Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Bella%20smutn%C3%A1.jpg

Bella není jediná, kdo nakonec naplní svůj osud. Něco o Edwardovi...

 

Vhodné absolvovat po Krabici vzpomínek...

 

Krabice vzpomínek I

 

 

II

To místo vlastně nebylo ničím zajímavé. Jen jeden z mnoha zasněžených palouků. Přesto jsem cítil zvláštní potřebu ještě jednou sem přijít.

Rozloučit se? Nebylo s kým, odjížděl jsem jako vždy s celou svou rodinou. S tím místem? Jak jsem řekl, nic mimořádného. Se vzpomínkami? Ano, ty byly důvodem, proč jsem teď naučeným pohybem shrnul čerstvou vrstvu třpytivé nádhery z balvanu na kraji mýtiny a ještě jednou se tu posadil. Se vzpomínkami se nerozloučím nikdy. Ale na tomto místě jsem před lety poprvé po odjezdu z Forks našel dost klidu na to, abych si mohl vybavit do nejmenšího detailu každičký její úsměv, pohled, každé slovo, každý pohyb a každý náznak její vůně. Tehdy jsem považoval za dobrý nápad neponechat si nic hmatatelného. Doufal jsem, že nemožnost fyzicky se dotknout něčeho, čeho se dotýkala ona, mi ulehčí můj boj s prázdnotou, s bolestí. Jak rád bych řekl, že jsem doufal v zapomnění. To jsem si nedovolil ani na okamžik - nebylo možné. Všechno zůstávalo stále stejně ostré, jako ty první dny, kdy jsem ji začal vídat.

A tak jsem si stvořil svůj vlastní film. Každičká událost, ve které vystupovala, zaznamenaná do nejmenšího detailu. A tahle mýtina se stala mým promítacím sálem. Bylo slušné poděkovat a dát sbohem. I když jsem věděl, že ten film s neurčitým koncem – pro ni tím nejlepším, pro mě tím nejhorším – si budu sebou vozit všude už navěky.

Stačilo jen přivřít oči…

Dnes tedy možná naposledy zde. A možná za sto let znovu na stejném místě.

Jedna z mála věcí, které mě skutečně těšily, bylo vědomí, že se nikdy nedozvěděla, co jsem zač.

I když nechybělo mnoho a poznala to hned při prvním setkání. Ona i všichni spolužáci, kteří dorazili na tu hodinu biologie…

Vůně. Bolest. Plameny. Bolest. Plameny. Vůně. Krev. Plameny. Bolest. BOLEST!!! Vůně krve. Chuť její krve. Tolik jedu! Bolest!!!

Na pár dnů jsem utekl. Jenže ona už byla se mnou. Myslel jsem, že jen jako přízrak, který mi má připomenout ubohost a zbytečnost mé snahy bojovat s tím, co jsem.

Návrat. Komusi jsem chtěl cosi dokazovat. Proč? Stačil její jediný pohled, první slovo pronesené ke mně, a ta bolestivá žhnoucí láska mě definitivně pohltila jako černá díra připravená k polknutí celého vesmíru.

Strach v jejích očích. Strach a zájem.

Bojoval jsem jen do dalšího rána. Stál jsem u jejího auta dřív, než za sebou zabouchla dveře.

Bello, chci, abys měla na vybranou. Řeknu ti o sobě všechno. Bello, miluji tě! Jsem netvor, a přesto tě miluji. Chci, abys věděla všechno, a přesto si vybrala mě…

Ještě jsem to nestihl vyslovit; i tak se mi zdálo, že v jejích očích vidím ano. Zářící láskyplné ano.

Ten nepříjemný zvuk zablokovaných brzd ještě nemohl dorazit k lidským uším a já už ji strhnul stranou. V jejím pohledu se nestihlo nic změnit. A pár drobných rudých kapiček v prasklinách porušené kůže na tváři se teprve chystalo prorazit si cestu ven. Cítil jsem je. Můj útěk byl příliš rychlý…

Ne, v tu chvíli mi nevadilo, že by někdo viděl mou rychlost. Stejně to nebylo dost rychlé. Nikdy neuteču tomu, co jsem.

Trvalo mi pár dnů, než jsem si přiznal, že ten stržený náramek jsem tam nechal úmyslně. Sebrat ho by mě nezdrželo ani o zlomek vteřiny. Doufal jsem, že mi ho vrátí? Už v tu chvíli jsem plánoval záminku pro další setkání? Překvapila mě. Nechala si ho. Alice viděla, jak něžně a opatrně se ho dotýká…

Rozhodl jsem se brát tu nehodu jako znamení a v následujících dnech jsem se jí poctivě, pečlivě a trýznivě vyhýbal. Kdykoliv se v Alicině hlavě objevil jen náznak možného kontaktu, měnil jsem plány a rozhodnutí tak dlouho, dokud se vize nezměnila. Znovu jen já, osamělý a smutný Don Quijot, který svou Dulcineu ochrání nejlíp tak, že se od ní drží co nejdál.

Mé soustředění polevilo jen na chvíli. Skoro do mě vrazila mezi dveřmi do jídelny. Ranka na její jemné tváři téměř zmizela. Plameny v krku mi v tu chvíli spálily i mozek, protože jsem se mimoděk natáhnul a málem ji pohladil. Jen lehce se dotknout… Kolikrát od té nehody se mi zrychlil dech při vzpomínce na její tělo v mé náruči?

Její hlas ten pocit zesílil a zároveň mě probral.

„Ahoj, ráda tě vidím,“ maličko se zajíkla, „ ani jsem ti tehdy nestihla poděkovat…“ Proč mi ta melodie svazuje nohy?

„Proč mi to děláš?“ zašeptal jsem přerývaně a z jejího výrazu jsem pochopil, že nepostřehla, co říkám. Uslyšel jsem rozkolísané myšlenky svých sourozenců. Všechny měly společného jmenovatele – nikdo z nich úplně nepochopil, jak se mi to mohlo stát. Zamilovat se do člověka… Jasper mě nenechal na pochybách – nemusel říct ani slovo; ani kdybych neznal jeho myšlenky, jeho výraz byl výmluvný. Aura Belliny lásky ke mně v jeho očích skoro svítila…

Se zavrčením jsem odtáhl Alici do rohu jídelny.

„Proč jsi mi zatajila, že ji potkám?!“ Usmála se a znovu mě nechala spatřit ten záblesk. Jen náznak, jakoby stará fotografie – Bella, ze zřejmých důvodů příliš krásná, já po jejím boku, ruce kolem jejího pasu… Nějaké další postavy, spíš jen obrysy…

„Alice, nemůžeš to mít pořád v hlavě, já se rozhodl!“ Zavrtěla hlavou, ve tváři najednou soucitný výraz.

„Edwarde, někdy je to osud, ne naše rozhodnutí. A prostě tomu neujdeš…“ Vytrhla se mi a proklouzla kolem Belly ven z jídelny. Tu větu, kterou na ni křikla, jsem slyšel zřetelně:

„Promiň, Bello, bude to prostě trvat o něco déle.“ Ne déle - ta touha, která způsobuje, že každý den se zdá delší a bolestnější než má dosavadní věčnost, ta touha už potrvá navždy

Všechno mě k ní táhlo, každá myšlenka, každý pud, každý cit. Místo toho jsem se pohyboval školními chodbami jako robot, který má naprogramováno najdi Bellu a zároveň mu nějaký vtipálek v šíleném božském vědeckém centru vložil do hrudi magnet s opačnou polaritou, než má ten její…

Jako robot jsem také vyplnil všechny potřebné žádosti ke změně rozvrhu. Už nikdy žádná společná hodina. Paní Copeová byla vždy velmi vstřícná… Tu, poslední, kterou jsem si povolil, nakonec se smutným úsměvem zakázala Alice. Určování krevních skupin… Další znamení pro mě.

Seděl jsem na parkovišti, schovaný v autě před deštěm a neodbytnou potřebou rozběhnout se za ní. Když jsem zahlédl tu povědomou útlou postavu, jak se svezla na mokrý chodník, bylo mé tělo rychlejší, než můj úsudek.

„Bello, co je ti, Bello?!“ Přeletěl jsem prostor mezi námi ve vteřině. Podruhé jsem ji bral do náruče. Plameny. Bolest. Tolik jedu! Tolik lásky! Bolest…

Její oči. Zklamání. Stud. A pořád ještě ano. Jak dlouho ještě? Lidské city jsou tak jiné. Povrchní. Nestálé. O důvod víc setrvat ve svém odhodlání. Ale v tom okamžiku mě ticho její mysli mučilo víc než oheň v mém hrdle.

„Prosím, řekni mi, co je s tebou,“ zaprosil můj hlas, v tu chvíli podivně lidský.

Otevřela oči. Příliš blízko. Ještě blíž. Můj dech se promísil s jejím. Jen na okamžik. Ten její se vytratil v tom zlomku času, kdy se polibek zdál nevyhnutelný. Uvědomil jsem si, že ztratila vědomí.

Sestra možná nebyla tak pomalá. Ale pohled na Bellu bez života, bledou a nehybnou, mi každou vteřinu čekání na ten pitomý obklad násobil stem. Vytáhl jsem z kapsy hedvábný kapesník. Bude dost jemný pro porcelán její pleti? Počkal jsem, až v malém umyvadle začne téct skutečně studená voda. Když jsem jí obklad pokládal na čelo, nedokázal jsem se jí nedotknout. Možná naposledy…

Otevřela oči a zmateně zamrkala. V tu chvíli už jsem byl v bezpečí opačného konce místnosti. Nejistě si sáhla na hlavu. Dívala se na mě tak…

„Sestra ten obklad chystá už deset minut, tak zatím aspoň tohle,“ snažil jsem se něčím obyčejným narušit atmosféru v místnosti. Nedokázal jsem se odpoutat od jejího pohledu. Ale dokážu to někdy úplně?

V následujících týdnech jsem se snažil tak usilovně nepotkat ji, že se z myšlenek na ni stala posedlost. Stravující, bolavá a nádherná. Po prázdnotě tu byl smysl.

Plakát s oznámením o konání školního plesu mi příliš snadno vnukl myšlenku na Bellu v mé náruči. Nedovolil jsem si přemýšlet dál, než pár dnů dopředu. Konečně jsem mohl na chvíli pustit ke kormidlu analytickou část svého mozku. Jen ples. Tanec. Doprovodím ji. Rozloučím se. Pak mohu shořet a budu šťastný.

Dal jsem jim den. Všem těm klukům, co snili své sny o Belle. Odmítala je s náznakem zloby. Taková úleva pro mě…

Další den ráno jsem na ni čekal na parkovišti, ještě než přijela. Vypadala překvapeně. Šťastně.

„Ahoj,“ pokusil jsem se o nenucený úsměv.

„Ahoj Edwarde,“ vyslovila mé jméno, jako by mě objala. Její srdce mělo v tom okamžiku stejný plán – vyskočit z její hrudi a zaplnit prázdné místo v té mé. Možná jsem lidské city podcenil…

„Chtěl jsem se zeptat… Omlouvám se, vím, že je to ples s dámskou volenkou, ale… Pokud ještě s nikým nejsi domluvená, rád bych tě požádal, jestli bych tě mohl doprovodit.“ Koktal jsem jako naprostý idiot.

Její nulová reakce tomu odpovídala. Chtěl jsem to ticho přerušit.

„Na ten ples,“ plácnul jsem nelogicky.

V její tváři se objevilo zděšení a mírné znechucení.

„É, promiň, já – nemůžu, už ten den něco mám, fakt, omlouvám se, ale díky.“ Poprvé jsem ji slyšel lhát. Neuměla to. Nebo chtěla, abych poznal, že lže? Nehodlal jsem to vzdát tak lehce. Ale najednou stála vedle nás Jessica. Neslyšel jsem, co říká. Stačily mi její myšlenky. Přišla rozhodnutá nepřipustit, abych se s Bellou sblížil.

Další znamení…

Neovládnul jsem se. Belliny oči byly při tom posledním blízkém pohledu tak krásné a výmluvné, že jsem se jí při odchodu nedokázal nedotknout… Má ruka uměla vypočítat letmý dotyk; možná si ho ani nevšimla…

To bylo naposledy, co jsme spolu mluvili.

Znovu ty tisíce minut, z nichž každá znamenala tisíckrát pomyslet na ni. A na to, jak se jí vyhnout.

Tisíckrát jsem se odhodlával, že za ní prostě zajdu a všechno jí řeknu. Jenže co vlastně? Odvaha z toho rána, kdy ji málem smetla Taylorova dodávka, byla dávno pryč. Další týdny znamenaly jen další a další jasná znamení, že já nejsem a nemohu být jejím osudem.

Když přišla zpráva o smrti jejího otce, nedovolil jsem si využít ji jako záminky pro přiblížení se. Bylo by příliš jednoduché nastavit rameno k vyplakání… Ten trik s nadací znamenal pro její budoucnost mnohem víc. To byl přeci hlavní rozdíl mezi námi. Ona měla budoucnost.

Ten večer po závěrečných zkouškách přišla Alice ke mně do pokoje. Neřekla ani slovo. To nebylo tak neobvyklé. Jenže mlčely i její myšlenky. Počkala, až měla mou naprostou pozornost. A pak mi ukázala Bellin dopis.


Edwarde (tak ráda bych napsala Drahý Edwarde, ale nevím, zda smím),

jsme dva cizí lidi, kteří se občas potkají ve škole.

Ne, vlastně nejsme úplně cizí. Zachránil jsi mi život. A dělali jsme spolu pár laborek v biologii. A odnesl jsi mě na ošetřovnu, když mi bylo zle. Znamená to, že už nejsme cizí? Já vážně nevím.

Ale vím úplně jistě, že se mi chce umřít při představě, že už Tě nikdy neuvidím. Bože, napsala jsem to. Nemůžu tomu uvěřit. Ale musela jsem. Nejen proto, že bych si do konce života vyčítala, že jsem to nezkusila, ale taky proto, že vážně chci doufat a věřit, že se mi to cosi mezi námi nezdálo. A pokud zdálo, tak že jsi ten sen snil chvíli se mnou.

Prosím, neopouštěj mě.

Navždy Tvoje

Bella

 


Pak beze slova odešla a nechala mě napospas mé pýše a mé prázdnotě.

Při závěrečném ceremoniálu jsem u Alice ještě zahlédl záblesk naděje. Obraz Belly se mnou po boku stále zářil dost na to, aby mohl být jednou skutečností.

Jenže znamení zůstávala jasná. Bella seběhla schody z pódia příliš rychle. Bála se, že její odvaha předat mi ten dopis, který celou dobu nervózně kroutila do ruličky, je časově omezená. Než ji rodiče zvedli ze země, byli jsme definitivně pryč.

Denali se zdálo od Kalifornie dost daleko. Ale větší vzdálenost jen zostřila kontury mého filmu.

První rok jsem ji díky Alici vídal častěji a zřetelněji než v době, kdy jsme chodili na stejnou střední školu. První prázdniny odjela do Forks a Alicina vidění se rozostřila a ztrácela. Další školní rok mi ji ale vrátil – věděl jsem o každém jejím dni, každé její slze. Druhé prázdniny to změnily definitivně. Alice netušila, co se děje. Bála se, že Bella onemocněla – ověřila si dokonce, že má ve škole individuální studijní plán. Jenže žádný lékař na univerzitě ani v okolí ji neměl v evidenci. Jen gynekolog a později porodník. Nechápal jsem to a přestal jsem pátrat.

Smířil jsem se se záblesky a své rány si chodil léčit a zároveň znovu otvírat na tu ledovou mýtinu.

Zvednul jsem se z balvanu a naposledy v myšlenkách vrátil úsměv mé nehmotné hnědooké lásce.

Rozběhl jsem se domů.

Ostatní už nakládali zavazadla do aut. Cesta na letiště ukrojila sotva dvě hodiny z naší věčnosti.

V hale mě ovanul zvláštní pocit. Na vteřinu se mi zdálo, že má rodina měla pravdu, že mi změna prospěje a že se časem budu cítit líp. Ten záchvěv připomínal štěstí.

Naproti mně kráčela unaveně mladá žena. Hnědé vlasy stažené ve volném uzlu, opatrně se snažila posunout si zpět na rameno naditou cestovní tašku a neprobudit tím pohybem dítě, které něžně tiskla v náručí.

Mimoděk zvedla oči. Zachytil jsem je.

A všechna ta znamení konečně dostala smysl.

 


xxx


Epilog

 


Padací dveře na půdu zavrzaly až moc. Do háje! Budu doufat, že Nessiin sluch není tak dokonalý. Rychle jsem povolila kožený řemínek kolem svého lýtka a vklouzla do lehkého trička a kraťasů. Malé vikýře kropily půdu kapkami světla, ale i bez nich by si s tím moje oči poradily.

Chvilku ji potrápím. Tentokrát mě tak lehce nenajde. Opatrně jsem zkusila došlápnout plnou vahou. Nic. Fajn, aspoň, že podlaha nevrže. Potichu jsem proběhla volným prostorem. Půda byla prázdná; naše stěhovací intervaly zabránily hromadění většího množství věcí. Jen pod zkosenou částí krovu stála na první pohled pevná, i když nijak zvláštní dřevěná bedna. Byla zamčená, ale klíč na mě jukal z lehce zarezlého zámku.

Skoro celou bednu zaplňovaly máminy svatební šaty v tenkém tylovém obalu. Pamatovala jsem si je; už v ten den byly nemoderní, dnes zralé rovnou do muzea. Teda, kdyby mě slyšel Edward…

Vespod ležela obyčejná krabice omotaná pevným provazem. Uvelebila jsem se na zaprášené podlaze a opatrně ji otevřela.

Cítila jsem se jako zloděj, i když nic z toho, co jsem našla, pro mě nebylo úplné překvapení. Možná jsem teď jenom měla tu skládačku v hlavě kompletní. Maminka vždycky milovala jen jednoho muže. A naplnila svůj i jeho osud. Trochu se mi roztřásly ruce. Jenže tentokrát jsem se nechystala vyloupnout. Do prachu na podlaze dopadlo pár horkých kapek. Jak velké místo v jejich dokonalém štěstí patří mně? Kolik lásky dokázala tehdy obětovat pro mého tátu? Přisunula jsem prázdnou krabici, abych do ní všechno pečlivě uložila. Ozval se podivný rachotivý zvuk. Nějaký malý předmět sklouzl do rohu. Vylovila jsem to a natočila dlaň do tenkého proužku světla. Zdálo se mi, že dokonalá figurka dřevěného vlčka se v malém okamžiku propálila přímo do mého horkého bijícího srdce. Na chvíli jsem ho sevřela v dlani.

Když jsem seskočila z poloviny schodiště, bylo jasné, že se vzdávám. Nessie mi hupla za krk.

„Mám tě, Charlie, mám tě a jsem zase vítěz!“ Usmála jsem se na ni.

„Kdepak, zlatíčko, dneska jsem vítěz já.“

 

 

KONEC

 

Povídky od ambry


Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3   »

kajka

52)  kajka (08.10.2017 18:14)

Krása, jsi umělec.
Nevzpomenu si na žádného jiného autora, který by ve mně vzbudil takové nadšení. Znovu a znovu.

51)  betuška (24.02.2016 19:53)

kajka

50)  kajka (24.02.2016 18:46)

Ach ten Edward, kdy se konečně naučí, že ať kličkuje sebevíc nebo hraje s osudem na schovku, stejně tomu neujde. Ty jsi z jeho natvrdlosti vytvořila takovou krásu.
Nejde přehlédnout, jak nenásilně jsi dokázala přeskočit několik let a spoustu událostí, které by si jistě zasloužily zaznamenat, ovšem v jiné povídce, protože takhle je to zakončení geniální a úplně dokonalý.
Miluju náznaky a nenápadné odkazy v tvých povídkách, jak dáváš zdánlivě nepodstatným věcem úplně jiný rozměr.

49)  lumikk (15.01.2014 14:57)

Nějak to čekání na Čas probuzení musím zabít, no klidně se mi směj. Krabice jsou super něžné a krásné jako jinovatka .
Zřejmě nebudu zrovna nejbystřejší . Epilog jsem četla dvakrát, abych pochopila kdo všechno je Charlie

Kate

48)  Kate (15.11.2013 17:50)

Překrásná povídka!

47)  danje (14.11.2013 10:12)

ambra

46)  ambra (06.08.2013 09:36)

Jalle, koukám, že zase větráš peřiny za ambru . Děkuju moc, u některých už si ani podle názvu nejsem jistá, jestli jsou moje, ale na Krabice nezapomenu ;)

Jalle

45)  Jalle (05.08.2013 14:20)

KRásny príbeh. Edward sa o5 prejavil ako pako.

SestraTwilly

44)  SestraTwilly (19.05.2013 15:02)

Vždy ma Edward rozčuľoval,že sa tak bránil ich vzťahu,ale presne ako píšeš,
že osudu neujdeš.Parádna poviedka!

kajka

43)  kajka (15.03.2012 22:10)

Ambro, tvá melodie doznívá a moje srdce zpívá. Ty víš, viď? Děkuju.

Ree

42)  Ree (28.11.2011 18:22)

No ale jak na sebe reagovali? Kdo udělal ten první krok? Jak moc z toho šílela Alice?

ambra

41)  ambra (28.11.2011 18:15)

Ree, ty se fakt nudíš . Co letiště, kde letiště? Šak sú šeci spolu a ščastní .
Děkuju!

Ree

40)  Ree (28.11.2011 18:04)

No, a taky jsem si připomněla, proč jsem byla po dotčení dotčená Dobře, dotčená ne, ale naštvaná jo. Ono to sice mělo nádech smutné romantiky, ale tu šťastnou bych na konci taky ocenila. Co to letiště? Vážně tě nikdy nenapadlo udělat k tomu bonus? Pro mě? Hm? Klidně mi ten kousek můžeš poslat na e-mail, jestli ho nechceš zveřejňovat tady, ale vážně bych ho ocenila

ambra

39)  ambra (02.11.2011 21:24)

Lumo, Krabice jsou moje srdcovka. Děkuju, žes mi v nich tak hezky vyvětrala;)

38)  Lumo (02.11.2011 21:23)

Ke krabicím se budu vracet často a moc ráda :) K části před epilogem se nehodí nic jiného než jen... Osudu neujdeš Ale ten epilog, i přes všechno zbylo místo pro (dřevěného) vlčka :) Děkuju!

ambra

37)  ambra (23.09.2011 22:14)

Paji, jsem dnes nějaká sentimentální. Konečně si dávám do pořádku Shrnutí, tak rozklikávám povídky kvůli odkazům. Normálně jsi mě sejmula. Ach ty krabice... Děkuju

Paja

36)  Paja (11.08.2011 15:28)

Opět jsem zavítala k tvým Krabicím, opět se culím, srdce mi buší a objevuji nové a nové náznaky a slovíčka, která mi předtím unikla. Je to prostě excelentní. Bella, Edward, který prostě osudu neunikne, ale nejkrásnější je tvůj epilog
Děkuji mnohokrát, někdy zas přijdu nahlédnout do té zaprášené, ale ne zapomenuté krabice..

ambra

35)  ambra (08.08.2011 18:48)

Marvi, pokud mám opravdu ráda nějakou svou jednorázovku, tak jsou to Krabice. Moc děkuju, že jsi je oprášila .

Marvi

34)  Marvi (07.08.2011 22:56)

Nádhera, neuvěřitelné jak všechno dokážeš tak pěkně popsat a z jedné ságy udělat něco vyjímečného a originálního.

ambra

33)  ambra (21.05.2011 09:32)

Milá Týno, děkuju, že jsi oprášila Krabici (z jednorázovek ji mám pořád nejraději) a zřejmě jukla i na něco dalšího. Mám velkou radost, opravdu!

1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek