Poslední tři týdny se přidávala i Bella.

„Zajdu si ještě dneska,“ zamumlala jsem. Už jsem chtěla, aby máma odešla, potřebovala jsem hrozně nutně zavolat Nicol a přesvědčit se, že zítra pracuje. Maminka to zřejmě poznala, takže na mě mávla a s tichým:

„Jdu na chvilku za mámou,“ se vytratila.

Zmáčkla jsem tlačítko rychlé volby.

Telefon stačil u Nicol sotva zazvonit a už mi ho brala.

„Nazdar Is, copak se děje?“ pozdravila mě vesele. Musela jsem se zasmát. Její každodenní nadšení bylo nakažlivé.

„Zítra mám rande s Ty víš kým… a nemyslím Voldemorta,“ vybalila jsem na ni a snažila se nevyprsknout smíchy, když se na druhém konci ozvalo překvapené nadechnutí.

„On ti zavolal?!“ vykřikla tak hlasitě, že bych ji možná slyšela i bez toho mobilu.

„Ne, to já. Našla jsem jeho číslo, které mi tehdy strčil do kabátu. Vůbec jsem si ho nevšimla!“

„Ty jsi blbounek,“ okomentovala to. „Tak co máte v plánu?“

„Zítra o půl sedmé u Ted’s Superior, takže doufám, že budeš v práci.“

„No jasný, budu pečlivě analyzovat každý jeho pohyb, o čemž ti pak ve škole podrobně poreferuju,“ řekla, jakoby četla moje myšlenky. Usmála jsem se. Začínala jsem ji mít čím dál radši. Nepozastavovala se nad žádnými podivnostmi, které mě obklopovaly a mimo to… skvěle se s ní nakupovalo. Na rozdíl od Alice byla smrtelná a dokázala poznat, kdy máme dost.

„Děkuju.“

„Už víš, co si vezmeš na sebe?“ zeptala se. Hrozně ráda bych ji pozvala k nám, abychom mohly prolézt moji šatnu a něco vybrat, ale to nešlo. Ne, dokud tu byla krvežíznivá Bella.

„Už mám pár nápadů,“ řekla jsem vyhýbavě. Kamarádku jsem neoblafla.

„Chápu, Cullenovi nemají rádi návštěvy.“ No, to byla jedna z těch lepších verzí.

„Promiň, třeba někdy v budoucnu…“

„Jo, jasně. Já už musím končit, s bráchou chceme jít na motorky,“ zamumlala. Nicol byla v některých věcech hrozně podobná svému bratrovi Nateovi, až to bylo skoro děsivé. Byl o rok starší než my, ale často jsem se s ním bavila. Byl úplně stejně v pohodě jako jeho sestřička a přitom svým vlastním způsobem. Navíc byl opravdu pěkný. Takový ten tmavý typ s pohledem štěňátka. Jenže mě nikdy nenapadlo o něm přemýšlet jinak, než jako o kamarádovi.

„Aha, tak se bavte. A pozdravuj Nathaniela. Pá!“

„Čau.“ A zavěsila. Super, zvládla jsem ji naštvat. Bylo mi to líto, ale nedalo se nic dělat. Zatímco já jsem u ní už byla několikrát, ona tajemný dům Cullenových ani neviděla.

Povzdechla jsem si a zvedla se z postele, abych se mohla postavit k prosklené stěně a podívat se ven. Venku zuřila sněhová vánice, že se celý kraj slil do odstínů šedé a bílé. Zamračila jsem se. Znovu mi to připomnělo Forks a to divné chování počasí. Skoro jako by mělo spojitost s mými emocemi.

„Tak fajn,“ zamumlala jsem si pro sebe a snažila se soustředit na nějakou hezkou vzpomínku. Pod zavřenými víčky se mi vynořil lehce zakalený obličej doktora Jacksona a zvláštní leskl těch modrozelených očí. Jsem vážně husa. Naprosto platonicky zamilovaná.

Otevřela jsem oči a naprázdno polkla. Po vánici nebylo ani stopy. Místo toho se z nebe pomaličku snášely vločky sněhu s lehkostí jim vlastní. Napadlo mě, jestli bych třeba neměla o tom říct někomu z rodiny. Ale pak jsem si to rozmyslela. Znala jsem už Carlisla natolik, abych si domyslela, co by se dělo. Přinejmenším bych se pro něj proměnila v laboratorní krysu, kterou je třeba pořádně prozkoumat. A máma by nepochybně šílela, že jsem jí o tom neřekla dřív.

Takže ne, nikdo o tom nesmí vědět.

Zbytek dne proběhl monotónně, většinu z něj jsem strávila v posteli s Na větrné hůrce. Konečně jsem měla možnost si knihu přečíst do konce – nehledě na to, že se mi vážně hodila do povinné četby. Asi jsem chápala, co se na ní Belle tolik líbilo. Ta jejich nehynoucí láska, kterou nepřekonala ani smrt. Jediný, kdo jí stál v cestě, byla Kateřina a ta její pýcha. Bylo mi Heathcliffa líto, i když všechno co dokázal svojí oddaností, pošlapal hrubým přístupem k slečně Katce a Haretonovi.

Někdy kolem osmé ke mně do pokoje dotančila Alice s tím svým vševědoucím úsměvem. Ani jsem se nemusela ptát, co viděla, bylo mi to jasné.

„Co si vezmeš na sebe?“ položila přesně tu otázku, kterou jsem očekávala. Alici jsem měla vážně ráda, ale veškerý náš vztah se točil kolem podobného módního vkusu a to mi připadalo tak šíleně povrchní, že jsem se jí v poslední době začala trochu vyhýbat. Myslím, že to poznala, ale nic neřekla. A i přesto tady teď byla a vyptávala se mě na to, co si zítra večer obleču.

„Já ještě nevím Alice, neřešila jsem to.“

Tetička našpulila pusu a beze slova mě obešla do mé šatny. Když se znovu objevila ve dveřích, držela v ruce ramínko, na kterém vysely temně modré koktejlové šaty do půli stehen bez ramínek a krásně zvýrazněným živůtkem o pár odstínů tmavší krajkou.

„V těchto šatech se ho už nezbavíš,“ prozradila mi vědoucně. „Vezmi si k nim černé Louboutinky, myslím, že víš jaké myslím. Nezapomeň na zlaté doplňky, nemáš zač. Pa zlato.“ A bez ohlédnutí pověsila šaty na háček na dveřích a odešla z mého pokoje. Asi jsem nebyla jediná, koho ta druhá štvala. Ale já jsem se přeci Alici do oblékání nikdy nepletla, takže pokud se chová takhle, je uražená.

Pokrčila jsem pro sebe rameny a odběhla do šatny, abych se převlékla do tepláků a nepromokavé bundy. Na nohy jsem si obula gumové boty, které přesně obepínaly mé chodidlo. Skoro jsem je necítila. Jako bych neměla žádné boty.

Seběhla jsem dolů a cestou mávla na Esmé, která zrovna mířila k pračce s plným košem oblečení. Když jsem vyběhla ze dveří, na okamžik jsem zavřela oči a snažila se o co nejpokojnější myšlenky.

Fungovalo to. Přestalo sněžit.

Lov byla delší záležitost, než obvykle. Pod vrstvou sněhu zmizely stopy i pachy ukrytých zvířat a trvalo mi dobrou hodinku, než jsem ucítila závan vůně teplé krve. Tentokrát to byla malá srnka. Už jsem v lovu měla dost velkou praxi, abych se nenechala zmást automatickou lítostí ze zničení něčího života, a rovnou jsem se zakousla do její dlouhé šíje. Jakmile už v jejím těle nebylo nic k pití, pustila jsem se do vyhloubení jámy v zemi, kam jsem tělo srnky schovala. Ledová země šla těžko prorazit, ale byla jsem teď silnější než člověk. Něco jako kus zmrzlé hlíny mě nemohlo zastavit.

Hned jak jsem se vrátila domů, zapadla jsem do koupelny, kde jsem se celá vyzmrzaná naložila do horké vany plné bublinek. Měla jsem co dělat, abych v ní neusnula, ale naštěstí mě chladnoucí voda včas probrala.

Bylo okolo dvanácté, když jsem konečně zapadla do postele.

„Is!“

Zavrtěla jsem se, zdálo se mi, jakoby mě někdo volal.

„Is, drahoušku. Už jsou skoro tři hodiny. Tak vstávej přece!“

Jako malátná jsem otevřela oči a uviděla nad sebou maminčin obličej. Zmuchlané vlasy mě nepříjemně tlačily na temeni.

„Cože?“ vykuckala jsem nějak ze sebe. „Tři hodiny!“

Posadila jsem se tak rychle, že jsem maminku málem praštila do hlavy.

„Doháje!“ vztekala jsem se a snažila se dostat nohy z postele. „Za dvě hodiny musím odjíždět!“

Ještě jsem stačila zahlédnout maminku, jak zakroutila hlavou, než se za mnou zavřely dveře do koupelny.

Ve sprše jsem byla možná tak půl hodinky, než jsem si umyla vlasy jak šampónem, tak balzámem, ale i oholila nohy a podpaží. Nakonec jsem obrátila kohoutek na studenou vodu, abych se probrala a s křikem vyběhla ven. Trochu jsem se zdržela u výběru tělového mléka, vzhledem k tomu, že jich Alice koupila zásobu snad na pár let dopředu. Nakonec jsem vybrala jedno s jemnou vůní medu a celá se s ním napatlala.

Jenže jak jsem tam pak stála a koukala na sebe do zrcadla, došlo mi, že mě možná ani nepozná. Byla jsem jiná. Rysy jsem měla stejné, ale celkově se můj obličej tak zjemnil, jako bych to už ani nebyla já. Musela jsem nějak vrátit čas pomocí make-upu. Nebo to byl aspoň původní záměr.

Nakonec jsem si prostě řekla, že jsou to už dva měsíce, takže si mě nemůže moc dobře pamatovat. Nalíčila jsem se podle vlastního uvážení, jen jemnými stíny, horní černou linkou a řasenkou. Ještě jsem si trochu zvýraznila lícní kosti zdravíčkem a pusu si přejela tělovou rtěnkou. Mezitím mi vlasy celkem seschly, takže jsem si je dofoukala do lehkých vln, které se mi kroutily až do pasu. Sice jsem vlasy měla normálně rovné jako hřebíky, ale naštěstí jim nesmrtelnost dodala trochu poddajnosti. Usmála jsem se na sebe do zrcadla, byla jsem sakra sexy.

Když jsem pak v župánku přeběhla do šatny, trvalo mi už jen chvilku, než jsem našla černé krajkové spodní prádlo s podprsenkou bez ramínek a tělové punčochy. Na zapínaní šatů jsem musela zavolat mámu, aby mi pomohla, protože na ten zip vzadu jsem sama nedosáhla. Ještě jsem si nasadila náušnice po Edwardově matce a jemný zlatý řetízek. Maminka se na mě s úsměvem dívala, když jsem si obula ty smrtelně vysoké boty a vytáhla z šatny vypasovaný černý kabát nad kolena.

„Ji nádherná zlatíčko,“ řekla mi a opatrně mi dala pusu na tvář. Zaculila jsem se na ni a ještě se natáhla pro svoji voňavku, abych si ji pokapala na krk a zápěstí.

„Tak, je čas.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Kitsune

9)  Kitsune (14.02.2013 22:14)

Kuju za komentíky :)))) A jelikož je dneska ten ošklivě růžový den a já si hezky sedím sama doma (to, že zítra jdu na valentýnskou párty nic neznamená - jdu na protest celá v černý), zasednu k wordu a napíšu vám další kapitolku, ať ji tu nejpozději zítra máte, ok? :)

8)  ? (14.02.2013 13:53)

uz se moc tesim na dalsi kapitu a kdy se tam objevi Edward???? jak se bude tvarit kdyz tam najde Jackoba bude aspon bitka?????? :) :) :) :) :) :)

Marcelle

7)  Marcelle (14.02.2013 13:50)

6)  Anna43474 (13.02.2013 21:18)

5)  Petulka (13.02.2013 16:14)

Dufam, že sa z toho Jacksona nevykluje nejakýý magoor :D :D :D :D :D a ináák ja sa ták teším na Edíííka :D dalšiu kapitolu !!! :D :D

4)  Leni (12.02.2013 22:46)

Skvělé. Také je fajn vědět, že Cullenovi také perou prádlo. To se v povídkách moc neobjevuje. Jakoby se jim běžné domácí práce vyhýbali. Což je frustrující, protože mě snad nosí práci i sousedi.

Jalle

3)  Jalle (12.02.2013 20:30)

2)  alice (12.02.2013 20:16)

moc pekne uz se nemuhu dockat dalsi kapitoly a kdy se tam objevi Edvard???:)

1)  BabčaS (12.02.2013 20:15)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek