Sekce

Galerie

/gallery/Kousni mě a já tě zabiju.jpg

Lettie a Chris odcházejí. Co si Bella počne?

Edward:

„Carlisle?“ rozlehl se pokojem Bellin zamyšlený hlas. Všechna konverzace utichla a pozornost se zaměřila na ni.

„Ano?“ Stále hleděla do země a nikomu nevěnovala jediný pohled.

„Říkal jsi, že vaše vegetariánství není moc rozšířené. Znamená to tedy, že mě přeměnil někdo z vašich známých?“ zeptala se a konečně se mu podívala do očí. Proboha, proč to musí pořád vytahovat? Nemůže už to hodit za hlavu? Nemůže se posunout dál a minulost nechat někde vzadu? Stejně to už nezmění, tak proč?

„Proč Edward cítí strach?“ zachytil jsem Jasperovy myšlenky. Varovně jsem se na něj podíval a lehce zavrtěl hlavou. Ve tváři se mu mihlo pochopení a nevěřícně na mě zíral.

„To ty jsi ten, kdo ji přeměnil?“ Kývnul jsem. „A ona to neví.“ Tentokrát jsem zavrtěl hlavou v nesouhlasném gestu. Naše konverzace se odehrála během dvou sekund, kdy se čekalo na Carlislovu váhavou odpověď.

„Prakticky vzato to někdo z nich být mohl. Neznamená to však, že naše přesvědčení nemohli roznést dál a nyní by se tak mohlo živit více upírů, než si myslíme,“ odpověděl a bylo vidět, jak by ho to těšilo. Bella si povzdechla.

„Takže nemám šanci nějak vypátrat, kdo by to mohl být, dokud si nevzpomenu, že?“ konstatovala smutným hlasem.

„Ne, to nejspíš ne,“ přitakal.

„Proč to prostě nenecháš tak, jak to je?“ zeptal se z ničeho nic Jasper.

„Já… já nevím. Slíbila jsem, že se pomstím a celkem jsem to i plnila. Dokud jste nepřišli vy,“ řekla rezignovaně.

„Myslíš, že by tvůj bratr chtěl, aby se z tebe stal vrah? A co až zjistíš, kdo to byl? Zabiješ ho? Jsi si jistá, že by jsi toho později nelitovala?“ zeptal se.

„Já… už si nejsem jistá vůbec ničím,“ řekla zničeně. V tu samou chvíli se ale vzpamatovala a podívala se na hodiny.

„Musím do práce,“ řekla jen a odešla.

„Ona pracuje?“ zeptala se Rose překvapeně.

„Jo,“ přitakal Chris, „chce si vydělat na dům, abychom nemuseli bydlet tady s Ponožkou a Čtenářem,“ kývl našim směrem a Emmett vybuchl smíchy.

„Ponožka a Čtenář?“ ptal se nevěřícně. „S tebou si budu rozumět.“

„No potěš,“ zašeptali Esme s Carlislem a potom se na sebe zamilovaně podívali. Musím říct, že bez Belly tady byl čistší vzduch. Alespoň mně se lépe dýchalo.

 

Bella:

Nesmím být slabá před ostatními. Nesmím být slabá před ostatními. Sakra, proč si to pořád nemůžu zapamatovat? Pozorovat jejich soucitné tváře není nic pro mě. Znovu jsem se nadechla čerstvého vzduchu z okna mého pokoje a potom zaplula do šatny. Dneska mám výjimečně noční a za půl hodiny bych tam měla být. No, trochu jsem to relaxování u okna přetáhla. V rychlosti jsem na sebe hodila jedny bokovky, krátké červené tričko na ramínka a boty na podpatku. Popadla jsem kabelku, rukou si pročísla vlasy a upravila si líčení, a mohla jsem vyrazit.

„Už jsem se lekl, že se ti něco stalo. To je poprvé, co jsem tu byl první. Soudě podle tvého rozcuchaného hnízda sis ještě před pár minutami užívala, že?“ zasmál se Tom, když jsem dorazila do baru.

„To ten vítr,“ zamumlala jsem a odskočila si dozadu k zrcadlu.

„Vítr? Vždyť se dneska nepohnul ani lístek,“ dolehl ke mně jeho hlas. Kdybych ti řekla, že jsem běžela rychleji, než jede tvoje auto, asi by jsi mi asi nevěřil, co?

Znovu jsem se upravila a za barem si nachystala všechny potřebné věci. Bylo pár minut po otevíračce, když se dovnitř začali hrnout lidé. Na to, že byla středa, tady bylo dost lidí. Ale není divu, když je to nejlepší bar v okolí.

„Dvě velké whisky,“ zahulákal opilecký hlas. Nalila jsem mu je a posunula před něj, ale on mi jednu vrátil. „Ty piješ se mnou.“

„Ne, díky,“ odmítla jsem. Byla jsem znechucená už z té představy.

„Ale no tak, jedna ti neuškodí,“ snažil se mě přesvědčit.

„Řekla jsem, že nechci.“

„Tome, ta tvoje kočička nechce pít,“ stěžoval si šéfovi. Tom se na mě tázavě podíval.

„Zítra mám školu, odmítám pít,“ řekla jsem na svou obranu.

„Je to jen jedna sklenka.“

„Bello,“ ozvaly se od baru dva mohutné hlasy. Otočila jsem se jejich směrem a viděla Emmetta s Chrisem. Jestli se ti dva skamarádili, bůh nám pomáhej.

„No tak, Bello, připij si se mnou,“ zahulákal zase Ronnie.

„Řekla jsem, že nechci,“ sykla jsem jeho směrem.

„Ale já chci,“ naštval se a chtěl mě chytnout, ale Chris ho chytl dřív, než to stihl.

„Nech mojí ségru napokoji,“ zahřměl. Ronnie se jen přikrčil a raději odešel.

„Díky. A co tu vlastně děláte?“ zeptala jsem se a začala leštit skleničky.

„Přišli jsme tě povzbudit k lepším výkonům,“ zasmál se Emmett a pohodil hlavou k jednomu stolu v rohu. Odtamtud se na mě usmívali Jasper a Rose s Alice a Lettie. Bohužel se sebou nezapomněli vzít ani ty dva pošuky.

„Hmmm… díky,“ zabručela jsem. „Tak co to bude?“

„Čtyři piva a čtyři čisté vody,“ usmál se Chris a vlepil mi pusu na tvář. Nachystala jsem jim to na pult a nechala je, ať si to odnesou.

„Bello!“ ozval se tentokrát dívčí hlas. Já se snad nechám přejmenovat. „Hmmm... Augustine by se k tobě nehodilo,“ zauvažovala. No jo, ta Alicina schopnost.

„A co Berta?“ zeptala jsem se se smíchem.

„Jo, to by šlo,“ zasmála se. „Pojď si s námi zatancovat,“ přemlouvala mě.

„Nemůžu, musím makat.“

„Dvě písničky,“ škemrala tentokrát Rose.

„Jsem tady sama, holky, nemůžu.“

„Tome!“ křikla Alice na šéfa. Odkud ho k sakru zná?

„Slečno Cullenová?“ Páni, tak formálně ještě s nikým nemluvil.

„Kolikrát ti mám říkat, že jsem Alice?! Nevadí. Nemůžeš to vzít na chvíli za Bellu? Chtěly bychom si zatancovat.“

„Samozřejmě,“ usmál se a vytrhl mi utěrku z ruky. Alice mě okamžitě chytla za ruku a vedla na parket.

„Odkud znáš Toma?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Trochu mu to tady dotujeme,“ zasmála se a obtočila se kolem Jaspera, který se s námi i se zbytkem přidal. Tančili jsme, dokud nezačaly ploužáky. Chtěla jsem se vypařit, ale to mi nebylo dopřáno.

„Zatančíš si?“ zeptal se Jasper a nabídl mi svou ruku. Chtěla jsem namítat, ale nestihla jsem to dřív, než se k nám přidal Emmett.

„No moment, to já s ní chtěl tancovat,“ řekl naštvaně.

„Je mi líto, pánové, ale tohle děvče je pro tenhle tanec moje,“ zasmál se Chris.

„Tak dost. Já tancovat nebudu. Máte tady své drahé polovičky, tak si to užijte s nimi,“ řekla jsem a odpochodovala zpátky za bar.

Všimla jsem si Alicina ublíženého výrazu, když začaly hrát zase rychlé písničky. Jen jsem se na ni usmála a zůstala za barem. Bohužel.

„Proč mě tolik nesnášíš?“ zeptal se Edward, který si právě přisedl k baru.

„Jen tak, ze srandy.“

„No jasně. Tak proč?“

„Víš, možná, kdyby jsi ubral trochu, no, raději více, z velikosti svého ega a přidal to své přítelkyni na mozku, bylo by to fajn,“ usmála jsem se. Potichu zavrčel.

„Měla by jsi nám být vděčná,“ zasyčel naštvaně a já na něj vykulila oči.

„Cože?“ zeptala jsem se s nechápajícím smíchem.

„Nechali jsme vás bydlet v mém domě, tak nebuď drzá.“ To si snad ze mě dělá srandu, ne? Protože jestli ne, tak mu doopravdy zakroutím krkem.

„Tak hele,“ práskla jsem s utěrkou, „díky nám ten tvůj dům ještě stojí. Když jsme tam přišli, byla z něj zřícenina. Opravili jsme ho, uklidili, všechno za vlastní finance. Nechtěli jsme po tobě ani cent, takže na ten dům máme stejný nárok jako ty,“ zavrčela jsem s hlavou pár centimetrů od jeho.

„Nikdo se vás o to neprosil. Víš, kdyby jsi někdy ten svůj čumák nestrkala do věcí, do kterých nemáš, byli by ti lidé vděčnější. Ani se nedivím, že jsi pořád sama. Všem lezeš na nervy, jsi drzá a oprsklá,“ štěkl mým směrem a odporoučel se pryč. Čumák? Drzá? Oprsklá? Tak tohle už vážně přehnal. Začal si, tak ponese následky.

„Ahoj, Jess,“ pozdravila jsem a přisedla si k ní. „Mám pro tebe jednu zprávu od toho fešáka v rohu. Ten s těmi bronzovými vlasy. Jmenuje se Edward,“ ukázala jsem na něj.

„Vá-vážně?“ zeptala se překvapeně. Přikývla jsem.

„Říkal, že se mu líbíš, ale bohužel je tady s přítelkyní. Kdyby jsi ho od ní odlákala, byl by ti vděčný a možná by z toho bylo něco víc,“ mrkla jsem na ni. „Ale je hrozně pod pantoflem, takže kdyby tě dneska odmítl, zkus to znova. Hlavně se nevzdávej, ano? A nemysli na to, byla by jsi akorát zbytečně nervózní,“ usmála jsem se na ni. Přikývla a chtěla vstát, ale já ji zadržela.

„Počkej. Nechtěl, abych ti to říkala. Nech mě odejít a pár minut vydrž. Potom za ním jdi.“ Přikývla a já byla se svým plánem dokonale spokojená. Podle toho, že mě nevraždil pohledem, zřejmě nic neslyšel, ani nevyčetl, takže to mohlo projít. Já jsem tak dobrá! Vrátila jsem se za bar a po očku pozorovala Jessicu a potom zase Edwarda. Výhled mi ale zastínila střapatá hlava.

„Proč?“

„Protože je to blbec,“ odpověděla jsem, aniž bych jí věnovala pohled.

„Budou teď ty vize časté?“ zeptala se. Konečně jsem se jí zadívala do tváře. Byla radostná a zvědavá.

„Záleží.“

„Na čem?“ dychtila. Byla tak roztomile zvědavá. Musela jsem se zasmát.

„Na tom, jestli mě nechá napokoji. Protože pokud ne, hodná k němu nebudu,“ řekla jsem a na tváři vykouzlila hollywoodský úsměv.

„Takže si teď budu muset krýt myšlenky. Super,“ vypískla nadšeně a vrátila se za ostatními. Sotva dosedla, Jessica se zvedla a vydala se k jejich stolu. Tak tohle bude parádní scénka, usmála jsem se a našpicovala uši. Měla jsem štěstí, že byla člověk, takže jsem je mohla slyšet.

„Ahoj,“ pozdravila rozpačitě. „Mohl by jsi na chvilku, Edwarde?“ zeptala se a jeho vyděšený pohled se stočil k ostatním. Ta holka je úžasná, nemyslela na to. Nemohla, jinak by mě už Edward zabil. Jeho pohled se stočil na mě. A sakra! Oči mu ztemněly a ruce zatínal v pěst, aby na mě nevystartoval. Nevinně jsem se usmála a raději šla obsluhovat hosty. Nevěděla jsem, co jí odpověděl, jestli ji odpálkoval, ale najednou se mi na rameni objevila ruka. Otočila jsem se k jejímu majiteli a setkala se s rozzuřeným Edwardem. Bojovně jsem vystrčila bradu a čekala, co se stane.

„Chtěla jsi válku, máš ji mít,“ zavrčel temně.

„Super,“ usmála jsem se, „ale musím tě opravit. To ty jsi tu válku začal,“ řekla jsem a odtancovala za bar.

Všimla jsem si, že se vrátil za ostatníma a společně s Heather mě propalovali pohledem. Zato Lettie, Alice, Rose a Jasperovi cukaly koutky a Emmett s Chrisem se své nadšení ani nesnažili skrývat a smáli se na celé kolo. Edward s Heather se raději zvedli a odešli. Úplně. V tu chvíli vyprskli všichni smíchy a já s nimi.

„To bylo úžasné, Bello!“ křikl ke mně Jasper a ukazoval mi palec nahoru.

„Ten nás brzo vystěhuje,“ křikla jsem zpátky se smíchem.

Ostatní mě opustili s většinou lidí. Já makala až do rána, než mě Tom vyhodil.

„Jdi domů, já už tady těch pár lidí zvládnu,“ řekl a vytrhl mi utěrku z ruky.

„To je dobré, dodělám to.“

„Řekl jsem, ať jdeš domů. Ráno máš školu, tak ať tam neusneš.“ Jo, kdyby jsi jenom věděl, Tome.

„Tak díky,“ řekla jsem, popadla tašku a vydala se domů.

Když jsem vešla dovnitř, udivilo mě to ticho. V obýváku nikdo nebyl a z pokojů se neozývaly ty zvuky jako jindy. Možná byli na lovu, pomyslela jsem si a vydala se do svého pokoje. Potom jsem však něco zaslechla z pokoje Chrise a Lettie. Nevypadalo to, že by dělali to, co jsem si myslela, tak jsem lehce zaklepala na dveře.

„Dále,“ ozvalo se, tak jsem vzala za kliku. Otevřela jsem dveře dokořán a zůstala v nich překvapeně stát.

„Co to děláte?“ zeptala jsem se, když jsem viděla celý pokoj rozházený a nachystané dvě tašky, do kterých si dávali oblečení.

„Odcházíme, sestřičko,“ řekl Chris a nahrnul se ke mně, aby mě objal.

„Jak to myslíš, že odcházíte? To on vás vyhodil, že?“ řekla jsem napůl hysterickým a napůl naštvaným hlasem.

„Tak trochu. Nechceme tady dělat křeny a… trochu nám chybí to cestování.“

„Dobře, jdu si taky zabalit,“ řekla jsem a chtěla odejít, ale Chris mě chytil za ruku.

„Ne, Bello, ty zůstáváš.“ Nevěřícně jsem na něho hleděla, než jsem ze sebe dokázala vydolovat alespoň jedno slovo.

„Cože?“

„Musíš tu zůstat. Máš tady školu, práci, novou rodinu. Nemůžeš to zahodit, Bells. Slibuju, že tě budeme chodit navštěvovat, ale zůstaň tady. Nesmíš mu přece dopřát vítězství.“

„Ale, Chrisi.“

„Žádné ´Ale´, sestřičko. Jsem starší, musíš mě poslouchat. My ti teď slíbíme dvě věci. Za prvé, budeme se často vracet, abychom tě viděli, že jo, Lettie?!“ otočil se na ni. Přikývla. „A za druhé, budeme se živit zvířecí krví. Jenom nám dovol občas nějakou lepší svačinku,“ zamrkal na mě.

„Dobře,“ vydechla jsem nakonec a ještě jednou ho objala.

„Budeš nám chybět, Bells,“ usmála se Lettie a taky mě objala.

„A vy mi,“ řekla jsem sklesle. Doprovodila jsem je až ke dveřím a naposledy je objala.

„Jestli jí nějak ublížíte, tak si mě nepřejte,“ pohrozil Chris Edwardovi, který teď stál opřený o obývací stěnu.

„Měj se, ségra,“ políbil mě na čelo a rozeběhl se za Lettie. Zavřela jsem za nimi dveře a zahlédla spokojeného Edwarda. Vřelo to ve mně a tím jeho blbým úsměvem jsem vybouchla.

„Jestli si myslíš, že se odstěhuju i já, tak jsi na omylu. Takovou radost ti neudělám. A nech si ten blbý úsměv pro sebe. Heather oblbneš i obyčejným jo-jem a na mě to neplatí!“ zařvala jsem a vyběhla do pokoje.

Ráno jsem měla příšerný den. Do školy se mi nechtělo, měla jsem příšernou náladu a ti dva pitomci mi vůbec nepomáhali. Bezmyšlenkovitě jsem bloudila školou a nikoho nevnímala. Když do mě někdo vrazil, dokonce jsem málem spadla, nebýt něčí pohotové ruky.

„Co s tebou dneska je?“ zeptal se Jasper a vedle něj se objevil zbytek jeho sourozenců.

„Ale nic,“ vzdychla jsem si a posbírala učebnice, které mi popadaly.

„Bells, jsi divná. Co se děje?“ zeptala se tentokrát Alice. Tak ona to nevěděla?

„Chris s Lettie v noci odešli. Chtěli žít zase chvíli sami,“ řekla jsem a v jejím obličeji se mihlo pochopení.

„A já se divila, proč vidím, jak jdou na lov. Nenapadlo mě, že chtějí odejít,“ řekla smutně. „Ani se nerozloučili.“

„Ale jo, říkali, že vás mám pozdravit. Prý se budou často vracet,“ řekla jsem a lehce se usmála. To už však zazvonilo na hodinu a Rose mě táhla směr tělocvik. Která škola má ráno tělocvik?

Díky Rose jsem došla až do dívčích šaten a neochotně se převlekla do úboru.

„Tak pojď,“ pokynula mi. Už jsme byly v šatně samy a na hodinu zvonilo už dávno.

„Áááá, děkuji, že jste nás poctily návštěvou, slečny,“ zavřeštěl učitel, sotva jsme vešly do tělocvičny. Rozhlédla jsem se kolem a viděla partičky holek se zvednutými tričky a staženými výstřihy a potom… Edwarda. Ach ne! To je snad prokletí.

„Nevíš, proč mě Bůh trestá? To se mu opravdu tolik nelíbilo, že jsem zabila tolik upírů?“ zeptala jsem se Rose a ta se jenom uchechtla.

„Ale on vypadá nadšeně,“ kývla k němu hlavou. Nechtěla jsem mu věnovat další pohled, ale vrtalo mi hlavou, proč by se měl tvářit nadšeně. Otočila jsem se a spatřila jeho nakvašený výraz.

„Moc vtipné,“ otočila jsem se zpátky na Rose a společně s ní se uchechtla.

„Tak se do toho dáme. Dejte si pět koleček po tělocvičně a potom si zahrajeme vybíjenou,“ nařídil učitel a všichni se rozeběhli. Třída se rozdělila na tři běžecké skupinky. V první byly všechny vzdychající holky a Edward, ve druhé všichni naštvaní kluci a ve třetí, té daleko za druhou, já a Rose.

„Dívej se, jak se předvádí,“ odfrkla jsem si znechuceně.

„Udělat to Emmett, tak ho rozcupuju na kousíčky, slepím a znovu rozcupuju,“ zakroutila hlavou Rose. „Potom bych ho spálila a popel rozsypala někde daleko od medvědů,“ dodala se smíchem.

„Jo, ale ty nemáš tak malé IQ jako ta jeho slečinka,“ odporovala jsem jí. „A Emmett je pěkně pod pantoflem,“ dodala jsem.

„Hej!“ křikla a plácla mě přes ruku. Dostaly jsme záchvat smíchu a měly co dělat, abychom byly schopné dál běžet. V tu chvíli jsem však o něco zakopla a odporoučela se k zemi. Teda, odporoučela bych se, kdyby Rose nebyla upír. V tu chvíli jsem uslyšela Edwardův smích a viděla jen jeho záda, jak rychle prchají ode mě.

„Jen utíkej, já si tohle líbit nenechám,“ sykla jsem, ale byla jsem si jistá, že tohle slyšel.

Vybíjená byla taky zajímavá. Holky, které byly v Edwardově týmu pozorovaly spíše Edwarda než balón, a ty, které byly v našem týmu… vlastně taky. Nakonec jsme zůstaly jen my s Rose proti tomu pitomci. Jenže ten pitomec měl oproti nám značnou výhodu. Věděl, kam míříme. Hráli jsme proti sobě už deset minut a mě to doopravdy přestávalo bavit. Ani jeden z nás nebyl schopný vybít protivníka, dokud jsem nedostala nápad. Když mi Rose nahrála, jasně jsem se otočila k házení míče doprava. Edward musel tím pádem uhnout doleva. Využila jsem jeho spoléhání se na svůj dar a rozmáchla se. V poslední chvíli jsem se stočila a neuvěřitelnou rychlostí ho hodila doleva. Stačil míč zpozorovat, ale nebyl dostatečně rychlý, aby uhnul. Míč ho škrábnul o rameno a tím pádem byl náš miláček venku.

„Jak jsi to dokázala?“ zeptala se Rose obdivuhodně a plácla si se mnou.

„Stačí zvítězit nad myslí,“ zasmála jsem se. A spokojeně se na Edwarda usmála.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek