Sekce

Galerie

/gallery/zapadne.png

Další vata. Říkala jsem, že Bella bude řvát? Ehm... nebude. Ale projeví nevoli! Vážně!
A další kapitola... nechá Edward Bellu být? Nebo vytáhne do útoku?

10. kapitola: Hřejivost

 

Měla dítě... Měla dítě... Měla dítě?

Mohlo být její matky nebo nějaké kamarádky nebo by-

Tohle bylo nalhávání.

Měla dítě.

Nevěděl jsem, jak zpracovat takovou informaci. Vlastní mysl mě zahltila milionem teorií, možná kvalitními, ale nejspíše nepravdivými. Lomcoval mnou neklid mých myšlenek a také ta část mé osobnosti, která byla závislá na znalosti tajemství všech okolo. O té závislosti jsem vlastně ani nevěděl, až Bella mi ji ukázala. Nebo ta neodbytná touha vědět o ní vše nebyla mnou, ale jí?

Podíval jsem se po ní. Seděla hned vedle mě, na sedadle spolujezdce, a mé auto bylo přeplněné její přítomností. Mohl jsem se jí dotknout, stačilo by jen natáhnout ruku. Bylo by to uspokojující, uvolnilo by to mé napětí. Ale nemohl jsem to udělat, protože by možná něco, co se vznášelo mezi námi, stejně pomíjivé jako paprsky slunce během babího léta, mohlo vybuchnout.

A tak jsem jen seděl. A přemýšlel. Viděl jsem dítě s jejíma očima. Jejím drobným úsměvem, který se jí na tváři objevil vždy prakticky nevědomě a příliš krátce. Ale i tak to bylo stejně oslňující jako výbuch supernovy.

Chtěl jsem se jí dotknout. Chtěl jsem ji obejmout, políbit do vlasů a doopravdy utěšit. Chtěl jsem, aby se ke mně zase přitiskla stejně silně jako jen před chvílí, která se zdála dlouhá jako roky.

Chtěl jsem její důvěru. Její přátelství. Její úsměv. Její přítomnost bez rozpaků.

A při té krátké jízdě mi konečně došlo, že pro to co chci, musím něco udělat.

-

V momentě kdy jsem zabočil do ulice, kde Bella bydlela, ve stejném momentě, kdy popotáhla nosem a pokusila se mi ramenem prosklít okýnko, jak pevně se na něj přitiskla, jsem zjistil, že mám konkurenci.

Věděl jsem, že u nich ten pes občas bývá. Cítil jsem ho z ní, ale nedokázal jsem z toho jejich příšerného smradu rozeznat, který z nich to je. Možná by mě to pak trochu uklidnilo, někteří z nich měli mnohem lepší sebeovládání, než jiní. Možná by mě to ale spíše zděsilo.

Rozhodně jsem však nečekal, že na něj někdy narazím.

Jeho auto bylo zaparkované na příjezdové cestě a on sám seděl na horním schůdku k domu, nohy natažené přes zbylé tři. Za tu módní kreaci světle zeleného trička a zářivě zelených kraťasů by ho Alice s radostí zabila. Podle ní oprávněně.

Jeho temné oči jen rychle přejely po ní, zasekly se na jejích očích, a pak se upřely na mě. Nečekal mě stejně tak jako já jeho. Poměrně ladně, vzhledem k jeho proporcím, se vyšvihnul na nohy a v mírně výstražné pozici počkal, než vystoupím. Bella nevypadala, že by si všimla, že jsme zastavili.

„Co tu děláš, pijavice? S ní?“

„Je jí špatně,“ odsekl jsem. Ať vypadal jakkoliv vyvinutě, jeho obličej, chování a slova vypovídaly o tom, že je to ještě jen dítě. Snadný protivník...

„Z tebe?“ pronesl posměšně a skoro vynechal otazník na konci věty. „Nebo kvůli tobě?“

„Ne.“ Necítil jsem potřebu mu cokoliv vysvětlovat.

Co bych mu tak mohl říct? Že se zhroutila? A tuší vůbec, že by k tomu mohla mít důvod? Zdál se dost zmatený, ale hlavně se zabíral mnou. Hlupák.

„Potřebuješ něco neodkladného? Nemám dojem, že by chtěla s někým komunikovat.“

Jeho myslí proběhly útržky vzpomínek. Bella skloněná nad učením, vlasy jí neposlušně padají do obličeje a ona si je štíhlou rukou odhazuje. Drobný úsměv, když kroutí hlavou nad nějakou nesmyslnou větou z jeho úst. Voňavé jídlo. Barva jejích očí...

„Počkám tu. Na Charlieho. S ní. Odjeď.“

Zavrtěl jsem prudce hlavou. „Začínáš hořet.“

„Já začínám. Kvůli tobě. Ale ty jsi ledový pořád.“

Žádný nechtěl ustoupit. Přeměřovali jsme se pohledy, soustředění na tu bezhlesnou hádku, ale oba jsme koutkem myslí byli u ní. Byl na tom stejně jako já? Byla s ním také pořád? Kdo ještě objevil její éterické kouzlo?

A najednou klaply dveře, štěrk se rozletěl do stran, vzhledem k její váze až příliš razantně, a ona prošla okolo nás jako bychom byli jen duchové otravující její život.

Až když strčila rozechvělou rukou do dveří klíč, trochu ztěžka si o ně opřela čelo a zhluboka se nadechla, uvědomil jsem si, že nás vnímá. Že ví, že tu jsme. Že cítí, že jsme nepřátelé. Ale ignoruje to. Nezáleží jí na tom. Teď nás nepotřebuje. Ani jednoho. Nebo potřebuje, ale není schopná přijmout naši pomoc.

Otočila se, rozhodně ale pomalu upřela oči někam mezi naše napjaté čekající postavy a podvědomě se narovnala v ramenou.

„Díky za odvoz, Edwarde. Dnes mi není dobře, promiň, Jacobe.“

A pak byla pryč, nechala mě uprostřed mrholení a zmatených nechápavých myšlenek jednoho puberťáka, který jí chtěl pomoci také. Ale ani netušil, proč by měl.

Někdy je těžké natáhnout ruku s pomocí. Někdy je těžké se jí chytit.

-

Přišla na naši (společnou) hodinu o dva dny později, kdy jsme už bezpečně probírali lidskou rozmnožovací soustavu. Ale byl to jen její stín. Jen její tělo, kterému se její mysl nevěnovala.

„Ahoj.“

Pokrčení ramen.

„Jak se máš?“

Další pokrčení doplněné nahnutím hlavy.

„Ty se mnou nemluvíš?“

Upřela na mě pohled mrtvoly, neživý a neproniknutelný. V jejích očích bylo vše, co jsem potřeboval vědět. Tohle možná fungovalo na jiné, já se ale obalamutit nenechal. Byla zraněná, schoulená uvnitř sebe, příliš vyčerpaná a příliš vyděšená. Na tom parkovišti jsem se ocitl příliš blízko a můj dotek, tam uvnitř, ji pálil. Teď bylo mým úkolem dokázat, že může i hladit. Pokud mi to dovolí.

„Proč?“

Odvrácení pohledu, pokrčení ramen.

Příliš blízko, příliš blízko...

Přirozeným instinktem by bylo ucuknout. Kdybych použil příliš síly, mohl bych ji zlomit. Ale zdálo se tak správné a neodolatelné pokusit se jí pomoci. Bylo příliš evidentní, že ti, kteří ví o tom, co se jí stalo, jí nejsou schopni poskytnout pomoc. Její otec na to dokonce ani nechce myslet. A jeho myšlenkám v alkoholovém oparu jsem nebyl schopen porozumět, jako by se v těch chvílích, kdy se jeho mysl uvolnila, zároveň uzavřela stejně jako ta Bellina.

Bella nedávala pozor. Jen koukala do zdi. A kreslila si - spirály, hvězdičky, čáry... Poznámky jsem napsal dvakrát, jedny do sešitu, druhé na volný papír. Ale když jsem jí je přistrčil, jen je rychle přelétla očima a přisunula je zpátky ke mně.

Možná ani rozmnožovací soustava pro ni nebyla dobrým tématem.

 

---

 

Po škole stál opřený o mé auto, s nezaujatým nic neříkajícím pohledem. Vida, taky ho uměl. A já si musela zvyknout, že Edward Cullen se jen tak nevzdá.

Naplno mi to došlo, když jsem s vyndaným klíčky došla až ke dveřím řidiče, ale on neuhnul. Vydala jsem se ke dveřím spolujezdce.

„Počkej.“ Nezastavila jsem.

„Bello...“

Proč jsem mu to říkala? Proč?

„Omlouvám se.“

Už zase? „Proč?“

„Já... ani nevím. Nemluvíš se mnou a mám pocit, že za to můžu.“

Chvíli jsem na něj zírala. Na jeho zdánlivě sebejistý postoj uprostřed parkoviště. Vypadal spíš, jako by tu právě měl natáčet film a tohle byly kulisy, než že by tu chodil do školy. A já jsem byla jen ušmudlaná holka ze zákulisí.

„Přestaň si mě všímat.“

Nastoupila jsem a nechala za sebou jeho ledový výraz, který ke mně vysílal jasnou zprávu: Jen tak neutečeš.

Najde si mě.

A já se bála... Co mohl chtít? Bylo lepší vyhýbat se mu nebo postavit čelem?

-

Ten den byl těžký. Dvakrát před tím jsem se vyhnula biologii. Jednou jsem prostě odešla, neměla jsem na to nervy. Druhý den jsem si došla k doktorce pro prášky na žaludek. Ale potřetí...

Rozmnožovací soustava. Nepotřebovala jsem vědět, jak funguje a z čeho se sestává, stačilo, že jsem věděla, k čemu je.

A Edward, samozřejmě. Stejný jako vždy. Kéž by tam nebyl, kéž by svítilo sluníčko.

Když jsem náklaďáčkem konečně vjela do naší ulice, měla jsem myšlenky jen pro odpočinek a ticho.

Ale Jacob před naším domem, bez auta, neznamenal ani jedno z toho. A já mu něco dlužila. A pokud jsem nechtěla, aby to bylo vysvětlení, muselo to být vyučování a pár mých nervů. 

-

„Takže, ty se s ním bavíš?“ Věděla jsem přesně, koho myslí.

„Sedíme spolu na biologii.“

„Není to dobrá partie.“

Zamračila jsem se. „Proč ne?“

Otočil se ke mně zády, nechtěl odpovídat. „Proč ho v rezervaci nemáte rádi?“

„Jsou nebezpeční.“

To byla hloupá odpověď. Nebezpečná jsou i malá děcka s prakem, vlastní zkušenost.

„To si jako myslíš, že jsou to mafiáni, kteří se sem přijeli skrýt?“

Uchechtnul se, ale v tom krátkém smíchu chyběla jakákoliv stopa pobavení. A mýlila jsem se nebo jsem zaslechla kousek pohrdání?

„Jaku... pokud na ně něco máte, proč to prostě neřeknete? Nebo, co já vím, nenahlásíte?“

„Někdy to není tak jednoduché, Bello.“

Možná by bylo, kdybys to nedělal tak složité.“

-

Jacob nesmyslně trval na tom, že se mnou potřebuje probrat jistou látku z jeho hodin literatury. Nepotřeboval. Osobnosti paní Bovaryové rozuměl skvěle. Snad se mi snažil udělat radost tím, že se to naučil předem a sám.

Napětí se vznášelo okolo, přebytelné pouze silným pachem alkoholu a cigaret, po celou dobu, kdy jsme nad tou knihou tiše a rozpačitě diskutovali.

Odcházel ještě strnulejší a nepřirozenější než když přišel. Svaly se mu pod tenkým tričkem nervózně napínaly a on ke mně stále vysílal zamyšlené pohledy.

Až když si otevřel dveře, nepřítomně se ke mně otočil, ošil se a zamyšleně si mě prohlédl. Ruka se mu zvedla bezmyšlenkovitě, sám se tvářil překvapeně, když si to uvědomil. Ale nespustil ji. Celé mé tělo nepřirozeně a skoro až bolestivě strnulo v očekávání doteku, ale přinutila jsem se zůstat stát. Sklopila jsem oči a pozorovala, jak se jeho ruka pohybuje okolo mých vlasů a obličeje, ale pak se jen lehce snesla k mému rameni a ta horkost jeho kůže se lehce otřela o mé tričko.

Odkašlal si. „Kdybys něco potřebovala... Jsem tu pro tebe.“

Usmála jsem se, trochu hystericky, ale upřímně. Sedmnáctiletý výrostek mi právě nabídl... Ochranu? Přátelství? Pomoc?

Sladké. Marné.

„Díky.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

8)  Jalle (08.01.2013 21:01)

Bellina diagnóza je veľmi ťažko liečiteľná:'-(
Dokonalý a veľmi výstižný opis jej pocitov
Nemohla som sa od týchto virtuálnych stránok odlepiť
Veľká škoda, že tu nevidím pokračovanie:(

Empress

7)  Empress (12.07.2012 11:17)

Dostala si ma!!! Naprosto!! Nemohla som sa pri čítaní ani na chvíľu odtrhnúť a preto dávam komentár až sem

.... Měla dítě... Měla dítě... Měla dítě?...

Sklopila jsem oči a pozorovala, jak se jeho ruka pohybuje okolo mých vlasů a obličeje, ale pak se jen lehce snesla k mému rameni a ta horkost jeho kůže se lehce otřela o mé tričko.

Odkašlal si. „Kdybys něco potřebovala... Jsem tu pro tebe.“

Usmála jsem se, trochu hystericky, ale upřímně. Sedmnáctiletý výrostek mi právě nabídl... Ochranu? Přátelství? Pomoc?

Sladké. Marné.

„Díky.“

Ten záver, dokonalý :'-( Dokonalé je slabé slovo, ja som skoro ani nedýchala... Som rozložená na mikročastice :'-( Milujem Jacoba
Ale kde sú ďalšie kapitoly???

julie

6)  julie (14.06.2011 22:52)

tuhle povídku mám ráda, díky

5)  Sofie (08.06.2011 20:19)

ambra

4)  ambra (30.05.2011 10:46)

Lio, já opět ani nedýchám. A opět tu sedím, zírám do prázdna a marně přemýšlím, co smysluplného pod tuhle úžasnou záležitost napsat. Znovu to chci říct - tvůj styl je dokonalý, ale celou dobu při čtení mě nepřestává fascinovat, jak dokonale jsi vymodelovala své hrdiny a jak jistě "sedíš" každému z nich v hlavě. Ani na okamžik se jejich kontury nerozostří, mělas je evidentně "hotové" dřív, než ses pustila do psaní.
Jen malá poznámka - tohle snad byla nejlepší scéna střetu mezi Edwardem a Jacobem, co jsem kdy četla.

3)  marcela (28.05.2011 18:02)

prosííím pokračuj.

2)  nathalia (23.05.2011 20:34)

To byla suprova kapitola!! Jsem velice zvedava jak tohle bude pokracovat! Jsem rada, ze jsem nasla tuhle povidku! Moc se mi libi a ma dobrou zapletku! Ziskala jsi jednoho staleho ctenare!!!

1)  Inoma (22.05.2011 20:22)

Edwardův pohled byl úžasný. To, jak ze začátku nevěděl, jak se chovat. A jak byl na vážkách... A pak se rozhodl bojovat
Jacob se mu sice plete pod nohy, ale jediná útěcha je to, že Bella v něm vidí mladšího kluka - prakticky děcko, kdežto Edwarda od sebe odhání. A to jen proto, že se jím cítí "ohrožená" a tajně doufá, že si To nechá pro sebe. Z čehož plyne jediné - Edward jí není lhostený a dostal se jí pod kůži a rozhodně ho nebere jako otravné mimino, ale jako někoho, kdo se o ni vážně zajímá...
Už se moc těším na pokračko

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek