Sekce

Galerie

/gallery/Kousni mě a já tě zabiju.jpg

Bella má problém - nemůže vidět Edwarda s Ponožkou.

Jasper má problém - má dotěrnou spolužačku.

Alice má problém - její manžel má dotěrnou spolužačku.

A aby v tom nebyli sami, Edward má taky problém - Ponožku.

„Bells,“ uslyšela jsem smutný hlas Rose. Posadila se vedle mě a objala mě kolem ramen. „Proč se chceš trápit?“

„Protože mi nic jiného nezbývá. Co jiného mám dělat?“

„Co takhle mu to říct?“ zkoušela lehce.

„Víš, že to nejde. Je zamilovaný, bude se ženit. Konečně jsou sami dva a teď určitě… Však víš,“ povzdechla jsem si.

„Souhlasím s tím, že je zamilovaný. Ale jsi si jistá, že do Ponožky?“ zvedla obočí.

„Jsem. Vždyť ji vždycky brání, když se na ni někdo jenom křivě podívá. Do koho jiného by měl být?“

„Co třeba do tebe?“ zkusila.

„To určitě ne. Sama víš, jak se ke mně chová. Lezu mu na nervy, a dneska mi to konečně řekl do očí,“ odporovala jsem jí.

„Vždyť ty jsi ho až do dneška taky neměla ráda. Musel ti pomoct Jasper, aby sis to uvědomila. Co když to má stejně? A proč by tě jinak líbal?“ Na tohle jsem neměla odpověď. Po tváři se jí rozlil úsměv a spiklenecky na mě mrkla.

„Řekneš mi, jaké to bylo?“ zeptala se. Musela jsem se zasmát.

„Alice mě zabije.“

„Alice to můžeš říct potom.“

„Bylo to… něco nového. Takový polibek jsem nikdy nedostala. Sice na mě zaútočil, ale i přesto byl něžný a nádherný,“ zasnila jsem se. „A taky byl první a poslední,“ dodala jsem nakonec.

„Teda, Bells, ty víš, jak zkazit tak krásné vyprávění,“ zamračila se.

„Promiň,“ zasmála jsem se. Zvedla se a napřáhla ke mně ruku.

„Pojď, doma na nás čekají,“ usmála se. Přikývla jsem a za chvíli už jsme běžely domů.

 

Když jsem se vrátila, nikdo už se o mém větším prořeknutí nezmínil. Sice občas házeli smutné pohledy, ale rychle jimi zase uhnuli, když jsem je nachytala.

Všichni se mě snažili rozptýlit, až jsem se jejich snaze občas musela smát. Ale smích mě přešel v pondělí ráno, když jsme měli jet do školy.

„Držím palce, zlato! Natrhni jim pr-“ Plesk! „Au! Nandej jim to,“ opravil se Chris a třel si místo, kde mu přilítla jedna od Lettie.

„Jasně, bráško!“ zasmála jsem se a rychle naskočila do Alicina auta, jelikož to vypadalo, že by klidně odjela beze mě.

Bylo zajímavé, že jsem vůbec nebyla nervózní. Možná za to mohla Jasperova schopnost, možná to, že jsem neměla důvod být nervózní.

Stále doufám, že to moje pobláznění brzo zmizí. Jestli ne, jsem nahraná.

„Bello!“ zakřičel mi do ucha Emmett, čímž si vysloužil reflexivní facku.

„Co blbneš?“ křikla jsem zpátky a vystoupila z auta, jelikož jsme právě dojeli na parkoviště.

„Byla jsi mimo. Myslíš na něho, co?“ zasmál se.

„No jasně, křič to tady, mysli na to. Jen ať nemá práci na to přijít,“ štěkla jsem na něj a odkráčela do školy.

Těsně před vchodem jsem se zasekla, jako bych narazila do nějaké neviditelné síly.

Tak jo, to zvládneš, uklidňovala jsem se. Zhluboka jsem se nadechla a pokračovala dál.

Sotva jsem vešla, naskytl se mi pohled na Edwarda a Ponožku natisknuté na skřínkách a prozkoumávajíc své vnitřnosti.

Ne, ne, ne, tohle nedám.

Obrátila jsem se na patě a znovu se ocitla na parkovišti. Nevěděla jsem, kam jdu. Věděla jsem však, že je to hodně daleko od školy.

Takový byl původní plán.

Ale poslední dobou se mi všechny plány hroutí.

Do někoho jsem narazila a jeho paže se kolem mě ovinuly.

„Bells, co se stalo?“ zeptal se Jasper a Alice mě hladila po vlasech.

„Já to nezvládnu,“ zašeptala jsem. „Myslela jsem, že jo, ale nejde to. Do hajzlu!“ zanadávala jsem.

„Opravdu chceš utéct?“ zeptala se Alice.

Jasně, že nechci. Samozřejmě, že bych tady ráda zůstala s nimi, ale chybí mi odvaha.

No jasně!

Zvedla jsem oči a prosebně se podívala na Jaspera.

Uchechtl se.

„Tak co ti mám namíchat?“

Zářivě jsem se na něj usmála a vybrala si špetku rozhořčení, špetku nevraživosti a tunu odvahy.

Ucítila jsem, jak mě to všechno zalilo a pod tou tíhou se mi málem podlomily kolena.

„Uch… uber, prosím.“ Zasmál se a sejmul ze mě tu tíhu pocitů. „Díky,“ řekla jsem a vlepila mu pusu na tvář.

„Hele, ten je můj,“ řekla se smíchem Alice a strčila do mě.

„Nechceš mi ho na chvíli půjčit? Hodní chlapi se strašně těžko hledaj,“ řekla jsem a abych ji trochu poškádlila, chytla jsem ho kolem pasu.

„Tsss…“ odfrkla si a chytila ho z druhé strany.

„Ale tahle společnost se mi líbí,“ zasmál se Jasper a objal nás kolem ramen.

„To není fér. Proč on, Bello? Proč ne já?“ zeptal se Emmett smutně, když se k nám s Rose přidali.

„Sorry, Emme, příště,“ slíbila jsem a pojala podezření, že to Jasper trochu nedal a do koktejlu pocitů namíchal i trošku opilosti. No co, život je zábava!

 

„Budeš v pohodě?“ ptal se mě znovu Jasper. Někdy mi připadalo, že by to uklidnění potřeboval spíše on.

„Jaspere!“ zakňučela jsem. „Cítíš ze mě to odhodlání?“ snažila jsem se ho přesvědčit.

„Myslíš to, které ti posílám?“ zeptal se se smíchem.

Aha! Jeho schopnost. Eh…

„To je jedno. Prostě budu v pořádku. Za tu jednu hodinu jsi mě naplnil takovou dávkou nenávisti, odhodlání a flegmatičnosti, že mi to zůstane i když budeme mít hodiny jinde.“

„Tak dobře,“ rezignoval nakonec. „Uvidíme se na obědě,“ mávl a zmizel ve své třídě.

„Omluv ho. Jako voják měl tendenci ochraňovat a teď mu to chybí,“ hihňala se vedle mě Alice.

„No jo. Jsem ráda, že se o mě alespoň někdo zajímá,“ povzdechla jsem si.

„Budu stepovat před tvojí třídou,“ ozval se najednou vedle mě Jasper.

Vyděsit upíra k smrti, to by mu šlo.

„Ne!“

„Nejsi v pořádku, Bello, cítím to!“ Zamračila jsem se na něj a Alice se začala nekontrolovatelně smát.

Asi už taky blázní. Paráda!

„Nevěděla jsem, že mám tak vypočítavého manžela,“ řekla potichu.

„Cože? Co tím myslíš?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Chce jít s tebou, protože ho bude ve třídě očumovat nějaká prvačka. Tyhle hodiny mají totiž spojené,“ uchechtla se.

„Tssss… Takže to nemělo být k mé spokojenosti? Teď jsem se urazila,“ odfrkla jsem si a odvrátila od něj hlavu.

„To ti neprojde, Jaspere,“ hihňala se Alice a vyháněla ho do třídy.

„Ty nežárlíš?“ zeptala jsem se se zvednutým obočím.

„Prosím tě, vždyť je to mladé kuře,“ smála se.

„No právě. Mladá, teplá, křehká a voňavá,“ provokovala jsem ji. Zamračila se na mě a odcupitala za Jasperem, který se zastavil mezi dveřmi a sledoval, co Alice udělá.

Políbila ho. To je snad poprvé, co je vidím se líbat. Jejich vztah byl vždycky tak nějak… citový a psychický. Přála jsem jim to, ale zároveň jsem nehorázně záviděla. Proto jsem se raději vydala na další hodinu sama.

Bohužel!

„Bello!“ uslyšela jsem za sebou a lehce zakolísala. Zrychlila jsem.

„Bello!“ ozvalo se znovu, tentokrát naléhavěji.

„Bello, počkej.“

„Co chceš?“ vypálila jsem na něj.

„Měli bychom si promluvit.“

„Ne, to neměli. Neboj se, já Ponožce nic neřeknu,“ ujistila jsem ho. Nadechoval se, že něco řekne, ale byl přerušen.

„Co mi neřekneš?“ vynořila se zpoza rohu Ponožka. Edward ke mně střelil pohledem. Čekal, jestli ho prozradím nebo ne. Zpočátku jsem chtěla, ale nejsem taková mrcha.

Jsem o trochu menší.

„Že ti to tričko nesluší. Hups! Já to řekla,“ zasmála jsem se. „Promiň,“ řekla jsem směrem k němu a odešla.

 

Edward:

Je neuvěřitelná. Tak sebevědomá a drzá, až to hraničilo s postižením. Ale mně se to líbilo. Líbilo se mi to víc než by mělo.

A to byl můj kámen úrazu.

Od toho polibku jsem nemyslel na nic než na to, proč jsem to vlastně udělal. Teda, kromě těch chvil, kdy jsem myslel na Bellu.

Na obědě si s Cullenovic holkama sedla k jinému stolu. Snažila se nezabloudit pohledem ke mně, ale několikrát se jí to nepovedlo. Vždycky si potom v duchu vynadala.

A já byl rád, že se na mě dívá.

Ale teď… konečně byla v mém náručí. Líbala mě a hladila. Zatínala mi nehty do paží a zad. Její hnědé lokny mi klouzaly po rukou na jejich zádech a já její nádherný dekolt se s každým nádechem vzedmul proti mým ústům. A potom se mi snažila sundat kalhoty, zatímco já ji líbal na krku a pravém uchu.

„Edwarde,“ zavzdychala slastně. Ale tentokrát neměla tak nádherný hlas jako vždy.

„Bells,“ oplatil jsem jí stejně vzrušeně.

Pohyb v mém klíně ustál.

„Jak jsi mi to řekl?“ zeptala se naštvaně. Zmateně jsem otevřel oči a zíral přímo do černých očí Heather. Nebyly černé touhou, ale zlostí.

„Co?“ zeptal jsem se zmateně a nenechal na sobě nic znát. Kdybych byl člověk, srdce by mi bilo jako o závod nervozitou a prolhaností.

„Jak jsi mi to řekl?“ Teď už vřeštěla.

„Heath,“ hrál jsem dál. Slezla ze mě a v rychlosti si oblékla tričko.

„Řekl jsi mi Bello, nebo se mi to zdálo?“ vřeštěla.

„Zdálo se ti to,“ hájil jsem se.

„Nelži! Řekl jsi mi Bello!“

„Tak proč se ptáš, když to víš?“ vykřikl jsem. „Ano, řekl jsem ti Bello. Řekl jsem ti tak, protože jsem na ni myslel. Řekl jsem ti tak, protože jsem si na sobě představoval její polibky. Řekl jsem ti tak, protože na ni od toho polibku myslím pořád.“ Vyděšeně na mě zírala, a potom ze sebe vykoktala jednoduchou, ale přesto těžkou otázku.

„Miluješ ji?“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

2)  witmy (20.04.2010 18:56)

super ed se nám pěkně rozžvanil už se těšim co se bude dít dál

1)  blotik (16.04.2010 22:32)

Kráááása. DAlší. Je to super povídka.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek