Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/krev%20a%20vule,ke%20tve%20smule.jpg

Příběh vytvořený díky zbloudilým myšlenkám. Zamýšlený horor, ale díky pracující a bláznivé mysli trochu i komedie.
Co se stane naší hrdince, když jde domů sama z práce aneb Tak trochu vybočujeme z řady.

Krev a vůle, ke tvé smůle

Dnes jsem se s prací trochu opozdila. Všechno se na mě sypalo a nemohla jsem se z toho vyhrabat. Všichni najednou chtěli pomoct, všichni potřebovali domů dříve, ale já jediná jsem tady mohla zůstat dýl, správně?

Kdy už se poučím, že na všechno nemůžu jen tak kývnout?

K tomu se ještě přivalila moje práce za ten týden, co jsem teď marodila, a já tak měla práce nad hlavu. Musela jsem si dokonce vzít prášek proti bolesti. Člověk by nevěřil, jak dobře umí takový růžový prcek pomoct. Díky neustálému zírání do počítače a potom na ty papíry mě začaly neuvěřitelně štípat oči. A z toho, jak se mi to stává skoro pokaždé, i třeštit hlava.

Jo, jsem zkrátka smolař.

Vycházela jsem z té vysoké budovy jako poslední a jenom zamávala vrátnému, který se zrovna díval na nějakou telenovelu. Byl to takový stařík, který málokdy vnímal, přesto mi oplatil stejnou mincí. Netušila jsem, jestli bydlí zde nebo jenom kousek odsud. Dokonce možná spal pouze za svým pultíkem, každopádně tu byl, když jsem odcházela, ale také, když jsem ráno přicházela. Jako by odsud nikdy nevyšel.

Vyšla jsem z točivých dveří a nadechla se studeného vzduchu. V kancelářích bylo horko a dusno, až se to téměř nedalo vydržet, pokud jste nebyli zvyklí. Což já za těch pár let ano. Přesto jsem milovala tu změnu. Jako bych mohla volně dýchat, jako by ruka, která doteď stahovala má žebra a plíce, povolila a nechala mě konečně být.

Přitáhla jsem si svetřík blíže k sobě a druhou rukou jsem si posunula kabelku výš na rameni. Pak jsem ji strčila do kapsy u kalhot, kde jsem nahmatala pepřový sprej. Venku je to po setmění nebezpečné – ne, že by přes den nebylo, jen je všude míň lidí, a to se pak nabírá odvahy – a já bych nerada skončila jako něčí oběť. Vždyť to vidím ve zprávách stále.

Jakmile jsem nahmatala tu malou oválnou věc, ihned se mé srdce uklidnilo. Ten pocit jsem nesnášela. Vyšla jsem ven, abych se mohla zbavit svírání hrudníku, a dostalo se mi znova jen toho; tentokrát ze strachu.

Protočila jsem nad sebou očima a vydala se po popraskaném chodníku domů. Nebylo to nejdál, ale také ne nejblíže. V překladu: na autobus je to velké plýtvání finančními prostředky.

Podpatky klapaly o chodník a já si přála, aby někdo vynalezl tlumiče na tyto dlouhé a často nepříjemné věcičky. Všude okolo vládlo ticho, občas jenom zaskučel vítr, a já tak na sebe upozorňovala všemožné kreatury. Skoro, jako bych na sebe namířila neonové šipky s nápisem: Mouchy, snězte si mě.

Zatím jsem to ale vždy zvládla, nic se nestalo, dokonce jsem nepotkala ani jednu pochybnou existenci… Proč z toho dělám takovou vědu?

Ale já si zkrátka nemohla pomoct.

Pepřák jsem stiskla ještě silněji, jakmile mi přeběhl mráz po zádech, což se mi často nestávalo. A zimou to rozhodně nebylo.

Víte, jak se někomu díváte na zátylek, a on to cítí a otočí se? Teď mě někdo propaloval laserovým pohledem, to nejméně. Určitě mě někdo sledoval. Srdce se mi rozbušilo ještě silněji a musela jsem dýchat pouze po malých doušcích. Srdce utíkalo jako o závod a já měla největší chuť jej napodobit. Jen jsem nechtěla dát tomu někomu vědět, že o něm vím. Zřejmě by se polekal, že mu oběť utíká, a já bych byla v háji už teď. Naštěstí pouliční osvětlení převážně fungovalo. Většinou.

Přede mnou se rozprostíral temný kout a já se raději podívala na obě strany cesty a přešla na chodník naproti. Vypadalo to tam jasněji a já nechtěla riskovat něco tak nebezpečného. Samozřejmě, že nic nejelo, a tak jsem rychlejším krokem přešla ulici. Ruka mě začala bolet, jak silně jsem svírala tu jedinou věc, kterou bych se mohla ochránit, ale já se snažila vydýchat a nedat na sobě nic znát. Občas se mi zdálo, že když ukazujete nervozitu, útočníka to ještě více navnadí a rozdráždí. A o to jsem rozhodně nestála.

„Jak talentovaná,“ ozvalo se někde kolem mě. Ztuhla jsem a zastavila se na místě. Kdyby mě někdo viděl, rozhodně by pomocí mých zad nakreslil naprosto rovnou čáru. Skoro jsem cítila, jak mi vlasy vstávají na hlavě a kolena třesou a srdce sprintuje a prsty drtí tu zatracenou věc, která by mi měla dodat odvahy a pomoct mi se ubránit.

Bohužel jenom měla.

Měla jsem na jazyku otázku ve stylu: „Je tu někdo?“, ale ihned jsem ji zamítla. Určitě ten člověk vyjde ze stínu, ukáže mi ve své ruce nějaký nůž nebo pistoli a řekne, že když jsem ho už našla, nemá to smysl. Že jsem pokazila hru. Pak mě pozve na pivo a poví mi, co měl se mnou v plánu, na čemž se společně pobavíme.

Moje mysl se zase jednou snažila uklidnit vymýšlením hloupostí.

Ale jak to myslel s tím talentem? Talentem dostat se do průšvihu? Talentem zůstat v práci dýl a nenajít si nikoho, kdo by mě doprovodil domů, abych se nebála jako malé děcko? Prosím, jen si řekněte, skoro na všechny špatné věci mám talent, stačí si jen vybrat.

Vydýchávala jsem se a potom se malými krůčky, jako dítě, které se právě učí chodit, vydala dál. Nějaké slyšiny mi přece nemůžou zabránit, abych se dostala domů, no ne?

… nebo ano?

Hleděla jsem raději před sebe a ne okolo. Zřejmě by to přineslo více problémů než užitku. Jako třeba to, že by se ze mě stala socha, nepřestala bych někoho hledat nebo bych domů vůbec nedošla. A kdo ví, co za nehody se stávají, když máte strach.

Zavřela jsem oči a přála si, abych na sobě zrovna teď v tuto chvíli měla tenisky nebo cokoli jiného na běhání. Ne podělané lodičky. Ano, utíká se v nich dobře, ale pomalu. To je podstata problému.

O něco jsem zakopla a skoro spadla na zem, proto jsem oči zase otevřela. Ono to přece jenom bude lepší, když uvidím, kam šlapu a kudy jdu. Ještě nikdy jsem nezkoušela dojít domů poslepu a teď na to rozhodně není čas.

Mráz mi běhal po zádech dál, jako by si tam někdo vytvářel kluziště a chtěl vybírat vstupné, a ten něčí pohled jsem taky nemohla setřást. Jen silou vůle jsem se držela, abych neběžela, ale vypadala klidně a taky pomalu kráčela. Za ten výkon by mi museli dát nějakou cenu.

Přede mnou se vytvořila šmouha a já zamrkala. Možná mi spadlo něco do oka. Znova jsem zamrkala.

Ano, určitě, už je to pryč. Už zase jsem viděla dobře. Možná by taky bylo potřeba si vyměnit čočky, tyhle už nosím docela dlouho. Na sto procent to udělám, až přijdu domů.

Vítr kolem mě stále foukal, dostával se do všech záhybů mého kabátu, a ačkoli bych si to jindy užívala a těšila se z toho úžasného vzduchu na dýchání, teď jsem jenom doufala, až se dostanu do tepla a bezpečí domova. Ne nadarmo se říká: Všude dobře, doma nejlíp

Zahnula jsem za roh. Ještě tři takovéhle delší uličky a jsem celá. A na tento incident budu moct zapomenout a příště si někoho zavolat. Třeba hodinového manžela. Má přece v popisu práce dovádět své klienty v pořádku domů, nebo ne?

Ale zavést by se to mohlo.

Přede mnou stál nějaký člověk. Sako a kalhoty tmavé barvy, která v tom přítmí nešla pořádně rozeznat, vypadaly elegantně. Ale i zdání někdy klame. Nemusel to být hodný člověk, který se ztratil. Navíc takoví lidé okolo sebe často mají ty divně vypadající lidi, kterým se s oblibou říká bodyguardi, ne? Tenhle ale stál sám na opuštěné ulici.

Ne, rozhodla jsem se, bavit se s ní rozhodně nebudu.

Ale on se mnou ano, jak se zdá. „Dobrý večer přeji.“ Proč mi ten hlas připomíná ten, který se ozval ještě před chvílí a který způsobil, že jsem to téměř nestihla na záchod?

Odmítla jsem se s ním bavit. Klopy kabátu jsem si přitáhla více ke krku, pohled sklopila k zemi a přešla znova na druhou stranu cesty. Ani jsem se nenadála a v cestě mi stály nějaké boty. Podívala jsem se výš a spatřila znova toho chlapa. Jak se sem tak rychle dostal?

„Říkám, dobrý večer přeji.“

Rychle jsem polkla a odkašlala si, aby můj hlas nezněl ochraptěle a on si nemyslel, že jsem nějaká slečinka v nesnázích. „Dobrý večer, neznámý muži, se kterým se nehodlám bavit,“ zahučela jsem a snažila se ho obejít. Znemožnila mi to ovšem jeho ruka, která mě pevně chytila za loket. Sevřela jsem v kapse pepřák ještě silněji a nervózně jej žmoulala.

„Já jsem ale neskončil.“

„Ale já jo,“ vmetla jsem mu do tváře a snažila se ho kopnout někam, kde to hodně bolí. Kupodivu jeho celé tělo se přesunulo za mě, a jelikož se části těla od sebe nemohou oddělit, jeho ruka s mým loktem taky. Teď jsem ji měla nepříjemně zkroucenou za zády. Naštěstí ta druhá nedostala žádné domácí vězení a mohla se pohybovat volně. Tak rychle, jak jsem jenom zvládla, jsem pepřák nastříkala do jeho odporné tváře, vytrhla mu svou ruku a utíkala pryč. Lodičky jsem nechala za sebou a utíkala mílovými kroky. Štěstí, že jsem si pro dnešek nevybrala upnutou sukni, kterou bych zřejmě musela roztrhat, ale dlouhé společenské kalhoty.

Moc daleko jsem nedoběhla. Těsně před tím, než jsem zabočila na poslední delší uličku, abych se dostala domů, mi křuplo v noze a jediné, co zabránilo, abych jako siréna vzbudila všechny lidi v okolí, byla ruka toho divného chlapa. Křičela jsem ještě nějakou dobu a z očí se mi valily slzy bolesti. Přesto jsem se snažila bojovat s tou rukou, která byla studená jako led. Házela jsem sebou, nohu se přitom snažila udržet nehybnou, abych nepocítila více bolesti, a nehty jsem drásala jeho maso. Ačkoli jsem si je akorát tak brousila, jemu jsem nezpůsobila ani menší škrábanec.

Bezohledně mě tahal po zemi za sebou do nějaké temné uličky a zlomená noha mi kodrcala o zem, což mě samozřejmě přimělo ještě více křičet. Koho by ne?

Když se moje hlasivky vyřádily a já věděla, že mám bolest aspoň trochu pod kontrolou, pustil mi pusu. Rychle jsem se na něj otočila a prohlédla si ho. Však víte, pro případ, že bych se odsud dostala živá a mohla podat zprávu na policii o tomto násilníkovi.

Ne, že by mě takováhle budoucnost čekala.

Ale, sakra, ta noha bolela jako čert. Ani netuším, jak jsem si ji mohla zlomit. Vždyť jsem o nic nezakopla ani se nepraštila. A on by mi ji za běhu asi těžko zlomil. Nebo snad ne? Jiné řešení jsem vážně neviděla. Samovolně se přece nic neděje, ne?

Vyhnala jsem z očí slzy, abych neviděla rozmazaně, a zkoumala jej. Stál přede mnou tak ledabyle, jako by přišel do kavárny požádat o espreso. Ten tmavý a elegantní oblek neměl ani ždibek smítka a vypadal docela draze. Co mě ale udivilo, vůči hlasu vypadal fakt dobře. Vlasy ve stínu vypadaly světle hnědě, ale jakmile se posunul o kousek dopředu, jako by na mě potřeboval lepší výhled, dostaly nazrzlý odstín. Tvář měl naprosto souměrnou a vypadal jako po plastice. S takovým bych se nezahazovala. Vím, že ostatní by z něj zřejmě šíleli, možná i chlapi, kdo ví, ale já měla chuť ho uškrtit a umlátit kabelkou za to všechno, co způsobil. Můj strach, zlomenou nohu a zřejmě za chvíli i mou smrt.

Nejvíce mě však zarazily jeho oči. Tak vražednou rudou jsem ještě neviděla. Možná viděl můj strach, možná mu jen myšlenky zbloudily, kam neměly, ale jeho ústa se vytvarovala do ďábelského úsměvu. Ještě víc jsem ucouvla ke zdi, která za mnou stála. Kam se posunu příště netuším.

„Teď si můžeme popovídat v klidu,“ oznámil mi sametovým hlasem. Vůbec se to k němu nehodilo. To, co dělal, a to, jak mluvil.

V klidu? Ani náhodou. Otevřela jsem ústa, že začnu křičet, ale nějakým mně nepochopitelným způsobem se ocitl přímo přede mnou a chytil mě studenými prsty za pusu. „Zkus vydat jednu hlasitější slabiku nebo výkřik a utrhnu ti jazyk.“

Nevím proč, ale cítila jsem, že by toho byl vážně schopen. Raději jsem zmlkla a čekala, co po mně bude chtít. Do očí se mi znova valily slzy, tentokrát ne z bolesti (noha zůstávala na místě a ani se nepohnula), ale ze strachu.

„Tak hele, tohle je pro mě novinka.“ Jasně, a pro mě ne. Každý den jsem unášená nějakými tupci, kteří potřebujou v životě nějaké vzrůšo. „Původně jsem chtěl nějakou svačinku…“

„… jasně, ale mě ty tvoje splašený hormony nezajímaj. Proč jsi nešel do nějakého striptýz baru?“

„… ale potom jsem… Cože?“

„Slyšels‘ dobře. Zajdi si do striptýz baru. Tam jsou holky celý nadšený z toho, po čem teď toužíš.“

„Tohle si myslíš?“ zeptal se a potom se začal smát. Zamračila jsem se na něj. Co je na tom vtipného?

„Co ty jsi za ženskou? Každá jiná by se třásla strachy.“

„Promiň, tak já ti tady nabízím psychologický služby zdarma a ty remcáš? Fajn, klidně mi zaplať,“ pronesla jsem ironicky a čekala, kdy mě za mou drzost zabije. Nevím, kde se to ve mně bralo. Možná mi bolest zastínila smysly, možná jsem se snažila jakkoli bojovat, pravdou však zůstávalo, že se mi slzy z očí vysušily a moje srdce zavelelo k útoku.

„No jo, měl jsem to vědět. Tvůj dar znám a stejně jsem to nepředpokládal.“

„Jo, můj dar dostávat se svou vinou do průserů,“ zamumlala jsem a cítila se bezmocně. Jak jsem mohla bojovat? Kdybych měla aspoň samurajský meč jako Uma Thurman z Kill Billa, možná bych měla naději.  Ale takhle? S kabelkou, zlomenou nohou, obroušenými nehty a vypoužitým pepřákem?

„Ne, to jsem nemyslel.“ Zdá se mi to, nebo z jeho plánu na mou smrt sešlo? Ne, že bych si stěžovala, jen bych to ráda věděla, abych si mohla zajít do nemocnice s tou nohou. I když kdo ví, kdy bych tam takhle došla?

„Sakra, jsi talentovaná, ale je to strašně otravné. Teď ve mně vše křičí, ať jdu pryč. Ale to já neudělám. Neztratím tak vzácný dar.“

„Ale mně to nevadí. Klidně jdi. Zajdi si na drink, nebo si dej nějakou večeři. Já tu na tebe mezitím určitě počkám,“ dodala jsem ironicky. Možná, kdyby mu to trvalo hodinu, bych se domů doplazit stihla.

„Přestaň s tím!“ křikl na mě a z očí mu začaly sršet blesky. Můj strach se obnovil a teď už jsem nebyla taková hrdinka. Srdce jako zbabělec zavelelo na ústup, ačkoli jsem neměla jak. Chtěla jsem zase něco kousavého dodat, ale on se ke mně přibližoval a vycenil bílé tesáky a zasyčel. Doslova tesáky, protože dva jeho přední zuby byly delší než normálně. Sakra, copak si tu hraje na hraběte Drákulu?

„Je to otravné. Původně jsem tě přišel zabít a dát jako svačinku, pak jsem zjistil tvůj dar. Přeměním tě,“ rozhodl se a olízl si úchylně rty.

„Na…“ polkla jsem. „Na co?“

„Na upíra,“ řekl mi a potom protočil oči. Bouchl se pěstí do čela a vrhnul se na mě. Vykřikla jsem, ačkoli mi ještě před chvílí vyhrožoval, ať to nedělám. Myslím, že byl tak zabraný do toho, po čem toužil, že se na nějaká pravidla vykašlal.

Cítila jsem ostré zuby na krku, které se tam zabořily. Snažila jsem se ho praštit do tváře, ale ruka mě z toho bolela, jako bych mlátila do zdi. Potom se odtáhl a kousl mě do ruky, která právě letěla vzduchem. Tou volnou jsem si chytila ránu na krku a pomalu mi začalo docházet, že s tím upírstvím si vážně nedělal srandu. Přes ruku jsem cítila, jak se krev valí ven a mně se začíná dělat špatně od žaludku. Sice sem nedopadalo mnoho světla, přesto jsem viděla kolem sebe krůpěje krve a stále znovu se mi před očima přehrávala vidina jeho zubů, které se ke mně nadlidskou rychlostí přiblížily.

Od krku se mi začalo po těle prohánět teplo, po chvíli od kousnuté ruky a poté i od nohy, která mě původně bolela kvůli zlomenině, ale teď se rozhodl z ní také udělat cedník. Začala jsem křičet, ale ihned mi v puse přistál nějaký kus látky. Okolí jsem začala vnímat jen matně, ale vítr kolem sebe jsem cítit ještě dokázala. Jako bych jela v rychlém autě bez střechy.

Přeměnit. Chtěl ze mě udělat upíra. Ale já nechci. Netuším, co všechno to obnáší, ale nechci to.

„Jdi… se… bodnout,“ zaskuhrala jsem k němu, jakmile jsem dokázala z pusy vyplivnout ten odporný kousek látky. Přála jsem si, aby se ten oheň šířil raději v jeho těle, když mi tohle všechno způsobil. Prostě ať jsem toho já ušetřena.

Házela jsem kolem sebe a volnou rukou se škrábala do krku, jako by mi to mohlo od té zatracené bolesti pomoct. Chtěla jsem si vyrvat maso z těla, možná by to zabralo, ale kdepak.

Sakra, copak to bude jako v práci? Nepostavím se tomu na odpor? Prostě to přijmu jako fakt a všemu se podvolím? V práci jsem nikdy neřekla ne, vždy jsem se snažila všem vyhovět, abych si nenadělala nepřátele.

Ale teď jsem se rozhodla vzbouřit. Konečně mám pádný důvod za svůj boj. A to, že neudělám tomu upírovi radost, je jenom třešinka na dortu. Prostě nechci být někdo, kdo po nocích prochází ztemnělé uličky, děsí hodné lidi, jako jsem třeba já – ano, narcismus z toho kape každým coulem –, a usiluje jim o život.

Zkrátka jsem si v duchu říkala, že mě to nepřemůže. Nemůže. Netuším, jak celá ta blbost funguje, jestli se dá zvrátit, ale pokud ano, tak já se stanu zářným příkladem, jak se to dělá.

„Zabiju tě,“ vyhrožovala jsem mu a raději kvůli bolesti zavřela oči.

„To se ti nepovede,“ uchechtl se. „Jako novorozená budeš lačnit po krvi a na nějaké zapalování upírů si ani nevzpomeneš.“

„Blbče,“ zašeptala jsem a v duchu si pomyslela, že to bude to první, na co pomyslím. Zapálit ten jeho blbý zadek.

Cítila jsem, jak se mi kost sama od sebe narovnala a zlomenina zmizela. Ale to rovnání nebylo zrovna příjemné. Znova jsem bolestí vykřikla.

„Nechcu!“ řvala jsem, jak nejvíce to šlo. V duchu jsem si stále opakovala, že nepodlehnu, že se tomu ohni vzbouřím, jako mantru. Dokonce jsem si představovala hasičské auto, které přijede a pomůže uhasit ten požár.

Cítila jsem paniku, když se oheň stále šířil dál po mém těle. Odpor a bezmoc se taky přimíchaly. Proč, sakra, já?

Nevím, jak dlouho to trvalo, ale po nějaké době se cosi změnilo. Cítila jsem, jak se rány zacelují, ale oheň zároveň pomalu mizí. Otevřela jsem znova oči a viděla naprosto vyjeveného upíra. Oheň se stahoval do svých původních epicenter a já cítila novou sílu k boji. Panika ustupovala, strach zůstával a nevěřícnost a naděje přicházely.

A také zadostiučinění.

„Cože? Ty… Vždyť je to zatím jenom asi hodina. Jak… ty nemůžeš…“ koktal. Stále jsem se nehýbala, ať si říkal, co chtěl.

„Chci znát tvé jméno,“ zaskuhrala jsem a hrála bolest, která ještě nezmizela úplně. Raději jsem oči znova zavřela. Přece se nepřipravím o moment překvapení, ne? Už takhle poznal, že je něco špatně.

„Edward,“ zašeptal jako v transu. Hm, kdo mu dal tak hloupé jméno?

„Matka…“ nadechla jsem se zhluboka pro efekt, „tě musela nenávidět.“

Kde mám kabelku? Nějaký zapalovač tam určitě mám. Kolikrát mě někdo žádá o oheň. Ne, že bych měla kuřáky nějak extra v lásce, ale je lepší jim zapálit a potom se vzdálit. S nervózním člověkem totiž často není řeč.

Teatrálně jsem sebou občas hodila a snažila se nějak prohmatat kabelku. Štěstí, že jsem si ji, jakmile jsem vyšla ze dveří, silně přitiskla k rameni. Ani při boji s tím upírem jsem ji neztratila.

Sakra, není tam.

Pak mě ale napadla spásná myšlenka. Ještě jednou jsem sebou hodila a trochu i zakřičela - přece mě to má zevnitř pálit zaživa, ne? -, abych se dostala prsty ke svým kalhotám. Skvělé. Byl tam. Vzpomněla jsem si totiž, že jsem zapalovala kolegovi, který odešel asi půl hodiny přede mnou. Už mířil domů a nemohl najít oheň, a jelikož věděl, že jej nosím stále při sobě… Přesně tak, znova jsem řekla ano.

„Pojď sem, Edwarde… Skoro tě… neslyším.“ Troška křiku kvůli důvěryhodnosti. „A jakýže to mám…“ Dál jsem to nedopověděla, určitě si to dokáže doplnit. Znova jsem sebou hodila a zapalovač pevně chytla do ruky, aby nešel pod mými prsty vidět.

„Dokážeš mást, odvést pozornost.“ Fajn, super. A k čemu mi to je?

Přišel ale blíž, možná se chtěl přesvědčit, jestli vážně ještě hořím (jak kruté od něj), možná skočil na mou hru. Na nic jsem nečekala a cvakla zapalovačem. Ihned chytil, jako by byl politý benzínem.

Hm, za takový materiál by nejedna firma zaplatila. Jako topivo by se ohromně hodil.

„Slíbila jsem ti, že tě zabiju. Víš, jak to bylo hnusné? Ty plameny uvnitř? Teď je cítíš i ty,“ smála jsem se mu. Nikdy jsem sice nebyla pomstychtivá, ale tato zkušenost mě zřejmě změnila. Možná jsem se z toho všechno zbláznila, ale byla jsem šťastná, že umírá.

A to tak, že hodně.

„Nikdo to ještě nezvrátil,“ křičel do okolí a snažil se nějak uhasit. Vlastně netuším, jestli nakonec umřel, ale z očí mi zmizel velice rychle.

Jakmile mi z krve zmizel adrenalin, strach mě přepadl v plné míře a já si až teď začala plně uvědomovat, že jsem se postavila upírovi, že jsem přežila nějakou blbou proměnu a…

… že několik dní nevytáhnu paty z domu. Netušila jsem, kam mě to zanesl, ale po nějakém tom bloudění jsem se dostala domů. Jakmile jsem strčila klíče do zámku, zjistila jsem, že začalo svítat. Dveře jsem otevřela, ale nevstoupila dovnitř. Netušila jsem, co se podělalo, ale přeměna, aspoň podle jeho reakce, vůbec neproběhla, jak měla. Byla jsem teda upír? Zůstala jsem ještě chvíli, dokud se mě nedotkl první paprsek slunce. Nic mě nepálilo, nezačala jsem hořet. Takže upír zřejmě nebudu.

Aspoň jedno plus, oddechla jsem si.

Asi dva týdny jsem doma ležela a nevylezla z postele nebo gauče. A pokud ano, tak jenom proto, abych šla nakoupit nějaké ty potraviny. Doma jsem většinu času pouštěla filmy s upíry, u kterých jsem se smála jako šílenec.

Asi ve mně ten incident vážně něco zanechal, a nejen mou narušenou psychiku; protože když jsem jednou krájela mrkev, omylem jsem se řízla do prstu. Rána se ovšem asi po minutě zahojila a zůstala z ní jen jizvička. Po pěti minutách kůže vypadala, jako by tam nikdy nic nebylo.

Z práce mě kvůli neplnění docházky vyhodili a já se stejně chtěla odstěhovat. Našla jsem si malý byt, který mi nepřipomínal ten velký prostor, v němž jsem se po nepodařené přeměně probrala, a našla jsem si práci ihned vedle vchodu. Nebyla sice tak dobře placená, ale vše se dalo zvládnout. A navíc, pokud jsem se tam opozdila, nemusela jsem být ve tmě dlouho sama. Přesto jsem nejraději vycházela ven jenom přes den, a jelikož zde často svítilo sluníčko, stále dokola jsem se mohla přesvědčit, že nejsem žádná krvelačná zrůda.

Možná mě tehdy zachránil osud, ale na ten já většinou nespoléhám. Možná to bylo silou vůle, která v tu chvíli byla hodně naštvaná, možná jsem měla silnější krev než to, co zahájilo proměnu. Ale ten upír se z toho nevzpamatuje, jestli ještě vůbec žije. K jeho smůle si vybral právě mě.

A k mé smůle taky.

 

Povídku bych chtěla věnovat MINE, které jsem tímto nápadem způsobil nemalé problémy s její múzou. Za to se ti omlouvám a věnuji ti tento komedio-horor. :)

blotik :)

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

2)  hela (28.08.2013 11:23)

to bylo divný

Kate

1)  Kate (22.08.2013 23:52)

Mně se povídka moc líbila.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek