Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/lilie.jpg

To mám z toho, že čtu nádherné smutné básničky… Po přečtení básně Bellin pláč od Hanetky, jsem upadla do opravdové deprese… Nic nepomáhalo, tak jsem si řekla, Al vypiš se z toho… a tohle je výsledek…

Věnováno Hanetce, která mě k napsání tohoto příběhu inspirovala...

Když nás smrt rozdělí…

 

hudba, kterou jsme poslouchala, když jsem tuto povídku psala


Dívala jsem se na nebe. Na nebe, z něhož mě pozorují a chrání všichni moji milovaní. Nikdo mi nezůstal. Nikdo, jen Jacob. Všichni zemřeli, mou vinou. Nikdy jsem se neměla narodit. Moje milovaná maminka měla poslechnout mého otce. Neměla jsem být. Kdyby…

„Nessie,“ zašeptal Jacob, který právě přicházel naší zah radou přímo ke mně. Věděl, kde mě najít. Byla jsem tady schovaná před vším. Před svou vinnou a bolestí. V mysli se mi vybavily vzpomínky.

Vzpomínky na mou drahou maminku, jak se smála, jak mi tleskala, když se mi něco povedlo. Lásku v očích mého otce, když se na ni díval. Jeho úsměv, se kterým mi odpovídal na mé zvídavé otázky. Tetičky Rose a Alice, které si se mnou hrály a neustále mě převlékaly. Strejdu Emmetta, který mě vyhazoval do vzduchu, až jsem z toho škytala. Strejdu Jaspera, babičku Esme, dědečka Carlisla, Setha… a všechny ostatní, kteří už díky mě nejsou.

„Nesmíš se mučit. Nemůžeš za to,“ pohladil mě po vlasech.

„Nessie,“ přitáhl si mě k sobě. „Kéž bych ti mohl vymazat tu bolest z tvého srdce, nebo ji alespoň zmírnit.“

„Chtěla bych se tam jet podívat. Rozloučit se,“ pohlédla jsem do jeho zachmuřené tváře. „Prosím, Jaku.“

„Vždy ti odpovídám, že ne. Ale tentokráte to neudělám. Pojedeme do Forks,“ řekl prostě.

Ano pojedeme do Forks. Na místo, kde mě osud připravil o to nejcennější, co každý z nás má. O rodinu. Nikdo nedokáže pochopit tu bolest, která zmítá mé srdce. Žiju jen díky Jakovi. Bez něj, bych se šla sama udat Arovi. Tomu vrahovi, který zabil mé všechno… Nikdo nedokáže pochopit, jen ten, co to zažil. Rodinu bereme jako samozřejmost, je tady pro nás. Až poté, co ji ztratíme, si uvědomíme ty maličkosti, které nám chybí. Pohlazení, polibek na čelo, pocuchání vlásků…

„Děkuji,“ odpověděla jsem. Víc nebylo třeba dodávat. Věděl, co to pro mě znamená. Chce mě chránit, nejlépe před celým světem. Jsem vděčná, že jsem poloupír. Díky tomu mé nádherné vzpomínky neblednou, i když ty hrůzné, bych nejradši vymazala.


Maminka byla dnes hodně nervózní. Všichni byli. Smích strejdy Emmetta dnes neburcoval celý dům, ve kterém bylo tolik hostů. Když mě uviděl, jen se pousmál, ale jeho oči zůstaly vážné.

Teta Alice a strejda Jasper před několika dny zmizeli a nikdo o nich nic nevěděl. Všechno to bylo zvláštní. Jako by přicházelo něco zlého.

„Nessie? Pojď, obléknu tě,“ vzala mě maminka za ruku. Za chvíli jsme stály v ložnici a maminka mi přetahovala červené šatičky přes hlavu. Ruce se jí chvěly.

„Mami?“ zeptala jsem se.

„Ano drahoušku?“

„Maminko, proč si tak smutná?

„Miláčku, teď mě pozorně poslouchej,“ začala a hlas se jí chvěl. Pustila mi mou ručičku a poodešla ke skříňce. Ze zásuvky, kterou otevřela, vytáhla modrou sametovou krabičku. Když byla u mě, otevřela ji, na saténové podložce ležel zlatý medailon, který zdobila jemná rytina.

„Ten je krásný,“ povzdychla jsem.

„Je pro tebe, aby si…“ hlas se jí zlomil.

„Maminko, neplakej. Slibuju, že už nebudu hrát se strejdou Emmettem hokej v obýváku,“ odprošovala jsem.

„Srdíčko moje, tolik tě miluji. Já a táta tě moc milujeme, musíš si to pamatovat,“ řekla a pověsila mi medailónek na krk.

„Já vás taky miluju,“ odpověděla jsem.

„Podívej,“ otevřela mi medailon.

„Jé to jsi ty a táta,“ zajásala jsem.

„Vždy budeme s tebou, když ne osobně, tak v myšlenkách. Nezapomeň,“ zašeptala a pevně mě objala.

 


Vzpomínky tak živé, jako by se staly včera. Opřela jsem hlavu o Jakovo rameno a slzy překročily hráz mých očí. Pevně jsem držela medailon ve svých dlaních. Jediným pohybem jsem ho otevřela a dívala se na rozesmáté obličeje mých rodičů. Byli tak mladí a šťastní. Nikdo neměl právo mi je vzít. Nikdo.

 

*****

 

„Máš všechno?“ zeptal se mě Jacob asi po třicáté. Už jsem se nenamáhala odpovídat. Byla jsem duchem ve Forks. Tolik jsem tam chtěla být. Ani nevím, co se stalo s mým dědečkem Charliem. Nesměli jsme ho kontaktovat. Bylo to tak nebezpečné. V tomhle jsem musela dát Jakovi za pravdu. Nechtěla jsem ohrozit nikoho dalšího.

„Tak pojď, jedeme,“ otevřel mi dveře auta a já nasedla. Cestou jsme nemluvili. Pozorovala jsem oblohu. Na sklo auta narážely dešťové kapky, jako by znaly mou náladu, celou mou duši. Nebe se mračilo a déšť se snášel k zemi. Skoro jako každý den v této zemi. Sbohem můj druhý domove, loučila jsem se s Anglií. Déšť zesílil a jeho bubnování na kapotu našeho auta, mělo uklidňující účinky.

Zamyšleně jsem pozorovala míhající se krajinu a loučila se s jezerem, stromy a všemi místy, kde jsem dokázala na chvíli zapomenout a být chvíli šťastná. Ano, někdy se stalo, že jsem byla šťastná, ale poté mě přepadly výčitky. Ale snažila jsem se – hlavně kvůli Jacobovi. Taky ztratil svou nejlepší přítelkyni, své kamarády vlkodlaky a svou skoro rodinu – jak často mluvil o mých blízkých.

Má maminka byla Jakovou nejlepší přítelkyní. Jednou mi řekl, že ji hodně miloval, ale ona milovala mého otce. Obětovala by pro něj vše. Sama s tetou Alice se vydala do Volterry, aby ho zachránila. Jejich láska byla tak silná. A pak jsem přišla já a stala se Jakovým středem vesmíru.

Jake byl do mě zamilovaný od první chvíle, kdy mě uviděl. Říkával, že jsem dokonalost sama. Ano byla jsem, dokonalá kopie mých rodičů. Bronzové vlasy mi padaly v jemných vlnách na záda. Má kůže byla bledá a sametová na dotek. Obličej s jemnými rysy mi dokreslovaly hluboké hnědé oči. Máminy oči… tolik mi chybí…

„Brzy budeme na letišti,“ přerušil Jake moje myšlenky. Pokývala jsem hlavou. Zase o krůček blíž svému domovu.

O chvíli později jsme stáli v hale, Jake šel pro letenky a já se usadila na lavečku pro cestující. Otevřela jsem kabelku a hledala malé album, které mi maminka sbalila s sebou při útěku. Nemohla jsem ho najít. Zachvátila mě panika. Nikdy nikam bez něj nejedu. Když má ruka k mé úlevě našla to, co hledala, otevřela jsem ho a dívala se na fotografie.

Dlouhý zub času na nich byl patrný. Prohlížela jsem si album, kde se střídali obličeje všech mých milovaných a zastavila se u fotky mé maminky a tatínky. Někdo je vyfotil a oni o tom neměli tušení. Byli v objetí a v rukou drželi dítě – mě.

„Krásný pár, vaši kamarádi?“ zeptala se žena sedící vedle mě.

„Ne, to jsou mí rodiče,“ špitla jsem. Ani jsem si nevšimla, že si ke mně někdo přisedl, asi bych měla být všímavější.

„Jedete za nimi na návštěvu?“

„Tak nějak…“ odpověděla jsem.

„Nessie!“ volal na mě Jake. Byla jsem mu vděčná,

„Nashledanou,“ pronesla jsem k ženě a vydala se za Jakem.

„Jsi v pořádku?“ Jeho pohled byl starostlivý.

„Jak situace dovoluje,“ zašeptala jsem.

„Nessie, nemusíme tam jezdit…“

„Ne Jaku, já chci,“ v téhle věci jsem byla rozhodnutá a nikdo a nic mě od toho nemohlo odradit.

 

*****

Seděli jsme v pohodlných sedadlech první třídy už asi hodinu. Nacházeli jsme se někde nad Atlantikem. Mé oči upřené z okna pozorovaly šeřící se oblohu. Cítila jsem, jak mě Jake bere za ruku. Srdce mi poskočilo, ostatně jako vždy, když se mě dotknul. Se stmíváním přišly také vzpomínky, které se draly na povrch.

 

 

Maminka mě nesla v náručí a pevně mě mačkala, jako by to bylo naposled. Scházeli jsme po schodišti, kde nás čekalo celé shromáždění. Všichni měli ve tvářích soustředěný výraz.

„Půjdeme?“ zeptal se děda.

„Vstříc osudu,“ dodala maminka a všichni jsme se vydali na louku. Na této louce jsme si hráli na honěnou. Táta mě chytil do náruče a strejda Emmette s tetou Rose se nás snažili chytit. Nikdy se jim to nepovedlo. Táta byl nejrychlejší z rodiny. Byl to můj hrdina.

Pomalým krokem jsme vcházeli na mýtinu, kde jsem zažila tolik krásných okamžiků. Všichni přítomní se rozestavěli. S maminkou, která mě držela v náruči, tatínkem po jednom boku a Jakem po druhém, jsme byli obklopeni. Všichni se rozestavěli, tak aby se k nám nikdo nedostal.

Všichni jsme stáli v naprosté tichosti a čekali. I má poloupíří ouška slyšela, že se k nám blíží, něco velkého, temného, zlého.

Hustá mlha, která dnes zahalila celou krajinu, zřejmě chtěla ukrýt to, co má být navždy utajeno lidským očím se začala rozestupovat. V neproniknutelné mlze se začaly pomalounku zjevovat obrysy postav zahalené v černých kápích.

Bylo jich mnoho. Kráčely vedle sebe, jako jeden. Řízeni zahalenými postavami ve svém středu. Společně s nimi přicházel i chlad. Šli proti naší skupině a v polovině cesty se zastavili. Postavy uprostřed našich nepřátel stáhli ze svých hlav kápi a rudýma očima nás pozorovaly.

 

 

„Prosíme cestující, aby se připoutali, za chvíli budeme přistávat. V Seattlu je dvacet stupňů. Děkujeme, že jste využili sužeb Airlines,“ zazněl hlas letušky, který mě probral z letargie. Trhnutím jsem se vrátila do reality.

„Už?“ otočila jsem se na Jaka.

„Celou dobu jsi přemýšlela, nechtěl jsem tě rušit,“ odpověděl. Brzy budeme ve Forks. Mé srdce se sevřelo a pohltily mě obavy. Bude ještě děda Charlie na živu? Alespoň ten by mohl být malou náplastí…

 

*****

Auto jedoucí svižnou rychlostí nás vezlo do Foks. Krajina splývala v jednu velkou rozmazanou čmouhu. S každým kilometrem, který nás přibližoval k našemu cíli, jsem byla nervóznější. Drtila jsem Jakovu ruku, ale ten na sobě nedal nic znát.

 

 

„Ona je nebezpečná. Musí být zničená,“ křičel muž, kterého můj tatínek oslovil Caie. Maminka držící mě v náruči se zachvěla. Slyšela jsem babičku – její vzlyky.

„Není nebezpečná. Je to naše dítě. Moje a Belly!“ zahřměl hlas mého otce. Jacob ve vlčí podobě souhlasně zaštěkal.

„Alice přinesla důkaz toho, že žijí i jiní, jako ona,“ začal děda, ale byl přerušen.

„Nezajímá mě, koho Alice přivedla, vy jste porušili zákon a to několikrát. Věděla o vás lidská dívka, přivedete na svět tohle stvoření, spolčíte se s vlkodlaky a nakonec se stavíte proti nám – zákonu  - armádu?“ hlas Ara byl velmi ostrý a plný zloby.

„Aro, zapřísahám tě,“ začala maminka.

„Jediné na co můžeš přísahat Bello je věrnost mě a mým bratrům. To ti zachrání život,“ pronesl Aro krutě.

„Nikdy!“ vykřikla.

„Rozhodla ses sama,“ přišla jeho odpověď.

Tatínek se podíval na mě a pak na maminku. Pohladil ji po tváři.

„Je rozhodnutý, dojde na boj,“ začal mluvit. Maminka si mě přitiskla více k tělu a pak se odtáhla. V mžiku jsem se ocitla v náručí tatínka.

„Miláčku, teď pojedeš na chvíli pryč. Nemusíš se bát. Zase se uvidíme. Miluji tě.“ Políbil mě na líčko.

„Mami, já nechci,“ zavzlykala jsem.

„Nessie, broučku, teď musíš být statečná. Jacob tě odtud dostane. V batůžku máte vše, co budete potřebovat. Miluji tě, holčičko moje. Jsi moje štěstí, moje všechno. Všechno to stálo za to – dalo mi to tebe. Nezapomeň, vždy budeme s tebou,“ šeptala mi. Posadila mě Jakovi na hřbet a mluvila k němu. „Jaku, jsi můj nejlepší přítel. Postarej se o ni. Nikdo jiný to nedokáže.“ Jake nesouhlasně zavrčel.

„Nedokážu si představit nikoho jiného, komu bych svěřil svou dceru. Postarej se o ni,“ řekl táta a pak zakřičel. „Běž Jaku, rychle!“

Jake zprudka vyrazil. Za námi jsem slyšela lomoz bitvy. Výkřiky mých milovaných. Chtěla jsem si zacpat uši, ale mé ruce pevně svíraly Jakův huňatý kožich. Stiskla jsem víčka a za chvíli bylo ticho. Slyšela jsem jen vítr, který svištěl okolo mých uší. Jake stále nezpomaloval, ba co více snažil se ještě více zrychlit. To znamenalo jediné, někdo nás sleduje. Jake se z ničeho nic zastavil. Věděla jsem, co bude následovat. Nemáme šanci jim utéct, bude bojovat.

Za chvíli se před námi zjevili tři hrozivě vypadající upíři. Jake stál přede mnou a chránil mě svým tělem. Částečně mi bránil ve výhledu, ale něco jsem přece jen viděla. Jeden z upírů se pousmál a vyrazil pryč. Zřejmě oznámit svému pánovi, že nás dostihl.

Jake zuřivě zavrčel a vrhnul se proti dvěma nepřátelským upírům. Statečně odrážel výpady. Zavřela jsem oči a zacpala si uši. Nechtěla jsem vidět ani slyšet.

„Nessie,“ je po všem. Slyšela jsem Jakův hlas. To mohlo znamenat jediné. Přeměnil se do lidské podoby.

Poté, co hořely upíří kousky těl v ohni, se Jako opět přeměnil ve vlka a my pokračovali v našem útěku. Útěku před smrtí…

 

 

Vzpomínka, která byla živá, jako by se odehrála včera, se přerušila díky zpomalení rychlosti auta. Vzhlédla jsem a spatřila název – Vítejte ve Forks. Nervózně jsem se zavrtěla na sedadle. Srdce mi bušilo. Očima jsem těkala po městečku, ve kterém jsem se narodila. Ve kterém jsem měla být šťastná.

Projížděli jsme kolem známých míst, která se vůbec nezměnila. Jako by se tady zastavil čas. Když jsme míjeli střední školu, stojící vedle hlavní cesty, vzpomněla jsem si na maminčino vyprávění, jak se setkali s mým tatínkem. Milovali se od prvního okamžiku, aniž by to tušili. Teta Alice říkávala, že je svedl dohromady osud.

Ach, teta Alice, její snaha nás zachránit, nepřinesla kýžené ovoce. Opustila nás, ale na bitvu se vrátila. Měla s sebou muže, který byl stejného druhu, jako já. Ani to ovšem nedokázalo zastavit Ara, Marcuse a Caia. Zabili celou mojí rodinu a já a Jacob jsme utekli jen o vlásek.

V batůžku jsme našli vzkaz od maminky, peníze, převlečení a list papíru, na kterém bylo napsáno Rio de Janeiro. Strávili jsme tam měsíc doufajíce, že pro nás přijedou. Nikdo ovšem nepřicházel. Jakékoliv zašustění, kroky před naším pokojem, nám dávaly, ale vzápětí braly to jediné, co nám zůstalo – naději. Každým dnem se moje i Jakova naděje, že se objeví zmenšovala a nakonec zhasla úplně. Jsou mrtví – to bylo jediné vysvětlení…

„Kam chceš nejdříve?“ zeptal se Jake.

„Děda Charlie,“ vyhrkla jsem. Jake pokýval a brzy odbočil do ulice, kde maminka kdysi žila se svým otcem – mým dědečkem. Brzy jsme zastavili na příjezdové cestě domu, který byl skoro stejný, jako v mých vzpomínkách.

Dychtivě jsem otevřela dveře a vystoupila z auta. Byl tady. Seděl na verandě, na hlavě měl svou baseballovou čepici, ale jeho pohled byl zabořený do dřevěné podlahy.

„Nechci nic z toho, co nabízíte, běžte pryč!“ procedil skrz zuby. Jeho hlas byl jiný, než jsem si ho pamatovala. Byl plný zloby, vzteku a smutku. Dívala jsem se na muže, který byl zlomený osudem.

„Slyšeli jste!“ rozkřikl se.

„Dědečku?“ zašeptala jsem a jeho hlava se okamžitě vztyčila. Díval se na mě, svou tváří, která byla stejná, jako před léty – ale přesto jiná. Jeho knír byl prošedivělý, stejně jako jeho vlasy, které mu čněly zpod čepice. Kolem jeho očí se vytvořily hluboké vrásky – daň času. V jeho očích se zalesklo poznání.

„Ne – Nessie?“ zakoktal, slzy se mi draly do očí. Přikývla jsem a hnala se do jeho náruče. Rána, která byla v mém srdci už deset let, se o kousek zmenšila.

„Dědečku, dědečku…“ mumlala jsem mu do jeho košile, která vsakovala moje slzy. Drželi jsme se tak pevně, jako bychom se nikdy nechtěli pustit. Děda, neustále šeptla mé jméno. Při zakašlání jsme se od sebe trochu odtáhli, ale přesto zůstali v objetí.

„Jacobe,“ zašeptal překvapeně.

„Charlie, rád tě vidím,“ odpověděl nenuceně Jake.

„Jak?“ zeptal se děda.

„Vysvětlíme ti to uvnitř,“ navrhla jsem a hlas se mi chvěl.

„Tolik si vyrostla, jsi jí tak moc podobná,“ mluvil na mě dědeček, když jsme vcházeli do domu.

 

*****

 

Vysvětlit vše dědečkovi bylo opravdu složité. Jak mu šetrně sdělit, že jsou všichni už deset let mrtví? Hrdlo se mi sevřelo a nebyla jsem schopna slova. Toho se ujal Jake a začal vyprávět. Celou dobu jsem dědu držela za ruku, ale neodvážila jsem se na něj podívat. Vždyť kvůli mně mu zabili dceru, jediné dítě, které kdy měl.

Jakmile Jake skončil vyprávění, seděl Charlie strnule několik minut a díval se před sebe. Kousala jsem se do rtu, vyžene mě? Bude mě nenávidět?

„Abych řekl pravdu,“ povzdech si, „myslel jsem si, že se stalo něco strašného. Bella, ani nikdo jiný se mi celých deset let neozvali, což mohlo znamenat jen jediné.“ Nechal svá slova doznít do ticha domu. „Ale teď ses mi vrátila ty a Jake.“

„A táta?“ zeptal se Jake, hlas mu přeskakoval.

„Billy je stále živý a zdravý. Neustále chodí a lamentuje, že dnešní mládež stojí za houby, ale být tebou zjevím se u něj šetrně, jinak z toho bude mít infarkt,“ pousmál se děda.

„Jaku?“ moje otázka byla zřejmá.

„Zítra Nessie, už je noc. Zítra,“ odpověděl, aniž bych vyslovila svou žádost. Pohlédla jsem z okna, za nímž se rozprostírala hluboká noc. Příslib zítřka a rozloučení, které jsem ještě nemohla učinit, mě zvláštním způsobem uklidnil. Pomůže mi to smířit se s krutým osudem?

Seděla jsem s dědou a vyprávěla mu o svém životě s Jakem. O našem domu, škole, práci… Brzy se začalo rozednívat. První sluneční paprsky prostupující do obývacího pokoje, padaly na světlou dřevěnou podlahu, která se rozzářila.

„Slunečné ráno ve Fork, neobvyklé,“ prohlásil dědeček. „Vidíš, přinesla jsi slunce nejen do mého života, ale i do Forks,“ usmál se na mě.

„Je čas na snídani. Jen zajedu na stanici a vezmu si volno. Doufám, že tady budete více než jeden den.“ Otočila jsem se na Jaka, který přikývl. Radostně jsem mu skočila kolem krku. Můžeme tady zůstat.

 

*****

„Nessie, je čas,“ promluvil na mě Jake odpoledne. Celý den jsem byla rozechvělá. Tolik jsem se tam toužila podívat, ale na druhou stranu jsem se bála. Cestou k domu, kde mi moje maminka dala život, mě opět pohltily vzpomínky.

 

 

„Prosím, jedeme se tam podívat. Prosím,“ žadonila jsem.

„Nessie, je to nebezpečné,“ odpověděl mi Jacob už po třetí. „Kdyby,“ zarazil se, „kdyby byli na živu, přijeli by pro nás.“ Dodal šeptem. Do očí mi vstoupily slzy. „Pojď ke mně,“ vzal mě do náruče, „dobře zajedeme tam,“ kapituloval.

Cesta z Ria ubíhala cekem rychle. Malá část mého já věřila, že jsou stále na živu. Než jsem se nadála, stáli jsme před známým domem. Vyskočila jsem z auta a hnala se dovnitř. Prudce jsem rozrazila dveře.

„Maminko? Tatínku?“ volala jsem a čekala na zázrak, který nepřicházel. „Babičko? Dědo? Teto Alice, této Rose? Strejdo Emmette, strejdo Jaspre?“ stála jsem tam a volala všechny své milované, ale nikdo mi neodpověděl. V domě, kde bývalo tolik smíchu, bylo ohlušující ticho.

Vyběhla jsem z domu a snažila se svýma nožičkama dostat na místo, kde se vše odehrálo. Jakob se mě nesnažil zadržet. Také chtěl vědět, jestli máme naději. Když jsme se dostali na louku, bylo na první pohled patrné, že se zde stalo něco strašného.

Nebyla to krásná rozkvetlá louka, jakou jsem si ji pamatovala. Na některých místech chyběla tráva, jako by ji někdo vypálil. Takových míst zde bylo spousty. Nechtěla jsem se na to dívat. Zavřela jsem oči a křičela. Snažila jsem se vykřičet tu bolest…

 

 

Jake najednou zastavil. Zvědavě jsem se na něj podívala.

„Kam budeš chtít nejdříve?“ zeptal se.

„Na louku,“ odpověděla jsem mu šeptem. Za chvíli jsme vystoupili z auta a ruku v ruce jsme mířili na místo zkázy naší rodiny.

Vešli jsme na louku, byla kouzelná, přesně taková, jako kdysi. Hlavou mi běhaly vzpomínky na šťastné chvíle. Šli jsme loukou a já se rozhlížela. Bylo to jako včera, když jsem si tady hrála. Ani jeden z nás nemluvil. Nebylo třeba rušit takovou chvíli plnou krásných vzpomínek.

Najednou něco upoutalo mou pozornost. Na druhé straně louky bylo něco, co tam dříve nestálo. Rychle jsme se k tomu rozeběhli. Byli to dva náhrobky, naše náhrobky.

 

Renesmee Carlie Cullen

„Nessie“

Milovaná dceruška, neteř, vnučka…

V našich vzpomínkách jsi stále…

 

Jacob Black

Nejdražší přítel a syn…

Děkujeme za vše…

 

Dívala jsem se na naše náhrobky a srdce se mi zastavilo. Nejednou jsem ucítila krásnou vůni. Tak známou, tak vzdálenou. Vůni, která mě obklopovala v mém dětství. Vůni, kterou jsem tolik milovala. Ne, to není možné… To nemůže být pravda…

Jake ji cítil také. Oba jsme se rychle otočili a stáli tváří v tvář osmi smutným upírům. Byli tam všichni. Dívali jsme se na sebe a nikdo nemohl uvěřit… Všichni jsme se báli pohnout, báli jsme se, že tuto iluzi přerušíme. A já nebyla výjimka – nechtěla jsem se z toho snu probudit. Nechtěla.

„Nessie? Jaku?“ zašeptala moje snová maminka.

„Maminko, maminečko…“ šeptala jsem a odvážila se pohnout. Brzy mě objímaly studené ruce. Drtila mě v náručí. Smutek byl pryč. Oni žili.

Deset let trápení. Deset let výčitek bylo najednou pryč. Měla jsem je zpět. Byli tady všichni. Děda, babička, teta Alice, teta Rose, strejda Emmette, strejda Jasper. A hlavně moje maminka a tatínek. Všichni jsme se objímali a plakali. Objetí a polibky se zdály nekonečné. Moje rodina žila, byli tady. Všichni, mé největší přání se splnilo.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Poznámka: Proč si všichni mysleli, že jsou Nessie a Jacob mrtví? Bylo to kvůli tomu, že upír, který zmizel před bojem mezi Jakem a dvěma dalšími upíry, vběhl na mýtinu a Edward si přečetl v jeho myšlenkách, že Nessie a Jaka zabili… zbytek je na vaší fantazii…

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

14)  ireen (11.03.2012 18:28)

Alrobell! Ježíši, Ty mi dáváš! Takhle za chvíli na dně té veliké krabice kapesníků nic nenajdu. KRÁSNÉ!!! ...a díky za ten happyend!

Marcelle

13)  Marcelle (20.12.2011 10:26)

12)  kristýnka (19.12.2011 20:46)

je to možný tak smutný začátek a tak vesely konec to je to jediná povídka co mě kdy rozbrečela jaště jedna a ta byla otom jak zemřela celá rodina Cullenovích a jen Jasper přežil ale oni umřeli doopravdy

Marvi

11)  Marvi (07.08.2011 22:07)

10)  Livia (21.02.2011 23:01)

je to nadherne cez slzy som nevedela citat

9)  dudok (04.09.2010 13:05)

este doteraz placem ale je to nadherne

8)   (20.08.2010 17:43)

Už zase jsem brečel!!Co to se mnou děláte?
Krása!!!!

7)  kristen (19.08.2010 22:29)

krása brečela sem jak mali děcko:'-( :'-( ,a ten konec.....krása

6)  krista81 (04.05.2010 22:02)

To bylo tak smutný :( ale jsem ráda, že se na konci našli

Popoles

5)  Popoles (03.05.2010 18:30)

Al, už jsem to kdysi četla, ale je to taáák krásné, že jsem neodola a zase mám v očích slzy...

4)   (03.05.2010 17:53)


Krásná jednorázovka, co chytí za srdíčko! Pofňukávala jsem hned od začátku, ale snažila se to kočírovat kvůli řasence. Zbytečně. Na konci jsem s tím svým potokem slz skoro vytopila sousedy :p Fantazie stávkuje, nedokážu vymyslet důvod, proč Bella během těch 10 let nekontaktovala Charlieho..
jeej, Alrobell, nemáš v šuplíku náhodou ještě nějakou další krásnou jednorázovku?

3)  viki (02.05.2010 21:28)

Bylo to opravdu nádherné !

sakraprace

2)  sakraprace (02.05.2010 19:07)

Já tady řvu jak malej fakan a úplně zapomenu jak jste holky šikovný, že to vždy nějak zaonačíte a ono to dobře dopadne. Bylo to krásné. Díky

1)  NoName (02.05.2010 15:58)

to bolo také smutnééé... ale potom ten záver si si ma k sebe naklonila :D veľmi pekné Ďakujem za takýchto skvelých autorov

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Dům Swanových