Sekce

Galerie

/gallery/Kousni mě a já tě zabiju.jpg

Cullenovi jsou vážně všude :D

Bella:

Otázka na mojí přeměnu mě zase dostala do varu. Věděla jsem, že chuť po pomstě ze mě nikdy nevyprchá, jenže jsem stále nevěděla, komu se mstít. Doufala jsem, že ho poznám, až mi přijde na oči, ale jistá jsem si tím nebyla.

„Dost o mě, jak jste se stali upíry vy?“ zeptala jsem se a podívala se na Edwarda a Heather.

„Já si svojí přeměnu nepamatuju. Tedy spíše toho, kdo ji způsobil. Tu bolest si pamatuju až moc dobře. Probudila jsem se v nějakém starém sklepě uprostřed města. Pár lidí jsem zmasakrovala a potom jsem se uchýlila do lesa. Zvířecí krví jsem se začala živit až jsem potkala Edwarda,“ řekla Heather a přenechala mu slovo.

„Tehdy jsem byl tulák. Utekl jsem z domu, protože mě rodiče chtěli oženit za nějakou dívku bohatého makléře. Jenže já se chtěl ženit z lásky. Sbalil jsem si věci, nějaké peníze a vypadl. Na ulici jsem byl tři dny, když jsem jednou večer narazil na nějakou partičku. Chtěli mě okrást, ale já se bránil. Nakonec jsem skončil na zemi v kaluži krve. Přece jen jich bylo 5 a já byl sám. Tam mě našel jeden muž a proměnil mě. To on mi ukázal, že se dá živit i zvířecí krví. Samozřejmě jsem okusil i lidskou, ale svědomí mi v tom nedovolilo pokračovat,“ řekl a zaměřil svůj pohled na mě. Nechápala jsem to, ale teď jsem to nechtěla řešit.

„Já jsem se vracela večer z jednoho klubu. Byla jsem tam s přáteli, ale ti tam mohli zůstat déle, tak jsem šla sama. Byla už noc a chodník osvětlovalo jenom pár pouličních lamp. Slyšela jsem za sebou kroky, ale když jsem se otočila, nikdo tam nebyl. Bylo to jako ze špatného hororu. A potom mě někdo přitiskl na stěnu a zahryzl se mi do krku. Něco ho vyrušilo, tak mě odhodil do postranní uličky a utekl. Když se vrátil, moje přeměna už začala, tak mě vzal někde do bezpečí. Několik let jsme se toulali spolu, ale potom ho někdo zabil. Ani mi to nebylo líto, byl to jenom někdo, koho znám. A tak jsem se toulala sama, dokud jsem nepotkala Chrise.“

„Studoval jsem vysokou a dostali jsme úkol do biologie. Měli jsme nafotit co nejvíce zvířat, tak jsem se jedno odpoledne vydal do lesa. Nafotil jsem pár srnek, nějaké veverky a ptáky. Díval jsem se okolo a zakopl o nějakou větvičku. Rozbil jsem si koleno o nějaký kámen.“

„Byla jsem právě na lovu,“ chytla se slova znovu Lettie, „a než jsem se dostala k městu, ucítila jsem čerstvou krev přímo v lese. Aniž bych nad tím stihla přemýšlet, rozeběhla jsem se za tou vůní a za chvíli už z Chrise vysávala krev. Potom jsem si ale všimla jeho roztomilé tvářičky a to mě donutilo se odtáhnout,“ usmála se na něj a políbila ho. Pořád jsem nemohla uvěřit, jak jí to dokázal odpustit, ale láska je zřejmě silnější, než touha po pomstě. Odvrátila jsem od nich zrak a všimla si Edwardova upřeného pohledu.

„Co?“ zeptala jsem se prostě.

„Nic,“ zakroutil hlavou a věnoval se Heather.

„Áááá, nemůžete si to nechat na jindy?“ zeptala jsem se znechuceně. Všichni se na mě podívali a zasmáli se.

„Najdi si už někoho, sestřičko, protože jsi děsně otravná,“ zahučel Chris. Naštvaně jsem ho propálila pohledem a rychle vstala.

„Tak si dělejte, co chcete,“ řekla jsem a naštvaně odkráčela z domu.

„Já to tak nemyslel,“ slyšela jsem Chrisův povzdech, ale nedbala na něho. Rozeběhla jsem se do hloubky lesa a zastavila se až u nějakého potůčku. Sundala jsem si boty a nohy smočila v mělké vodě. Přemýšlela jsem, kolik se toho změnilo od doby, co jsem se stala upírkou. Změnilo se všechno. Můj jídelníček, který jsem původně chtěla mít stejný jako ostatní upíři, moje barva očí, způsob boje, způsob myšlení, city. Jediné, co se nezměnilo, je mé tělo a touha po pomstě. Zbavím se jí někdy? Dovedu žít život, aniž bych v sobě chovala tu zášť? Možná až zjistím, že tahle věčnost, která mi byla dána, k něčemu je. Možná, že když najdu lásku a rodinu, stane se ze mě ta stará Bella, i když bez bijícího srdce.

Měsíc se už vyloupl na oblohu, když jsem se vrátila domů. V obýváku nikdo nebyl, ale z jejich pokojů se ozývaly zvuky, které dokazovaly, že si nečtou Tolstého klasiku. Záviděla jsem jim. Měli svou druhou polovinu, se kterou mohli trávit čas a které se mohli svěřit. Měli někoho, koho milují a kdo jim jejich lásku může opětovat. Jenže na to jsem já nejspíš nebyla ta pravá. Já neměla nikoho a to mě trápilo. Možná budu první upír, který upadl do depresí. Konečně bych byla v něčem jedinečná.

Rozhodla jsem se ty zvuky ignorovat a zapnula si televizi. Bohužel ani ta největší hlasitost nedovolila mému sluchu neslyšet ty zvuky.

Už je to týden, co tady žijeme v pěti lidech. Ehm… teda pěti upírech. Každou noc se z ložnic ozývaly ty samé zvuky a já si raději brala co nejvíce nočních v práci.

Jestliže jsem si myslela, že je dobrý nápad sdílet tenhle baráček i s Edwardem a Heather, beru to zpět. Heather byla pitomá. Možná jí v lidském životě nikdo neřekl, že peroxid na její blonďaté lokny se dává na vlasy a nepije se. Přeměna v upíra to už nijak nezachránila. Jo, ani ta přeměna není všemocná.

A Edward? Neřekla bych, že byl hloupý. Spíš, že hloupost jeho přítelkyně je nakažlivá. Prostě jsme se nemuseli. My dva hlavně proto, že jsem se netajila ´sympatiemi´ k jeho přítelkyni.

„Dneska nejsi v práci?“ zeptal se mě Chris.

„Na upíra máš děravou paměť,“ zasmála jsem se a ťukla mu do hlavy. „Zítra mi začíná škola a myslím, že by bylo divné, kdybych šla do školy přímo z práce. Dneska máš holt utrum,“ zasmála jsem se a Chris fňukl.

„Ty zítra nastupuješ taky do školy?“ zeptala se Heather scházejíc ze schodiště.

„Čemu se divíš, Ponožko?“ zeptal se Chris. „Moje sestřička je moc chytrá a doma ji to nudí.“

„Proč mi pořád říkáš Ponožko?“ zeptala se a myslím, že si i dupla. Její tváře se nafoukly a já měla co dělat, abych jí je nesplaskla.

„No co, koukni se na své nohy. Takové ponožky nosí málokdo,“ zasmál se. Jo, měl pravdu. Její smysl pro módu nebyl špatný, pokud nešlo o ponožky. V jejím šatníku bych hledala dlouho, než bych našla nějaké obyčejné ponožky. Pokud bych je teda našla. Nenosila jiné než proužkované. Nejraději ale měla žluto-oranžovo-modré. Nechápu, kdo mohl zkombinovat tyhle tři barvy, ale už vůbec nechápu ty, kteří se to rozhodli nosit. A ještě rádi.

„Nelíbí se ti snad má přezdívka?“ zeptal se Chris smutně.

„Ne, je děsná.“

„To máš smůlu,“ uchechtl se a otočil se na mě. Věděl, že se nemáme v lásce a jako správný bratr fandil mně.

„Jak jsi myslela to ´taky´?“ zeptala jsem se jí.

„My s Edwardem tam jdeme taky,“ usmála se na mě. Ona? Co tam bude dělat? Leštit záchody? Proboha, vždyť ta neumí napočítat ani do pěti. Z místa vedle ní se ozvalo zavrčení směřované na mě.

„Co?“ vypálila jsem na něj.

„Příště si ty blbé připomínky nechej od cesty,“ zavrčel Edward.

„Prosím?“ Sakra, vždyť jsem to snad neřekla nahlas, ne? A i kdyby, je to pravda.

„Isabello!“

„Edwarde?“

„Nech toho,“ řekl a zlostně si mě měřil.

„Tak moment. Chceš říct, že víš, na co myslím?“ zeptala jsem se.

„Jo. Vždycky jsem to považoval za dar, ale díky tobě to beru za prokletí.“

„Proč se to dozvídáme až teď?“ zeptala jsem se naštvaně. Měla jsem ráda soukromí alespoň ve své hlavě.

„Proč bych vám to měl říkat?“

„Možná proto, že spolu bydlíme?“

„To je problém?“

„Jsi idiot,“ vyprskla jsem.

„Taky tě mám rád,“ zavolal za mnou ironicky, ale to už jsem šla do své ložnice. Měla jsem tam ještě pár knih, které jsem si od Edwarda vypůjčila, tak jsem si začala číst. Naštěstí mi vydržela až do rána, takže jsem se nemusela vracet dolů. Rychle jsem vběhla do koupelny, osprchovala se, učesala si vlasy a přeletěla ke skříni. Vytáhla jsem úzké džíny, černý nátělník a lehkou černou mikinu s kapucí. Popadla batoh a vypadla z pokoje.

„Sluší ti to,“ usmála se Lettie, když jsem sešla ze schodů.

„Díky,“ usmála jsem se.

„Hodně štěstí, ségra,“ popřál mi Chris a objal mě.

„Budu ho potřebovat,“ řekla jsem a koukla se k hornímu patru. Pochopili a zasmáli se.

„Vyrazili před pěti minutami,“ oznámila mi Lettie.

„Asi se potřebují něco rychle doučit. Třeba jak se podepsat.“

„Hele, na vtipy jsem tady já,“ stěžoval si Chris.

„Promiň, bráško,“ zasmála jsem se a poplácala ho po rameni.

„Natrhni jim p-“ zarazil se, když se na něj Lettie naštvaně koukla, „palice, samozřejmě.“

„Neboj,“ zasmála jsem se a vyběhla ven. Cesta k městu trvá jen pár minut a já si to svištění větru užívala. Bohužel ta cesta trvá opravdu krátce a tak jsem brzo byla na parkovišti. Všichni si něco šuškali a dívali se ke vchodu, kde jsem zahlédla záda těch dvou. No jo, sotva někde vejdou, hned způsobí poprask. Vydala jsem se ke škole a nevšímala si pohledů mých budoucích spolužáků. Došla jsem až do kanceláře, abych si vyzvedla rozvrh. Všechno ostatní mám už totiž zařízené.

„Dobrý den, jsem Isabella Swanová,“ představila jsem se a mile se na sekretářku usmála. Všimla jsem si Edwarda a Heather, kteří seděli za stolkem a vyplňovali dotazníky.

„Ach, ano, tady máte rozvrh, který jste chtěla. Ať se vám u nás líbí,“ usmála se na mě.

„Děkuju,“ řekla jsem a vypochodovala z kanceláře. První hodinu jsem měla trigonometrii. Třídu jsem našla rychle a místo taky nebylo těžké najít. Spíše mě však překvapilo, vedle koho to volné místo bylo.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil mě dívčí hlas.

„Alice,“ pozdravila jsem.

„Jak se máš?“ zeptala se plná elánu.

„Fajn,“ odpověděla jsem, ale stále se dívala dopředu. Ačkoliv jsem si to nechtěla přiznat, byla jsem ráda, že ji vidím.

„No tak, Bello, tak dlouho jsme se neviděly a ty se se mnou ani nepobavíš?“ zeptala se smutně.

„Když jsme se bavily naposledy, tví bratři mě drželi za ruce, abych neutekla,“ otočila jsem se na ni a nadzvedla obočí.

„Ale no tak… Ty se ještě zlobíš? Jenom jsme o tobě chtěli něco vědět.“

„Ty jsi neodbytná, že, Alice?!“

„To si piš,“ zasmála se a mi se nechtěně zvedly koutky do úsměvu.

„Jsi neuvěřitelná,“ zakroutila jsem hlavou a otočila se ke dveřím, kterými právě vcházel Edward s Heather.

„Tohle město začíná být strašidelným,“ zasmála se Alice, když si jich všimla taky.

„Hlavně si dávej pozor na myšlenky. Edward je čte,“ upozornila jsem ji.

„Ty je znáš?“

„Bohužel,“ zabručela jsem a věnovala se hodině. Alice se mnou ještě prohodila pár slov, ale potom zazvonilo a my se vydaly na jiné hodiny. Do oběda jsem nikoho z nich a naštěstí ani Edwarda s Heather nepotkala.

Šla jsem si pro něco ´k jídlu´ když se za mnou ozval mohutný hlas.

„Pořád ještě vystrkuješ drápky?“ zeptal se pobaveně.

„Pokud se zase budeš snažit omezit mi pohyb, tak ano,“ zasmála jsem se.

„Sedneš si k nám?“ zeptal se a nabíral si jídlo na svůj tác. Podívala jsem se k jejich stolu a zahlédla bronzovou kštici patřící tomu nafoukanci.

„Ne, díky,“ odfrkla jsem si a hledala jiný stůl. Jenže všechny byly plné.

„Myslím, že ti nic jiného nezbývá,“ zasmál se mi u ucha a strkal mě směr jejich  stůl. Neochotně jsem ho tedy poslechla a posadila se mezi něj a Jaspera.

„Ahoj,“ pozdravila jsem a pozdrav byl směřován spíše na Rosalie a Jaspera. A ti dva mi taky jako jediní odpověděli.

„Páni, kdyby někdo věděl, že v tomhle městě žije devět upírů, stalo by se hlavním městem natáčení hororů,“ zasmál se Emmett.

„Jedenáct,“ opravila ho Alice.

„Jak to?“

„Bella doma ukrývá další dva,“ zasmála se.

„Jak to sakra víš?“

„On není jediný, který má dar,“ zamračila se na mě. Nechápavě jsem zvedla obočí. „Vidím budoucnost. Je to jenom subjektivní, ale i tak užitečné. Proč si myslíš, že jsme tady?“ zeptala se mě. Jenom jsem zakroutila hlavou a zvedla ruce v nechápajícím gestu.

„Viděla jsem, že se tady stěhuješ a chtěla tě znovu vidět.“

„Alice, děláš, jako bychom byly už nějaký ten rok kamarádky,“ nadzvedla jsem obočí.

„Možná jsme nebyly, ale budeme,“ ukončila konverzaci.

„Neleze vám to občas na mozek?“ zeptala jsem se a odpovědí mi bylo rytmické zasmání. Takže ano. Nechápala jsem, čím to bylo, ale tahle rodina si našla místo v mém srdci. Odpustili mi dokonce i to, že jsem se pokusila zabít Rosalie.

„Cože?“ vypálil na mě překvapeně Edward.

„Co tě to zajímá?“ odsekla jsem mu.

„A jé, kočička zase vystrkuje drápky,“ zasmál se Emmett.

„Tak bacha ať tě nepoškrábe,“ sykla jsem jeho směrem a šla odnést tác.

„Vy se vážně nemáte rádi, co?“ zeptal se Emmett. Naštvaně jsem vyhodila jídlo do koše, tác odhodila na stůl k ostatním a šla na další hodinu.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek