Sekce

Galerie

/gallery/Kousni mě a já tě zabiju.jpg

Bella si vymyslí úžasnou pomstu, čímž parádně vytočí Edwarda. Výměna názorů se zvrtne v hádku, ta v házení věcí a to v... No, to uvidíte.

„Vždyť je jim teprve sedmnáct, co blázní?“

„Proč zrovna ona? Co je na ní pěkného?“

„Musí být těhotná! Určitě je těhotná.“

„To je tak nefér.“

Proboha, co se to dneska děje? Stačilo projít parkovištěm a měla jsem nutkání několikrát volat záchranku. Polovina holek se kácelo k zemi a ta druhá polovina dneska výjimečně nehovořila o svém ´skvělém´ vkusu, který je ve skutečnosti naprosto příšerný, ale o něčem alespoň trochu inteligentním. Alespoň to tak vypadalo. Zezačátku.

„Ahoj,“ pozdravila jsem Rose a Alice, které stály ve vchodě a čekaly na mě. S úsměvem mi odpověděly a vydaly jsme se na první hodinu.

Po cestě jsem měla další dvě nutkání vytáhnout mobil a při tom třetím už jsem to nevydržela.

„Proboha, co se děje? To je dneska Den omdlévání? To mi měl někdo říct, abych se mohla připojit,“ zanadávala jsem a vyhnula se nějaké holce, která snad ani nevěděla, kde je.

„Co se děje?“ zeptala jsem se znovu.

„To víš, Edward a Ponožka se zasnoubili,“ oznámila Rose.

„Jdu zvracet,“ odpověděla jsem automaticky. Nejdříve jsem si myslela, že si dělá Rose srandu, ale z jejího výrazu a výrazu poloviny holek na škole jsem usoudila, že přece jen říká pravdu.

Sakra!

Byla jsem naštvaná, zkazil mi mojí dokonalou pomstu. Teď už ho holky otravovat nebudou.

A znovu sakra!

Ale já se jenom tak nevzdám, to bych nebyla já. Musím něco vymyslet, hodně rychle.

Za dopoledne jsem vypadala jako většina dívčího osazenstva školy. V obou případech to zapříčinilo zasnoubení mých spolubydlících. Ale narozdíl od ostatních, mě trápilo zničení mé pomsty.

Zbytek školy jsem přežila v pohodě a odpoledne jela přímo ke Cullenovým. Doufala jsem, že mi holky pomůžou vymyslet nějakou novou pomstu.

Nepomohly!

„Sakra, jsme upírky. Jsme krásné, dokonalé a hlavně chytré, tak nás přeci musí něco napadnout,“ skučela jsem.

„Promiň, Bello, ale myslím, že ze mě vyprchala i ta včerejší srnka,“ povzdechla si Alice a spadla do peřin.

„Já už jsem taky vyšťavená,“ omluvila se Rose a spadla vedle Alice. Následovala jsem je.

„A nemohli by jste s tím skončit? Víš, úplně toho nechat, popřípadě se stát přáteli,“ navrhla opatrně Alice.

„Přáteli? Nikdy!“ odfrkla jsem si a vstala. „Jdu zkusit kluky, vrátím se,“ řekla jsem a vyšla z pokoje.

Našla jsem je před televizí, jak jinak.

„Potřebuju pomoc,“ začala jsem zpříma. „Čím bych vás nejvíce naštvala?“

„Kdyby jsi mi rozmlátila auto,“ ozval se Emmett, ale svůj pohled nezvedl od televize.

„Dneska se asi nedostaneš do pokoje,“ konstatoval Jasper, „Rose je vytočená.“

„Sakra!“ zaklel Emmett. „Samozřejmě, že by mě nejvíce naštvalo, kdyby se něco stalo tobě, lásko, ale myslel jsem, že to je všem jasné,“ snažil se z toho vykroutit.

„To neobkecáš,“ zasmál se Jasper a dostal od Emmetta herdu do zad. Divila jsem se, že nevyletěl ze sedačky a teď nekmital nožkama z televize.

„Přestaň mě stavět na druhou kolej, Emmette McCarthy Cullene,“ vřískala Rose, „nebo ti bude Esme zařizovat pokoj pro hosty.“

„Co jsi zase provedl?“ zeptala se Esme, která právě vešla do domu zároveň s Carlislem. Místo odpovědi jsem ale směřovala otázku na Carlisleho.

„Čím bych tě nejvíce vytočila?“ zeptala jsem se ho a tím ho pořádně zaskočila.

„Eh?“ podíval se na mě a nevěděl, co říct. Slovo si za něj vzal Emmett.

„Jeho? Kdyby mu někdo z nás vypil pacienta. Nebo mu do práce donesl svačinu, a teď nemyslím tu naši upírskou. Kdyby ji musel sníst před kolegy, asi by utrpěla jeho láska k nám. Ovšem nadšeně by se netvářil ani kdybychom ho označili za gaye. Ovšem možná by to bylo lepší. Představ si, že by tě už sestřičky nechaly na pokoji. Sice by tě možná začali uhánět doktoři, ale za zkoušku to stojí, nemyslíš?“ ptal se Emmett a vzápětí dostal od Carlisleho výchovný pohlavek. A mě v tu chvíli něco napadlo.

„Zabije tě,“ konstatovala Alice a kroutila hlavou. No co, tak mě zabije. Moc se toho nestane.

„Za ten pohled by mi to stálo,“ zasnila jsem se. „Tak já padám,“ řekla jsem a chtěla vyjít z domu. Potom jsem se ale zarazila a otočila se zpátky.

„Hele, Emme, tak mě napadlo, neměl by jsi jeden takový časopis?“ začala jsem a přerušil mě Alicin smích. Ta malá potvora už mě pořádně štve.

 

Ráno jsem do školy dorazila dříve než obvykle. Dokonce dříve než mí spolubydlící.

„Nezapomněla jsi to?“ zeptala se Rose natěšeně.

„Ne,“ odpověděla jsem naštvaným tónem. Obě se zarazily.

„Co je?“ zeptala se Alice.

„Po cestě sem mi došlo, že s ním nemám ani jednu hodinu,“ zabručela jsem a holky se rozesmály.

„Moc stresuješ,“ zasmála se Rose. „Neboj, něco vymyslíme.“

A taky že jo!

 

Edward:

Ta žádost o ruku byl úžasný plán. Zabil jsem tím tři mouchy jednou ranou. Holky mě přestaly balit, čímž jsem překazil Bellin plán pomsty a pořádně ji naštval. A Heather jsem si stejně jednou chtěl vzít. Tak proč ne teď?

Konečně bylo po škole. Heather jela s Alice nakupovat, a já si ještě vybíral věci ze skřínky.

„Dobré odpoledne, Edwarde!“ ozval se vedle mě nepříjemný ženský hlas.

„Profesorko Wateová,“ pozdravil jsem svou chemikářku a snažil se ignorovat její oplzlé myšlenky. Všiml jsem si Belly, Alice a Rose, které postávaly u vchodu a culily se na mě.

„Konečně jsem opravila vaše práce, a když jsem vás tady zahlédla, alespoň vám ji můžu předat,“ povídala, zatímco jsem si otevíral skřínku.

Otočil jsem se na ni a v tu samou chvíli slyšel, jak něco s lehkým žuchnutím dopadlo na zem.

Sklonil jsem hlavu a všiml si nějakého časopisu, který musel zajisté vypadnout z mé skřínky.

„Eh,“ uchechtla se zmateně profesorka, „konečně to chápu,“ řekla a odešla.

Nechápal jsem její chování, dokud jsem se nesehl k časopisu a nepřečetl si jeho obsah – pro gaye.

Já tu malou čarodějnici uškrtím. Zaplatí za to, přísahám. Tohle už přehnala.

Jenže když jsem se podíval na místo, kde stála, byla fuč. Vyběhl jsem na parkoviště, ale ani jedna z nich už tam nebyla.

Zahlédl jsem Bellu mizející v lesích. Ještě nemohla nabrat svou přirozenou rychlost, takže jsem měl slušnou šanci ji doběhnout.

Snažil jsem se dodržovat lidskou rychlost a moje naštvanost mi to zrovna neulehčovala.

Když jsem byl dost hluboko, rozeběhl jsem se rychleji. Za pár sekund už jsem slyšel její hlasitý smích. To mě donutilo ještě zrychlit. Slyšel jsem ji čím dál zřetelněji, takže zřejmě neutíkala, což byla má výhoda.

Přesně jsem poznal chvíli, kdy si mě všimla. Její smích utichl a bylo slyšet šustění větru, jak se rozeběhla.

Neměla šanci. Byl jsem rychlejší. Věděl jsem to já, věděla to ona. I přesto se však snažila utéct. I kdyby se jí to podařilo, stejně bychom se střetli doma.

Jenže i když se urputně snažila, dohnal jsem ji. Chytil jsem ji za ruku a trhnul směrem k sobě.

„Co chceš?“ zavrčela.

„Ty se ještě ptáš?“ zeptal jsem se nevěřícně. „Můžeš mi říct, co to mělo znamenat?“

„Promiň, ale já nemůžu za to, co si schováváš ve skřínce,“ ušklíbla se, vytrhla se mi a běžela dál. Chvíli jsem tam strnule stál, než jsem se uklidnil a vyrazil za ní.

Dostihl jsem ji až ve dveřích domu.

„Proč jsi to udělala?“

„Protože jsem chtěla?“ zasmála se.

„Mám toho plné zuby. Co si o sobě myslíš? Myslíš, že jsi královna školy? Nejsi, ani na ni nemáš. Jsi ten typ holky, kterou kluci využijou a potom odkopnou. Nikomu na tobě nezáleží. Přestaň se chovat jako rozmazlený fracek a staň se konečně dospělou! Nikdo není zvědavý na tvé dětské pomsty. Začni se chovat normálně a možná si konečně někoho najdeš. I když v tvém případě ho rychle odeženeš jinou vlastností,“ metal jsem jí do tváře. Už mě štvala. Byla moc sebevědomá a moc si dovolovala. Musela konečně slyšet pravdu.

Jenže ta se jí moc nelíbila.

Hodila po mě vázu.

I přes počáteční překvapení jsem ji chytil a vzápětí vymrštil těsně před její nohy.

„Víš, že mi to nijak neublíží,“ usmál jsem se škodolibě.

„Možná doufám, že ti upraví ten tvůj frajírkovský obličejík,“ sykla a hodila po mě další. Téhle jsem se zdárně vyhnul. A vyhnul jsem se i noži, který po mě vrhla vzápětí, a který se zabodl do křesla.

„Prostě mi přestaň ničit život,“ křikla a hodila po mě knihu, „přestaň řešit můj milostný život,“ hodila po mě botu. Botu? Kde ji sakra vzala? „Přestaň se mi vrtat v hlavě.“ Květináč. „Nejlépe na mě vůbec nemluv,“ křikla a mrskla po mě šuplík. Sakra, co si o sobě myslí?

„A ty mi přestaň likvidovat dům,“ zavrčel jsem.

„Proč? Třeba mě to baví,“ usmála se a popadla židli. Tak tohle už přehání. Zadržel jsem ji dřív, než mě stihla vůbec zaměřit.

„Řekl jsem, ať přestaneš ničit můj dům,“ vrčel jsem na ni.

„Ten dům je můj stejně jako tvůj. Můžu si v něm dělat, co chci,“ prskala na mě a já měl chuť jí narvat ponožku do pusy.

Nebo ji umlčet jinak.

A tak…

… jsem ji políbil.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek