Sekce

Galerie

/gallery/Kousni mě a já tě zabiju.jpg

Kdo je ten s neuvěřitelně známým hlasem?

Byl to on. Hnědé krátké vlasy, vypracovaná postava… no, až na ty krvavě rudé oči.

„Chrisi,“ vydechla jsem. „Co-?“ nedokázala jsem doříct, ale to už se k nám přidala ta upírka.

„Ty ji znáš?“ zeptala se ho a zírala na mě. Chvíli trvalo, než odpověděl.

„Pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěl o svém životě v Clevelandu? O Matthewovi a jeho sestře Isabelle, se kterýma jsem se kamarádil?“ Přikývla. „Tohle je Isabella,“ ukázal na mě.

„Co se ti stalo?“ zeptala jsem se s bolestí v hlase. Tohle bylo jako ze špatného hororu ´Zabili celou rodinu´.

„Lettie mě přeměnila,“ řekl a ukázal na upírku vedle sebe.

„Umíral jsi?“ zděsila jsem se. Přimhouřil oči.

„Ne. Proč?“ Tentokrát jsem je přimhouřila já.

„Tak proč tě přeměnila?“

„Byla jsem právě na lovu, když spadl a odřel si koleno. Ta krev mě okamžitě dovedla k němu a já se neudržela. Vlastně jsem ani nechtěla, jenže potom jsem si ho prohlédla lépe a… nedokázala jsem ho zabít,“ usmála se, ale spíše to byl smutný úsměv.

„Ona tě přeměnila pro nic za nic a tobě to nevadí?“ ptala jsem se ho nevěřícně.

„Ne,“ opověděl a čekal na mou reakci.

„Ona tě zabila, ale tobě je to fuk,“ přemílala jsem si jeho slova.

„Nezabila mě,“ zvýšil hlas. Podívala jsem se mu do těch krvavých očí.

„Netluče ti srdce, nejíš, nepotřebuješ vodu ani vzduch, jsi mrtvý,“ křikla jsem na něho.

„Co tě žere, Isabello?“ zeptal se naštvaně.

„Takoví jako ona mi zničili rodinu. Zabili mého bratra, přeměnili mě a tebe taky. Kvůli takovým jsme teď zrůdy,“ křičela jsem.

„Živíme se lidskou krví, Isabello! Je to naše prokletí, ale nemáme na výběr. Jak můžeš někoho obviňovat, když sama víš, jaké to je,“ bránil ji.

„Nevím. Neživím se lidmi. Zvířata k tomu bohatě stačí. Neničím tak nikomu rodinu, nezabíjím nikomu sourozence,“ křičela jsem jak smyslů zbavená.

„Nevíš, co se stalo Matthewovi, nemůžeš za to odsuzovat nějaké upíry. Nevíš, co se stalo.“

„Ale ano, vím. Někdo ho zabil. Ty sis možná nevšiml těch půlměsícových jizev. Všimla jsem si toho, ale nedošlo mi, co to je. Dokud jsem se nestala upírem.“

„A ty jsi nikdy neuklouzla? Nikdy jsi nezabila člověka?“ zeptal se a tím uhodil na bolestivé místo.

„To bylo něco jiného,“ zašeptala jsem.

„V čem to bylo jiné? V čem?“ křičel.

„Byla jsem novorozená a nikdo nepočkal, aby mi řekl, co se se mnou stalo. Nevěděla jsem, co mám od sebe samotné čekat. Víš jak to bylo těžké? Ano, uklouzla jsem, jednou. A nenávidím se za to ještě teď,“ křikla jsem a utekla. Slyšela jsem za sebou jeho bezmocný hlas volat moje jméno, ale nezpomalovala jsem. Naopak jsem ještě zrychlila. Potřebovala jsem být pryč, daleko od nich. V poslední době mě přemáhaly moje pocity. Na povrch vystupovalo moje měkčí já, to citlivější. I když jsem byla člověk, bývala jsem silná, nedávala jsem na sobě znám své emoce. Možná proto, že jsem neměla kamarádky a s mámou jsme si tak blízké nebyly. Nepotřebovala jsem, ať mě někdo lituje. Nechtěla jsem, aby mě někdo utěšoval. Ale teď je to jiné. Tolik bych si přála mít někoho, kdo by mě objal a řekl, že všechno bude v pořádku. Někoho, kdo by mi řekl, jak moc mě má rád, kdo by se o mě staral, bál se o mě. Někoho, komu by na mě záleželo. Jenže já nikoho takového nemám. Posledního, kdo všechny tyhle věci představoval, jsem potkala před chvíli. Teď už má svou lásku. Teď už se bojí o někoho jiného, teď už mu na mě nezáleží. Zastavila jsem se u nějakého stromu a sesunula se na zem. Nikdy jsem nebyla z těch, které nevěděly, na kterou školu by chtěly jít, ale už věděly, že chtějí mít za muže podnikatele a s ním dvě děti. Ne, já měla svůj cíl jasný už od malička. Chtěla jsem studovat pedagogiku a potom se věnovat výuce kreslení. To byl můj sen, za kterým jsem si pevně šla. Jenže stačilo jednou šlápnout vedle a skončila jsem tady. Teď už začínám chápat, proč je zajímala rodina. I když mám tělo osmnáctileté, za těch pár let jsem měla dost možností přemýšlet a můj mozek dosahoval myšlenek lidí středního věku. Ano, potřebovala jsem se usadit. Chtěla jsem mít přátelé, lásku, děti… I když mi to poslední nebude nikdy dopřáno, můžu získat alespoň to ostatní, a že to není zrovna málo. Jenže to bych se musela přestat honit za přízrakem. Za někým, koho neznám a možná ho ani nikdy nenajdu. Opřela jsem si hlavu o strom a nechala se unášet tokem mých myšlenek. Najednou mi někdo položil ruku na rameno a druhou mě pohladil po tváři. Otevřela jsem oči a dívala se do těch bolestných, krvavě rudých.

„Omlouvám se. Neměl jsem být takový,“ zašeptal a sklonil hlavu.

„Ne, to já se omlouvám. Není mi nic do toho, proč jsi s Lettie. Nemám právo se ti plést do života. Ale pochop mě. Vždycky jsi byl jako můj bratr a když jsem tě teď viděla, že jí to vůbec nezazlíváš, nemohla jsem si pomoct,“ omlouvala jsem se.

„Já tě chápu,“ řekl a líbl mě na tvář.

„Chrisi? Já… dostala jsem takový nápad,“ zašeptala jsem a nervózně se ošila.

„Tak povídej,“ pobídl mě a na jeho tváři se objevil rošťácký úsměv.

„Víš… Nevím jak ty, ale já už jsem dlouho upírkou a celou dobu cestuju z jednoho konce Ameriky na ten druhý. Už mě to nebaví, tak mě napadlo, že bych se usadila. Sehnala bych si práci, vydělala nějaké peníze a koupila si dům. Víš, někde u lidí. Necítila bych se tak sama. Nechtěl by jsi… Nechtěli by jste,“ opravila jsem se. „to zkusit se mnou?“ zeptala jsem se a nervózně si zkousla ret. Nedívala jsem se mu do očí, raději jsem sklonila hlavu.

„My bychom rádi, ale je tady jeden problém. Nemáme takové sebeovládání, abychom mohli žít mezi lidmi. Možná jsi na to zapomněla, ale my se jimi živíme,“ zasmál se, ale ten smích nebyl opravdový. Zadívala jsem se mu do těch krvavých kukadel a na tváři se mi roztáhl úsměv.

„To můžu zařídit.“ Chytla jsem ho za ruku a běžela rovnou za nosem, doslova. Zastavila jsem až na malém paloučku, kde se právě váleli dva medvědi. Stočila jsem svůj pohled zpátky na Chrise a natáhla ruku ke svačince.

„Prosím,“ pobídla jsem je a snažila se zadržet smích nad jejich znechucenými výrazy.

„Medvěd, jasně,“ řekl Chris znechuceně, ale i tak se na něho vrhnul. Lettie jen nevěřícně zírala, ale po chvilce se přidala ke své drahé polovičce.

„Tak?“

„Dobře, přiznávám. Sice to nechutná tak dobře, jako lidé, ale není to špatné,“ usmál se Chris. Radostně jsem mu skočila kolem krku, až trochu zavrávoral.

Odtáhla jsem se od něj a měla co dělat, abych nezačala skákat radost.

„Jsem tak ráda. Uvidíte, bude to zábava žít mezi lidmi. Jen to chvíli potrvá, než si zvyknete a než se vám změní barva očí, ale to zvládneme ne?“ Byla jsem opravdu ráda, jelikož mi už ta samota lezla na nervy a když si vezmu, že budu s Chrisem, mým skoro bratrem, byla jsem o to raději. V tuhle chvíli jsme už vážně nemohla ani trochu litovat, že jsem odešla od Cullenů, tady mám Chrise. Bylo to neuvěřitelné a pořád jsem si musela připomínat, že to není sen, upíři nespí. I když jsem si tím nebyla v tuhle chvíli tak jistá.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still