Sekce

Galerie

/gallery/klav%C3%ADrista.jpg

Další kapitola z pohledu Belly.

Plus jedna má milovaná skladba :-)

Ten den už snad nemohl být horší. Měla jsem pocit, že hloupým nápadem oslavit konec semestru v Plamenech, jsem odstartovala jakousi sérii drobných nepříjemností, které se spojovaly a vytvářely vážně dost hrozný týden. Hádka s Jakem mi úplně pokazila ráno. Když jsem pak ještě rozčilená šla do kuchyně, uklouzla jsem na schodech a na pozadí se mi od té doby skvěla úžasně temně fialová modřina. Podařilo se mi připálit toasty a opařit si prsty horkou vodou při zalévání čaje. Chvíli se mi chtělo až brečet.

Pak jsem se ale rozhodla, že když se mi takhle nedaří, prostě si dám volný den a nebudu dělat pro jistotu nic. Opatrně, abych něco neshodila, nevylila nebo nerozbila, jsem otevřela lednici a vynadala si salát z předchozího dne a krabici džusu. Pomalu a obezřetně jsem se se svým nákladem vydala zpět do pokoje. Zalezla jsem si do postele a tam se nasnídala. Aniž bych opustila sama sebou stanovený bezpečný prostor zahrnující pouze postel, natáhla jsem se pro notebook a zapnula ho.

Trpělivě jsem vydržela čekat těch téměř deset minut, než se načetly všechny programy. Klikla jsem na ikonku internetu a napětím skoro nedýchala. Připadalo mi jako sen a ne skutečnost, že jsem včera večer dostala mail s klavírní skladbou. Potřebovala jsem se ujistit o tom, že se mi to nezdálo a opravdu se to stalo. Jenže ujištění nebylo jaksi možné. Internet nešel, selhalo mé připojení.

Zoufale jsem zavyla a horečnatě přemýšlela, co jsem komu tak příšerného provedla. Odložila jsem notebook na zem a přes hlavu přetáhla peřinu. Venku jemně šuměl déšť. Zavřela jsem oči a na boku se stočila do klubíčka. Po pár vteřinách jsem znovu usnula.


Probudila jsem se, až když budík na nočním stolku ukazoval jednu hodinu po poledni. Nechápavě jsem na ciferník zírala a musela si protřít oči, abych se ujistila, že už jsem vážně vzhůru. Byla jsem. Takhle dlouho během dne jsem nespala nikdy, kromě doby, kdy jsem byla nemocná. Opatrně jsem si přiložila dlaň na čelo, které sice hřálo, ale tohle teplo nemělo nic společného s horečkou, spíš s válením se v posteli. Protáhla jsem se a uvědomila si, že je mi vlastně docela dobře.

Opět jsem se zkusila připojit k internetu a opět byla neúspěšná. Se znechuceným úšklebkem jsem vstala, notebook napojila na baterii a postavila na psací stůl. Zapnula jsem nepřetržité vyhledávání sítě s upozorněním v případě úspěchu. Posbírala jsem nádobí od snídaně a stále v pyžamu sešla do kuchyně. Chvíli jsem přemýšlela, co bych mohla uvařit, ale nad chutí stoupnout si ke sporáku zvítězila lenost. Ani mě netrápily výčitky svědomí, když jsem zvedla telefon a objednala sobě a Charliemu čínu. Kdybych nevěděla o Kate a jejím kuchařském umu, hryzalo by mě vědomí, že když už jsem konečně na pár dní doma,  nevařím a místo toho tátovi jen objednám jídlo, které si on sám jistě dává v mé nepřítomnosti tak dvakrát týdně. Na střídačku s pizzou a hamburgerem s hranolky. Jenže Kate mu pravidelně vyvařovala skvělou domácí kuchyni. Byla jsem si jistá, že táta pochopí, když jednou zase pojí jídlo z restaurace. Možná to pro něj bude i příjemná změna.

Než poslíček přijel, oblékla jsem se a pročesala si vlasy. Mezitím jsem průběžně kontrolovala počítač, ale internet ne a ne najít signál. To bylo ke vzteku. Když jednou opravdu potřebuju, aby šel, postaví si hlavu a stávkuje. Jak čas ubíhal, byla jsem čím dál nervóznější.

Existovaly vlastně jen dvě možnosti - o té nádherné a naprosto dokonalé skladbě se mi jen zdálo a úplně celou i s maily jsem si ji jako správný cvok vyfantazírovala, nebo mi ji někdo skutečně poslal, ale dozajista nebyla tak perfektní, jak jsem si ji pamatovala. Pravděpodobně to byla jen nějaká reklama. A já, naivní bláznivka, si místo anonymní reklamní společnosti obtěžující lidi svými emaily představuji tajemného krasavce, který skládá písně jen a jen pro mě, i když mě vůbec nezná.

V podstatě jsem o ani jedné své teorii nijak nepochybovala, ale přesto jsem se nedokázala zbavit svíravého pocitu jakéhosi vnitřního napětí a neklidu. Až se mi chtělo kousat si nehty nebo bubnovat prsty po klávesnici. Ale ani mé úpěnlivé prosby a přemlouvání počítače, vyhrožování výměnou za nový model či rovnou bezcitnou demolicí nepomohlo a internet mi zůstal odepřen.

Někdy kolem třetí hodiny odpoledne volal Charlie, že jede domů. Strčila jsem čínu do mikrovlnky a připravila mu pivo. Tak nějak jsem tušila, asi šestým smyslem, že se doma moc dlouho nezdrží. A měla jsem pravdu.

Byl jako na trní a velmi nenápadně téměř bez ustání pokukoval po hodinách. Prala jsem se sama se sebou, jestli ho mám postat pryč sama, nebo počkat, až mi svůj odchod oznámí sám. Přirozená nesmělost a touha vůbec se do vztahů mých rodičů nevměšovat mi nedovolily na rovinu Charliemu říct, že si se mnou nemusí dělat hlavu a klidně může jet za Kate. Dala jsem mu prostor, když jsem unaveně zívla, kdo by byl čekal, že nicnedělání stojí tolik energie, a oznámila, že jdu k sobě a budu odpočívat. Nic.

Až když jsem byla v pokoji a opět úpěla u počítače, který za celý den nebyl schopný najít si cestu k internetovému signálu, houkl na mě Charlie, že jede ke Kate, ale brzy bude zpět. Přišlo mi to docela vtipné. Zase jednou jsem byla spíš v roli rodiče než dítěte.

Venku se už stmívalo a já neměla absolutně žádný program na večer. A byla jsem unavená. Celodenní válení se v posteli mě opravdu vyčerpalo. Otevřela jsem okno a pustila tak do pokoje čerstvý vzduch. Při té příležitosti jsem se zahleděla na nebe, které pomalu černalo a hvězdy na něm zářily jasněji a jasněji. Automaticky se mi mi mysli rozezněla ta skladba. Neubránila jsem se úsměvu. Ale ani zvědavosti. Musela jsem zkontrolovat počítač, jen tak pro jistotu. Signál nenalezen, připojení selhalo. Znaveně jsem si vzala do náručí pyžamo a zalezla do koupelny.

 

 

 

Milovala jsem horkou vodu stékající po mém těle. Zbožňovala jsem ten krásný pocit, když se svaly začaly uvolňovat a veškeré napjetí a starosti odplouvaly společně s vodou do nenávratna. Se zavřenýma očima jsem nechala proud vody dopadat na mé vlasy. Namydlila jsem se sprchovým gelem s vůní jahod. Ta sladká vůně v kombinaci s horkou vodou byla balzámem na duši. Jako dovršení té příjemné atmosféry mi v hlavě najednou začala hrát ta skladba. Usmála jsem se a byla překvapená, jak dokonale si ji pamatuji, a jak perfektně jsem schopná si ji sama sobě reprodukovat. Každý tón zcela bezchybně zapadal na své místo a střídal tón předcházející.

Vlastní fantasie mě pohltila a já si dopřála několik minut naprosté blaženosti, kdy jsem byla unášena hudbou a rozplývala se nad její lehkostí. V tu chvíli mi bylo úplně jedno, jestli jsem si tuhle skladbu sama vymyslela, nebo jestli jsem ji den předtím skutečně dostala mailem. Důležité bylo jen to, že mi hraje v hlavě a způsobuje ten krásný stav beztíže.

Když hudba utichla, opřela jsem se hlavou o chladivé sklo zástěny sprchového koutu a vypnula vodu. Plná nové energie jsem sáhla po ručníku. Ten mi ale téměř okamžitě vyklouzl z prstů, které se nekontrolovatelně rozechvěly. V domě mělo být ticho, ale něco tu nehrálo. Tedy spíše hrálo. A v tom byl problém.

Nahá s ručníkem u bosých a mokrých chodidel jsem stála vprostřed koupelny a snažila se uklidnit silou vůle splašený tlukot srdce. Ta hudba nebyla výplodem mé fantasie. Ona skutečně existovala a hrála. A právě znějící píseň jsem slyšela prvně.

Jako ve snu jsem se sehnula pro ručník a zabalila se do něj. Neutřená a bosa jsem pomalu vešla k sobě do pokoje, odkud se hudba linula. Zanechávala jsem za  sebou mokré stopy a kapky vody mi ještě stékaly po těle. Naskočila mi husí kůže. Nedokázala bych říct, jestli důvodem byla zima, nebo fakt, že tohle není úplně normální.

Omámeně jsem se posadila do křesla k oknu, nohy skrčila a položila na ně bradu. Notebook jsem měla na dosah, ale něco mi bránilo začít ho zkoumat. Bála jsem se, že se ho dotknu a hudba utichne. Do pokoje zavál vítr, záclona mě pohladila po nahé paži a já se zachvěla. Nevysušené konečky vlasů mě šimraly na zádech a vlhké prameny se mi lepily na tvář. Nevnímala jsem to. Čas ztratil význam. Skladby plynule přecházely jedna v druhou a každá se dotýkala přímo mého srdce.

A pak bylo najednou ticho. Absolutní a nepřirozené ticho. Až jsem sebou překvapeně trhla. Zamrkala jsem a jen velmi pomalu se vracela do reality. Roztřesenou rukou jsem uchopila notebook a položila si ho na klín. S přesvědčením, že teď pochopím, že mi přeskočilo a mám sluchové halucinace, jsem jemně zatlačila na otvor pro cédéčka a zajíkla se, když se namísto očekávané prázdné přihrádky stříbřitě zalesklo CD. Jako kdyby bylo z nejkřehčího porcelánu, vzala jsem ho mezi prsty a něžně po pohladila. Nebyl na něm žádný nápis nebo označení. Jen ta úchvatná hudba.

Neměla jsem ani ponětí, jak a kdy se mohlo objevit v mém počítači. Věděla jsem, že bych se měla bát. Věděla jsem, že velmi pravděpodobně byl někdo v mém pokoji někdy během noci nebo doby, kdy jsem spala. Věděla jsem, že bych měla okamžitě zavolat Charliemu, aby se vrátil domů a říct mu, co se stalo. Věděla jsem, že tím, že budu mlčet, si zahrávám s vlastní bezpečností.

Všechno jsem si to uvědomovala stejně jako fakt, že tohle opravdu není normální. Bála jsem se. To ano. Ale nebyl to strach, který by mě ochromil, nebo donutil běhat vyděšeně po domě a ječet o pomoc po vzoru béčkových hororů. Bylo to spíš takové zvláštní mrzení v zádech a pocit, že ať už se děje cokoliv, je to můj osud. Má to tak být a já tomu neuniknu, ani kdybych chtěla. A já nechtěla. Naopak.

Se zasněným úsměvem jsem CD strčila zpět do počítače a znovu ho pustila. Ta hudba mnou prostupovala a rozechvívala mé nitro. Ať už ji stvořil a mně donesl kdokoliv, musel to být anděl. Žádný člověk snad ani nemohl něco tak bezchybného složit a zahrát. Každá skladba byla nadpozemsky krásná. Přímo před očima se mi objevil obrázek podobný scéně z Plamenů. Nebyl vlastně podobný, jen klavírista se shodoval.

Tentokrát seděl čelem ke mně. Jeho prsty s naprostou samozřejmostí tančily po klávesách, zatímco mě pozoroval. Díval se na mě tím zvláštním a mírně děsivým pohledem černajících očí, které jako by hořely. Propalovaly mě a já měla pocit, že se mi chce podívat až do duše. Nebránila jsem se. Nebyla jsem zcela prostá strachu, ale fascinace, okouzlení a možná i něco víc, co ve mně s každým vyslechnutým tónem klíčilo a rostlo, byly silnější než jakýkoliv strach.

Osm skladeb. Osm písní, které mě pohltily. Osm zázraků, které jsem si zamilovala. Bezmezně a bez výhrad.

Stále zabalená jen v ručníku jsem se přemístila na postel a přetáhla přes sebe peřinu. Nastavila jsem na notebooku nepřetržité přehrávání. Položila jsem hlavu na polštář. Okamžitě jsem seděla s napřímenými zády a třeštila oči na záhlaví své postele. Vždy, od doby, kdy jsem se nastěhovala k Charliemu, jsem spala s pěti malými polštářky a jedním velkým polštářem. Ty malé jsem měla symetricky rozestavené podél toho velkého. A teď přesně veprostřed jeden chyběl. S jistou jsem věděla, že ještě ráno tam byl. A během mého dopoledního spánku taky.

Jako kdyby mé tělo ani nebylo mé, vstala jsem a po špičkách došla k oknu. Dýchala jsem zrychleně a přerývavě, srdce tlouklo tak rychle, že se jednotlivé tepy slévaly do jediného Dlouhého a táhlého. Před očima jsem měla temno. Opřela jsem se dlaněmi o parapet. Nevěděla jsem, proč dělám, co dělám, ale něco ve mně mě vedlo.

,,Je tu někdo?” zašeptala jsem, i když jsem chtěla zakřičet. Víc než tichý šepot skrz mé rty neprošlo.

Odpovědi se mi nedostalo. Zhluboka jsem se nadechla a sebrala odvahu vyslovit to, co mě pálilo na jazyku. To, v co jsem bláhově doufala.

,,Edwarde?” zašeptala jsem stejně tiše jako prve a skousla si ret.

Téměř jsem vyletěla z kůže, když se na kraji lesa objevil stín. Stín, který nemohl být ničím jiným než mužskou postavou.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

3)  Leni (16.11.2010 22:34)

Nádhera. Má soukromého skladatele, ta se má.

julie

2)  julie (16.11.2010 22:27)

Evelynko,nádhera,díky

1)  Ashley (16.11.2010 22:25)

dokonalé! návykové! neobyčejné! krásné! moment - hledám slovník - bombastické, famózní, fantastické...
už bude rozhovor?

«   1 2 3

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek