Sekce

Galerie

/gallery/Krásná labuť.jpg

Téměř songfic o tanci...

 

Vlastně ani nevím, co mě to napadlo. Možná to bylo tím blátem na ulici, které bylo jedním z důvodů zamračených lidí s černými myšlenkami, všude kolem. Doba po vánočních svátcích a silvestrovských oslavách dávno minula. Vše se vrátilo do stereotypní šedi, která byla všude znatelná. Chtěl jsem se alespoň na chvíli obklopit něčím jiným, něčím snad příjemným. A tak jsem vešel do otevřených dveří malého divadla, kde zrovna probíhalo představení absolventů konzervatoře.

Program se chýlil ke konci, takže mě čekalo jen poslední číslo jakési nadějné primabaleriny.

Hudba začala hrát a já tu skladbu hned poznal. Zvláštní, proč si nevybrala rovnou Labutí jezero, ale  tenhle kousek? Ale když po špičkách vtančila na podium, tak jsem to pochopil. Ani Saint-Saënsova Labuť nebyla pro její pohyby dostatečně jemná a vystihující. Jak ladně zvedala paži, poté zápěstí a nakonec prsty dokreslující ten jedinečný tah labutích křídel při vzletu. Téměř neznatelné krůčky po špičkách na kraj scény a pak – další nečekané máchnutí křídly jako by se doopravdy vznášela. Následovala pomalá otočka, při které se snad zastavil čas, a ona s jednou nohou za svými zády opsala osu. Krásnější než ten bílý pták, lehčí než jeho peří a půvabnější než jakékoli zachvění křídel.

Když se pak sesunula na zem a svým tělem opisovala pohyby labutí šíje, zjistil jsem, že nedýchám, skoro jako většina sálu. Rozdíl byl pouze v tom, že já dýchat nepotřeboval. Jak vůbec někdo může dosáhnout tak dokonalých gest!

Načechrání peří a další vzlétnutí tak silné, až jsem měl pocit, že zvířený vzduch z máchnutí jejích paží mě téměř uhodil do obličeje. Několik ladných skoků a těch neuvěřitelně pomalých toček a – konec. Proč jen Saint-Saënsova invence nebyla delší. Dokázal bych se na ni dívat celé hodiny a ne jen pár minut.

Pochopitelně, že celý sál ve stoje aplaudoval. Jen já seděl stále neschopen jakéhokoliv pohybu, protože jsem nechtěl svou neohrabaností narušit její dokonalost.

Radostně se ukláněla a přijala i několik kytic, za které nesměle děkovala. Její skromnost působila dosti kontrastně s jejím mistrným a sebejistým tancem.

Nakonec se uklonila naposledy a zmizela kdesi v zákulisí. Lidé se pomalu začali rozcházet či se ještě zdrželi na pár slov, aby zhodnotili celé představení. Ale žádná slova, kterými ji hodnotili, nebyla dostatečně výstižná.

Ona netančila, ona byla labutí tělem i duší. Jak vzácný je takový člověk v dnešní době. Snad stejně jako černá labuť mezi těmi bílými.

Sál se vyprázdnil a já pořád seděl na svém místě a hleděl na podium, kde jsem dosud viděl jedinečný tanec vyjadřující hloubku své vykonavatelky.

„Promiňte, pane, ale už budeme zavírat,“ vyrušil mě ženský hlas z myšlenek. Proti své vůli jsem musel své místo opustit.

 

 

 

Uběhlo několik týdnů. Poslední sníh dávno roztál a i sněženky již odkvetly. První jarní květy začaly vonět ulicemi.

Chtěl jsem se vrátit k rodině, ale cosi mi nedovolilo opustit město, ba ani čtvrť. Pořád jsem se toulal po těch samých místech. Jen občas jsem si krátil čas v jednom podniku, kde hosté mohli hrát na klavír. Bylo to asi díky tomu, že tak zlákali k návštěvě a konzumaci více studentů konzervatoře.

Sedával jsem u toho, ne zrovna kvalitního, nástroje často. Vždy jsem si poručil sklenku červeného vína, která nakonec skončila v rukách nějakého nadšeného – většinou již podnapilého – posluchače. Nikdo jiný by ani nebyl schopen poslouchat s takovým zájmem, když jsem pořád dokola hrál stále jednu a tu samou skladbu.

Někteří si mysleli, že ji hraji proto, že jinou ani neumím, ale to nebyla pravda. Stačí mi, když z not zahraji skladbu jen jednou a pak ji mám už navěky vrytou do paměti. Jenže mně nešlo o ty líbivé tóny, kterými se jedna část Zvířecího karnevalu honosila. Stačil mi jen jeden takt a já ji viděl živě před sebou, jak celá v bílém tančí, ne, vznáší se jako ten nejkrásnější pták.

Dnes jsem teprve usedl ke klavíru a prohlížel si klaviaturu. Už včera mi přišlo, že některé tóny jsou na hranici únosnosti a budou potřeba doladit. Když jsem se to pokoušel vysvětlit vedoucímu, bylo mi dáno jasně najevo, že pokud mám s pianem nějaký problém, mám začít chodit jinam. Asi měl pravdu, jenže já netoužil po jiném nástroji.

Co s tím? Nesnesu hru na rozladěný nástroj. A co to zkusit v jiné tónině, to by nemusel být takový problém.

„Jako vždy?“ zeptal se číšník na mou objednávku. Jen jsem přikývl a konečně začal hrát.

Venku se spustil lehký jarní déšť, který zahnal skupinu několika studentů do baru. Jejich smích mě trochu vyrušil ze soustředění, a tak jsem raději zavřel oči.

Nějaké kroky se ke mě přiblížily a jakási osoba zůstala stát kousek ode mně. Nejspíš další z alkoholem omámených hostů. Cítil jsem jeho upřený pohled na své tváři. Nevydržel jsem to a podíval se mu, vlastně jí, do očí.

Byla tak bledá i přes lehký ruměnec ve tváři a její oči byly snad stejně podmanivé jako její tanec. Nemohl jsem uvěřit, že ji znova vidím.

Jednu ruku měla položenou na klavíru a s hlavou lehce nakloněnou do strany poslouchala hudbu nesoucí se z klavíru.

Hleděli jsme si do očí a ani jeden z nás nechtěl uhnout.

Skladba skončila.

„Víte, že když si labuť najde partnera, je s ním po celý život?“ zeptal jsem se.

Přikývla.

„A když pak jedna z nich zemře, ta druhá vyletí do výšky a pak se střemhlav pustí dolů, aby si o hladinu zlomila vaz a byla tak i po smrti se svou  družkou?“

Srdce se jí divoce rozbušilo a téměř neslyšitelně pronesla: „Chtějí být spolu navždy.“

A já si dovolil dotknout se její ruky, která se ke mně přibližovala...

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

emam

12)  emam (17.07.2014 13:49)

Dámy
Katuško, HMNM Asi bych s tím zase měla trochu pohnout, ale mám zaPřekážkováno A na papír bych to raději nedávala. Přeci je už tak nám lesy řídnou;)
Row, díky tady, tam i onde :)

kala

11)  kala (14.07.2014 17:21)

Rowana

10)  Rowana (12.07.2014 08:12)

Krásné. (Hluboký povzdech.) Chybí mi tady nějaký dostatečně jemný smajlík.

HMR

9)  HMR (11.07.2014 18:30)

chjo...

miamam

8)  miamam (11.07.2014 14:57)

Něžná krása Úplně jsem to měla před očima, balet i osamělého pianistu... n.n

7)  a. (11.07.2014 07:50)

Hanetka

6)  Hanetka (11.07.2014 06:57)

A už to nikdy nebude sólo. Vždycky jenom pas de deux.

Kate

5)  Kate (10.07.2014 21:56)

Och, Emí... TAK ladně, jemně a s citem napsaná kapitola, až jsem skoro cítila, jak mne ovanul zvířený vzduch po mávnutí paží tanečnice. Takový zvláštní, jemný pocit, který bere za srdíčko! Jakobych tam byla s nimi. Zasněně koukám a nemůžu se tvé povídky nabažit. Tak lehoučká...
Fantastické popisy prostředí!
Děkuji moc za ten zážitek. Potěšila jsi moji romantickou duši!

4)  Seb (10.07.2014 19:31)

Taková krása, úplně jsem ten tanec viděla před očima, dokonale se ti povedla vyjádřit celá atmosféra příběhu i s hudbou. Děkuji.

3)  BabčaS. (10.07.2014 19:30)

SestraTwilly

2)  SestraTwilly (10.07.2014 17:39)

Ema,krásna,nežná variácia na tému láska.:-) Tieto tvoje jenorázovky by si zaslúžili vyjsť knižne,ako zbierka poviedok o láske.:-)
Nehovoriac o tých zo série HMNM....;-)

1)  lumikk (10.07.2014 14:43)

Krásný příběh, lehoučký jako peříčko

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella