Sekce

Galerie

/gallery/zapadne.png

Jste zvědaví, kdo to byl? Pamatujete si perex první kapitoly? Ne?... Aha. :)

Tahle kapitola je tak nějak neplánovaná. Aneb, co se stane, když pisálek dostane překvapení 2v1? Vzejdou dvě kapitoly. Takže ta další bude hodně brzo, už je skoro dopsaná.

A co se bude dít dnes? Vlastně... nic. Jen pohled do hlav obou hrdinů (konečně, co?).

4. kapitola: Rodinná pohoda

 

Kolem těla se mi omotaly něčí hřejivé ruce a rychlým trhnutím mě postavily na vlastní nohy, které mě ale neunesly a podlomily se. V nose jsem měla těžkou a příjemnou vůni lesa, forkského lesa. Borovice, jehličí, mokrá půda. Ty ruce, které mě stále objímaly, si mě přitáhly k sobě. Skončila jsem s tváří zabořenou v černou tričku. I ta svalnatá hruď hřála jako kamna.

Vykřikla jsem, vystřelila ruce před sebe a zatlačila. Ve stejnou chvíli jsem uskočila nazad a znovu se zamotala do deky. Tentokrát jsem už opravdu spadla. Byla jsem prokletá.

Když jsem vzhlédla nahoru, čekala jsem, že se bude tvářit naštvaně. Nebo alespoň hrozivě. On se na mě ale díval vytřeštěnýma velkýma očima a očividně vůbec nic nechápal. Nevypadal jako násilník, vrah nebo zloděj, ačkoliv by tomu jeho postava odpovídala. Spíš mi připomínal přerostlé děcko.

A tak jsme tam na sebe zírali, až se mi začal pomalu zklidňovat tep. Cítila jsem, že jeho, ať to je kdokoliv, se bát nemusím.

Možná to byl příležitostný zlodějíček, který nevěděl, že šerif už nebydlí sám. Vypadal jako indián, takže musel být z rezervace. Možná nemusel být tak informovaný jako celé Forks. Třeba uteče...

Jenže on po chvíli zvedl ruce na znamení, že se vzdává.

„Promiň, že jsem tě vylekal,“ prohlásil hlubokým hlasem a sjel mě pohledem. „Charlie chtěl, abych tě zkontroval.“

„Charlie?“ Proč by po něm něco takového chtěl? Dobře... ráno jsem se chovala divně, takže měl důvod, ale proč si vybral zrovna... tohohle?

Moje logické myšlení se konečně maličko probudilo, pokáralo moje rozjitřelé city za tak panickou reakci a začalo pracovat.

„Kdo jsi? Jak ses dostal dovnitř?“ vysoukala jsem ze sebe hlasem ochraptělým spánkem i pláčem.

Zvedl obočí a sklonil ruce. „Jsem Jacob. Jacob Black. Už jsme se několikrát viděli.“

Jacob Black? Znovu jsem si ho prohlédla. Byl vysoký, musel mít celé dva metry, černé vlasy měl střižené jako mariňák a na sobě měl jen tričko bez rukávů a šortky.

Ne, tohle rozhodně nebyl Jacob Black. To by mu muselo být jen sedmnáct, měl by být aspoň o dvacet čísel menší, měl by mít dlouhé vlasy a-

Na tváři se mu roztáhl široký úsměv plný bělostných zubů, při kterém mu v očích vesele zajiskřilo. Přesně tak, jak jsem si to ze svého dětství pamatovala u Jaka. Přesto bych tomuhle muži spíš uvěřila, kdyby mi řekl, že je jeho starší bratr.

Zavrtěla jsem hlavou a on se rozesmál.

„No... když mi Charlie říkal, že si mě možná nebudeš pamatovat, myslel jsem, že si dělá srandu. Jak je ale vidět, nedělal.“

Odkašlala jsem si. „Změnil ses.“

Už se nesmál. Pohled se mu stočil z mé tváře k oknu a oči se zastavily někde u lesa. Vypadal náhle ztracený... vypadal jako ten mladý Jacob, kterého jsem si mlhavě pamatovala. Ale pak zatřepal hlavou a znovu se zadíval na mě.

„Taky vypadáš jinak,“ řekl.

Hezký eufemizmus pro “vypadáš strašně“. A to jsem bez debat vypadala... nehledě na to, jak vyšťaveně jsem poslední dobou vypadala, teď, čerstvě probuzená, ve zmačkaném domácícm oblečení, rozcuchaná a poznamenaná slzami, jsem musela vypadal jako troska.

„Mám se tě zeptat,“ natáhl ke mně ruku, „jestli jsi už jedla.“

Po krátkém zaváhání jsem ji přijala a nechala se vytáhnout nahoru. „A pak ti mám říct, že i když tu Charlie není, stejně bys jíst měla. A že na večer nic pro jednou vařit nemusíš.“

Jo, to rozhodně znělo jako Charlie.

Zavrtěl pobaveně hlavou. „Fakt jsi nejedla?“

Taky jsem zavrtěla hlavou, sebrala deku ze země a pečlivě poskládanou ji pak položila zpátky na gauč. Přemýšlela jsem, jestli by bylo moc neslušné poprosit ho, aby odešel. Došla jsem k názoru, že ano, když už jsem se předvedla jako naprostý idiot, který si ani nepamatuje člověka, kterého několikrát viděl. Matně jsem si vzpomínala, že když se u nás Billy jednou nebo dvakrát zastavil, tak nebyl sám... Ale to bylo vše.

Nakonec jsem se kolem jako hromotlucké postavy protáhla ke kuchyni. Hrdlo jsem měla úplně vyprahlé, takže jsem hned zamířila ke kuchyňské lince a ze skříňky nad dřezem si vytáhla plastikovou skleničku. Jacob mě následoval. Opřel se o rám dveří, a pak mě pozoroval, jak si beru z ledničky mléko.

Když už jsem si byla jistá, že můj hlas bude znít normálně, znovu jsem se ho zeptala, jak se dostal dovnitř. Pokud použil násilí, zabiju Charlieho. Aspoň za mnou mohl poslat někoho normálního.

„Mám klíče,“ prohlásil pobaveně. „Vždycky by měl někdo mít jedny náhradní, aby ti zalíval kytky, když jsi pryč.“

Už vidím Charlieho, jak pěstuje kytky... nebo tuhle přerostlou verzi Jacoba.

„Budeš tu dlouho?“ Jasně, byla jsem neomalená, ale zrovna teď jsem si toužila dát dlouhou sprchu, vzít si k sobě nahoru horkou čokoládu a i s nějakou poctivě dlouhou knížkou se zachumlat pod peřinu.

„Jo.“ I když jsem na něj od dřezu, kde jsem myla nádobí od Charlieho snídaně, neviděla, byla jsem si jistá, že se stejně pořád usmívá. „Ti dva přijedou sem, tak tu na tátu počkám... pokud ti to nevadí,“ dodal ještě ironicky. Super.

Ale pokud pojedou sem, tak k večeři určitě budou ryby, k těm bych mohla udělat šťouchané brambory.

„Budeš obědvat? Nic proti, ale vypadáš docela pohuble.“ Říct mu, že jsem před rokem vážila o deset kilo míň, tak ho asi trefí.

„Fajn. Budeš taky?“ Teda pokud do sebe neházíš jenom steroidy.

„Že váháš!“

-

 

Snědla jsem asi dvakrát větší porci než obvykle. Charlie by na mě měl být hrdý. A z Jacoba se ukázal docela příjemný společník. Dokázal mě... pobavit. A nebyl při tom ani křečovitý ani nepřirozený. Nevadilo mu, že mlčím, ale zároveň se staral o to, jestli ho poslouchám a jestli mě nenudí.

Takže když dorazil Charlie, našel mě docela uvolněnou. Měl radost. Když jsem pak v noci, po vážně dlouhé sprše, brečela do polštáře, cítila jsem, že ho maličko podvádím. Ale co na tom?

 

---

 

Zlobili se na mne, ale to bylo samozřejmé. Vlastně jsem od nich, hlavně od některých z nich, čekal vášnivější emoce, k jejichž popisu bych potřeboval horší slova, než poměrně dětinské „zlobit se“. Dokonce se zdálo, že mě chápou, každý svým způsobem, ale přesto...

To mě přivádí k tomu, že jsem byl docela naštvaný na Alici s Jasperem, aniž bych věděl na koho víc a jestli si to vůbec některý z nich zaslouží. Kdyby se jednalo o někoho jiného, asi bych řekl, že jednali správně. Ale na tomhle místě ve víru těchhle událostí, jsem se cítil podvedeně. Kdybych byl výrostkem téhle doby, řekl bych, že „jsem na ně strašně naštvanej, protože mě příšerně podrazili“. Naštěstí jsem se narodil o století dřív a zrada pro mě měla pořád co dělat se ctí a čistým svědomím. V tomhle smyslu ti dva neudělali nic špatného. To ovšem neměnilo nic na tom, že já jsem se cítil špatně.

Na to jsem neměl právo. A přesto... Jako by o mě prozradili víc, než udělali. Jako by odvalili těžký balvan od jeskyně s mými poklady ze zlata. A při tom Jasper řekl Emmettovi jedinou větu. Je jí skoro jako posedlý. A kývl bradou směrem ke stolku u okna do jídelny. K ní.

Byl to velice promyšlený tah, na kterém se podílely hned čtyři složky, které měly zajistit úspěch. Jasper, Jasperův dar, Alice a Alicin dar. Dokonalé, ďábelské.

Emmettova prořízlá pusa to poslala dál... Rosalie nad tím ohrnula nos, ale v té části mysli, kterou přede mnou uměla perfektně skrýt, tam, kam ukryla své lidské vzpomínky a nevytáhla je na světlo světla několik let, než jsem je náhodou zahlédl, skryla nějaký jiný názor. Toho názoru jsem se trochu děsil.Carlisel se o tom se mnou pokoušel promluvit, ale zodpověděl jsem mu jen nutné a věcné dotazy, které zajistily, že si s tím nelámal hlavu víc, než musel. Snad jediná Esme v tom viděla víc, než nebezpečnou touhu po lidské dívce a její krvi. Možná to byl jen projev její marné naděje, možná měla pravdu...

Což byl důvod, proč jsem se užíral. A zároveň to bylo palivo k mé nechuti vůči Alici s Jasperem. Byl jsem natolik zvyklý chápat jakkékoliv hnutí mysli, že jsem byl absolutně vyděšený, když jsem nechápal sám sebe.

Posedlost... Jistě, hrála v tom určitou neodmyslitelnou roli. Ale doba, kdy hrála hlavní roli minula už ve chvíli, kdy jsem se vrátil z Denali a znovu ucítil její vůni. Když jsem se znovu probíral plány končící její smrtí. Ale pak se naše oči náhodně setkaly a já uviděl, jak se v té záplavě čokoládových vln koupe děs. Dřív, než jsem se vzmohl na cokoliv, otočila se na patě a utekla. Tu osamělou biologii jsem využil k... ničemu. Ale když jsem odcházel, věděl jsem, že té dívce nemůžu, nedokážu, ublížit. Protože v těch očích bylo zároveň tolik již prožité bolesti, že já jsem byl nikým, abych jí přidělával další.

Teď jsem ale nevěděl, čím byla má posedlost zatlačená do pozadí. Jen jsem věděl, že když se ta dodávka řítila směrem k Isabelle, jediné, na co jsem myslel, bylo, že ji nesmím... ztratit. A při tom jsem ji nevlastnil. Ani jsem ji neznal... Ztratil bych maximálně možnost poznat ji. Možnost, která byla bezmála stejně nereálná, jako byla ta, že by poznala ona mě.

Možná... fascinace. Jistě, tohle slovo by padlo dokonale jako plášť na rozbouřené vody mého vědomí. Ovšem, mělo příliš pozitivní náboj...

Dalo se stalkeřské chování, kdy jsem dokonce sledoval, jak spí, považovat za pozitivní? Měl jsem snad právo sledovat myšlenky jejích spolužáků během všech těch hodin, které jsme neměli spolu? Měl jsem právo snažit se čím dál více vloupat do mysli jejího otce, která byla skoro stejně tichá jako ta její?

„Edwarde?“ ozval se za mnou jemný ženský hlas. „Zase o ní přemýšlíš?“

Nechápal jsem, jak to mohla Esme odhadnout. Když jsem zaostřil oči na skleněnou plochu přede mnou (Vážně jsem zíral na les? Hloupé.), stihl jsem ještě na svém obličeji zahlédnout zbytečky zachmuřeného přemýšlivého výrazu. Možná to nebylo zas tak těžké.

Jako odpověď jsem jen přikývl a podíval se na ni. Ale ona se na mně nedívala, jen stála po mém boku a také pozorovala vrcholky stromů a temnou oblohu nad nimi. Myšlenky jí potichu kroužily nad všemi informacemi, které o Isabelle měla.

Když už jsem si myslel, že v tom poměrně příjemném filozofickém tichu zůstaneme, znovu se ozvala a nebyla to nijak příjemná otázka.

Proč jsi ji zachránil?

„Kvůli její kr-“ ve vyřčení té hloupé průpovídky o tom, že kdybych ucítil její krev, odhalení by bylo neodvratitelné, mě zastavily její hluboké teplé oči, které na mě upřela. Oči matky. Nebyl důvod jí lhát. „Protože jsem chtěl.“

Přikývla, znovu se otočila k scenérii před námi a položila mi ruku na rameno. Ohleduplně se začala zaobírat tím, že by měla Carlislovi připomenout, že už dlouho nebyl na lovu. A já opět přemýšlel nad ní.

Jedna Esmeina myšlenka mě zaujala. Naše jména spolu zněla hezky. Edward a Isabella. Jako z mého století.

Zůstali jsme tak, rodinné sousoší klidu, dokud nepřišel Carlisle z nemocnice a ona se s ním neběžela uvítat. V té chvíli konečně připomínala spíš zamilovanou mladou dívku, než rozvážnou matku pěti dětí a to mně donutilo se usmát.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

9)  nathalia (22.05.2011 21:45)

Lioness

8)  Lioness (30.03.2011 16:07)

Aldo, Bosorko, děkuju za všechny krásné komentáře. Potěily, strašně moc.
hellokitty:
Lenka: Děkuju!
julie:
Shindeen: Díky! U Jacoba si jsem vědoma, že je nejvíc OOC, ale snažím se to poddat stravitelně. Jaký bude dál? Netuším. Jsem ráda, že se líbí.
ambra: Máš pravdu, Jacoba nijak extrémně nemusím, ale nevadí mi. Snad bude stravitelný i tehdy, kdy mu sama fandit nebudu. Edwardova část tě dostala až tak moc? Určitě jsi četla to, co jsem napsala? Debaty se děsím. Jako Bella.

Bosorka

7)  Bosorka (29.03.2011 18:38)

Kvůli její kr-“ ve vyřčení té hloupé průpovídky o tom, že kdybych ucítil její krev, odhalení by bylo neodvratitelné, mě zastavily její hluboké teplé oči, které na mě upřela. Oči matky. Nebyl důvod jí lhát. „Protože jsem chtěl.“
TOhle se mi líbilo nejvíc!!!
Jacob byl skvěle jacobovský. Ovšem objevení dvoumetrového cizinece v domě není ten nejlepší způsob, jak se probrat...

6)  Shindeen (28.03.2011 21:01)

Áchich, já se asi rozsypu. Ta Edwardova část mě dočista dostala. Tolik citu v těch pár řádcích...
S tím perexem u první kapitoly jsi měla pravdu - Jacob se doopravdy zaplete úplně všude. :D Ovšem v tomhle podání se mi celkem zamlouvá, a myslím, že dokud Belle nezačne v jednom kuse opakovat, jak moc ji miluje, dokonce mi to i vydrží.
No, celou kapitolku bych shrnula dvěma slovy - naprostá krása! Prostě píšeš úžasně a já jsem teď zase napnutá, jak to bude pokračovat. :)

julie

5)  julie (27.03.2011 22:42)

Lenka

4)  Lenka (27.03.2011 11:01)

Přečetla jsem najednou všechny kapitoly a vážně se mi moc líbí tvůj styl psaní.

3)  hellokitty (26.03.2011 21:17)

ambra

2)  ambra (26.03.2011 20:45)

Bingo! Myslela jsem na Jacoba a trošku škodolibě jsem si představovala, jak ho pojmeš - vím, že to není zrovna Tvůj oblíbenec . Ale jsi hodná, tenhle je stravitelný a přeci jen kouzlo dvoumetrové vypracované a hřejivé postavy v kontrastu s těma občas smutnýma dětskýma očima prostě funguje! No kdyby nic, jeho zásluhou se Bella najedla a na chvíli nemyslela na výhody dobrovolného odchodu ze světa, takže jo, vítej Jacobe!
Ano, říkej si co chceš, dnešní Edwardova část je důvodem, proč jsem se minule musela alespoň zmínit. Dokonalost je zde poněkud ohrané slovo, takže napíšu DOKONALOST NAPROSTÁ!!! A aspoň jednu větičku zacituju:
Byl jsem natolik zvyklý chápat jakkékoliv hnutí mysli, že jsem byl absolutně vyděšený, když jsem nechápal sám sebe.


Ale dovoluji si zdůraznit, že tohle je opravdu jen jeden skvost z mnoha. Neskutečně se těším, až těm dvěma nekonečně hlubokým duším dopřeješ debatu, při níž se Belle podaří trochu se odblokovat.
Zvláštní poklona za krátkou, ale velmi krásnou scénu Edward + Esme

Alda

1)  Alda (26.03.2011 20:27)

Wow, to tady jěště nikdo nemá komentář ?? Tentokrát moc pěkné a vydržela jsem to :)!! Děkuju moc !!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse promo - Bree