Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Bella%20smutn%C3%A1.jpg

Když se jen pár drobností stane jinak aneb Osudu neujdeš…

 

 

Už jsem to nemohla déle odkládat. Všechny ostatní věci – ty, co se postěhují s námi – čekaly roztříděné a vzorně zabalené v několika pevných bednách a krabicích, které pár posledních dnů dělaly z průchodu malou vstupní halou dobrodružnou výpravu. Zítra ráno přijede stěhovák, všechno naloží a vítej, nový živote. I když – vlastně nic mimořádného se neděje a dít nebude. Jen stěhování za novou prací.

Tu poslední nevytříděnou krabici jsem prostě mohla jenom omotat pevnou lepicí páskou jako ty ostatní. Nebo ji dokonce vyhodit, spálit, což byl nakonec osud spousty věcí z toho předstěhovacího generálního úklidu. Ale to byla jen prázdná úvaha. Plácnutí do vody, aby řeč nestála. Protože každá buňka mého těla věděla, že zase nastal čas, kdy si musím oživit vzpomínky, opatrně z nich setřít prach, a i když to znovu bude bolet, zase si tím projít.

Za ty roky jsem dospěla k celkem rozumnému vysvětlení, proč tu ránu prostě nemůžu nechat zahojit, zarůst jizvou, která se připomene jen občas, když na sluníčku trochu změní barvu. Proč raději pravidelně sedřu ten strup tak důkladně, že o zahojení nemůže být ani řeč. Je to prosté – ta rána a bolest, která ji věrně provází, je nakonec – krabici na mém klíně navzdory – to jediné skutečné, co mi ho může připomenout. Drobnosti, které jsem teď pomalu začala rozkládat kolem sebe, uprostřed už téměř vyklizeného pokoje, představovaly jen dobře nabroušené skalpely, které mi v tom trochu flagelantském rituálu pomáhaly.

Tlustou ročenku absolventů jsem odsunula tak daleko, jak jen to šlo. Začít fotkou bylo nad mé síly. Možná raději druhé setkání?

Opatrně jsem rozložila arch papíru, na okrajích se už začínal třepit.

Zápis z laboratorní práce – Fáze mitózy

Použitý vzorek – kořenové buňky cibule

Vedoucí učitel – Mr. Banner

Zpracovali: Isabella Swanová, Edward Cullen

Vzorek 1 – Profáze

Vzorek 2 – Anafáze

Vzorek 3…

Lehce jsem se dotkla těch dokonalých písmenek a přistihla se při úsměvu. Vzpomínka na mou hloupou snahu udělat na něj dojem mě vždycky pobavila. Nechápala jsem, proč se tak snažím – tehdy ještě ne. Vždyť týden předtím, při prvním setkání, na mě ani nepromluvil a tvářil se, jako bych mu přejela psa. Ani při téhle laborce jsme si moc nepopovídali. Snažil se, to ano, ale byla jsem z něj tak nervózní, že jsem se zmohla jen na pár jednoslabičných odpovědí. Dokud se držel bezpečných témat – ten den padal první sníh – ještě to šlo. Ale pak se zeptal na mou rodinu, na mámu, a já spotřebovala všechnu sílu na to, abych nepustila přes víčka ty pitomé slzy. Vypadal rozpačitě a trochu vyděšeně, zřejmě si udělal vlastní a dost přesný úsudek o mém duševním zdraví.

Další papír, který jsem vytáhla, ale dokazoval, že aspoň po fyzické stránce je moje hlava v pořádku. Datum se oproti předešlému záznamu lišilo jen o den – a přece se během těch pár hodin pro mě změnilo všechno.

Náledí. Parkoviště. Podivné objetí. Edward, který mě to ráno překvapil, protože krátce potom, co jsem dorazila ke škole, přišel za mnou až k autu.

Jenže jsem se nikdy nedozvěděla, co mi vlastně chtěl.

Auta, nad kterým řidič evidentně ztratil kontrolu, si všimnul mnohem dřív než já, smýknul mě stranou a zmizel téměř vzápětí – ještě před tím, než se kolem seběhla celá škola. Kromě mírně krvácející odřeniny na tváři mi nic nebylo, přesto mě odvezli do nemocnice a já absolvovala kompletní vyšetření. Celou dobu jsem nepustila z ruky předmět, který se stal možná mou nejcennější relikvií – zvláštní kožený náramek s nádherným znakem z jemně tepaného stříbra. Přišel o něj při té záchranné operaci – podle roztřepené praskliny se zřejmě zachytil za některou z rezavých pokroucených hran nárazníku mého tehdejšího auta – starý náklaďák toho měl rozhodně víc za sebou než před sebou.

Teď jsem vzala do ruky malý hedvábný pytlík – stačilo jemně třepnout a náramek se znovu ocitnul na mé dlani. Tehdy jsem měla výčitky, že bych mu ho měla vrátit. Ale pořád jsem to odkládala – snad na chvíli, kdy vyčerpám všechny ostatní důvody s ním mluvit. Zvláštní bylo, že časem mě ovládl pocit, že on ví, kde jeho šperk skončil a nevadí mu to – že je snad dokonce rád. Vždycky jsem měla bujnou fantazii.

Další dny po tom incidentu se mi vyhýbal. Taktak jsem mu stihla poděkovat, když jsem na něj konečně narazila u vchodu do jídelny. Nejistě přešlápnul a jen zamumlal nějakou obvyklou frázi. Nepřestával přitom vyhlížet své sourozence. První přicházela ta drobná tmavovláska. Hrozně se na ni zamračil, ale ona se usmívala a zároveň nadechovala k pozdravu. Jenže než stihla něco říct, popadl ji Edward za loket a doslova ji odvlekl do rohu jídelny, kde se krátce, ale očividně ostře pohádali.

Ona pak vyběhla ven, znovu kolem mě, jen se lehce usmála a přes rameno na mě křikla cinkavým hlasem:

„Promiň, Bello, bude to prostě trvat o něco déle.“ Znala moje jméno?

Nikdy nedostala šanci mi to vysvětlit. Už jsme spolu nemluvily, ale občas se mi zdálo, že se na mě od jejich stolu přes celou jídelnu usmála.

Ano, jídelna, jedno z mála míst, kde jsem ho pak vídala. Biologii si vyměnil za jiný předmět, a až do závěrečných zkoušek jsme neměli společnou jedinou hodinu.

Takže to, co jsem teď pomalu lovila z krabice, bylo už jen pár sešitů z posledního ročníku – okraje volných listů byly kromě bezvýznamných čmáranic pokryty mnoha variantami dvou písmen – E a C. Ta stejná, kýčovitě zdobená písmenka, malovala do svých sešitů zřejmě každá druhá studentka Forkské střední. Edward byl školní hezoun, i když trochu netypický. Nebyl populární v tom běžném smyslu slova, prostě se – své introvertní povaze navzdory – stal hlavní postavou ve snech spousty mých spolužaček.

Já nebyla výjimečná. Naprosto v ničem. Možná v nešikovnosti, ale to nebyla ta správná položka na seznamu těch, které by mi mohly zvednout sebevědomí.

Nakonec jsem se od zástupu jeho obdivovatelek odlišila jen v jednom detailu a ani na ten jsem nemohla být pyšná – prostě se to nějak přihodilo a mě i můj život to změnilo napořád. Ukázalo se, že Edward Cullen nezůstane mým prvním školním poblázněním, na které budu s nostalgií vzpomínat.

Nějak se stalo, že Edward Cullen se stal mou životní nenaplněnou láskou.

Jako vášnivou čtenářku Shakespeara a Jane Austenové mě to nemělo překvapit.

Nepřekvapilo. Jen mi to občas připadalo nefér.

V krabici zbývaly poslední tři věci.

Hedvábný kapesník, spíš šátek, s vyšitým monogramem EC.

Další hodina biologie. Už bez Edwarda. Určování krevních skupin. Och. Jen při té myšlence se mi znovu udělalo špatně. Ne, pane Bannere, nikdo se mnou nemusí na ošetřovnu, jistěže to zvládnu sama. Měla jsem bolavé rameno, jak jsem se – místo o nějakého ochotného spolužáka – opírala poněkud potácivě o každou stěnu, o každý roh.

Studený vzduch mi udělal dobře, ale slabost v nohou přetrvala. Svezla jsem se na mokrý chodník mezi budovami.

Nevím, kde se tam vzal.

„Bello, co je ti, Bello?!“ Jeho hlas zněl až odněkud z parkoviště, ale zároveň mě v tu samou vteřinu bral do náruče. V tu chvíli bych se nejraději propadla.

„Prosím, řekni mi, co je s tebou,“ zašeptal. Na chvilku jsem otevřela oči. Ty jeho byly blízko. Během následujícího okamžiku se to zlato v nich přetavilo v noc. A pak byl ještě blíž. A pak jsem omdlela doopravdy.

Na ošetřovně mě probral chladný a vlhký dotek na čele. Zamrkala jsem. Stál v nejvzdálenějším rohu a se strachem v očích mě sledoval. Opatrně jsem si sáhla na hlavu. Omluvně se usmál:

„Sestra ten obklad chystá už deset minut, tak zatím aspoň tohle.“ Pomáhalo to. Nevěděla jsem, jestli víc jeho namočený kapesník na mém čele nebo jeho oči, které přede mnou konečně neutíkaly. Ale vyčetla jsem z nich asi víc, než tam skutečně bylo, protože od toho dne se mi vyhýbal ještě usilovněji.

I teď, po letech, i když ten kousek jemné látky leží tak dlouho na dně krabice, se mi zdává, že když se zhluboka nadechnu, cítím tu vůni, která mi znovu zrychluje tep…

Předposlední věc.

Znovu to zabolelo. Tištěné oznámení o konání školního plesu. Jako by se na mě domluvili. Jen proto, že jsem ještě neztratila punc něčeho nového, neokoukaného, se mě během jednoho dne pokusilo pozvat na ten hloupý ples hned několik spolužáků. Viděla jsem rudě.

Ještě jsem nevychladla, když následující den ráno postával u mého parkovacího místa Edward.

„Ahoj.“ Nejistě se usmál.

„Ahoj, Edwarde,“ neodolala jsem nutkání vyslovit nahlas jeho jméno. Mluví se mnou? Srdce mi dunělo, jako kdybych právě uběhla závod na sto metrů. Tedy ne že bych někdy nějaký běžela.

„Chtěl jsem se zeptat… Omlouvám se, vím, že je to ples s dámskou volenkou, ale… Pokud ještě s nikým nejsi domluvená, rád bych tě požádal, jestli bych tě mohl doprovodit.“ Tvářila jsem se zřejmě znovu jako idiot.

„Na ten ples,“ upřesnil.

Konečně jsem byla schopná se nadechnout, navzdory hrůze, která mě sevřela. Ples. Tanec. Podpatky. Schody. Šaty. Pád. Trapas. Hrůza. Děs. Nikdy!

„É, promiň, já – nemůžu, už ten den něco mám, fakt, omlouvám se, ale díky.“ Znělo to tak falešně, až to rvalo uši. Sklonil hlavu. Zdálo se, že chce ještě něco říct, ale v tom okamžiku k nám přihopkala Jessica a začala švitořit něco o něčem. Nedokázala jsem vnímat jediné její slovo.

Zvednul hlavu. V očích měl takový smutek, že moje pádící srdce se na vteřinu zastavilo. Usmál se a při odchodu se – dodnes nevím, jestli náhodou – lehce dotknul mé ruky.

To bylo naposledy, co jsme spolu mluvili.

Tisíckrát jsem se odhodlávala, že za ním prostě zajdu a všechno mu řeknu. Jenže co vlastně? Téměř jsme se neznali a to neviditelné pouto, které se mi v těch pár okamžicích zdálo nezpochybnitelné, pevné a zářící, se ve chvílích, kdy jsem zahlédla jen jeho záda mizející za ohybem školní chodby, měnilo v iluzi povzbuzenou mou touhou.

Na mých citech se během posledního roku na střední nic nezměnilo. Každý den jsem vstávala s nadějí, že ho možná potkám. Víkendy jsem nenáviděla – tuhle naději nenabízely. Týdny utíkaly a já začala trávit volné večery vypisováním přihlášek na vysoké školy, které by nabízely alespoň přibližně obory v mém okruhu zájmů a zároveň nepředstavovaly pro tátu finanční kolaps.

Nakonec tu starost vyřešil osud. Nejstrašnějším možným způsobem, ale táta by řekl, že všechno zlé je pro něco dobré.

Končily vánoční prázdniny, lidé se probírali z oslav konce roku, když tátovi doma zazvonil služební mobil. Ještě mluvil se svým zástupcem a už na sebe házel bundu. Parta zlodějíčků chtěla využít ospalé atmosféry a vloupali se do Newtonovic obchodu. Jenže nepočítali s tím, že tam najdou paní Newtonovou při novoroční inventuře. Stihla zmáčknout nouzové tlačítko napojené na šerifův pult v kanceláři a ti pitomci se i s ní zabarikádovali v obchodě.

Uběhly sotva dva týdny od toho večera, kdy mi tátův zástupce Mark přišel říct, že jeden z těch puberťáků tátu zastřelil ve chvíli, kdy odváděl Mikovu zhroucenou mámu do bezpečí, a pošťák mi nacpal do schránky tlustou obálku s podivným razítkem.

Nějaká soukromá nadace na podporu dětí z rodin policistů zabitých při výkonu služby mi oznamovala, že jsem od nich obdržela stipendium na pokrytí kompletního studijního programu na Stanfordu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Stanford? Tu nadaci jsem zkoušela kontaktovat – v dopise bylo jediné telefonní číslo, na kterém se mi vždy ozval záznamník a jedinkrát velmi příjemný hlas nějaké slečny, která mi poskytla doplňující informace a prozradila mi, že nadace je dotována z prostředků lidí, kteří nadevše milují své soukromí, takže ať se moc nevyptávám a hlavně pilně studuji.

Co se na to dalo říct?

V krabici ležela poslední hmatatelná vzpomínka. Znovu papír. Vlastně dopis.

Zkoušky byly za mnou, před námi jen závěrečný ceremoniál. Stavěli nás do řady podle abecedy. V trémou zpocených dlaních jsem pořád dokola motala do ruličky malou obálku. Edward i jeho sourozenci postávali už se svými diplomy stranou davu – jako vždy ostatně. Jejich adoptivní rodiče jim gratulovali, když i na mě konečně přišla řada. Popadla jsem diplom a rovnou z pódia zamířila k nim. Teď nebo nikdy. Zahlédla jsem zářivý úsměv jeho malé černovlasé sestry. Usmívala se na mě! Ve filmu by tahle scéna byla zpomalená. V životě ale bohužel nic zpomalit nejde. Na předposledním schodu se mi hábit zamotal mezi nohy a Edward mi zmizel z očí. Ze země mě sbíraly silné Philovy paže, máma mě opatrně kontrolovala, jestli jsem si něco nezlomila. Rychle jsem se rozhlížela.

Byli pryč. Navždy.

Později jsem se dozvěděla, že odjeli ještě ten den. Čekali jen na závěrečné zkoušky svých dětí. V nové práci kdesi v Kalifornii už na doktora Cullena netrpělivě čekali.

Ta se na dalších pět let také stala mým domovem, ale neuměla jsem si představit, že bych po nich třeba měla pátrat. Bylo to příliš jasné. Nestála jsem mu ani za to, aby se se mnou přišel rozloučit…

Teď jsem ten dopis vytáhla z obálky, která pořád nesla stopy mé tehdejší nervozity.

 


Edwarde (tak ráda bych napsala Drahý Edwarde, ale nevím, zda smím),


jsme dva cizí lidi, kteří se občas potkají ve škole.

Ne, vlastně nejsme úplně cizí. Zachránil jsi mi život. A dělali jsme spolu pár laborek v biologii. A odnesl jsi mě na ošetřovnu, když mi bylo zle. Znamená to, že už nejsme cizí? Já vážně nevím.

Ale vím úplně jistě, že se mi chce umřít při představě, že už Tě nikdy neuvidím. Bože, napsala jsem to. Nemůžu tomu uvěřit. Ale musela jsem. Nejen proto, že bych si do konce života vyčítala, že jsem to nezkusila, ale taky proto, že vážně chci doufat a věřit, že se mi to cosi mezi námi nezdálo. A pokud zdálo, tak že jsi ten sen snil chvíli se mnou.


Prosím, neopouštěj mě.

Navždy Tvoje

Bella

 


Studium geologie a biologie na univerzitě mě naprosto pohltilo. Ale i do Kalifornie se mnou jela tahle šedivá krabice. Na Vánoce jsem jezdívala k mámě a Philovi, celé letní prázdniny jsem trávila ve Forks. Dům začínal jevit známky chátrání, když byl bez obyvatel, a prodat jsem jej prostě nedokázala. Celkem bez zábran jsem si dokázala přiznat, že zdaleka ne jen vzpomínka na tátu mě tam táhne.

Během prvních prázdnin jsem si našla práci v obchodě se suvenýry, který majitelka otvírala právě jen během sezóny. S Jacobem, kterého jsem znala už jako malá holka, jsem se vídala čím dál častěji. Pravidelná dodávka nádherných drobností, které sám vyřezával, byla zpočátku důvodem, později záminkou pro jeho návštěvy. Pak už záminky nebylo třeba. Vydržel mi psát celý druhák. Asi si myslel, že zkouším jeho odhodlání. Psal mi, i když jsem ani zdaleka neodpovídala na každý jeho mail. Získal si mě skrze písmenka.

Poprvé jsme se milovali dva dny potom, co jsem přijela na druhé prázdniny. Bylo to krásné, přirozené a nekomplikované.

Edwardovi navždy patřila má duše a obrovská část mého srdce.

Jacob dostal ten kousek, co zbýval, a k tomu moji fyzickou lásku. Byla jsem k němu upřímná, ale on pevně věřil tomu, že z té Edwardovy části bude postupně získávat víc a víc pro sebe. Na konci toho léta se zdálo, že se mu to možná někdy podaří.

Týden po mém odjezdu do školy mi napsal zdrcený mail, ve kterém prosil o odpuštění. Potkal prý někoho a je to mimo jeho chápání, ale ona je ta pravá a on s tím nemůže nic dělat. Existuje pro to vysvětlení, psal, ale to mi nemůže dát.

O pár dnů později mi bylo jasné, že jsem těhotná.

Jacob se to nikdy nedozvěděl. Do Forks už jsem se nevrátila. Našla jsem si při škole práci, zařídila si individuální studijní plán a i díky tomu, že malá Charlie byla od narození neskutečně hodné dítě, jsem to nějak zvládala.

Ona je teď důvodem našeho stěhování. Před pár měsíci začala mít potíže a před nedávnem jí diagnostikovali extrémní formu polymorfní světelné dermatózy. Slečno, vaše malá se se sluníčkem prostě nesnese, vysvětlil mi to doktor lapidárně.

Měla jsem štěstí. Ta těžařská firma svůj průzkum v  malém městečku na severu teprve rozjížděla a nadšený absolvent prestižní školy byl prakticky jejich splněný sen.

V chůvičce na okenním parapetu zapraskalo. Zvedla jsem hlavu a bedlivě naslouchala. Jen se hlouběji nadechla. Senzor zase zazářil uklidňujícím zeleným světlem.

Rychle jsem naskládala všechny věci zpět do krabice. Poslední zůstala ročenka. Nemusela jsem hledat, na lehce ohmatané dvoustraně se už rozevírala samovolně. Jeho fotka byla v pravém dolním rohu. Vzkaz byl jednoduchý.

Osudu neujdeš.


 

xxx

 


Ráno jsme odlétaly ještě za tmy. Utíkáme před sluncem, napadlo mě. Pohladila jsem Charlie na sedadle vedle sebe a pošeptala jí, že může bez obav spát. Máme spoustu času.

V Anchorage, posledním městě, kde přesedáme před příjezdem do Denali, budeme za pěkných pár hodin.

 

 

Krabice vzpomínek II

 


Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3 4   »

43)  Katka (08.01.2011 11:55)

Vubec nevim, co bych mela napsat. Kdyz jsem docetla posledni kapitolovou povidku, chtelo se brecet, protoze jsem si na tvych davkach emoci vypestovala zavislost, ale ted mi to az tak mov nevadi, protoze i tvoje jednorazovky jsou naprosto dokonaly!!!!

ambra

42)  ambra (26.10.2010 21:40)

Ach jo, já jsem taková "hvězda světová", že zapomínám děkovat...
Scri
Noth (s člověkem mého ražení se už týden hádám, ať vypotí další kapitolu, ale ona přísahá, že to marodné potění ji bere všechnu sílu )
Jarusinka
Lejla
Děkuju, dámy a slečny, moc si vážím Vaší pochvaly

41)  Lejla (25.10.2010 16:00)

Ambro naprosto jsi mě dostala, ta tvá fantazie je neuvěřitelná. Stvořit něco takového...wow nejen,že vš dokonale do sebe zapadá, ale ty vzpomínky se mi odehrávaly v mysli jako němý černobílý film. Je velice zajímavé, že já bych si ten příběh dokázala takto představit a vše by bylo ůplně jinak. Mrazení mi právě proběhlo po zádech. Ano byl by to jiný příběh, ale příběh nádherný.

40)   (24.09.2010 23:12)

Echm... Toto zvláštnym spôsobom prekročilo hranice môjho osobného duševného priestoru.(Ty fakt píšeš veci, ktoré sú mi šité na mieru).
Nebudem sa rozpisovať, pretože toto bolo také osobné, že ti môžem len povedať prečo...
Minulý rok... Bola som prváčka na strednej... Neskutočne mi to pripomínalo presne ten rok, ten krásny rok, rok kedy som nenávidela všetky víkendy a prázdniny, milovala som pondelky, pretože som vedela, každý deň uvidím JEHO... Štvrtáka, na ktorého som mohla zabudnúť hneď ako som ho zbadala Toľkokrát som si tiež želala urobiť to, čo Bella...(ibaže ja som s ním nadviazala iba očný kontakt, bohužiaľ... asi si dlho budem vyčítať, že som neskúsila urobiť aspoň niečo...hocičo... ale asi to tak malo byť...ktovie) Aaaale...bolo ako bolo, je ako je a bude ako má byť.
Vrátila si ma v čase, ešte chvíľu si zaspomínam a nahliadnem aj do druhej krabice. Dúfam, že tam na Bellu čaká Happy end;) a na mňa aspoň dobrý pocit

Noth

39)  Noth (02.08.2010 20:50)

Ehm, ráda bych na úvod poznamenala něco o výčitkách svědomí, že jsem kvůli Jodie udělala výjimku a připravila Tě o prvenství na čekacím listě povídek k přečtení, ale pravdou je, že jsem byla prostě zvědavá, co tzv. "vypadne" z člověka Tvého ražení.

Byla jsem upozorněna na skutečnost, že u náhodného i ostříleného konzumenta může dojít až ke třetímu povodňovému stupni v oblasti slzného kanálku, s velkou pravděpodobností také k závažným komplikacím, co se zdravého úsudku týče, při kterých by čtenářka byla opravdu nerada přistižena narušitelem zvenčí, kterého by neuklidnila ani jindy účinná výmluva na PMS, a urychleně by tak kontaktoval specialistu Chocholouška, jenž by dle všech přiznaků stav poškozené diagnostikoval jako DUČ (= defekt uslzené čtenářky).

Světe div se, toto zjevné riziko, které by však nemělo být v žádném případě zlehčováno, mne překvapivě ještě více ubezpečilo v mém rozhodnutí - pustit se do čtení.

Po důkladném přečtení jsem nucena zkonstatovat, že ve Tvém díle (a v tomto případě, třebaže je to patrně první z Tvých výtvorů, do kterých jsem se pustila, nepočítám-li první kapitolu VCS, po které jsem se rozhodla vyčkat na dopsání povídky, je toto označení přesné) nenalézám žádný náznak úmyslného poškození (myšleno ve smyslu cíleného dohnání k slzám) směřovaného samotnou autorkou k čtenářům.

Ano, uznávám, že jsi ji podrobila všem nástrahám, které jen hrdinku románu mohou potkat.

Musela se vypořádat s nenaplněným citem, smrtí blízké osoby, nežádoucím otiskem právě ve chvíli, kdy opět začala doufat, že i pro ni se snad najde kousek ušmudlaného štěstí (nijak nenarážím na Jacobův vztah k osobní hygieně) a nejednou ji vystavila stresujícímu zážitku jménem stěhování, ale pokaždé jsi projevila jistou solidaritu a lidskost, protože jsi ji nikdy nenechala klesnout na samé dno.

Dala jsi jí do rukou něco hmatatelného, co jí dokázalo připomenout první lásku, ať už byla jakákoliv, protože buďme upřímní - vzpomínky pod plnou palbou každodenních událostí pomalu blednou.

Nechala jsi jí dům, který v ní navzdory zchátralému stavu mohl evokovat pocit bezpečí.

Vložila jsi jí do náručí největší dar, jaký jen mohla obdržet a snad i skrze něj, skrze Charlie, jsi jí dala naději...

Na závěr Tě chci požádat, abys o tomhle komentáři pomlčela před Jodie, sice si jsem jistá, že tento komentář nebyl vtipný vůbec (třebaže stejné mínění mám o komentáři u jejího Nikdy nezapadnu), ale slova jsem nepočítala, takže pšššt!

A nakonec Ti musím poděkovat za to, že balíš věci do ekologických krabic a nevolíš zhoubu naší planety v podobě odpadkových pytlů.
Chápu, že název povídky
"Pytel vzpomínek" by patrně nepůsobil nijak vábně, ovšem i tak...
Děkuji...

ScRiBbLe

38)  ScRiBbLe (02.08.2010 20:13)

Ááá, konečně těším se!

ambra

37)  ambra (02.08.2010 20:03)

Ještě jedna děkovačka??? No to je nádhera!!! Děkuju, zlatíčka!!!
Právě piluju Krabici II...;)

Alicullen

36)  Alicullen (02.08.2010 19:57)

u toho dopisu jsem brečela.Normálně jsem se rozbrečela a brečela jsem jako želva:'-( Bylo to tak krásný.Máš úžasný talent

ScRiBbLe

35)  ScRiBbLe (26.07.2010 12:31)

Ježiš to bylo... Nepopsatelný! Sedím tady neschopná slova, zírám na obrazovku a uvnitř jsem celá podivně sevřená.
:'-(
Nádhera, doufám, že napíšeš pokračování, protože něco tak dokonalého si to zaslouží!

Silvaren

34)  Silvaren (23.07.2010 21:23)

Ten popis nezahojené jizvy, ten dopis a samozřejmě i všechno ostatní – bože, to byla NÁDHERA!!! Rozplývám se na obláčku. Jsi úžasná. Miluju otevřené konce.

Nebraska

33)  Nebraska (23.07.2010 07:21)

Ambří, tak na druhej pokus, jo? ;)
Nadace me maximálně dostala. I teď, přestože jsem věděla, že tam bude. Geniální nápad - totálně Cullenovské.
A celý ten nápad - jen malinko jinak vyřčená slova, v jiný čas - motýlí efekt udělá svoje a je tu úplně jiný příběh. Pro mě lepší. Dospělá žena, která už za sebou má pár ran a ví moc dobře, co chce - koho chce. Pokud by ho potkala, už by ho nenechala odejít - úplně to vidím! A asi budu znít hnusně, ale já nechci pokračování. Takhle je to dokonalý a nechává to prostor pro čtenáře - a to miluju
Děkuju!

32)   (20.07.2010 21:06)

Krásné, chce to ale pokračování ! Jeden díl úplně stačí !

Jodie

31)  Jodie (20.07.2010 20:03)

Teda, moc krásné. Moc prosím o pokračování.

Bye

30)  Bye (19.07.2010 13:02)

Tak já si to klidně dosním, což o to, ale za výsledek neručím!
Znáš ty moje pitomý nápady...
A víš že tíhnu k těm teplokrevníkům :D

ambra

29)  ambra (19.07.2010 12:47)

Bye, i Ty, Brute?! Já neci pokráčo, já ci tajemno! Miluju nedořečenosti a náznaky a možnosti života! Už v těch svých předešlých komentech jsem to dokecala až moc:D . Šmankote, musím přece nejdřív nějak vysekat Bellu z Havany .
A neštvi mě, já si tu tak hezky slzím po SvE a Ty mě nemístně rozveseluješ:D

Bye

28)  Bye (19.07.2010 12:36)

ambro,
nejdřív Tě musím upozornit na chybku. Je to jen detail, ale oprav si to ať nás nemateš, jo? Omylem jsi zařadila Krabici do jednorázovek, tak až budeš vkládat pokráčko, věz - je to kapitolovka! ;)
A teď. Kde začít.
Nejdřív to kouzlo, asi. Bylo to jako bych četla další kapitolu LČP, jen o trošičku míň tragickou. Ale bylo to tam!
Je to strašně uvěřitelný, že to takhle prostě MOHLO dopadnout. Jen ta Alice pořád ví svý
A, achjo, asi se pořád budem motat v tom bludným trojúhelníku, ve kterým je možný milovat dva chlapy najednou. A tak odlišný!
A ještě ň, zajímalo by mě kdo byla ta pravá

ambra

27)  ambra (19.07.2010 10:14)

Berunky, ještě jednou véééliká děkovačka . Jsem přešťastná, že tu vidím i jména, která mě dosud obcházela . Pokráčko? Já vám nevím... Ale můžu slíbit, že si to nechám "protíkat" hlavou:D . Ještě jednou moc díky za příznivé reakce!

magorka

26)  magorka (19.07.2010 09:20)

jdu si pro kapesníky. Děkuju, nádherná povídka...frrrrrrrrrrrrrrrrrrr,truuuuuuuuuuuuuu....ehm...pardon. Nebylo by třeba nějaké nežné, malé, uplně kraťoulinké pokračováníčko?

Ewik

25)  Ewik (18.07.2010 22:50)

Fňuk... :'-( Já vím, je to krásný Happy End, ale já si nemůžu pomoc. Tlačí mě to u srdce...je to nádherně napsané
Děkuji

Hanetka

24)  Hanetka (18.07.2010 22:31)

Ambruško, tam si to taky přečte pět lidí... nebo šest, jako tu, co tam mám. A dostalas mě. Píšu děsnou, příšernou kapitolu Andílků, a ještě tohle... Asi toho dnes už nechám, nějak mi slzí monitor... a hele, to nebude monitor, to já...

«   1 2 3 4   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still