Sekce

Galerie

/gallery/Kousni mě a já tě zabiju.jpg

Když posloucháte za dveřmi, občas se dozvíte něco, co by jste neměli.

Byla jsem před domem, když jsem zaslechla jejich hádku. Zastavila jsem se a poslouchala. Vím, že je to neslušné, ale nemohla jsem odolat.

„Nemůžu se přetvařovat, Chrisi. Nejde to. Nedokážu se ovládat. Co je tak špatného na živení se lidmi? Vždyť oni taky jedí zvířata.“

„Já vím, ale proč to nemůžeme alespoň zkusit? Celý život se schováváme v lesích. Nebylo by dobré, kdybychom zase mohli vyrazit do města, mezi lidi? Někam na diskotéku a odejít, aniž bychom je všechny vyvraždili?“

„Je to proti přírodě.“ ohradila se Lettie.

„Někteří lidé jsou taky vegetariáni. Proč to nemůžeme zkusit? Kvůli Belly.“

„Bella, Bella. Pořád slyším jenom o Belle. Dokud jsme na ni nenarazili, měli jsme klidný život. Proč to tak nemůže zůstat? Tohle všechno je kvůli Belly.“

„Je to moje sestra, tak-“

„Není tvoje sestra,“ přerušila ho Lettie, „jenom ji tak bereš.“

„Je to moje sestra, Lettie. Bella je moje sestra,“ vykřikl a v tu chvíli všechno utichlo.

„Jak to myslíš?“ zeptala se klidně.

„To je jedno. Nech to být,“ zašeptal. Ona to tak možná nechat chtěla, ale já rozhodně ne. Zhluboka jsem se nadechla a vrazila do domu.

„Jak jsi myslel to, že jsem tvoje sestra?“ zeptala jsem se zpříma a hleděla do jeho udivených očí.

„Já… beru tě jako sestru. Ani mi nedochází, že jí nejsi.“

„Nelži,“ okřikla jsem ho. „Chci pravdu. Teď hned. Jak jsi to myslel?“ Stočil pohled z okna ven. „Podívej se na mě. Podívej se mi do očí. Chrisi Caery, podívej se na mě a řekni mi pravdu. Jak jsi myslel, že jsem tvoje sestra?“ Kladla jsem důraz na každé slovíčko a s napětím očekávala odpověď. Ta doba, než se otočil na mě, pro mě byla zničující a nepříjemně dlouhá.

„Jsi moje sestra, Bello. Moje biologická sestra,“ zašeptal. Překryla jsem si pusu, abych nekřičela, a pomalu couvala ke dveřím.

„Ne,“ kroutila jsem zběsile hlavou.

„Tvojí rodiče byli moc mladí, když mě měli, chtěli mě dát k adopci. Ale potom zjistili, že mojí rodiče nemůžou mít děti, tak domluvili rychlou adopci s nimi. Dozvěděl jsem se to týden předtím, než zemřel Matthew,“ řekl potichu. Takže Chris… on… můj bratr? Jak… proč mi to nikdy neřekli? Proč mi to neřekl on? Nechápala jsem to. Nechápala jsem sama sebe. Proč mi to vadí? Měla bych být ráda. Vždycky jsem ho jako bratra brala, nikdy to nebylo jinak, tak co mi sakra vadí? Možná jsme bez sebe byli už moc dlouho. Už jsem ho neznala a on neznal mě. Byli jsme si cizí.

„Kdy jsi mi to chtěl říct?“

„Nevím, nejspíš nikdy. S Matthewem jste měli skvělý sourozenecký vztah. Bál jsem se, že ti ho nedokážu nahradit. Bál jsem se, že mě s ním budeš srovnávat. A to jsem nechtěl.“

„Matthew to věděl?“ zašeptala jsem. Přikývl.

„Dozvěděl se to ten večer, kdy zemřel. Vzal to stejně jako ty a šel si pročistit myšlenky do lesa. Řekli mi to tvojí rodiče, když jsme našli jeho tělo.“ Takže proto byl v tom lese?

„Já… potřebuju trochu vzduchu,“ vykoktala jsem ze sebe a vyběhla z domu. Poslední dobou jenom utíkám, ale já nikdy neuměla řešit problémy. A teď se jich na mě valí celá řádka. Díra v srdci, kterou jsem měla po Matthewovi se teď měla zacelit novým bratrem. Jenže i když jsem dřív Chrise jako bratra brala, teď, když jsem věděla, že jím doopravdy je, nedokázala jsem na něj pomyslet jako na bratra. Příčilo se mi to, přestože jsem ho měla ráda. Musím se s tím smířit. Nic jiného mi nezbývá. Chvíli mi to trvalo, ale doopravdy… byla jsem s tím smířená, ale jako o bratrovi jsem o něm přemýšlet nemohla. Trvalo dva dny, než jsem se vrátila domů.

Chris s Lettie se mnou nakonec zůstali a živili se zvířecí krví. Alespoň mi to tvrdili, ale věděla jsem, že lžou. Jejich oči ani po roce celé nezezlátly. Nedokázali se vzdát svého stylu života. Mrzelo mě to, tak jsem se je snažila alespoň občas vytáhnout na společný lov. Většinou však chodili sami.

Já jsem si našla práci v jednom baru ve městě. Vydělávám celkem dost, takže oblečení už nemusím krást a ještě mi zbudou peníze, které šetřím na dům ve městě. Sice to zezačátku bylo na moje sebeovládání moc, ale nepodlehla jsem a postupem času jsem oheň v hrdle dovedla dokonale ovládat.

Náš srub teď vypadal úžasně. Koupili jsme nějaký nový nábytek, celý ho vydrhli a s Lettie jsme si před domem udělaly zahrádku s růžemi. Byla jsem na nás pyšná, ale pořád jsem nebyla spokojená. Chtěla jsem chaloupku blíže městu, ne uprostřed lesa. A taky mě napadlo, že bych se mohla zapsat na místní školu. Střední jsem nestihla dodělat a teď by mi to s mou pamětí šlo jedna báseň. Chris s Lettie mě v tom podporovali, ale sami si na to netroufli. A já v to ani nedoufala. A tak jsem se o prázdninách zapsala do prvního ročníku Forkské střední. Zbýval měsíc do konce prázdnin, když se mi změnila celá existence. Jenže tehdy jsem o tom neměla ani tušení.

„Na fotbal se dívat nebudu,“ hádala jsem se s Chrisem o ovladač.

„A já se zase nebudu dívat na módní přehlídku,“ bručel.

„To máš smůlu, já jsem tenhle baráček našla.“

„To není fér.“

„Já se chci dívat na módní přehlídku,“ okřikla jsem ho.

„Já zase na fotbal,“ vrátil mi to stejným tónem.

„A já se chci dívat na ten romantický film,“ okřikla nás oba Lettie. Chvíli jsme se na sebe dívali a potom se nahlas rozesmáli.

„Videohry?“ zeptala jsem se se smíchem.

„Auta?“ zasvítily Chrisovi oči. On byl vždycky přes auta. Jenže teď na ně neměl peníze, tak s nimi jezdil alespoň virtuálně.

„Vyhrávám, děvčata!“ smál se nám Chris. Naštvaně jsem do něho šťouchla a jeho auto vyjelo z dráhy.

„To je podvod!“ okřikl mě.

„Promiň, trochu mě vzal balanc,“ zasmála jsem se. Úsměv mi ale začal mizet s přibývajícím vzduchem v plicích. Ve vzduchu se mísil citrón s medem, meduňkou, okurkou, rozkvetlou loukou a plno dalšími vůněmi, které až moc připomínaly nasládlé vůně upírů.

„Cítíte to?“ zeptala jsem se jich, když stále pokračovali ve hře. Oba najednou se nadechli a najednou taky ztuhli.

„Upír?“

„Řekla bych, že dva,“ odpověděla jsem a v tu chvíli se otevřely dveře. Otočili jsme se k nim a postavili se do obranného postoje. Měla jsem pravdu, byli dva.

„Kdo jste?“ zavrčela jsem.

„To bych se měl ptát spíše já,“ odpověděl mi muž.

„My tady bydlíme.“

„Ale tenhle dům patří mě,“ zavrčel. Hups…

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek