Sekce

Galerie

/gallery/klav%C3%ADrista.jpg

Celý díl jen z pohledu Edwarda

Toulal jsem se bezcílně ulicemi a jako již tolikrát předtím uvažoval o smyslu svého bytí. Kdysi dávno jsem neměl problém odolat tomu sladkému vábení lidské krve. Stačila mi zvířecí. I ve svém novorozeneckém období jsem se dokázal bez větších problémů ovládat. Nepociťoval jsem nutnost krmit se jinak. Dokud jsem poprvé neokusil krev člověka. Od toho okamžiku jsem byl ztracený. Od toho okamžiku jsem již tolikrát proklínal sám sebe a nenáviděl se za svou zvědavost a přání zkusit si život klasického upíra. Měl jsem tenkrát dojem, že mě Carlisle se svou lidskostí a úctou k životu omezuje. Přál jsem si jen na pár chvil vyzkoušet, jak loví a živí se nomád bez svědomí. Vyzkoušel jsem to. A nikdy nepřestal litovat. Já totiž svědomí měl.

Vztekle jsem nakopl plechovku pohozenou na zemi. Odletěla několik metrů daleko a s hlasitým naříkavým drnčením se odkutálela pootevřeným poklopem do kanálu. Copak tohle všechno mělo nějaký smysl? Nejlepším řešením by bylo skoncovat to. Odjet do Volterry a rozčílit Volturiovy. Na prostou žádost by mě nezničili, na to se Arovi příliš zamlouval můj dar. Kdybych ale lovil v jejich městě, ukázal se na slunci nebo předvedl svou sílu před davem turistů i tamních obyvatel, nepochyboval jsem, že bych déle než hodinu nepřežil. Na dodržování pravidel se přísně dohlíželo. Jejich porušení se trestalo okamžitou smrtí.
Něco takového jsem ale udělat nemohl. Alice bedlivě hlídala každé mé rozhodnutí. Neustále jsem měl v patách někoho z rodiny, kdo na mě dohlížel. Neubránil jsem se úšklebku. Na co mi bylo, že mě stále sledovali a chránili mě před mnou samým, když nedokázali zabránit tolika úmrtím vykonaných mou rukou? Pouze Jasper mě jednou udržel a podařilo se mu uklidnit mě natolik, abych žízeň zahnal lovem zvěře. Utrhl jsem mu tenkrát jednu ruku a bolestivě ho pokousal na té druhé. Zahojil se, ale jizvy už mu nikdy nezmizí. Vždy mi budou připomínat, že jsem zaútočil na vlastního bratra, který se mi snažil pomoct. Navěky mi budou připomínat, jaká jsem zrůda.

Procházel jsem kolem obchodu s elektronikou. Ten mě sám o sobě nezaujal. Na skle výkladní skříně jsem ale periferním viděním zahlédl svůj odraz. Zastavil jsem se a otočil se čelem ke sklu. Můj obraz nebyl tak jasný a zřetelný jako by byl v zrcadle, ale se svým zrakem jsem se viděl velmi dobře. Díval jsem se na sebe očima plnýma nenávisti, pohrdání sám sebou a marnosti. S tím vším bych se smířil. Na to vše ve vlastním pohledu jsem byl zvyklý. To všechno bych snesl. Kdyby ty duhovky v mé tváři nebyly karmínově rudé. Zavrčel jsem. Nemohl jsem se na sebe už ani setinu vteřiny dívat. Nepřemýšlel jsem a bouchl pěstí do výlohy. Sklo se roztříštilo na miliony maličkých kousíčků. Střepy se rozletěly všude kolem jen zlomek vteřiny před tím, než spustil alarm. Hlasité houkání poplašného zařízení téměř okamžitě způsobilo rozsvícení světel v několika oknech v okolních domech. S tichým zakletím jsem se vypařil. Žádný člověk ani bezpečností kamera mě nemohli zachytit.

Řítil jsem se setmělými ulicemi a podvědomě oddaloval návrat domů. Ke své rodině. K těm, na jejichž názoru mi tak moc záleželo a které jsem si tolik přál nezklamat. A které jsem jako tolikrát v minulosti zklamal. Věděl jsem, že oni již vědí. Díky Alicině schopnosti jsou už obeznámeni s mým nejnovějším selháním. Pokoušel jsem se sám sebe přesvědčit, že jsem svým odporným činem pomohl té týrané holčičce. Ano, zbavil jsem ji jejího trýznitele, ale nikdo a nic mi nedávalo právo ho zabít. Správné by bylo předat ho spravedlnosti. Zajistit dívence odbornou pomoc psychologa a její matce pravděpodobně také. Tím, že jsem ho zabil, jsem ho ušetřil odpovědnosti za své konání před soudem. Ušetřil jsem ho pekla, kterým by si prošel během procesu a později ve vězení. Pedofilové neměli za mřížemi lehký život… Smrt, kterou jsem mu poskytl, byla příliš rychlá. Příliš snadná. Přesto bylo lepší nakrmit se jím, než tou dívkou v restauraci. Ona byla jistě nevinná. Její myšlenky neprozrazovaly nic, čím by snad někdy někomu ublížila. Při setkání se mnou v té postranní uličce nevzpomínala na své hříchy a nebála se, že já jsem andělem pomsty, jako téměř všichni, kteří se se mnou ocitli takhle sami stranou od lidí. Ona na rozdíl od nich myslela na…
Zarazil jsem se a konsternovaně se zastavil uprostřed pohybu, ve středu silnice. Zoufalé troubení auta a kvílení brzdících pneumatik jsem zaznamenal na poslední chvíli a uhnul z cesty. Řidič vyděšený mou náhlou přítomností mě minul jen o několik málo centimetrů a sliboval si, že už si nikdy nedá ani to jedno hloupé pivo, než usedne za volant. Nedokázal jsem se na něj soustředit. Jeho myšlenky, myšlenky mé poslední oběti i několika lidí, kteří se pohybovali v okruhu zhruba kilometru čtverečního, jsem slyšel. Zřetelně a jasně. Její ne. Chyba nebyla na mé straně. Neselhala má schopnost. Ona byla zvláštní. Nejen tou vůní, které se nevyrovnalo vůbec nic, co jsem kdy poznal.

Pouhá vzpomínka na ni znovu zažehla spalující jiskru v mém hrdle. Nemohl jsem dopustit, abych zabil někoho dalšího. To už bych nezvládl. Zakázal jsem si myslet a vnímat cokoliv jiného kromě cesty do nejbližšího lesa. Zakázal jsem si myslet především na ni.

Jelen, liška a divoký kanec. Připadal jsem si přepitý. Při sebemenším pohybu se mi zdálo, že vypitá krev ve mně šplouchá. Přesto jsem si byl jistý, že kdyby v mé blízkosti právě teď krvácel člověk, nezvládl bych to a zabil ho. Opřel jsem se zády o mohutný kmen vzrostlé borovice. Zavřel jsem oči. Chyběly mi slzy. Možnost dát přirozený průchod svému žalu. Jen jsem nehybně stál a poslouchal tichý šum lesa. Pomalu mě uklidňoval.

Když jsem konečně oči otevřel, svítalo. Byl nejvyšší čas jít domů. Nemělo pražádný smysl návrat oddalovat. Lidským tempem jsem kráčel probouzejícím se lesem. Proklínal jsem svou schopnost, svůj dar čtení myšlenek. Slovy, činy, gesty se dá lhát a říkat, že to bude dobré. Všechno se spraví a bude to v pořádku. Myšlenkami to ale nejde. Znovu si přečtu to niterné zklamání všech členů mé rodiny. Věřili mi. Věřili, že jednou to dokážu, odolám a už nikdy nepodlehnu. Jen stejně jako já doufali, že ten okamžik nastane dříve. Mnohem dříve. Trápili se se mnou. Mé nadání se tak stalo i mým trestem. Velmi důmyslným trestem. Nic nemohlo být horší, než vidět v myslích svých nejbližších tu bolest a lítost. Jejich myšlenky byly mým očistcem.


Už z dálky jsem slyšel tichý hovor a změť myšlenek. Tématem obojího jsem byl já. Já a aktuální barva mých očí. Říká se, že oči jsou oknem do duše. Pochyboval jsem, že já nějakou mám, ale dozajista ukazovaly mou odpornou podstatu. Zkažené nitro. Zvířecí krev barvila duhovky pomalu. Půl roku jsem se živil jen a jen jí a stejně jejich barva nedosahovala kýženého a vytouženého teple zlatého odstínu. A pak stačilo jediné napití se z člověka a mé duhovky celému světu hlásily svou sytě rudou barvou, co jsem udělal. Jaké jsem monstrum.

Na terase před domem jsem se posadil do zahradní houpačky. Sbíral jsem odvahu vejít dovnitř a čelit svým nejbližším. Někdy jsem si přával, aby na mě křičeli, vyčítali mi mé činy, nadávali mi, nechtěli se mnou mít už nic společního. Cítil jsem se naprosto příšerně, když mě utěšovali a povzbuzovali do další snahy. Nezasloužil jsem si to. Nezasloužil jsem si nic kromě nenávisti a pohrdání. Místo toho se mi dostávalo lásky, podpory a konejšení. Copak má mizerná existence stála za tohle všechno? Byl jsem pro ně synem a bratrem. Milovali mě a já je. Ale to nebylo ospravedlnění pro můj stále nekončící “život”.

„Edwarde,” ozval se vedle mě sotva slyšitelný šepot mé matky. Esmé se posadila ke mně na houpačku a objala mě kolem ramen. Ochotně jsem se nechal. Nic neříkala a v duchu si zpívala starou modlitební píseň v latině. Stůj při nás, buď s námi, dej nám sílu, vytrvání… Po pár minutách nás začala mírně pohupovat. Připadal jsem si jako malé dítě. Nebylo to ale nepříjemné. Naopak. Byl jsem v bezpečí v matčině náručí.

Kdybys o tom chtěl mluvit, víš, že jsem ti kdykoliv k dispozici, pomyslela si, když mě vískala ve vlasech.

Nezlobila se na mě, nezahrnula mě výčitkami, neodsuzovala mě. Už jsem nevydržel. Vzlykl jsem a položil jí hlavu do klína. Celé mé tělo se otřásalo zoufalými vzlyky. Esmé mě hladila ve vlasech a trpělivě mě nechávala se vyplakat.

„Nenávidím se! Nechci být tak slabý, nechci stále znovu podléhat. Ale nedokážu vytrvat a odolat,” šeptal jsem trhaně mezi vzlyky. Jako už tolikrát předtím.
„Dokážeš to. Teď jsi vydržel dlouho, Alice říkala, že krev té dívky ti zpívala. Jsem na tebe pyšná, že ses nenechal unést,” uklidňovala mě Esmé konejšivým hlasem.
„Ji jsem nezabil, na mou žízeň doplatil ale jiný člověk,” přiznal jsem zahanbeně. Samozřejmě to pro ni nebyla novina. Tiše vzdychla a na okamžik se zarazila v něžném čechrání mých vlasů.  
„To je pravda. Neříkám, že kvůli jeho zvrácenosti a tomu, co dělal, se máš cítit lépe, to ne. Jen si uvědom, že ta dívka byla nevinná, nikomu nic zlého neprovedla. Byl jsi s ní úplně sám, kdybys ji zabil, neodhalil bys naši existenci, nikdo by tě nepodezíral. Stala by se dalším číslem pohřešované a pravděpodobně mrtvé ženy v policejní kartotéce. Voněla ti tak, jako nikdy nikdo jiný. A přesto jsi jí neublížil. Žije i po setkání s tebou. To je přeci skvělé,” promlouvala ke mně a přednášela mi své stanovisko. I její myšlenky prozrazovaly radost, že jsem to děvče nezabil. Jistě, mrzelo ji, že jsem se pak nezachoval úplně správně a neběžel se napojit rovnou do lesa, ale skutečně pociťovala hrdost, že se mnou obětí nestala ta dívenka, nýbrž lidská zrůda.

Matčina upřímnost a bezbřehá láska zvedly stavidla mé výmluvnosti. Najednou jsem se nemohl zastavit. Překotně jsem popisoval své pocity, hřejivé uspokojení a až opojné nadšení, že jsem se na ni v té uličce nevrhl. A pak zděšení, když jsem ji potkal uvnitř restaurace. Lítost, že jsem nezmizel hned po setkání v uličce, ale byl tak bláhový, že jsem si myslel, že nyní už zvládnu všechno. Slova se řinula z mých úst a já se skutečně začínal cítit lépe. Neodpustil jsem si, to v žádném případě, ale Esménina tichá a laskavá přítomnost, vědomí, že mě poslouchá a je tu pro mě, to mi dávalo novou naději, že s pomocí rodiny to snad jednou opravdu dokážu a budu stejně dobrý jako oni.

„Pořád tě vidím se zlatýma očima, na tom se nic nezměnilo,” zašvitořila Alice. Otevřel jsem oči a spatřil ji, jak sedí na zábradlí a nastavuje tvář slunečním paprskům.

„Kontroluji tě. Každý den se dívám na tvou budoucnost a ani na jediný okamžik se mé vize nemění. Nemůžu ti říct, kdy k tomu dojde, ale určitě jednou ano,” usmála se na mě.

Nelhala. V její mysli jsem viděl obraz sám sebe s karamelově zbarvenými duhovkami. Přesně to, v co jsem tak vroucně doufal.
„Děkuji,” zašeptal jsem a mírně se usmál. Bude mě to stát ještě hodně úsilí a námahy, ale dokážu do. Znovu už své nejbližší nezklamu. Nesmím.

„Potřebuji být chvíli sám. Srovnat se s tím, co jsem udělal. Urovnat si myšlenky. Slyšet jen ty svoje. Na pár dní pojedu do Britské Kolumbie k Fort Nelsonu. Naposledy jsme tam byli před čtyřiceti lety a náš srub stojí dost daleko od jakéhokoliv jiného obydlí. V okolí je spousta medvědů a žádní lidé. Přesně to teď potřebuji.”

Svůj plán jsem promyslel už cesto domů. Jen jsem doufal, že srub stojí stále tak osaměle jako kdysi.
„Vyrazíš hned?” Objevil se ve dveřích Carlisle. Nedokázal jsem se na něj zpříma podívat. Nešlo to.
„Rád bych.”
„Dobře, my do hodiny pojedeme k Washingtonskému jezeru lovit. Vezmi si moje auto. Včera ho měl půjčené Emmett a cestou sem doplnil nádrž. Má být teď týden slunečno, musíš mít tmavá skla.” Carlisle byl vždy praktický a uvažoval o všech možnostech a eventualitách.

„Sbalím si jen pár věcí a vydám se na cestu,” odvětil jsem a zvedl se z houpačky. Než jsem vběhl do domu, vděčně jsem políbil Esmé na čelo.

Naházel jsem do tašky oblečení, pár knih a několik oblíbených CD. Pokaždé, když jsem znovu selhal, nesnesl jsem společnost. Musel jsem pryč a být chvíli sám. Rodina mě chápala. Vlezl jsem si do sprchy a nechával teplou vodu stékat po mém ledovém těle. Smyla všechnu viditelnou špínu. Kéž by dokázala smýt i vinu!


„My jedeme. Ozvi se, až budeš na místě,” zavolal na mě Jasper. Téměř současně jsem slyšel startování motorů a zvuk odjíždějících aut. Oni věděli, jak těžké to celé pro mě je, a snažili se mi vše co nejvíce ulehčit.

Počkal jsem ještě několik málo minut. Na konferenčním stolku v obývacím pokoji ležely klíčky od Carlislova mercedesu. Vzal jsem je, zamkl dům a nasedl do auta.

V tu chvíli jsem se ocitl ve svém soukromém pekle.

Nechápal jsem, jak to bylo možné, ale celé auto bylo její vůní doslova nasáklé. Cítil jsem ji ještě zřetelněji než včera. Útočila na mé čichové buňky, štípala mě na jazyku a pálila v náhle vyprahlém hrdle. Drtil jsem volant v rukou a snažil se nedýchat. Měl jsem vystoupit, ale nedokázal jsem se přimět k pohybu. Jen jsem zmučeně opřel hlavu o palubní desku. Přímo přede mou ležel malý papírek se jménem, telefonním číslem a mailovou adresou.

Bella Swanová, můj anděl seslaný samotným peklem.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Jalle

31)  Jalle (09.01.2013 16:49)

Bella Swanová, můj anděl seslaný samotným peklem.

Lia

30)  Lia (14.11.2011 15:38)

tak to je teda něco ještě že byl Emmett hlava děravá a zapomněl tam ten papírek

Cathlin

29)  Cathlin (14.02.2011 16:51)

Síla! Představuju si Edwarda jak touží po krvi tak zuřivě, že byl schopen zaútočit na Jaspera! A představuju si ho jak nedokáže odolat svůdné chutí lidské krve... Miluju pokoušet Edwarda všemi možnými způsoby. :)
A ten rozhovor s Esmé na houpačce - krásně vykresleno!

Yasmini

28)  Yasmini (30.10.2010 17:51)

Je mi ho strašně líto. Zabil člověka. Přesto jsem na jeho straně. Musí to být trýznivé nedokázat pro ostatní "jednoduchou věc". Nejhorší na tom je jeho svědomí. Jen pouhá skutečnost, že nějaké má.
Cítila jsem se vina a to jsem nic neudělala. :)
S Y

Gassie

27)  Gassie (22.10.2010 22:51)

Chudák Edward. Ještě že má tak milující a chápavou rodinu. Je zajímavé ho jednou sledovat jako nejslabší článek.
Ale Alice mu věří a to je nejdůležitější
Jdu dál...

churinka

26)  churinka (20.10.2010 17:49)

Teda paráda, už aby jsi napsala další díl. Smekám nad takovou fantazií.Úplně mě to pohltilo. Díky

25)  LostriS (19.10.2010 20:37)

ááá, měla jsem se učit.. :D moc krásný.. chudák Edward.. ale on to zvládne, že jo? všichni mu fandíme.. navíc to viděla Alice, takže.. ;)

Evelyn

24)  Evelyn (19.10.2010 19:09)

Druhé kolo

Hellokitty, Michalangelo, děkuji
Kristo, děkuji moc. Emmett to neudělal schválně (někdy příště bude záhada zapomenutého papírku objasněna )
gissele, děkuju. Další snad zítra, nejpozději ve čtvrtek.
Leilo, máš pravdu, osud mu klid nedopřeje. (nebo to možná nebude osud, ale já )
elie_darrem, děkuju. Jsem moc ráda, že se Klavírista líbí.
Linfe, děkuju. Obecně hrozně nerada píšu mužské pohledy, ale do trpícího stoletého upíra jsem se úplně vžila.
Janebo, děkuji
Ambro, jsem červená až za ušima. Chvála zrovna od Tebe mi vhání červeň do tváří.
Ewiku, děkuju mnohokrát.

Ještě jednou všem veliké díky.

Ewik

23)  Ewik (19.10.2010 09:50)

Edwardův pohled byl velmi hezký.
těším se jak s její vůní popasuje

ambra

22)  ambra (19.10.2010 09:18)

Jsem naprosto uchvácená. Pustit se do rozboru pocitů selhávajícího Edwarda - copak nebylo řečeno vše? Ne, rozhodně ne!!! Po tomhle už by se so toho nikdo neměl pouštět!!! Hani, úžasné!!! A líbí se mi, jak se to logicky propojilo (lístek v autě).

Janeba

21)  Janeba (19.10.2010 08:59)

No páni! Dokázala jsi tak poutavě a barvitě popsat Edwardovy emoce a pocity, že je mi ho opravdu líto! Pokud pominu ten prostý fakt, že je upír živící se lidskou krví, umím si velice dobře představit jeho výčitky svědomí, které ho dělají ještě uvěřitelnějším a opravdovějším! Báječné a smekám!

Linfe

20)  Linfe (19.10.2010 08:45)

Evelyn, já opravdu nevím, co mám na tohle napsat. Rozhodně to byla nejlepší kapitola z celé této série a byla to taky po hodně dlouhé době ta nejkrásnější, nejzoufalejší a nejcitovější kapitolka vůbec. Edwardův pohled se ti moc povedl a já jsem naprosto ztracená v téhle povídce.

19)  elie_darrem (19.10.2010 06:47)

úplně skvělé, přečetla jsem šechny díly na jeden zátah a musím říci, že se mi to moc líbí, byl oto napíné a jsem zvědavá jak to bude pokračovat....

18)  Lejla (19.10.2010 00:57)

Uzasny dilek, tak jak to vypada osud mu nepomuze na tu nevinou divku jen tak zapomenout. Mozne je ze sve rozhodniûti este zvazi a nebo alespon vyuzije jeji e-mail? Napeti stoupa a zacinaji se mi potit ruce co si na nas pripravis

17)  giselle (18.10.2010 23:03)

úžasné, chci a nutně potřebuji další díl!
je to krása, edward s chybami a výčitkami svědomí je k sežrání

krista81

16)  krista81 (18.10.2010 21:21)

Tedy dáváš mu zabrat chudák Edward - takové výčitky svědomí - snad bude příště silnější
No nevím ale osamělá chata v lese se asi konat nebude, že?
Ovšem Emmett je pako, nechat tam Bellinu adresu - to je jako strčit ji Edwardovi přímo pod nos
Nebo, žeby se překonal kvůli zvědavosti ???
Opět dokonalá kapitolka a já se nemůžu dočkat další

Evelyn

15)  Evelyn (18.10.2010 21:19)

Dámy, děkuji za Vaše krásné komentíky.

eMusko, já si myslím, že jsem úplně průhledná a čitelná
Bye, děkuju. Já se chtěla jeho pohledu vyhnout, ale teď to vypadá, že jím bude psaná většina povídky.
Hani, děkuji. Říkala jsem si, že by jednou nemusl být tak dokonalý a perfektní.
Sarko, děkuji moc.
Ree, podle mě to ani není slabost. spíš se prsotě pere s přirozeností svého druhu. Přece jen "pravý" upír se svědomím moc nezabývá...
Dennnii, děkuji. Mně ho bylo při psaní taky líto, ale nemůže to mít tak snadné
Katie, to mě moc těší, protože je to vzájemné
ash,
sfin, ono to není o vůli. Spíš o boji s tím, co je... Děkuji.
Ivanko, MAILOVÁ adresa, ne adresa k ní domů Děkuji.
Lenko, děkuju. Moc si toho vážím
Leni, nejlepší věci nebývají zadarmo, že.

Děkuji

Michangela

14)  Michangela (18.10.2010 21:10)

13)  hellokitty (18.10.2010 21:00)

12)  Leni (18.10.2010 20:42)

Chudák, takhle ho mučit.

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek