Sekce

Galerie

/gallery/Kousni mě a já tě zabiju.jpg

Nevraživost mezi Bellou a Edwardem s Heather stále stoupá...

Edward:

„To není možné, ty jsi chtěla zabít Rosalie?“ ptal jsem se jí nevěřícně a koukal na ni. Procházela dveřmi do domu a když se otočila, tvářila se vážně naštvaně.

„Zabíjela jsem všechny upíry a jí jsem jednou potkala v lese, ale nic jí není, viděl jsi, ne?!“ vyštěkla po mně naštvaně a odešla do obýváku za Chrisem.

„Blbec, ať mlčí, jinak bude další mrtvej upír na mém seznamu,“ nadávala v myšlenkách. Nevěřícně jsem se na ni díval. Co jsem jí zase udělal? Jen jsem se zeptal. Sedla si ke Chrisovi a začali hrát videohry. Během toho se ptal na to, co to mělo být, tak mu Bell začal vše vyprávět. A na mě křičí! Podíval jsem se na Heather, která o něčem drbala s Lettie.

Nevěděl jsem, co dělat, tak jsem se rozhodl jít do pokoje a něco si po dlouhé době přečíst. Dlouho jsem nečetl a nevěděl jsem co, tak jsem si stoupnul před police a koukal se na tituly, až jsem se u jednoho zastavil.

Komu zvoní hrana od Hemingwaye. Chvíli jsem na ni koukal a potom si zase uvědomil, že se musím Belly a jejich přátel zbavit, než si vzpomene, kdo ji přeměnil, protože to by zvonila hrana mně. A kdo ví, co by se stalo s Heather. Ne, na to jsem nemohl myslet. Prostě ne!

Rychle jsem zatřepal hlavou, abych na to nemyslel. Zatím je vše v pořádku a tak to musí zůstat, než vypadnou, to si teprve odpočinu. Zaposlouchal jsem se do myšlenek dole. Bella s Chrisem taktizovali nad hrou a holky nad botami. Prohlížel jsem si dál police, když jsem si všiml jednoho prázdného místa. Rychle jsem přemýšlel, co tam má být za knihu, co tu není, ale nic mě nenapadlo, tak jsem se rozhodl jít dolů. Jediný, kdo tady kromě mě čte, je Bella. Proč zrovna ona? Zasténal jsem a šel jako na popravu dolů. Když jsem vešel, všichni to zaregistrovali, až na Bellu.

„Bello,“ oslovil jsem ji, ale nic, věnovala se hře a na mě se ani koutkem oka nepodívala. To bude ještě zajímavé.

„Bello, potřebuju s tebou mluvit.“ Nic. To si ze mě dělá srandu. To ji tady mám prosit na kolenou, aby se na mě jen podívala? Lettie i Heather těkaly očima mezi námi a čekaly, co se bude dít.

„Bello!“ řekl jsem už ostřeji.

„Co chceš?!“ vřískla na mě a položila joystik. Naštvaně se na mě dívala. To, že zabíjela upíry, neznamená, že se jí budu bát i já.

„Kde je moje kniha?“ zakřičel jsem na ni. Když ona takhle, tak proč ne já?

„Jaká?“ dělala blbou. Ale tady nikdo jiný krom ní nečetl moje knihy a nechodil do mého pokoje.

„Moje kniha, co mi chybí v polici,“ zavrčel jsem na ní. „Neříkej, že ji nemáš ty. Jsi jediná, která tady čte. Vlastně jsi jediná, která na to má čas,“ uchechtl jsem se. Už mě milost paní vážně štvala. To si myslí, že před ní všichni budou padat na zadek? Já tedy ne.

Propalovala mě pohledem a slabě vrčela. Potom jí ale došlo, že mě to akorát tak těší a zase nahodila otrávenou masku. Nahlas si odfrkla, jako bych byl jen hmyz, co ji otravuje.

„Tupoun otravnej, jsem kvůli jeho blbý knížce prohrála,“ křičely na mě její myšlenky. Ještě si nezvykla, že ji slyším. Nebo možná zvykla a chtěla, ať to slyším.

Postavila se a pomalu jako šnek kráčela nahoru. Asi ji hodně baví mě štvát, ale jednou, až toho bude moc, bude litovat. Šel jsem trpělivě za ní a opakoval si, že ji nesmím zabít, že to není správné, tak jsem nebyl vychován. Měl jsem ji totiž zabít tenkrát, když jsem se mohl vymluvit na ovládnutí její krví. Zbavil bych svět jedné malé, otravné holky se špatným vkusem a drzým jazykem. Jenže teď už je pozdě. Co by řekli ostatní na to, kdybych se neudržel? Ne, Heather by mi to neodpustila, i když se s Bellou nesnáší. Pochodoval jsme za ní jako voják až do jejího pokoje. Tam se začala různě přehrabovat.

„Naposledy jsem ji měla mezi odpadem,“ mumlala si a prohledávala odpadkový koš. Jen jsem na ni strnule zíral. No to snad nemyslí vážně?! Ona si půjčí knížku, ještě bez dovolení, a potom ji vyhazuje do koše? Já ji snad doopravdy zabiju.

„Hmmm… tady není. Možná v koupelně. Čtu si ji ve vaně, tak bude mít možná zkroucené listy,“ řekla s klidem a vydala se do koupelny. „Tak tady taky není,“ ozval se její hlas.

„No jo, už vím kde je,“ řekla a vydala se k nočnímu stolku. „Zapomněla jsem, že jsem jí naposledy zabíjela toho velkého pavouka,“ řekla s úsměvem a podala mi tu knížku.

„Tady máš a už vypadni,“ odsekla. Nechal jsem to být a odešel, jinak bych jí doopravdy něco udělal.

Podíval jsem se na titul knihy a nestačil se divit Zkrocení zlé ženy od Williama Shakespeara, jak příhodné. Přesně tohle jsem potřeboval. Musím zjistit, jak zkrotit tu malou holku, co je na zabití. Třeba se tam něco přiučím. No, spíše ne, protože v době Shakespeara takové fůrie nebyly, ale za zkoušku nic nedám, a tak jsem sebou mrsknul na postel a dal se do čtení.

Když jsem dočetl, zaklapl jsem knihu a povzdechl si. Nic zajímavého v ní nebylo, jak jsem očekával. Asi se neprodávají knihy na zkrocení divoké upírky s hroznými myšlenkami. Povzdechl jsem si a odhodil knihu na stolek. V tu chvíli se otevřely dveře a v nich stála Heather. Vesele se na mě usmála.

„Broučku, skočíme si na lov?“ Ani neví, jak jsem jí byl vděčný, že vypadnu.

„S radostí, miláčku,“ oplatil jsem jí úsměv a zezdola se ozvalo znechucené zakňučení. Mrcha! Zatnul jsem zuby a raději s Heather v rychlosti vyšel před dům. Tam jsme se rozeběhli a jako vždy závodili. Neměla na to, aby mě předběhla, ale já jsem džentlmen a tak jsem ji nechal vyhrát, po dlouhé době. Když jsem ji doběhl, mračila se na mě s rukama v bok.

„Já nechci vítězství zadarmo.“ Andělsky jsem se usmál a pokoušel se dělat hlupáka.

„Co? Ony jsou někde slevy? Jaké vítězství zadarmo?“ ptal jsem se jako blb. Dívala se na mě a začal se smát.

„Ale tohle neplatí, nechal jsi mě. Domů si dáme další závod,“ vysvětlila mi a poté mě políbila, chytil jsem ji kolem pasu a přitáhl si ji blíž, ale ona se se smíchem odtrhla a utekla. Povzdechl jsem si a i já se vydal na lov.

Ulovil jsem si dvě srnky, které moc nemusím. Raději mám pumy, ale ty se v okolí moc nevyskytují, a taky jsou ohrožený druh, takže je nemůžu moc lovit, a nezbývá mi nic jiného, než si jich ulovit jen pár ročně. Asi si někdy zajedu do Afriky na lov pořádné šelmy. Zasnil jsem se, když jsem hledal Heather. Stála ke mně zády a už čekala. Připlížil jsem se k ní jako duch, takže mě ani upír slyšet nemohl, a zezadu ji obal kolem pasu.

„Edwarde, ty blbče,“ vyčetla mi hned, ale po puse na usmířenou to bylo v pořádku, a tak jsme se vydali domů. Během cesty jsem se na to psychicky připravoval. Ale na tu malou potvoru se připravit nedá.

Vešli jsme dovnitř a v obýváku nás čekalo překvapení v podobě té malé, děsně otravné černovlásky. Na Bellu však neměla.

„Tak můžeme,“ zavelela Alice a začala se zvedat.

„Kam?“ ptal jsem se zmateně.

„No, chci vás všechny představit i zbytku rodiny, takže jdeme.“ Na nic nečekala a rozeběhla se pryč a tak jsme ji všichni následovali. Co jiného nám taky zbývalo? Mířili jsme lesem k domu Cullenových. Jen co jsme se dostali na jeho dohled, holky se zarazily a překvapeně na něj koukaly. No,l on to byl opravdu velký dům. Alice se jejich reakci jen zasmála a pokračovala dovnitř. Všechny jsem pustil – i když jsem u Belly měl zvláštní nutkání zabouchnout jí ty dveře před nosem – a šel jako poslední. V obýváku byla celá rodina a žena, kterou jsem neznal. Byla menší, ale ne jako Alice, a vrhla se Belle kolem krku.

„Bell, stýskalo se nám, jak se máš?“ spustila hned na ni a já se tomu musel usmát. Na to, že jim chtěla zabít dceru, jí moc radostně vítá.

„Edwarde?“ slyšel jsem známý hlas, ale nevěděl ke komu jej přiřadit. Rychle jsem se za ním otočil a zůstal s vykulenýma očima zírat na upíra přede mnou – vysokého blonďáka, kterého jsem znal. Taky vypadal nevěřícně.

„Carlisle?“ zeptal jsem se. Všichni se na nás otočili a čekali, co se bude dít. Nikdo to nechápal. Než jsem se nadál, objímal mě, i když jsme si nikdy neměli tak blízko. Nebyla k tomu ani příležitost díky mému chování.

„Nevěřil jsem tomu, že bych tě ještě někdy uviděl,“ podíval se na mě.

„Ani já ne, a omlouvám se za své chování tenkrát.“ Celé ty roky jsem si to vyčítal a chtěl se mu omluvit.

„Vy dva se znáte? Odkud, povídejte?“ začal vyslýchat Emmett a ostatní vypadali, že by to taky rádi věděli.

„Ach jo, člověk se tady nedočká trochy pozornosti,“ zaskučela Alice.

„Máš pravdu, člověk se jí tady opravdu nedočká,“ zasmála se Bella a její zvonivý smích se rozlehl celým domem. Alice na ni vyplázla jazyk. Všechny nás navzájem představila a potom jsme se všichni posadili, abychom jim to mohli vysvětlit.

„Znám Carlisleho, protože mi zachránil život,“ začal jsem s faktem, který jsem si uvědomil až jsem od něj odešel. Tehdy jsem to bral jako prokletí, „bylo to v roce 1915. Měl jsem čerstvých sedmnáct a byl venku s přáteli. Když jsem se ale vracel domů, napadli a mě a chtěli okrást, ale já se bránil, proto mě jeden z nich bodnul nožem. Vzali mi cennosti a utekli. Zůstal jsem ležet na zemi a krvácel jsem. Bylo už hodně pozdě, a tak byla malá pravděpodobnost, že by mě někdo našel. I přes ty bolesti jsem si to uvědomoval a byl smířený se smrtí.

Potom jsem ale ucítil bolest na krku. Připadalo mi to, jako by mě někdo kousnul, a potom se mi tělem rozlil žár, jak se mi jed rozléval krví. Myslel jsem si, že jsem v pekle, jak moc to bolelo. Potom ta bolest ustála. Došlo mi, že nemůžu být mrtvý. Na to jsem slyšel a cítil plno věcí. Tak jsem otevřel oči. Byl jsme v cizím domě a toho muže, který tam byl se mnou, jsem neznal.

To mi potvrdilo, že mrtvý nejsem. Přesto, nebo právě proto, jsem nic nechápal. Ale když na mě vyrukoval s tím, že je upír živící se zvířecí krví a já jím teď jsem taky. Myslel jsem, že je to blázen. Stačil se mi představit křestním jménem, potom jsem vyběhl z domu a utíkal někde pryč. I když se mě pokoušel zastavit, nemělo to cenu. Byl jsem silnější a rychlejší. Utekl jsem a po cestě mě přepadla žízeň.

Nevěděl jsem, co se to děje, ale když jsem poté na ulici zabil člověka, vše mi došlo. I to, že ten muž mluvil pravdu. Utekl jsem do lesa a nenáviděl sebe i jeho, protože ze mě udělal zrůdu. Vzpomněl jsem si na to, že mluvil o zvířatech a tak jsem začal lovit je. Léta jsem se schovával v lesích a později, když jsem si byl sám sebou jistý, jsem se vydával i mezi lidi.“ To že jsem uklouznul ještě jednou jsem neříkal. Bella byla chytrá, aby si dala dvě a dvě dohromady. „Až hodně pozdě jsem si ale začal uvědomovat, že mě Carlisle zachránil, a začal jsem litovat toho, že jsem ho neposlouchal. Po nějakém čase jsem zjistil, že slyším myšlenky ostatních. Cestoval jsem po celých státech, až jsem jednoho dne narazil na Heather. Tehdy se moje věčnost změnila a já už nebyl tak sám. No, a před pár měsíci jsme se rozhodil odstěhovat se sem a v mém domě jsme potkali partu neznámých upírů, se kterými tam bydlíme do dnes,“ zakončil jsem celý příběh.

Chvíli se nic nedělo, všichni si urovnávali myšlenky a zpracovávali celý příběh.

„Proč jsi mi to nikdy neřekl?“ zeptala se Esme nevěřícně.

„Nezdálo se mi to nutné. Jen jsem ho proměnil a on odešel. Nikdy se mnou nežil. Já vím, měl jsem ti to říct, promiň,“ omluvil se a políbil ji na čelo. To jako by všechny rozebralo a rozpoutalo se hned několik konverzací. Já si začal povídat s Carlislem. Měl jsem doktorát z medicíny, a tak jsme si mohli povídat o hodně věcech. Všichni se tu bavili a vypadali v pořádku. Chvilkami jsem se díval kolem a všiml si Belly. Vypadala nesvá, i když se normálně bavila s ostatníma. Vypadala úplně jinak, než ta sebevědomá upírka u nás doma. Tady vypadala jako ztracené štěňátko. Kdybych ji neznal, možná by mi jí bylo líto.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Ree

2)  Ree (09.06.2011 21:24)

Alison: Ne, celý příběh máme udělaný prostě jinak. Jejich minulost jsme si vymyslely ;)

Alison

1)  Alison (09.06.2011 21:03)

Nebolo to v roku 1918???

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek