Sekce

Galerie

/gallery/klav%C3%ADrista.jpg

Tak nějak jsem tušila, že na jednu kapitolu mi ten konec nevyjde...

Takže - předposlední (tentokrát ale opravdu :-))

Tóny klavíru zněly jinak tichým domem. Prsty mi klouzaly po klávesách takřka přirozenou rychlostí. Nemyslel jsem na to, co hraji. Hudba proudila mým tělem a vyjadřovala to, co jsem slovy už nějakou dobu nedokázal. Jen jejím prostřednictvím jsem se mohl uvolnit a nechat emoce, aby na okamžik vypluly na povrch.

Zoufalství, pomalé brnkání vysokých tónů. Prsty mi na klávesy dopadaly ztěžka a s prodlevami. Jako bych na nic jiného ani neměl sílu. Po pár vteřinách se přidal hluboký, temný tón. Obraz mojí ztracené duše. Vždy rozvibroval celé mé tělo a pak zmizel.

Krev tak jemná a opojná, že jsem se až rozechvíval slastí, jakou mi způsobovala. Kvůli jediné její kapce bych v ten moment byl ochoten vyvraždit celé město. Bez jediné výčitky svědomí. Nic tak lahodného jsem za celou svojí prokletou existenci neokusil. Nemohl jsem se nabažit. Nemyslel jsem. Nevnímal. Necítil nic kromě té vůně a chuti.
,,Edwarde,” slyšel jsem jakoby zdáli a přes opar rudé mlhy. To slovo ni něco říkalo, ale nemohl a nechtěl jsem si vzpomenout co. Význam mi zůstával utajen, ale ten hlas… nebylo to víc než tiché zašeptání, hlasité jako šumění listí v korunách stromů za lehkého vánku. Cit, který to slůvko zbarvoval, jsem znal. Nebyl mi cizí. Znal jsem i dívku, které přešlo rty.
Edwarde… Najednou jsem toho slova měl plnou hlavu. Znělo něžně, svůdně, láskyplně, roztouženě. Šepot, sténání, křik, radostný smích. Ke zvuku se přidal obraz. Vzpomínka. Vzpomínka na chvíle tak nedávné, že mě donutila prudce otevřít oči.
Svět kolem se ztrácel, neexistoval. Byl jsem jen já, netvor, a dívka v mém náručí.

Dívka, kterou jsem miloval.
Dívka, která milovala mě.
Dívka, která se mi odevzdala a věřila mi.
Dívka, jejíž krev mi zpívala tak sladce a vábivě, že jsem jí neodolal.
Dívka, kterou jsem právě zabíjel.
Bella. Moje Bella.

Bože, co jsem to provedl?!


Strach, let přes klávesy. Neuspořádané tóny, které spolu zdánlivě nesouvisely a nenavazovaly na sebe, ale dohromady způsobovaly mrazení v zádech a svírání srdce. I toho mého kamenného.

Zoufale moc jsem se chtěl odtrhnout od jejího krví zborceného hrdla. Všechno ve mně křičelo, ať okamžitě přestanu. Ať v sobě najdu sílu. Najít vůli nebylo tak těžké, ale vůle byla záležitostí mysli. Mysl chtěla přestat, byla více než ochotná vzdát se přísunu její krve a pokusit se ji zachránit. Ještě nemuselo být pozdě, ještě ne! Mé tělo ale mysl neposlouchalo, ignorovalo ji.
Ruce mi vypověděly službu. Odmítly Bellu pustit. Naopak se ještě s větší intenzitou zabořily do jejího těla. Kdyby tohle přežila a zůstala člověkem,
utopie, ale kdyby, zůstaly by jí temně fialové modřiny a podlitiny.
Její krev mi prýštila přímo do úst. Nedokázal jsem odtáhnout hlavu. Naopak. Ještě blíž a těsněji jsem se k jejímu krku přimkl rty.

Bál jsem se jako ještě nikdy. Hrůza mě doslova obklopila a stahovala do stavu šoku. Ledový pařát strachu mi bubnoval svými dlouhými prsty po páteři. Ta melodie vzdáleně připomínala smuteční pochod.
Bellino srdce bilo čím dál tišeji a slaběji. Jako zvon na kostele v příliš velké dálce. Ta vzdálenost byla nepřekonatelná. Nemohl jsem se k němu dostat včas, abych ho znovu uvedl do chodu. Zněl jako umíráček. A já byl vrah.

Třásl jsem se. Bylo mi vedro a zima najednou. V očích mě pálily slzy, které nebyly skutečné. Nemohly být. Přesto jsem je cítil. Cítil jsem i, jak mi jedna slza stéká po tváři. Nebyla to ale slza, nýbrž kapka krve. Belliny krve.

Tak moc jsem ji chtěl pustit, pokusit se zachránit ji, ale chyběla mi síla.

Nenávist, temné zabarvení hudby, která začínala pomalu, až plíživě. Usazovala se v srdci a zavrtávala se do něj hloub a hloub svými ostrými tóninami. Gradovala silou i rychlostí. Celého mě zaplavovala a já se v ní topil. Jak já se nenáviděl! Až se mi zdálo, že mi něco těžkého sedí na hrudi a nedovolí mi to nadechnout se. A i když jsem dýchat nepotřeboval, děsilo mě to.

Sváděl jsem boj sám se sebou i s časem. Každý zlomek vteřiny, jindy tak bezvýznamný, ji přibližoval k hranici, která už nikdy nepůjde překročit zpátky.

Tak strašně moc jsem chtěl být silný. Tak strašně moc jsem chtěl najít zbytky lidskosti ve svém prokletém nitru. Tak strašně jsem chtěl být tím, v koho Bella doufala. Tak strašně moc jsem chtěl, aby se tohle vůbec nestalo. Kdyby bylo možné vrátit čas, s radostí bych Bellu jen zdálky sledoval. Nikdy bych se jí nedal poznat. Nikdy bych nedopustil, aby se ní něco zlého stalo, aby jí někdo ublížil.

Jaká ironie, když jsem to byl já, kdo ji zabíjel. Kdo vysával její život. A to doslova.

Nenáviděl jsem se za tu slabost, které bylo tak snadné podlehnout. Nenáviděl jsem se za tu bláhovou a osudovou hloupost, že jsem Bellu vyhledal. Nenáviděl jsem se za to, že jsem kdy okusil lidskou krev. Nenáviděl jsem se za to, že jsem pustil tu krvelačnou bestii v sobě ze řetězů a nechal ji brát si to, po čem ze své přirozenosti toužila. Nenáviděl jsem tu náhodu, která mi Bellu přivedla do cesty. Nenáviděl jsem celý svět, ale sebe ze všeho nejvíc. Sebe, Edwarda Antonyho Cullena, který neměl nikdy existovat. Měl jsem zemřít jako Edward Mason, člověk, který neměl ani ponětí o celém tom šílenství kolem krve. Nikdy jsem se neměl stát upírem. Už víc než devadesát let měly mé ostatky hnít hluboko pod zemí. Nadpřirozené bytosti měly zůstat jen výplody lidské fantasie.

Bezmoc, hudba tak tichá, že i já musel napínat uši, abych ji slyšel. Vysoké tóny znějící jako pláč, nářek za promrhaný život. Hluboké tóny vyjadřující ten nejniternější zármutek. Osamělé dotyky prstů o klávesy, jako slzy dopadající na zem. Není nikdo, kdo by je slíbal z tváře. Nepřetržitý tanec rychle se míhajících prstů, jako déšť bubnující do děravé střechy.

Umírala. Umírala kvůli mně. Byl jsem tak blízko a zároveň nemohl být dál. Nedokázal jsem ji zachránit. Nedokázal jsem v sobě najít člověka. Já byl už dávno mrtvý. Nezemřel jsem při přeměně. Život ze mě vyprchal, když jsem prvně okusil lidskou krev. Od toho okamžiku jsem to už nebyl já, jen můj stín zbavený lidství. Stvůra. Bytost z nočních můr a hororů. Zrůda vzbuzující strach a hrůzu.

Ona mě ale milovala. Bella ve mně viděla to, co já už dávno ne. Našla ve mně člověka. Dokázala zavřít oči nad vším tím zlým a temným a objevila jádro, maličké a skomírající. Jádro, které nebylo špatné. Oživila mě, Edwarda, a dokázala rozehnat tu věčnou temnotu. Vrátila mi život a já jí ten její bral.

Nedokázal jsem se odtrhnout. Nedokázal jsem ji nezabít.

Čiré a ničím nezkalené zoufalství, ostře ohraničené vysoké tóny jako výkřiky svědomí.

Snažil jsem se nepolykat. Snažil jsem se ignorovat tělesný prožitek blížící se extázi, který byl tak v rozporu se stavem mysli. Snažil jsem se vyvolat v sobě vzpomínky na těch tak málo společných chvil. Snažil jsem se přestat ji vidět jako zdroj potravy, prostředek k uhašení spalující žízně. Snažil jsem se vzpomenout si, jak moc pro mě znamenala ona. Bella. Ne její krev. Snažil jsem se najít vzpomínku, která by byla tak silná, že by na ni reagovalo i mé tělo.

Stál jsem ve skrytu stromů u domu Stanových a pozoroval ho. Náhle se Bellina hlava objevila v okně pokoje v patře. Prohrábla si vlasy a opřela se lokty o parapet. Dívala se na nebe, které pomalu černalo a dovolovalo tak hvězdám zazářit. Byla nádherná. Na sobě měla obyčejný temně modrý svetr a vlasy jí volně splývaly kolem tváře. Nebyla nalíčená. Přesto se mi zdála být dokonalá. Ne, sice jsem ji neznal, ale něco ve mně mi říkalo, že ona v sobě nemá ani špetku zlého. Byla mým přesným protikladem.

Nyní už jsem ji znal. Dovolila mi to. Pustila mě k sobě a s důvěrou mi odhalila své nitro. Krásnou a čistou duši.

Nezasloužila si to. Nezasloužila si nemít příležitost uskutečnit své sny. Nezasloužila si skončit takhle. Nezasloužila si mnou slabost.

A já si ani trochu nezasloužil její lásku.


Naděje
, opatrné hlazení kláves. Stále tiché, jakoby ovlivněné strachem, že příliš hlasitý tón by klíčící semínko naděje zaplašil. Atmosféra se pomalu měnila. Hudba se stávala něžnou a radostnou. Přirozeně a nenásilně se do ní začleňovaly trylky a veselé tóny. Polehoučku, nenápadně, nesměle. Tak přicházela naděje.

Říká se, že před smrtí se člověku před očima promítne celý život. Možná to bylo tím, že já byl upírem, nebo tím, že jsem to nebyl já kdo umíral. I když s jejím životem vyprchával i zbytek toho mého. Jak její srdce sláblo a tep byl méně a méně znatelný, začaly se v mé mysli promítat vzpomínky na čas, který jsme strávili spolu.

Viděl jsem ji ve špatně osvětlené uličce u Pekelných plamenů. Zimomřivě se chvěla a třením paží se snažila zahřát se. Pak ke mně vzhlédla. A já propadl kouzlu jejích očí. Nemohl jsem jí ublížit, i když ten netvor ve mně tak moc chtěl.
Schovával jsem se v lese a tiskl si k hrudi její polštář. Nemohl jsem se nadechnout, věděl jsem, že její vůně by mi zatemnila schopnost logicky uvažovat.
Vyklonila se z okna a téměř stydlivě zavolala mé jméno. Znovu mě zaplavil pocit absolutního, ale křehkého štěstí. Vyskočil jsem k ní a ta magie mezi námi nás oba zasáhla nečekanou a neuvěřitelnou silou. Náš první polibek.

Bella sedící v mém prázdném pokoji na dřevěné krabici. Ruměnec na jejích tvářích. Nervózní hra prstů.

Její smích a zářící oči, když jsem ji učil hrát. Srdce jí bilo tak divoce, že přes jeho tlukot snad ani vlastní hru nemohla slyšet.

Kéž by ještě někdy mohlo tak hlasitě a štěstěně bít…

Její odraz v zrcadle. Spánkem zněžnělá tvář. Pevné objetí, kterým se ujišťovala, že nezmizím, zatímco bude spát.
Radost, když si uvědomila, že nejsem jen jejím snem.

Všechny její úsměvy, polibky a dotyky během těch několika málo dní, které nám bylo dovoleno prožít spolu. Které nám má podstata dovolila prožít.

Nadšení nad malým Antonym. Chvíle, kdy jsme ho spolu beze slov pozorovali. Vědomí, jak moc bolí, že my rodinu mít nemůžeme. A zároveň pocit, že to vlastně není pravda, protože my dva můžeme být rodina.

Nevěřícný pohled a pobledlé tváře při výhledu na to, jak dlouhá cesta nás k jezeru čeká.
,,Zapomněla jsem dýchat.“
,,Chtěla bych tu zůstat.“

Polibky, doteky, milování. Ta nejintimnější blízkost. Splynutí, souznění, odevzdání se sobě navzájem. Šeptaná vyznání lásky.

Nemohl jsem o ni přijít!

Vítězství, jásavá hudba plná radosti. Takřka famfára. Oslavné dovádění prstů po klávesách. Rozpustilé náměty, veselé melodie. Chmury zmizely. Už žádná temnota, žádná beznaděj a zoufalství.

Dokázal jsem to!

Našel jsem sám sebe, jen díky ní, a odtrhl se. Stačila vteřina a její krev v mých ústech už nechutnala sladce a lahodně. Zhořkla. Zhořkla vědomím, co jsem udělal.

Zkrvavené rty jsem si otřel holým předloktím. Je to opravdu teprve hodina, tak bezvýznamný čas, kdy jsme se milovali? Bylo mi Ze mě samého zle. Vlna sebenenávisti mě zasáhla tak prudce, že mě na okamžik úplně ochromila.

Bella zasténala. Až na tiché zašeptání mého jména byla po celou dobu, kdy jsem ji zabíjel, úplně potichu.

V ten moment jsem byl u ní. Byl mnohem bledší než obvykle. Bledá jako já. Téměř bez krve. Kvůli mně. Pod očima se jí udělaly skoro černé kruhy. Vlasy ztratily svůj lesk. Paže ochable ležely na zemi. Z rány na krku už jen slabým proudem vytékala krev.

Odvážil jsem se udělat šílenost, bláznovství, které ji mohlo definitivně zabít. Jazykem jsem po otevřené ráně přejel a slízl zbytky krve. Potřeboval jsem, aby můj jed tepnu zacelil. Potřeboval jsem, aby už nekrvácela. Nesměla si dovolit ztratit snad už ani kapičku krve.

Až mě překvapilo, že mě čerstvá krev na jazyku nenutila znovu zabořit zuby do jejího zuboženého hrdla. Vyhrál jsem sám nad sebou.

Svíral jsem ji v náručí, tiskl ji k sobě a modlil se, aby to zvládla. Pořádně jsem ji zabalil do deky. Nemohl jsem se dívat do dokonalé otisky svých dlaní na jejích pažích.


Zachvěla se a zkřivila tvář bolestí. Trpěl jsem s ní. A možná ještě víc. Vzpomínky na vlastní přeměnu mi dávaly strašlivou jistotu. Věděl jsem, jak moc to bolí.

Ale nedokázal jsem tu bolest brát zcela negativně. Znamenala totiž, že Bella nezemře. Nebo alespoň ne úplně. Měnila se. Stávala se upírem.


A opět strach a obavy. Hluboké a temné tóny. Pomalý rytmus. Sem tam osamělý, vysoký tón. Niterný strach zachvacující celé tělo i mysl.

Co bude dál?

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3   »

Lia

45)  Lia (18.11.2011 10:44)

Cathlin

44)  Cathlin (21.07.2011 20:28)

No tedy Evelyn! Tohle je mistrovská kapitola. Takové obšírné a všeobsahující, vyčerpávající vyjádření pocitů! To všechno si snad Edward nemohl ani stihnout uvědomit! A Já celou dobu váhala jestli jsi se rozhodla nám předvést edwarda opravdového upíra a nebo jestli to bude ten edward ktorého známe!
Navíc jsi to krásně proložila tou sugestivní hrou na klavír...
Nevynechala jsi jedinou podrobnost, všechno jsi popsala neskutečně pečlivě. Více do hloubky to už nebylo možné, víc pocitů by se v edwardovi nedalo najít, při nejlepší vůli!
Takže děkuju za takový zážitek a kláním se až k zemi.

Silvaren

43)  Silvaren (19.01.2011 15:58)

Vůbec to ze začátku nevypadalo, že dokáže přestat. Měla jsem strach, ale nakonec jsi mi udělala radost. Je to nádherné propojení hudby a textu, prostě úžasné. Jsi génius.

Evelyn

42)  Evelyn (14.01.2011 14:48)

Bos, píšu, až se mi kouří od prstů Ale muž mi to soustavně kazí... Od listopadu ho uháním, aby vymaloval ložnici, a pořád neměl čas. No a najednou dneska mmá malířskou náladu.

Bosorka

41)  Bosorka (14.01.2011 14:23)

Evelyn - jak si na tom?

Evelyn

40)  Evelyn (12.01.2011 17:41)

Domíku, ono to tak mělo vypadat A i když jsem od začátku směřovala k poněkud nečekané přeměne, přiznám se, že jsem v jednu chvíli někdy v půli téhle kapitoly uvažovala o tom, že by to Edward nezvládl. A možná to bylo poznat. Děkuju
HMR, děkuji
Twigirl, už vážně jen jedna, ale zase trochu delší. Děkuju
Ash, s tím atlasem jsi mě hrozně pobavila Jsem hudebně úplně hluchá a hudebka pro mě byla vždy utrpením ( někdy v devítce jsem měla samé jedničky a dvojky z milosti z hudebky a těláku ). Nechci vás napínat... Poslední díl jsem chtěla mít už v pondělí, ale nějak mi to komplikuje práce, kterou si teď nosím i domů (ne že bych kradla děti , ale potřebuju si připravit podklady pro rehabilitaci u různých diagnóz) a pak už nemám energii psát... Ale snažím se

39)  Ashley (12.01.2011 15:13)

Eví, omlouvám se, že až tak pozdě, ale snažila jsem se zlámat si končetiny v Alpách. Bohužel (nebo bohudík?B)) jsem celá
Heh, nechtěla by jsi napsat "Atlas vyjádření emocí v hudbě"? Stalo by se to bestsellerem! Protože takhle dokonalé vyjádření emocí jsem nikdy neviděla. Sama hraju na příčku a slyšela jsem toho hodně, ale na nic z toho nepasuje tvůj dokonalý popis. Možná bys měla k psaní přibrat ještě skládání hudby, co ty na to?

Edwardův boj sám se sebou byl strhující. Jeho mysl by se chtěla odtrhnout ale musí v agonii sledovt, jak tělo, zcela odpoutané od svědomí, prázdná schránka, zabíjí slunce Edwardovy existence. Opět jsem si sháněla kyslíkovou masku...
jsem ráda, že to nakonec zvládl a Bella se nám "konzervuje" jsem moc zvědavá na její reakci, jestli bude rozloučení a co chudák malý Tony! Tak nás oc nenapínej!

38)  Twigirl (12.01.2011 09:46)

Víš ty co? Je to nechutné...fakt je nechutné, jak jsi to ukončila. A navíc ve mě probouzíš dávno odnaučený zlozvyk kousání nehtů...:) :) Prosím za další dílek. No, alespoň mám odpověď na otázku, zda tahle Bella a Edward bude mít dítě.No dobře, nebudou. Můžeme být rádi, že vůbec žije. Neuvěřitelně mě zajímá reakce Belly. Nemyslím si, že by byla na Edwarda naštvaná, ale zase si úplně neumím představit, že by z toho byla na 100% nadšená...podle mě si to takhle nepředstavovala a neměla ani čas se rozloučit, pochovat si pořádně Tonyho no a prostě všechno. Jsem zvědavá jak to ukončíš. Překvapujememě, že už jen jedna kapitolka. To je moc brzo...ještě přidej, prosím, prosím!!!

HMR

37)  HMR (10.01.2011 16:47)

Dech beroucí, jinak se to nezvat nedá, ale kruci, co dál???

Domik

36)  Domik (09.01.2011 19:09)

Evelyn, málem jsem se z tebe zbláznila! Tohle mi nesmíš dělat! Už jsem vážně myslela, že se nevzpamatuje! Rychle další díl!

Evelyn

35)  Evelyn (09.01.2011 18:40)

Jenko, jsem ráda, že jen skoro
Carlie, děkuju Ano, i kvůli tomuhle konci je to Klavírista
Katie, ty mě nutíš červenat se jako snad nikdy jindy. Děkuju
Tru, mně se o tom i zdálo (jo, jsem egoista )Děkuju
Dennniii, děkuju Přesně tak to cellou dobu mělo vypadat
kamčí, děkuju
Ewiku, děkuju moc
Michangelo, díky
zuzko,
KarLos, děkuju
Yasmini, jsem hrozně moc ráda, že jsem vás tím vnitřím bojem nenudila - přece jen byl poněkud delší Děkuju
Shindeen, děkuju Já se zase kouzelně cítím, když čtu vaše krásné komntáře
Bye, přiznám se - původně jsem vůbec nechtěla psát z Edwardova pohledu, teď bych klidně vynechala ten Bellin
Děkuju

Bye

34)  Bye (09.01.2011 18:32)

Hani, tak to, že se dokážeš doslova vtělit do Edwardova nitra vím už od "jeho" kapitoly v Jiné realitě.
A zdá se, že díky dlouhodobému "společnému soužití" Ti odhalil ještě mnohem víc.
Pro mě nejsilnější okamžik:
"Ledový pařát strachu mi bubnoval svými dlouhými prsty po páteři. Ta melodie vzdáleně připomínala smuteční pochod.
Bellino srdce bilo čím dál tišeji a slaběji. Jako zvon na kostele v příliš velké dálce. Ta vzdálenost byla nepřekonatelná. Nemohl jsem se k němu dostat včas, abych ho znovu uvedl do chodu. Zněl jako umíráček. A já byl vrah."
:( :( :( :(

33)  Shindeen (09.01.2011 17:35)

Já vážně nemám slov. Jak jsi jen dokázala shrnout celou kapitolu do jedné jediné píšničky? To bylo dokonalé. Jsem hrozně ráda, že to nakonec dokázal, a teď jen netrpělivě budu vyhlížet poslední kapitolu, píšeš vážnš naprosto kouzelně.

Yasmini

32)  Yasmini (09.01.2011 16:20)

Dokonalá symfonie slov Eve. Naprosto dokonelé. Popis toho vnitřního boje. Prostě nádhera.

Y.

31)  KarLos (09.01.2011 14:21)

Krása jak si popsala ty pocity. Uplně sem se do té situace vžila. Ďíky tobě. Sem ráda že to Edward dokázal. Už sem myslela že Bella zemře. Ale to by si nám neudělala že. Už se těším na další kapitolku. To bude ještě zajímavi

30)  zuzka (09.01.2011 13:41)

Michangela

29)  Michangela (09.01.2011 13:37)

Ewik

28)  Ewik (09.01.2011 11:11)

On to dokázal! Miluju Edwardův pohled a ty píšeš ty nejkrásnější. Děkuji za popsané pocity, bylo to dokonalé.
Moc se těším na závěrečný díl.

27)  kamčí (09.01.2011 10:46)

co na to říct? nemúžu dejchat. taková nádhera!!!!!!! a bela přežije

Dennniii

26)  Dennniii (09.01.2011 10:38)

proboha já vůbec nemám slov, celou tu dobu jsem si myslela že Bella umře, ale on to dokázal, dokázal se odtrhnout . Bylo to fantastický a dokonalý a překrásně napsaný. Už se moc těším na další, bohužel poslední díl.

1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek