Sekce

Galerie

/gallery/Kousni mě a já tě zabiju.jpg

Bella má neblahé tušení, že je něco špatně. A tentokrát v tom Jasper rozhodně nemá prsty.

Bella:

Jemné doteky, tvrdé rty, pevné sevření. Líbal mě a já ho nechala.

Tedy nechala bych ho, kdybych si neuvědomila, kdo to je a jaký na mě má názor. Rychle jsem ho od sebe odstrčila a utřela si rty. Podívala jsem se mu do tváře a viděla v ní zmatek, ale i naznak úsměvu.

„Zbláznil ses?“ zakřičela jsem. „Nejdříve na mě křičíš, že jsem rozmazlená, škaredá a blbá, a potom mě políbíš?“ vztekala jsem se. Chvíli mlčel, a potom z něj vypadlo jediné slovo.

„Promiň,“ zašeptal a vyběhl ze dveří. Za co se omlouval? Za to, že mi nadával, nebo za to, že mě políbil? A proč mi to nevadilo tolik, kolik mělo?

Sakra!

Ach, Edwarde, proč musíš být takový idiot? A to ten dnešní den začínal celkem dobře.

Proč mě políbil? Proč o mně říkal takové věci a potom mě políbil? Proč o mě vůbec říkal takové věci?

Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc mi docházela jejich pravdivost. Nikomu na mě nezáleží. Všechny od sebe odháním svou určitou vlastností. Jenom nevím kterou. I když, teď už možná vím.

Byla jsem rozmazlená. Ty věci jsem mu dělala jen z čistého rozmaru.

Nejspíš!

 

„Bello,“ uslyšela jsem Alicin hlas. Určitě ví, co se stalo, musela to vidět.

„Ach, Bello,“ povzdechla si, když mě uviděla zalezlou za ledničkou.

„Nech mě, Alice, chci být sama,“ řekla jsem potichu a ještě víc si přitiskla kolena k hrudníku.

„No tak, Bells, co je?“ zeptala se a pohladila mě po rameni.

„Neříkej, že jsi to neviděla,“ řekla jsem nevrle a položila si hlavu na kolena.

„To kvůli tomu polibku?“ zeptala se a já v jejím hlase zaslechla snad radost. Hodila jsem na ni vražedný pohled a potichu zavrčela.

„Ne, kvůli toho bych ho nejraději podpálila sirkami,“ sykla jsem a Alicin zvonivý smích se rozlehl kuchyní. Potom ale zvážněla.

„Tak co tě teda trápí?“ Povzdechla jsem si.

„To, že měl pravdu,“ zašeptala jsem a podívala se na strop. „Měl pravdu, když říkal, že se chovám jako malá. Možná proto jsem pořád sama,“ povzdechla jsem si.

„Neblázni, Bells. Ono to chvilku trvá, než si najdeš spřízněnou duši,“ snažila se mě povzbudit.

„Opravdu? Jak dlouho to trvalo tobě?“

„Rok,“ řekla neochotně. „Ale já jsem měla dar. Jaspera jsem viděla, šla jsem na jistotu.“

„A co ostatní? Těm to taky netrvalo dlouho. Rose byla upírem jen asi dva roky, než našla Emmetta,“ protestovala jsem.

„Ano, a Carlisle několik století,“ nedala se. Jenže měla pravdu. Carlisle byl dlouho sám. Ještě mě pár let čeká.

„Prostě tomu nech volnou cestu, zlato. Uvidíš, že si někoho najdeš dřív, než si teď dovedeš připustit.“

„Možná máš pravdu,“ přitakala jsem nakonec.

„No vidíš,“ usmála se. „A teď mi řekni, jaké to bylo,“ zašeptala a oči jí jiskřily.

„Co?“ zeptala jsem se nechápavě.

„No tak, nemuč mě. Přece ten polibek. Líbil se ti?“

Dělá si srandu?

„Děláš si srandu? Mít u sebe zapalovač, je z něho hromádka popele,“ řekla jsem nevěřícně.

„Takže se ti líbil, super,“ zasmála se. Uvažovala jsem, jestli už dočista nezešílela, nebo má jenom problémy se sluchem. Nakonec jsem to ale přiřadila k tomu, že je to prostě Alice – blázen už od přírody. Proto je tak úžasná a proto ji rodina tak miluje.

Esme!

„Esme zařizuje domy, že ano?“ chtěla jsem se ujistit. Přikývla. „A má přehled, které domy v okolí jsou volné?“ zeptala jsem se.

„Určitě,“ řekla  zamračeně. Že by ještě neviděla, co se chystám udělat?

„Mohla by mi nějaký najít?“

„Ty se chceš odstěhovat?“ zeptala se nevěřícně. A co čekala? Že tady s těma pošukama budu bydlet navždy? Už vidím, jak bych se snažila vyplnit vymyšlené příběhy lidí a zkoušela těm dvěma propíchnout srdce kolíkem.

„No jasně, moje chyba,“ uchechtla se. „Ale proč by jsi měla mít dům sama pro sebe? Pojď bydlet k nám.“

„To nemůžu, Alice. Už tak je vás tam hodně.“

„Ano, a jeden upír navíc se tam ztratí. Tedy, obrazně řečeno.“ Nebyla jsem si jistá, že by to byl dobrý nápad. Jenže… bydlet můžu sama i za pár let. Proč neprožít alespoň nějakou dobu s někým, koho mám ráda?

„Víš, jak budou všichni nadšení?!“

„Tak dobře,“ souhlasila jsem nakonec.

„Super!“ vypískla. „Tak pojď, musíme jít zabalit.“ Čapla mě za ruku a být jen o trochu rychlejší, vlála bych za ní, když mě táhla do schodů.

„Narvi to do tašek, mám tady auto, přivezla jsem Ponožku.“ Musela jsem se uchechtnout.

„Vidím, že to oslovení se ujalo opravdu u všech.“

„No, kdybychom nebyli upíři, už nevíme, jak se jmenuje,“ zasmála se a balila mi kosmetickou taštičku.

„Ehm… Alice, ten sprchový gel můžeš vyhodit. Ten blbec mi tam nalil olej do auta.“

„A nemyslíš, že by byla škoda to vyhodit?“ zeptala se se šibalským úsměvem.

„Chceš si to snad přelít do auta?“

„Ne, něco lepšího,“ řekla a vyběhla z pokoje. Vykoukla jsem za ní, ale už jsem viděla jenom její záda mizet v ložnici těch dvou. Jo, tohle bylo rozhodně lepší, než ho vyhodit.

Když se vrátila, v rychlosti jsme dobalily zbytek věcí a vydaly se do auta.

Když jsme ale scházely schody, otevřely se dveře a dovnitř vešli Heather s Edwardem.

„Vy odcházíte,“ oznámila nám. To bychom bez tebe nevěděli, náno. „To je dobře, protože máme s Edwardem něco na práci,“ řekla a natiskla se na něj. Copak? Budou se učit abecedu? Nebo snad malou násobilku? No, možná začnou s něčím lehčím, třeba poznávání barev.

Čekala jsem zavrčení, ale to se mi nedostávalo. Nevěřícně jsem se podívala na Edwarda a setkala se s jeho pohledem. Byl jiný. Už nebyl tolik sebevědomý, spíše omluvný, naštvaný a… možná i bolestný. Sakra, co s ním zase je?

„Mohla by ses vrátit co nejpozději?“ zeptala se mě Heather s úsměvem a tak přerušila můj tok myšlenek ohledně Edwarda. Naštěstí.

„Já už se nevrátím, Heather. K vám dvěma opravdu ne,“ věnovala jsem jí kyselý úsměv a sešla těch posledních pár schodů.

Když už jsem byla skoro u dveří, něco mě napadlo.

„Ještě něco bych chtěla, než odejdu, Heather,“ řekla jsem s milým úsměvem. Otočila se a vyčkávala. Vzala jsem vázu, která jako jediná zbyla v pokoji, vyndala z ní kytky a vodu jí chrstla přímo do obličeje.

„Jo, to bylo ono. Už můžu jít. Mějte se,“ řekla jsem a rychle přispěchala k jeepu, kterým tady Alice byla. Čekala na mě za volantem a s lehkým chichotem se rozjela.

Ještě jsem za sebou slyšela hysterickou Heather, jak nadává Edwardovi, že se jí nezastal. A potom už jsme zmizely v lese. Naštěstí.

 

„Belloooo,“ křičelo něco vysmátého z okna v horním patře Cullenovic vily. A potom to něco přistálo přímo přede mnou.

„Taky tě ráda vidím, Emmette!“ usmála jsem se.

„Promiň, ale to nebylo na tebe,“ usmál se kajícně. „Já tak pojmenoval svého miláčka,“ řekl a pohladil kapotu jeepu.

„Já ti dám takového miláčka,“ ozval se Rosaliin varovný hlas z garáže a o něco později se objevila i ona. „Ahoj, Bello, co tady děláš?“ zeptala se přívětivě a objala mě.

„No, já…“ koktala jsem, ale Alice to vyřešila za mě.

„Bude u nás bydlet,“ vypískla radostně a tancovala kolem auta, dokud nepřistála v Jasperově náručí.

„Co se stalo, Bells? Teda ne, že by mi to vadilo, ale nemyslím si, že jsi se rozhodla jen tak,“ ptala se Rose.

„To… je na dlouho,“ snažila jsem se z toho vykroutit. Trochu se zamračila a na chvíli se koukla na Alice.

„Takže večer,“ řekla nakonec a usmála se.

„Tak, kluci, vezmete Bells tašky do pokoje pro hosty? A těch deset červených je mých,“ usmála se, popadla mě za ruku a vtáhla do domu. Do čeho jsem se to namočila tentokrát?

„Esme, mám pro tebe práci,“ řekla a za chvíli se na schodišti objevila hnědovlasá postava.

„Bello, ráda tě vidím. Pokoj pro hosty není nic moc, ale pokud nám dáš pár dní, bude se ti líbit,“ slíbila.

„To nemusíš, Esme. Budu ráda za cokoliv,“ usmála jsem se a objala ji.

„Víš, že mě to baví, takže žádné cokoliv.“ Přikývla jsem a vydala se za klukama, kteří nesli moje tašky.

Pokoj byl krásný, nechápala jsem, co chtějí měnit. Modré zdi ladily k modrému povlečení a polštářům na manželské posteli. Skříň u okna byla zajisté starožitná a psací stůl v druhém rohu místnosti určitě taky.

Jasně, na jejich poměry to nebylo opravdu nic super, ale mně to stačilo.

„Nech Esme, ať ti to zařídí,“ prosila Alice, „dělá to strašně ráda a bude nadšená, když ho bude moct zařídit i tobě.“ Tak dobře, přemluvila mě.

Večer jsme trávili u televize a videoher. Kluci byli nadšení, že mají s kým hrát a nakonec se k nám přidal i Carlisle. Konečně jsem měla možnost vidět ho jinak než jako toho váženého doktora. Při postrčkách na pohovce a jakémukoli švindlování vypadal naprosto obyčejně.

Rose si užívala sezení na Emmettově klíně a vždycky, když se mu podařilo někoho předjet, líbla ho na tvář. Jenže Emmett z toho byl tak rozčarovaný, že vzápětí do něčeho nahučel.

Esme si zase užívala přítomnost nás všech. Měla pohromadě celou rodinu, všichni byli šťastní a v pořádku. A navíc má o jednoho člena rodiny víc, ačkoliv tohle určitě nebyla výhra.

Zato Alice byla naštvaná, že nesdílím její nadšení z nových módních časopisů a každou chvíli na mě hodila očko, jestli je mi to alespoň trochu líto.

Nebylo.

Pak se ale na její tváři usadil úsměv a tím mě dostala. Opravdu už jí hrabe.

„Zítra přijedou Chris a Lettie. Budou tě sice hledat na tvé bývalé adrese, ale Ponožka je pošle sem,“ řekla spokojeně. Hmmm… Tak jí nehrabe. Počkat! Chris a Lettie?

„Super,“ zavýskla jsem, ale potom se zase zklidnila, protože mě Jasper s radostí předjel.

Na sobotu jsem nemohla dospat. Když jsem to řekla nahlas, Emmett myslel, že se počůrá. Je vidět, jak si uvědomujeme naše upírství.

„Jak dlouho, Alice?“

„Hodina.“

 

„Jak dlouho, Alice?“

„Padesát pět minut.“

 

„Kolik ještě?“

„Padesát minut. A jestli se mě zeptáš ještě jednou, tak se mnou ihned půjdeš nakupovat a domů se dostaneš až v noci,“ pohrozila mi. Kdybych nevěděla, že to s radostí splní, asi bych nemlčela. Ale teď jsem se raději zašila za knížku, kterou mi půjčil Carlisle a po očku sledovala Alice. Ta můj pohled vždy zachytila a na tváři se jí rozlil škodolibý úsměv.

„Půl minuty,“ zahlásila najednou a na mém obličeji se objevil nadšený úsměv. Ani jsem si neuvědomila, že to tak rychle uteklo. Zaklapla jsem knihu a vydala se ke dveřím. Vyběhla jsem ve chvíli, kdy se na mýtině před domem objevili. Okamžitě jsem vletěla Chrisovi do náruče a vtiskla mu pusu na tváře.

„Stýskalo se mi,“ řekla jsem radostně a pevně ho objal.

„Nám taky, sestřičko,“ zasmál se a dal mi pusu do vlasů.

„Lettie,“ zapištěla jsem a vrhla se jí kolem krku. Na to, jak jsme se ze začátku nemusely, jsem si ji nakonec oblíbila.

„Co děláš tady? Mysleli jsme, že stále bydlíš u Čtenáře a Ponožky.“

„Jo, to je dlouhý příběh. Ale pojďte dovnitř,“ řekla jsem a táhla je do domu. Povídali jsme si až do noci a potom se každý vydal jiným směrem.

Zavřela jsem se do svého pokoje a koukala z okna ven. Najednou mi přišlo smutno. Stýskalo se mi po hádkách, vrčení, nevraživosti, i po tom hrabání v hlavě.

Ozvalo se zaklepání a ve dveřích se objevila Chrisova střapatá hlava.

„Můžu dál?“

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem a pokynula mu na postel. Chvíli si mě zamyšleně měřil, než se odhodlal promluvit.

„Ptal jsem se Alice, proč jsi se odstěhovala, ale ta mě poslala za tebou. Tak povídej,“ usmál se a čekal. Zvažovala jsem, jaké mám možnosti, že bych mu neřekla všechno, ale potom mě pohltila odvaha – díky, Jaspere – a tak jsem mu vyslepičila všechno. Úplně všechno!

A pak jsem se začala vztekat. Ovšem v tomhle už Jasper prsty neměl.

„Je to blbec. Vůbec nechápu, co si o sobě myslí. Copak je něco víc, než já? Není. Je to obyčejný blbec. Nafoukaný idiot, kterému jsou dobré jenom ty bohaté, rozmazlené kočičky, kterých je plná škola. Jak se s ním může někdo bavit? Vždyť mu to nemůže ani pořádně myslet. A na to, že je upír, opravdu není moc hezký. Jenže on si myslí opak. Ááááá, jak já nemám ráda takové idioty,“ chrlila jsem ze sebe.

„Ty ho miluješ,“ prohodil Chris se smíchem. Okamžitě jsem přestala pochodovat po pokoji a dívala se na něho jako na blázna. Vzápětí jsem vybuchla smíchy.

„Já? Ne. To opravdu nehrozí,“ smála jsem se a opět běhala kolem něho. „Já ho nemiluju a ani nikdy milovat nebudu. Prostě ne. To je holý nesmysl. Nechápu, jak jsi na to mohl přijít. Já a milovat ho? Ne! Ne, ne, ne, ne, ne… Ne a ne a ne. To prostě ne. Ne… ne… ne… jo,“ přiznala jsem nakonec.

Cože? Jak jo?

Co jo?

Ne!

Co jsem to právě řekla?

K čemu jsem se to přiznala?

Já do něho nemůžu být zamilovaná. Prostě nemůžu!

Ne! Neeeee...!

„Ty sis to uvědomila až teď? Sestřička se mi zamilovala, no super,“ smál se. Hodila jsem na něj naštvaný pohled a posadila se vedle.

„Co mám dělat?“

„Říct mu to,“ řekl prostě.

„Promiň, na chvíli jsem zapomněla, že jsi chlap,“ řekla jsem sarkasticky. „Nemůžu mu to říct.“

„Proč?“ Copak jsou všichni chlapi tak natvrdlí?

„Proč?“ zopakovala jsem nevěřícně. „Třeba proto, že je zadaný?“

„Lidé se rozcházejí a scházejí, je to přirozené.“

„Jenže my nejsme lidé a krom toho se zasnoubili.“

„Aha,“ hlesl, „ale pořád to nic nemění na tom, že to můžeš zkusit,“ snažil se mě přesvědčit.

„Stejně je to blbost. Vlastně ho ani nemiluju. Prostě jsem to řekla jen z pomatení smyslů. Ani to není pravda. Nebudeme to řešit, ano?“ zeptala jsem se s nadějí. Díval se na mě s lehkým úsměvem a nakonec přikývl.

„Tak dobře,“ řekl, vstal, popadl mě za ruku a vedl do přízemí. Až na schodech jsem si uvědomila, že nás museli všichni slyšet. A taky nás všichni slyšeli.

Někteří se tvářili nevěřícně, někteří pobaveně a někteří spokojeně.

Jasper! Já ho přerazím!

„To je tvoje vina!“ obvinila jsem ho ihned. Hlavně když je to na koho svést!

„To jsem nebyl já, Bells. Jenom jsem ti dopomohl k přiznání, tvé city jsem neovlivňoval,“ bránil se.

Takže jsem zamilovaná?

To je průser!

Obrovský.

Ťapla jsem sebou na schody a schovala si hlavu mezi nohy. Vzápětí vedle mě byly Alice s Rose a začaly mě utěšovat.

„No tak, konečně sis to uvědomila i ty. Bylo na čase,“ smála se Alice a já ji byla schopná jen probodnout pohledem.

„Jak dlouho to víš?“

„Už… nějakou dobu,“ usmála se.

Super!

Už nějakou dobu jsem zamilovaná a dozvídám se o tom až teď? Paráda! Zakňučela jsem a Rose se rozesmála.

„No tak, Bells, vždyť ses jenom zamilovala. Nikdo neumřel,“ uklidňovala mě.

„Já jsem umřela. A se mnou moje čest,“ kňourla jsem.

„A teď už mi řekneš, jak se ti ten polibek líbil?“ zeptal se Alice se smíchem. Jak by se jí líbilo, kdybych narvala všechny její lodičky na Emmettovy nohy?

„No dobře, jen jsem se ptala,“ řekla naštvaně. „A řekneš mi to?“ zeptala se sekundu na to.

Zakňourala jsem ještě víc. Živote, za co mě trestáš?!

„A jak odstraníme Ponožku?“ zeptal se Emmett a Esme mu střelila výchovný pohlavek. „No co? Přece ty dva musíme dát dohromady,“ bránil se.

„Emmett má pravdu, Ponožka to přežije. S její inteligencí si najde houpacího koně a bude s ním šťastná, ale co Bells?“ přitakala okamžitě Lettie.

„Jestliže tě políbil, musí k tobě něco cítit. Takže kdyby jsi mu to řekla, možná by ji nechal,“ přidal se Chris.

„Nebo by jsi mohla zahrát slečnu v nesnázích. I když jako upírka… to bude chtít dávku fantazie,“ zasmála se Alice.

„Tak dost. Nic takového. Jsou zasnoubeni a já se jim do jejich vztahu nehodlám míchat. Tohle je prostě jenom pomatení smyslů. Delší pomatení. Ono to brzo odezní, vážně. Hlavně mu nic neříkejte a nemyslete na to,“ zastavila jsem je.

„Ale, Bells.“

„Budu v pořádku, Rose. Vážně,“ řekla jsem a vyšla z domu. Zašla jsem hlouběji do lesa a rozběhla se. Ani jsem nevěděla, kde běžím. Vítr mě příjemně uklidňoval, ale i tak se mi chtělo křičet, brečet… Dělat cokoliv, co by ze mě dostalo ten hněv.

Nechápu se. Ještě před pár minutami jsem tuhle důležitou skutečnost vůbec nevěděla. A teď? Teď tady kvůli něho utíkám z domu a vzlykám.

Zastavila jsem se na maličké mýtince v lese a opřela se o strom. Čekala jsem na slzy, ale ty se nemohly dostavit. Už pár let jsem na ně marně čekala.

Jenže dneska bych je přivítala jako nic jiného. Konečně se zamiluju a dotyčný je zadaný. Proč mám takovou smůlu? Proč já? Proč?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek