Sekce

Galerie

/gallery/Kousni mě a já tě zabiju.jpg

Nepěkné zjištění

Běžela jsem do lesa. Stala se ze mě zrůda, vrah. Netušila jsem, že je tak těžké odolat. Zastavila jsem se někde uprostřed lesa a ztěžka dopadla na kolena. Proklínala jsem toho, co mi to udělal. Nenáviděla jsem ho a zařekla se, že až ho potká, roztrhám ho na malé kousíčky. Jenže tu byl problém, a to dost zásadní. Já si ho nepamatovala. Nepamatovala jsem si nic, jen ten chlad a jeho zuby v mém krku. Byla jsem tak vytočená, že jsem si neuvědomovala, co dělám. Tedy do chvíle, kdy jsem vytrhla strom i s kořeny. Pomohlo mi, abych se uklidnila, ale pořád jsem chtěla toho hajzla dostat. Blb. Kousne mě a pak si odejde.

Uvědomila jsem si, že jsem nikdy za svůj život nebyla tak sprostá a agresivní, ale v tuhle chvíli, kdyby tu byl, do pár sekund by už byl na kusy. Tím jsem si byla jistá. Možná i proto raději utekl.

Koho by napadlo že potká upíra? Mě tedy ne, a zrovna já musím mít tolik štěstí a potkat ho. No jo, to bych nebyla já, aby se mi něco takového nestalo. Povzdechla jsem si a už celkem v klidu začala přemýšlet co dál.

Pár věcí mi bylo jasných. Nemůžu mezi lidi, aniž bych je zabila. To znamená, že ani našim nemůžu dát vědět, že jsem v pořádku. Mám strach, aby to zvládli, když teď přišli i o druhé dítě. A další věc, kterou jsem měla jistou, bylo, že nechci být zrůda. A to znamená, že musím začít lovit zvířata. A začnu hned teď.

Zhluboka jsem se nadechla a doufala, že mě pohltí instinkty, stejně jako u  toho člověka, a tak se i stalo. Ucítila jsem vábivou vůni, ale rozhodně ne tak vábivou, jako poprvé. Lovecké pudy se probraly k životu, a já se bez přemýšlení rozeběhla za tou vůní. Běžela jsem rychle lesem a následovala stopu, když jsem uviděla o něco dál pumu. Zastavila jsem se a chvíli ji potichu pozorovala. Ležela na zemi a spala, snadná kořist. Velice pomalu a opatrně jsem šla k ní, tak aby mě neslyšela. Když jsem byla dost blízko, odrazila jsem se a skočila po ní. Skočila jsem tak rychle, že nestihla vůbec nic postřehnout, a zakousla se jí do hrdla. Začala jsem sát tu teplou tekutinu, kterou teď potřebuji k životu. Pamatovala jsem si tu lahodnou chuť lidské krve, jenže tohle mi ji kazilo. Nebyla tak lahodná jako lidská. Bylo to, jako kdyby jste člověku závislém na pivu, dali vodu. Pokoušela jsem si představit, že mi v náručí leží člověk a já saju lidskou krev, ale moc mi to nešlo. Když byla puma bez jediné kapky krve, pustila jsem ji na zem. Asi jsem vypadala směšně, jak jsem se znechuceně tvářila, ale jinak to nešlo. Budu si holt muset zvyknout, jestli nechci být zrůda. A to vážně nechci. Mrtvou pumu jsem schovala a poté šla pomalu pryč.

Rozhodla jsem se zjistit, co všechno dokážu. Zatím vím, že běhám neuvěřitelně rychle a je to až moc přirozený, mám ohromnou sílu - to dokázal ten strom, a dokážu být neslyšná. Rozeběhla jsem se po lese a nakonec vyskočila, možná až moc vysoko. Zlehka jsem dopadla na větev vysoko v korunách stromu. Tohle mě začíná bavit. Skočila jsem na další a další strom. Bylo to neuvěřitelné a pohodlné. Připadala jsem si jako opice. Užívala jsem si své nové dovednosti a na chvíli na vše zapomněla. Kdo by si neužíval, když nemá problém se při běhu udržel na nohách.

Na všechno jsem zapomněla. Ale jen na chvíli. Dopadla jsem totiž na zem, a to přesně na místo, kde to vše začalo. Už po druhé se mi na tomhle místě zbořil svět. Sedla jsem si doprostřed paloučku a nohy si přitáhla k hrudi. Vše mě pohltilo. Dopadly na mě veškeré vzpomínky, ale pořád ne ty na toho zatraceného upíra. Moje pocity mě ovládly a já nemohla zastavit příval vzlyků ani kdybych chtěla. Vzlykala jsem, ale slzy nikde. Potřebovala jsem brečet, ale asi mi budou muset vystačit jen vzlyky.

Najednou se však rozpršelo. Kapky vody mi stékaly po tváři a nahrazovaly moje slzy. Utápěla jsem se ve své bolesti a smutku. Věděla jsem, že se už nikdy nemůžu vrátit domu za rodinou. Byla jsem ponořena do svých myšlenek a nevnímala okolí, nic. Nevím jak dlouho jsem vzlykala. Mohli to být minuty, hodiny, možná i dny. Nebyla mi zima a nic jsem nepotřebovala. Jediné, co jsem v okolí postřehla, bylo, že chvilkami přestalo pršet. Ale nevím jak dlouho ty chvilky trvaly. Tolik jsem si přála vše vrátit. Hlavně jsem u sebe chtěla mít svého bratra a rodiče. V tom mě probudilo volání z dálky.

„Isabello!“ křičelo několik lidí. Už mě hledají. Chtěla jsem se zvednou a odejít dřív, než budou moc blízko, ale pak jsem zaslechla něco dalšího.

„To nemá cenu. Hledáme ji už týden a nikde není. Pochybuju, že se najednou objeví tam, kde jsme už hledali.“ Ten hlas jsem nepoznávala, ale bylo jasné, že hledají mě.

„To říkej jejím rodičům. Naposledy, když hledali dítě, našlo se mrtvé tady v lese,“ povzdechl si a já ten hlas poznala. Přesto jsem si nemohla vzpomenout.

Slyšela jsem jak se zase začali vzdalovat, a pak mi to došlo, byli to policisté. Všechny jsem je moc dobře znala.

Zabolelo mě to co řekli, a bylo mi jasné, že to naši nezvládnou. Opět jsem se stulila do klubíčka a začala vzlykat. Vzpomněla jsme si na Matthewa a v tu chvíli se mi před očima objevil obraz. No, spíše vzpomínka, ale vybavil se mi každý její detail. A poprvé jsme si něčeho všimla. I když jsem na to vzpomínala často, teď jsem si všimla několika povědomých věcí. Viděla jsem tolik podobné tělo, dvě těla. Jedno bylo toho člověka, kterého jsem zabila, a druhé Matthewa. Obě byly moc bledé i na mrtvoly. Vypadaly jakoby se prali, a hlavně jsem si teď vybavila to zranění. Matthew měl na krku kousnutí. Ano, bylo to kousnutí. Od upíra.

Pane bože, oni ho zabili upíři. To není možné. A mě teď jeden hajzl přeměnil. ´Zasedli si snad na naší rodině, nebo co?´ ptala jsem se sama sebe a pořád měla před očima to zranění. Myslela jsem, že se někde škrábnul, ale teď, když jsem to zranění moc dobře znala, došlo mi, jak jsem byla naivní.

Byla jsem v šoku z toho zjištění. Myslela jsem, že začnu mít upíry i ráda, když jsem věděla jaké to je, ale takhle… začali se mi hnusit ještě víc. A já sama sobě taky. A tehdy jsem se zařekla na celý život… existenci, že už se nikdy člověka nedotknu.

Měla jsem co dělat, abych nic neničila. Dusila jsem v sobě zuřivost, a to hodně velkou. Kdyby tu byl jakýkoliv upír, zabila bych ho. Tehdy padlo mé rozhodnutí o zabíjení upírů. Nedovolím, aby ještě někomu ublížili. Aby už nikomu nezabili bratra, a nikoho neproměnili a neodsoudili ho tak k věčnosti.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Alicejazz

1)  Alicejazz (10.05.2010 19:52)

líbí se mi to čím dál víc...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek