Sekce

Galerie

/gallery/Kousni mě a já tě zabiju.jpg

Bella si potřebuje odpočinout od rodičů, tak se vydá do lesa. Potmě, sama… Nečeká však, že by tam mohl někdo být. Někdo na lovu. Někdo, kdo jí ovládnutím svými instinkty navždy změní život. Stane se z ní upír a slibuje pomstu. Pomstu tomu, kdo ji přeměnil. Jenže je tady menší problém – nepamatuje si jeho tvář a jeho jméno nezná. Rozhodne se tedy zabíjet všechny upíry, na které narazí. Nežene ji jen pomsta za její prolitou krev, ale i za smrt jejího brášky, kterého – jak po čase zjistí – před rokem zabil právě někdo z upírů. Dokoná svojí pomstu? Najde vraha svého bratra?

Prolog

Život plyne jako voda. V jednu chvíli uvažujete co se životem, a v druhé už žádný život nemáte. Co kdyby vám někdo nabídl věčné mládí? Přijali by jste? Chtěli by jste být živí, ale zároveň mrtví? Dýchat, ale dech nepotřebovat? Potřebovat tekutinu, ale ne jídlo? Že to není možné? Možná ne ve vašem světě, ale v mém ano.

Nikdy jsem nevěřila na bájné tvory. Paegas, hipogryfové, kentauři, čarodějnice, upíři… Stvoření, které dotváří skvělý fantasy svět v knížkách nebo filmech. Když jsem byla malá, tyhle příběhy jsem milovala. Nikdy mě ale nenapadlo, že se stanu jejich součástí. Jako by něco takového bylo možné. Jako by něco takového mohlo v reálném světě existovat. Je to přece proti přírodě. Nic nemůže žít věčně, všechno umírá. Stejně tak nemůžou žít věčně ani bájná stvoření.

To všechno byl však jen můj klamný dojem. Ukrývají se před skutečným světem, snaží se s ním splynout. Nikdo o nich nemá vědět, a nikdo o nich taky neví. Samozřejmě, existují někteří lidé, kteří věří, že mezi námi žijí, ale nepovažujeme tyhle lidi za blázny? A bezdůvodně… Tahle hrstka bláznů má totiž pravdu. Člověk není nejmocnější tvor na zeměkouli. Jsou to upíři. A já se jedním z nich právě stala.

Proběhlo to všechno tak rychle, a celý život jsem najednou ztratila. Stačilo jednou zůstat doma, jako poslušná dcera, a všechno mohlo být jinak. Jenže já poslušná nebyla a to se mi vymstilo. A nějak takhle vypadal můj příběh…

 

1. kapitola

„Kolikrát ti mám ještě říkat, aby jsi to oblečení nepohazoval po domě?“

„Proč? Stejně jsi celé dny doma a nic neděláš.“ No super, už se zase hádají. Tohle už prostě nezvládnu. Nevydrží spolu v jedné místnosti, aniž by se nepohádali. Poslední měsíc spí táta dokonce na pohovce v obýváku.

„Když teda nic nedělám, tak si přichystej večeři sám,“ křičela máma, ale táta nezůstával pozadu.

„Dobře, ale ty si sháněj peníze kde chceš.“ Trvalo to už rok. Když zemřel bráška, psychicky to nezvládli a začaly hádky. Taky mi chybí, ale já se přes to snažím dostat. Z dolního patra se stále ozývaly výkřiky a já už na to neměla náladu.

„Jdu se projít,“ křikla jsem do útrob domu, vzala si bundu a zabouchla za sebou dveře.

Dům jsme měli kousek od lesa a právě tam jsem se poslední dobou chodila odreagovávat. Byl tady klid a vyrušovalo mě maximálně houkání sovy. Les byl mým útočištěm, jediným místem, kde jsem mohla v klidu přemýšlet.

Šla jsem hlouběji a hlouběji a snažila se dojít až na místo, kde našli tělo Matthewa. Byl to malý palouček uprostřed lesa, celý obrostlý mechem.

Lehla jsem si doprostřed a zavřela oči. Vzpomínala jsem na všechny chvíle, které jsme s Matthewem strávili. Ať už to byly bitky, pošťuchování, nebo zpovídání. Milovala jsem ho. Byl to můj ochránce a nejlepší bráška, jakého jsem si kdy mohla přát. Začaly mi téct slzy a já si zase vzpomněla na ten den. Nejhorší den v mém životě. Na den, kdy jsme ho našli.

 

„Matthew, bráško,“ volala jsem a proplétala se mezi stromy. Byla už skoro noc a Matthew se ještě nevrátil ze školy.

„Matthew!“ ozývalo se ze všech stran. Slyšela jsem plno hlasů. Hlasy rodiny, ale i známých a spolužáků ze školy.

„Kde ses mi ztratil?“ šeptala jsem zoufale a baterkou prohledávala každý kousek lesa.

„Našel jsem ho,“ ozval se hlas jednoho, z jeho kamarádů. Okamžitě jsem změnila směr a běžela za ním. Byla jsem tam mezi prvníma a když jsem ho viděla, vrhla jsem se k němu. Zastavily mě ale Chrisovy ruce.

„Pusť mě! Pusť mě, prosím,“ škemrala jsem a on mě poslechl. Padla jsem na kolena k bráškovu tělu a objala ho. Položila jsem si hlavu na jeho hruď a brečela. Chvilku po mě doběhli i ostatní. Máma se zhroutila a táta k tomu neměl daleko. Po pár minutách dojela i policie a sanitka, ale doktor už jen konstatoval smrt. Chtěli ho odvést, ale to jsem nemohla dovolit. Nemohla jsem se odtrhnout od jeho těla. Nechtěla jsem ho ztratit nadobro. Chtěla jsem být s ním. Něčí paže mi to ale nedovolily. Chris mě od něj odtrhl a vzal mě do náruče. Byl něco jako můj druhý bratr a teď už i jediný.

Matthewovu smrt nesl těžce, ale i tak se mě snažil dostat z toho bezmyšlenkovitého stavu. Byl mojí jedinou oporou, ale potom odešel na univerzitu. A já zůstala sama. Od té doby jsem chodila do lesa a hodiny v něm seděla.

Tělo mi ovládaly vzlyky a já se nebyla schopná ani pohnout. Stále ve mně bylo tolik bolesti, že se to nedalo vydržet. A denní hádání rodičů tomu moc nepomáhalo.

Najednou jsem uslyšela praskání větví. Ten šok, jakoby zastavil mé slzné kanálky. Vyšvihla jsem se na nohy a očima pročesávala les. Nikoho jsem neviděla, dokud se neozvalo praskání za mnou. Prudce jsem se otočila a viděla nějakého chlapce. Osvětloval ho jenom svit měsíce, ale i tak z něj šel strach. Aniž bych to postřehla, stál u mě a drtil mě ve svém sevření. Jeho černé oči divoce plály a po něčem toužily. Vycenil zuby a začal se přibližovat k mému krku. Ne, nemohly toužit po mé krvi. Upíři přece neexistují. Ale to jsem si jenom myslela.

„Kousni mě a já tě zabiju,“ procedila jsem skrz zuby.

„Promiň,“ ozval se jeho bolestný hlas a potom mi jeho zuby projely skrz kůži, jakoby to byl jenom kus másla.

Cítila jsem, jak ze mě saje krev, ale můj mozek si stále nemohl připustit, že se to děje. Tohle má být přece jen ve fantasy filmech. Tohle nemá být skutečnost.

Poznala jsem chvíli, kdy si uvědomil, co dělá. Jeho tělo ztuhlo a odtrhl se ode mě. To jakoby povolilo všechny mé svaly a zachvátila mě neuvěřitelná bolest. Připadala jsem si jako v pekle. Celé tělo mi hořelo a z hrdla mi unikaly jen bolestné výkřiky. Ten žár neničily ani ledové paže, které se mě dotýkaly a které po nějaké době zmizely.

Poprvé jsem slyšela své srdce bít. Běželo neuvěřitelnou rychlostí a snažilo se vyskočit mi z hrudi. Chtělo se dostat z moci těch děsivých plamenů, ale nedařilo se mu to. Tělo se mi zmítalo do všech stran, ale oheň zůstával pořád stejný. Chtěla jsem umřít. Chtěla jsem umřít a dostat se z té bolesti. Čekala jsem na smrt, jako na smilování, ale ta stále nepřicházela.

Trvalo neuvěřitelně dlouhou dobu, než začala bolest ustupovat. Nohy a ruce mě přestávaly bolet, ale jakoby to všechno teď napadlo srdce. Srdce, které začalo bít ještě rychleji než doposud. Ozvaly se poslední údery a potom utichlo.

Myslela jsem, že jsem mrtvá, ale čekala jsem, že smrt bude jiná. Otevřela jsem oči a nad sebou uviděla měsíc. Byl dokonalejší než obvykle a osvětloval plochu kolem mě. Vyšvihla jsem se na nohy a ta rychlost mě překvapila.

Snažila jsem se vzpomenout, co se stalo, ale moje vzpomínky byly v husté mlze. Věděla jsem, že se mi někdo zakousl do krku, ale nedokázala jsem si vybavit jeho tvář.

Chvíli mi trvalo, než jsem si dala dílky skládačky k sobě. Nejsem mrtvá. Stal se ze mě upír. Netvor, který zabíjí lidi a živí se jejich krví. Stala se ze mě bestie z hororových filmů. Bestie, která neměla být reálná.

Teprve teď jsem pocítila neuvěřitelný žár v krku. Nebyl tak nesnesitelný, jako oheň, který před chvíli spaloval mé tělo, ale byl nepříjemný.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a všimla si, že jsem na nějaké louce. I přesto, že byla určitě hluboká noc, viděla jsem každý detail. Každý okvětní lístek, každé stéblo trávy, každou šišku na stromech. Moje smysly byly dokonalé.

Když jsem se rozhlížela okolo, všimla jsem si malého lístečku, který ležel v trávě. Vzala jsem ho do ruky a polštářky prstů cítila prohlubně na druhé straně lístečku, ačkoliv nebyl vzkaz vyrytý.  Rozevřela jsem ho a zadívala se na ten dokonalý rukopis.

 

Tohle se nemělo stát. Byla jsi ve špatný čas na špatném místě. Omlouvám se. Jen mi prosím prokaž laskavost. Živ se zvířaty, nestaň se vrahem.

Dělá si ze mě srandu? On mě přemění a ještě po mě chce nějakou laskavost? To tak… Zmuchlala jsem lístek do malé kuličky a strčila ho do kapsy.

Až teď mi došlo, že mě už musí naši hledat. Sice jsem nevěděla, jak dlouho jsem byla mimo, ale když mě kousl, měsíc byl v úplňku. Dneska ale celý nebyl. Takže to muselo být pár dní. Ale kudy se dostanu do města?

Začala jsem se rozhlížet kolem a nakonec se vydala na sever. Běžela jsem neuvěřitelnou rychlostí a stromy se kolem mě jen míhaly, přesto nebyly rozmazané.

Za pár minut jsem vybíhala na hlavní cestu. Všude bylo ticho a domy byly pohlceny tmou. Nadechla jsem se a do nosu mě praštila silná, vábivá vůně. Aniž by dal můj mozek pokyn, tělo se rozeběhlo za mou kořistí a za pár sekund už jsem pokládala mužské tělo na zem temné uličky.

Bylo už moc pozdě, když jsem si uvědomila, co jsem provedla. Stala se ze mě zrůda. Zabila jsem člověka jenom proto, že mě přemohla žízeň. Žízeň, která mi zabraňovala navštívit mé rodiče. Nechtěla jsem jim ublížit. Musela jsem odsud. Musela jsem vypadnout z města. Musela jsem někde daleko. Někde, kde nikomu neublížím.

Jakoby teď lísteček v mé kapse vážil tuny. Nenáviděla jsem toho, kdo mě přeměnil, ale tentokrát jsem ho hodlala poslechnout. Musela jsem se živit zvířecí krví. A musím zjistit, co všechno dokážu. Potom se ho vydám hledat, a až ho najdu, pomsta ho nemine…

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

1)  Alicejazz (10.05.2010 19:26)

jdu číst dál. Fakt hezké

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek