Sekce

Galerie

/gallery/Kousni mě a já tě zabiju.jpg

Cullenovi jsou prostě všude :D

Michigan nebyl zrovna slunečný stát, akorát pro upíry. Bylo to místo, kde se nemuseli stále schovávat a mohli splynout s davem. Tehdy jsem ještě netušila, jak blízko jsem pravdě.

Zastavila jsem se v prvním městě, na které jsem narazila. Procházela jsem se a vyhlížela nějaký obchod s oblečením. To na sobě jsem už měla roztrhané a nevypadalo nejlépe. Chtěla jsem si nějaké ukrást, ale potom jsem narazila na novinový stánek.

Vzala jsem do rukou několik novin a pořádně se zadívala na data. Všem vévodilo jen jedno: 20.8.2013. Zdálo se to neuvěřitelné, ale bylo to tak. Už jsou to 4 roky, co se ze mě stal upír. Byly to čtyři dlouhé roky a před sebou jsem měla ještě celou věčnost. Bylo mi na nic, když jsem si uvědomila, že ji strávím sama. Cítila jsem, že začnu vzlykat, tak jsem se raději rozeběhla do nejbližšího lesa. Nechtěla jsem svou slabost ukazovat před lidmi. Měla jsem být silnější než oni. A já byla – fyzicky.

Opřela jsem se o strom a zhluboka dýchala, abych se uklidnila. S jedním nádechem se do vzduchu dostal i pach upíra. Okamžitě jsem byla na nohou a snažila se ho vystopovat. Taková malá vraždička by mi zlepšila náladu.

Běžela jsem jen pár sekund, když jsem narazila na nějakou blonďatou upírku. Právě byla zakousnutá do nějaké srny, tak jsem si ji mohla lépe prohlédnout. Živením se zvířecí krví na mě udělala dojem, ale už na první pohled vypadala jako nafoukaná prachatá holčička. Vzít si na lov boty na podpatku a ty nádherné šaty může jenom prachatá holka. Záviděla jsem jí, byla dokonalá.

Byla jsem připravená k útoku, když se kolem mě obmotaly široké ruce a přede mnou se objevili další dva upíři. Teprve teď si mě blondýnka všimla.

„Pusť mě,“ syčela jsem a snažila se tomu upírovi vytrhnout ze sevření.

„Chtěla jsi ublížit Rose. Nepustím tě!“ vrčel nazpátek. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se pořádně soustředit na svůj dar. Přemýšlela jsem nad různými úniky a hodnotila, který je nejlepší. Nakonec jsem vybrala můj oblíbený.

Vyskočila jsem, skrčila nohy a co největší silou ho kopla do břicha. Nebyl připravený, takže jsem ho odhodila. To už mě ale držely další paže.

„Mrštná,“ usmál se hromotluk, který se teď válel na zemi.

„A to jsi ještě neviděl všechno,“ prskla jsem zpátky.

„Ale, kočička vystrkuje drápky.“

„Aby se ti brzo nezaryly do tvého úsměvu,“ zuřila jsem, ale to už mě společně s tím druhým držel, a někam mě vedli.

„Já nikam nechci,“ vzpírala jsem se.

„Musíme k veterináři. Nejspíš máš vzteklinu,“ zasmál se mi do ucha ten hromotluk.

„Jak se jmenuješ?“ vypálila jsem na něj.

„Emmett. Proč?“

„Ať vím, co ti mám nechat vyrýt na hrob.“

„Tak dost!“ okřikla nás malá černovláska. „Chceme si jenom promluvit,“ řekla naštvaně a rozeběhla se. Ostatní ji následovali, tudíž jsem musela i já.

Zastavili jsme před velkou prosklenou vilou a já zůstala zírat. Byl to nádherný dům. Jednou bych v takovém chtěla bydlet.

Vtáhli mě do domu, kde seděli další dva. Kolik jich tady sakra je?

„Kdo je to?“ zeptal se nějaký blonďák.

„Myslím, že jsme našli toho, kdo zabil Volturiovy,“ zasmála se černovláska. Takže je znali. No super. Jestli se budou mstít, tak jsem nahraná. Jak jsem mohla přehlédnout jejich pachy? To se musím do takové šlamastiky dostat jenom já? Začala jsem spřádat strategii na boj. Nejdříve bych měla zneškodnit Emmetta a potom tu blondýnku. Lísala se k němu a bylo vidět, že by mě rozsápala na kousky.

„Můžeš přestat uvažovat jak nás zabiješ?“ zeptala se dotčeně černovláska. Sakra, jak to uhodla? „Chceme si jenom promluvit, nechceme ti ublížit.“

„Promluvit? A o čem?“ vyprskla jsem. Posadili mě do křesla a sami si sedli do dvojic. Pohled na ně byl nesmírně bolestný. Vidět je spárované, jak se na první pohled milujou, a jaký o sebe mají vzájemný strach, je ten nejhorší pohled pro osamělé. Nemohla jsem se na to dívat a tak jsem odklonila hlavu a zadívala se na špičky svých bot. Stále jsem však byla ostražitá. Nikomu nevěřit, to je moje pravidlo. A jestli mám přežít, musím ho i dodržovat.

Dívala jsem se na svoje boty, když se nedaleko nich objevily jiné. Překvapeně jsem vzhlédla. Stál tam vysoký blonďák a podle všeho byl nejstarší. Mile se na mě usmál. Prohlížela jsem si ho a jen čekala, co se bude dít. Čekala jsem na jakýkoli náznak toho, že mi chtějí něco udělat, abych se mohla bránit.

„Jsem Carlisle Cullen, a tohle je moje rodina. Manželka Esme a děti Emmett, Rosalie, Alice a Jasper,“ přitom na jednotlivé ukazoval. Rodina? Děti? Manželka? Zkaženě jsem se na ně dívala. Bylo to divné. Jsou to upíří, nemůžou být rodina, nebo ano?

„A jak se jmenuješ ty?“ zeptal se a já si ho ještě chvíli prohlížela, než jsem odpověděla.

„Isabella,“ řekla jsem neutrálně a čekala, co se bude dít.

„Tak tedy, vítej u nás doma, Isabello. Nechceme ti ublížit. Podle tvých očí jsi taky vegetarián. Jak jsi se k tomu dostala?“ Bylo vidět, že ho to zajímá. Nevěděla jsem, jestli mám odpovědět. Proč je to vůbec zajímalo? Chvíli jsem přemýšlela, ale nakonec spustila.

„To ten upír, co mě kousnul. Nechal mi papírek, na kterém mě prosil, abych se živila zvířecí krví,“ mluvila jsme se zaťatou pusou a trochu vrčela při vzpomínce na toho, který za všechno mohl. Carlisle se na mě zajímavě podíval a pak zase začal.

„Také se živíme pouze zvířecí krví, nechceme lidem ubližovat. Chodíme do školy, práce a chováme se jako normální rodina.“ Cože? Oni chodí dobrovolně mezi lidi? To se dá? Jako normální rodina… Vždyť to jsou upíři, nikdy nemůžou být jako normální rodina. Vždy budou odlišní od ostatních. Nikdy nemůžou mít život jako před tím.

„Jak jste se dali dohromady?“ To mě vážně zajímalo.

„Skoro všechny jsem stvořil,“ řekl Carlisle a já na něho začala zírat. On z nich udělal monstra a oni s ním ještě žijí? Já bych ho na místě zabila. Je to stejný hajzl jako ten, co to udělal mě.

„Vy jste jim zničil životy a oni s vámi ještě žijou?“ vyhrkla jsem překvapeně.

„Zachránil jsem je, umírali. Krom Alice a Jaspera, ti k nám jako upíři už přišli.“ Aha, on jim naopak daroval životy. Alespoň někdo nepřeměňuje lidi, jak se mu to zalíbí. I přesto nevím, jestli bych raději nezemřela úplně, než se stát upírem.

„Můžu teď mít otázku já?“ zeptala se Rosalie. Přikývla jsem.

„Proč jsi mě chtěla zabít?“

„Hele, nebylo v tom nic osobního, už jsem prostě taková.“

„Taková, že zabíjíš všechny upíry, na které narazíš?“ zeptala se Esme.

„Je to můj způsob obrany a pomsty,“ bránila jsem se.

„Za co?“

„Nic jsem tomu upírovi neudělala a on mě proměnil. A jestli vám to nestačí pro pomstu, tak zabil mojeho bratra. Možná ne on, ale nějaký upír určitě,“ křičela jsem. Potřebovala jsem to ze sebe dostat ven a oni byli nejlepší kondenzátor.

„Promiň, to jsme nevěděli,“ omluvil se Carlisle. Chvíli bylo ticho, které přerušil hromotluk.

„Ty jsi doopravdy zabila Demetriho, Felixe a Jane?“ zeptal se se smíchem.

„Jo! Proč?“

„Já jen tak… Aro musel zuřit. Chtěl bych ho vidět,“ zasmál se. Nechápala jsem, co na tom bylo tak vtipného, ale možná to bude tím, že jsem Ara neznala.

„Ehm… Napadlo mě, jestli by jsi s námi nechtěla bydlet. Ostatním by to určitě nevadilo,“ nabídl mi Carlisle. „Chodila by jsi normálně do školy, hrála si na naší dceru,“ mluvil s úsměvem. Oni by si mě, vraha upírů, vzali pod střechu? Opravdu? Carlisle se stále usmíval, jakoby se mu ta představa líbila. A stejně tak i Alice a Esme. Podívala jsem se po všech. Seděli vedle sebe ve dvojicích a láskyplně se objímali. Byla na nich všech vidět ta láska, kterou k sobě cítili, i jako partneři, i jako rodina. Pohled na ně mě bolel. Už dlouho jsem byla bez rodiny. Všechny, co jsem potkala, jsem i zabila. Byla jsem upír samotář. Jaké by to bylo, změnit celou svou dosavadní existenci a znovu pocítit, co je to rodina? Byla bych šťastná, kdybych přijala? Litovala bych, kdybych odmítla? Honba za někým, koho ani neznám, mě začala unavovat, jenže já nic jiného neuměla… Boj, to jediné jsem zvládala na jedničku.

Všichni se na mě dívali s očekáváním v očích a radostí z toho, že jim možná přibude další člen rodiny. A tehdy jsem se rozhodla, co udělám.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Alicejazz

1)  Alicejazz (10.05.2010 20:03)

a stále víc...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek