Sekce

Galerie

/gallery/klav%C3%ADrista.jpg

Jake přichází na scénu...

Ráno mě na nose pošimraly sluneční paprsky. Blaženě jsem se usmála a spokojeně se zavrtěla v příjemně vyhřáté posteli. Byla slast nemuset se starat o to, kolik je hodin a jestli nemusím náhodou za pár minut vstávat. Přetočila jsem se na bok a při zavrtávání do peřiny jsem zamlaskala.

Tlumený smích vedle mne mě okamžitě probral do plného vědomí a vystřelil do sedu. Zamotala se mi hlava, ale lékem na náhlou nejistotu mi bylo opětovné sražení do polohy v leže. Než jsem se úplně vzpamatovala, můj mozek vyhodnotil situaci a poznal ve smějícím se vetřelci Jacoba.

,,Jak ses sem dostal?” neodpustila jsem si otázku bez předchozího přivítání. Jake se rozvaloval na posteli vedle mě a se šibalskými jiskřičkami v očích mě sledoval. Měla jsem jeho tvář těsně u té své a i když jsem se tomu bránila, vyschlo mi v ústech a srdce mírně zrychlilo své tempo. Jake rozhodně nevypadal na osmnáct, spíš tak na pětadvacet. Neznat ho, řekla bych, že je to dospělý a vážně moc hezký chlap.
A taky je to tvůj nejlepší kamarád a zadaný nastávající táta, Bello.

,,Oknem,” usmál se a odhalil tak své dokonale bílé zuby.
Chvilku jsem na něj zírala jako na zjevení a pak ho praštila polštářem. Znovu se rozesmál, ale ani trochu se nebránil.
,,Fakt, Jaku, jak ses ke mně dostal? Charlie vždycky zamyká, když odjíždí,” smála jsem se, když začal napodobovat holčičí pištění.
,,Bello, fakt oknem. Bydlíš v prvním patře, vyhoupnout se k tobě byla brnkačka a to, že spíš ráda na čerstvém vzduchu mi situaci značně ulehčilo,” zamrkal na mě a ukázal na otevřené okno. Ztuhla jsem.
,,Ale… to nejde! Nemám u okna okap, strom ani nic takového. A vyskočit tak vysoko je absolutně nemožné,” mumlala jsem zmateně. Odměnou mi byl další Jakův záchvat veselí.
,,Jsi trubka, Bells, mám tam přistavenej žebřík. A pak že na vysoké studují jen inteligentní a bystří lidé,” vyrážel ze sebe Jacob mezi pobavenými úšklebky.
,,Hele, ty rouro, co jen tak mimochodem děláš po ránu v mém pokoji a navíc v mé posteli? To by se Bonnie nelíbilo,” vyplázla jsem na něj jazyk a vylezla z postele. Z křesla jsem stáhla župan a oblékla si ho. Neměla jsem žádný moderní župánek ze saténu nebo krajek sahající sotva pod zadek, ale poctivý huňatý župan, který byl sice značně antisexy, ale zato krásně teploučký a vhodný i pro konverzaci s klukem, kterého nemám v úmyslu svést nebo týrat. Zahalená kromě flanelového pyžama i do županu jsem se posadila na křeslo vedle postele a nechala Jacoba ležet.
,,Tak to by ses divila. Bonnie mě skoro vyhnala a asi jí bylo i jedno kam,” povzdychl si. ,,Představ si, že mi tác se snídaní hodila na hlavu. A to jsem jí chtěl udělat radost.”

Zacukaly mi koutky úst a téměř samovolně mi vyletělo nahoru obočí. Bonnie byla úžasně klidná a milá holka. Házení čehokoliv se mi k ní nějak nehodilo.
Jake se zamračil a pak provinile usmál.
,,No, ona vstávala v pět ráno a musela zvracet. To je prý v těhotenství normální. Tak jsem jí chtěl udělat radost a potěšit jí. Uznej, že když zvracela, logicky pak měla prázdnej žaludek a tudíž hlad. Usmažil jsem jí vajíčka na slanině a opekl vafle. Šlehačkou a čokoládou jsem jí na ně dokonce nakreslil srdíčka. Akorát mi to vaření trvalo nějak déle a když jsem se vrátil do ložnice, Bonnie už ležela a asi spala. Jenže, víš co, ono by to jídlo vystydlo a pak nebylo dobrý. Tak jsem jí vzbudil a postavil s jistou pýchou tác před ní. Fakt nechápu, co ji to popadlo, ale nazvala mě tupcem a mrskla podnosem směrem ke mně. A pak ani nechtěla, abych přes bříško mluvil k malému a hladil ho. Prý úplně kašle na nějaký můj ujetý otisk a chce hlavně spát. Poslala mě do háje, k čertu i kamsi do zadní části těla a doporučila mi chvíli otravovat někoho jiného,” odvyprávěl mi Jake průběh jejich rána. Musela jsem se smát. Vytočit sladkou, malou a drobnou Bonnie byl skoro nadlidský výkon. Ale po Jakově líčení jsem se nedivila.

Můj poblázněný kamarád se zasněným úsměvem zívl a pak ztuhl a vytřeštil oči hrůzou. Zesinal a poněkud toporně se na posteli posadil.
,,Ehm, Bells, s tím otiskem… To jsem neměl říkat, je to…” začal koktat, ale já mu okamžitě skočila do řeči.
,,Jacobe Blacku, chápu, že máš z miminka radost, ale prosím ušetři mě detailů jeho zplození. Říkej si tomu, jak chceš, ale mně to neříkej. Vážně to slyšet nechci, ano,” utnula jsem ho.
,,Jak detailů? Jo, tak, jasně, promiň. Změna tématu,” zakřenil se na mě a zcela jasně se mu z nějakého mě záhadného důvodu ulevilo. Zase se rozsvítil a po chmurách nebylo ani stopy.
,,Přivezlas mi něco ze toho tvého velkoměsta?” Udělal na mě doslova psí kukadla a zatvářil se jako děcko na Vánoce. Pravidelně jsem mu vozila sušenky z jedné malé cukrárny kousek od fakulty. Zamrkala jsem na něj a ukázala na svou ještě nevybalenou krosnu.

Jake ji dychtivě otevřel a rázem strnul. Jinak než když si uvědomil, že ne všechno ze svého života s Bonnie mi musí vyprávět. Teď se tvářil spíš šokovaně, konsternovaně a možná i vztekle.
Ač jsem sušenky balila jako poslední a zřetelně jsem si pamatovala, že jsem je dávala úplně na vrch, Jake mi jako smyslů zbavený prohrabával oblečení. Než jsem stihla něco říct, nebo jinak zakročit, s nakrčeným nosem vytáhl moje společenské šaty. Ty, které jsem měla v pátek na večeři v Plamenech. Štítivě je držel mezi dvěma prsty co nejdál od sebe.
,,Co to do tebe vjelo?” zeptala jsem tiše. Vycítila jsem, že Jake tohle jako legraci nebere a nebylo by dobré ho nějak provokovat. Najednou se můj kamarád přímo přede mnou proměnil z veselého a vysmátého na tak nějak hrůzu pouštějícího, mně neznámého kluka.
,,Bells, poslouchej mě pozorně! Tohle je důležité, tak se prosím soustřeď. Kdy a kde jsi tyhle šaty měla naposledy?” cedil skrz zuby každičké jednotlivé slovo.
,,V pátek na oslavě s kamarádkami. Proč?” odpověděla jsem pořád docela klidně, ale vstala jsem a šaty mu vytrhla.
,,A nebyl tam někdo divný? Někdo, kdo by se choval řekněme neobvykle a třeba i děsivě?”
,,Třeba jako ty teď? Ne, nikdo takový tam nebyl. Příjemná obsluha, talentovaný klavírista a moje spolužačky. Pak samozřejmě asi padesát dalších hostů, ale těch jsem si moc nevšímala. Takže ne, takový magor jako ty by mi určitě do oka padl.”
,,Bells, prosím. Přemýšlej,” téměř zavyl. Něco v jeho napjatém postoji, v tónu hlasu, pronikavém pohledu mi dávalo poznat, že mu na mé odpovědi skutečně moc záleží.
,,Jake, vážně ne,” zavrtěla jsme hlavou a usilovně se snažila nemyslet na klavíristu. Odmítala jsem o něm a pocitech, které ve mně vyvolával, mluvit s Jakobem i kýmkoliv jiným. Nebyla jsem dobrá lhářka, upřímně lhala jsem naprosto příšerně, ale tohle jsem byla odhodlaná zatajit, i když jsem si to nedokázala logicky odůvodnit. ,,Do restaurace jsem jela se spolužačkami, při večeři se od nich prakticky nehnula a zpět na kolej mě odvezl spolužák tady z Forks, kterého jsem čirou náhodou před restaurací potkala.”
,,Jaký spolužák?” zavrčel Jake, přičemž se mu rozšířilo chřípí nosu. Skoro upouštěl páru.
,,No, Emmett Cullen,” zašeptala jsem a natiskla se do křesla. Nikdy by mě nenapadlo, že Jake může být tak… jiný, než jak jsem ho znala. Bála jsem se ho.

Po vyslovení toho jména se trochu uvolnil a uklidnil. Pořád ho neopouštěla jistá ostražitost, ale už na mě nepouštěl hrůzu a nezdálo se mi, že každou chvíli vybuchne. Dokonce se i tak divně třásl a chvěl. Jako kdyby měl horečku a to hodně vysokou. Bez hlesu jsem sledovala, jak pevně semkl víčka k sobě, snaží se pravidelně dýchat a pomalu se přestává třást.

,,Bells, promiň. Jsem nevyspalý a mám pocit, že Bonniino těhotenství emocionálně rozhazuje i mě. Fakt se omlouvám,” zašeptal ještě se zavřenýma očima. Věděla jsem, že mě nevidí a tudíž nemůže zaznamenat moje křečovité kývnutí hlavou, ale nedokázala jsem ze sebe vypravit ani slovo.

Najednou byl u mě a objímal mě. Skoro jsem vyjekla a Jake se ublíženě odtáhl. Klekl si před moje křeslo a opatrně vzal moje ruce do svých. Trpělivě čekal, až se trochu vzpamatuju.
,,Bello, moc mě ten můj výbuch mrzí. Vím, že to není omluva, ale i když jsem z miminka nadšený, je toho na mě v poslední době nějak hodně. Nechápu, co to do mě vjelo,” šeptal a doslova štěněčím pohledem se mi vpíjel do očí. Jeho ruce mě pálily. Sálaly teplem. Až to bylo nepřirozené.
,,Co ti na těch šatech tak vadilo?” vysoukala jsem ze sebe přiškrceně. Jake sebou při zaslechnutí mého hlasu provinile trhnul a sklopil pohled.
,,Promiň, to je složité a … A prosím, zapomeň na to. Jsem vůl. Jen, Bells, hodláš se dál stýkat s Emmettem Cullenem?” zeptal se tiše, ale naléhavě.
Vůbec jsem nechápala, o co mu jde, ale znala jsem ho natolik dobře, abych věděla, že mu na mé odpovědi setsakra hodně záleží.
,,Byla náhoda, že jsme se potkali. Nevidím důvod, proč bychom se měli vidět znovu.” Nelhala jsem. Emmett mi říkal, že studuje někde v Kanadě, takže pravděpodobnost, že na sebe zase někdy narazíme byla téměř nulová. Nerozuměla jsem sice tomu Jakově chování, ani jeho nevysloveným přáním, abych se s Emmettem už nikdy nesetkala, ale nemínila jsem se ho na to vyptávat. Ne v tomhle jeho rozpoložení.
,,To je dobře, Bells. Cullenovi jsou divní a není radno se s nimi přátelit,” pronesl smrtelně vážně a já se najednou neubránila vzteku, který se ve mně vzedmul.
,,Jo, jistě! Cullenovi jsou divní! Pan Cullen je špičkový chirurg a paní Cullenová zahodila vlastní kariéru, aby se mohla starat o děti, které by jinak skončily někde v děcáku. Nikdo z jejich čtyř adoptovaných dětí za celou střední neměl jediný průšvih. Spíš naopak. Výteční studenti, které učitelé jen chválili. Jo, to je fakt důvod se jim vyhýbat.
Abys věděl, třeba na takovou moderní historii se mnou chodí kluk vyznávající jakési alternativní náboženství, či co. Má dredy, asi dvacet pearcingů po obličeji, nosí černé oční linky a občas i stíny, ruce má celé potetované, kouř z něj jde cítit na kilometr daleko a ve chvílích volna si hraje s vystřelovacím nožem. On je divný a není radno se s ním přátelit. Vážně nechápu, co v rezervaci máte proti úplně normální rodině, která jen nepařila mezi starousedlíky. Nevidíte si pro tu vaší hloupou pýchu a xenofobii ani na špičku nosu!” Začala jsem téměř neslyšným šeptem a skončila dosti hlasitým křikem.

,,Bello, to ale… ty nechápeš jisté podstatné okolnosti. To je…” začal Jake protestovat, ale já ho nenechala domluvit.
,,Je mi jedno, jaké pitomé argumenty sis vymyslel. Nezajímá mě to. Byla bych ráda, kdybys odešel. A jestli se chceš ještě někdy vrátit, tak si laskavě srovnej pár věcí v té tvé natvrdlé palici,” řekla jsem ledově řezavým tónem a plynule přešla ke dveřím pokoje, které jsem dokořán otevřela, a postavila se k nim s gestem jasně dávajícím najevo, aby tento východ použil.
,,Bells, to… Nemůžu ti vysvětlit… Nejde to, pochop prosím…” zakoktal se, ale já byla neúprosná a jen jsem hlavou kývla k otevřeným dveřím. Jake svěsil ramena, smutně si vzdychl a už beze slov se protáhl kolem mě. Hned, jak jsem zaslechla vrzání schodů pod jeho ztěžklými kroky, zabouchla jsem a opřela se hlavou o chladivý rám dveří.

Uplynulý týden byl více než zvláštní a tento týden začal naprosto příšerně. Když se daří, tak se daří, že.

 


………………



Minula celá noc a jediný, kdo mi během ní napsal, byla Alice. Její zpráva byla stručná, jasná a výstižná.

Tupče, takhle se držíš stranou?!

Zásah přímo do černého. V tom bylo jádro mého problému nedokázal jsem se držet stranou. Ani za nic jsem ji nechtěl zabít, nebo ji jakkoliv jinak ublížit. To bych raději definitivně zemřel. Něco hluboko ve mně se nedokázalo smířit s představou, že by se Belle něco stalo. A navíc mou vinou. Nikdy bych se s tím nesmířil.

Když jsem pochopil, že buď mou zprávu ještě nečetla, nebo se rozhodla považovat mě za šílence, kterému nestojí za to odpovědět, přesunul jsem se na schody před srub. Posadil jsem se a sledoval východ slunce. Nebe sice zakrývaly husté mraky, ale svým dokonalým a bezchybným zrakem jsem slunce a jeho paprsky viděl i přes šedá mračna. Ve zcela lidském gestu jsem se opřel o zábradlí a ruce pokorně složil do klína.

Přicházel nový den a s ním další hodiny naplněné úvahami o minulosti a strachem z budoucna. Tisíckrát každý den jsem přemýšlel, jak  by má existence plynula a jaká by byla, kdybych tenkrát, kdysi dávno, před více než sedmdesáti lety nedostal ten nejhorší možný nápad a nepojal dojem, že mě Carlisle a jeho svědomí omezují. Jaký bych nyní byl, kdybych nikdy neokusil lidskou krev a nestal se takovou bezduchou zrůdou? Žil bych šťastněji? Měl bych partnerku, kterou bych miloval? Dokázal bych najít nějaké poslaní, které by dalo mé věčnosti smysl a ospravedlnění?

Z rozvah mě vytrhlo zavytí vlka vzdálené jen pár kilometrů ode mě. Automaticky jsem vstal a rozběhl se směrem k němu. Odmítal jsem učinit jakékoliv rozhodnutí ohledně přiblížení se k Belle Swanové, ale podvědomě jsem si uvědomoval nutnost krmit se více než kdy dříve a obalamutit tu krvelačnou bestii ve mně krví zvířat, masožravců nejlépe. Musel jsem být připraven na možné setkání, které by s náhodou nemělo pranic společného.

Po návratu z lovu jsem se osprchoval a smysl ze sebe pach lesa i tamní zvěře. Čistý a převlečený jsem se posadil ke klavíru a nechal své prsty hladit klávesy tak, jak samy chtěly. Zavřel jsem oči a dovolil své mysli odpoutat se od těla a odplout společně s prvními tóny. Poslední myšlenku před tím, než jsem se plně a bezezbytku ponořil do hudby, jsem věnoval Belle a plánu večer jí poslat vypilovanou tuhle novou skladbu.


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

13)  LostriS (08.11.2010 12:17)

chudák Jake, chudák Bella, chudák Edward! ale je to super

Linfe

12)  Linfe (08.11.2010 12:09)

Evelynko bylo to super. Jake je roztomilý a přijde mi to jako ve filmu. Jsem ráda, že tentokrát na to Bella tak lehce nepřišla. Jedna taková malinkatá poznámka. Zkontroluj si skloňování slova Jake. Ale možná ti to jenom opravil blbě Word.

SarkaS

11)  SarkaS (08.11.2010 11:58)

Nejdřív jsem byla ráda, že se Jake objevil, ale zase to podělal. Ta jeho prudká vlčí nátura je občas šílená... A Edward, jsem ráda, že zase skládá...

churinka

10)  churinka (08.11.2010 11:39)

Tak jsem myslela, že mě další kapitola vyléčí, ale opak je pravdou. Jsem napnutá jak kšandy a OPĚT se nemůžu dočkat pokračování. Nádhera....

milica

9)  milica (08.11.2010 11:01)

Krásná kapitolka, už aby mu odpověděla.

Ewik

8)  Ewik (08.11.2010 10:47)

Skvělý díl! A Edward...
Těším se na pokračování.

Hanetka

7)  Hanetka (07.11.2010 21:04)

Jejda, Evelyn, zhltla jsem dvě kapitoly najednou a nemůžu se dočkat, až konečně Bella Edwardovi odpoví. Máš to úžasně vymazlené, čtu to jedním dechem a náramně si to užívám. Skvělé!

Evelyn

6)  Evelyn (07.11.2010 19:57)

Carlie, občas sí sedím na vedení Trubka, případně roura, je můj velmi oblíbený a hojně používaný výraz (Ree by mohla vyprávět ), takže ho klidně a s čistým svědomím používej též

Carlie

5)  Carlie (07.11.2010 19:23)

Evelyn, promiň, jsem se chtěla vyhnout tomu, abych napsala: "Bells, trubko , už mu napiš", tak jsem to chtěla tak zaobalit, až to bylo ztraceno v překladu :D ;-)

Evelyn

4)  Evelyn (07.11.2010 19:18)

Jéé, objeveno ještě před vydáním
Ree, básnička ode mě ti nestačila?
Gassie, děkuju Já mám Jaka ráda, moc ráda, ale přece jen je to ještě malé štěně, že
Carlie, tak teď se přiznám, že vůbec netuším, kde jsem co o lešení řekla či napsala A děkuji

Carlie

3)  Carlie (07.11.2010 19:13)

Jak by mohl být bezduchý, když je to takový klavírista a skladatel , už mu napiš, Bells ;-) (chtěla jsem na ni použít Tvých slov o částech lešení, ale nedovolila jsem si :D)
Skvělý, moc jsem se opět bavila, trnula i fandila Edwardovi

Gassie

2)  Gassie (07.11.2010 18:50)


Jacob je slaďoch, ale taky bych ho vypakovala. Myslí to dobře, ale... Je to úžasné a realistické...
A Edward je naprosto dokonalý. Líbí se mi, že to je silnější než on.

Ree

1)  Ree (07.11.2010 18:05)


Jake je pako! Ne, nemám ho ráda! A Bella byla v tomhle úžasná. Jak si přebrala otisk
A ten Edward On jí chce poslat další mejl Další píseň Já od něj chci taky dostat nějakou písničku :(

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek