22.08.2011 [15:30], Twilly, ze série Kdopak by se vlka bál... , komentováno 28×, zobrazeno 4640×

Celý ten sjezd kmenové rady jí nakonec učaroval víc, než si původně myslela. Bylo zvláštní pozorovat tu atmosféru, být její součástí. A pak, tolik indiánů – měničů – na které se právě dívala, aniž by to bylo sledování nějaké mayovky, ještě nikdy neviděla.

Byli tu všichni. Staří příslušníci kmene, mladí – stávající i potenciální členové smečky, Leah a ona - Winie. Jo, současná vlčí parta byla obzvláště nepřehlédnutelná. Všichni vysocí, nabouchaní – teda až na holky, vystříhaní a se stejným tetováním na rameni. A ještě něčím si byli podobní. Vzhledem k tomu, že měniči mají vyšší teplotu, byli všichni v krátkých rukávech i když se ostatní chumlali do svých mikin a dek. Případně si sedali co nejblíže k ohni.

Winie si všimla pohledů, které ten vlčí potěr upíral na smečku. Oni byli jejich hrdinové. Kam se hrabe Superman nebo Batman! Představila si pyžámka s obrázky Sama nebo Paula v klasické superhrdinské póze. Ušklíbla se a Sam se na ni vyčítavě podíval. No jo, vždyť už jsem hodná!

Byla to pro Winie zvláštní atmosféra. Něco jako o vánocích, jakoby jí ty legendy – dárečky, měly přinést nějaké odpovědi.

Její myšlenkové pochody byly přerušeny příchodem Billyho, kmenového vůdce. Byl to obrovský indián, sedící na kolečkovém křesle. Strkal ho, dle podoby ve tváři, jeho syn, Jacob. Ten, který má prý stejnou barvu srsti jako ona. Zrzavou. Jacoba dnes viděla prvně. Ze Samova vyprávění věděla, že Jacob žije s Culleny, protože se k nim přiženil. Při pomyšlení na upíry Winie naskočila husí kůže a horní ret se jí automaticky zvednul. Až pozdě si uvědomila, že vrčí. Naštěstí si toho  nikdo, krom toho blbce Paula, nevšiml.

„Copak, kuře?“ zavrněl.

Winie po něm střelila pohledem.

„Neříkej mi kuře, je to nechutný!“ zasyčela na něj, ale její výtka se ho ani nedotkla. Pobaveně na ni mrknul a ušklíbnul se.

„Blbče!“ ulevila si Winie.

Paulův chechot ustal, jako když utne.

„Hele, opatrně s těmi slovy, mladá. I když jsi jen ženská, mohla bys dojít k úhoně, takže prrr.“  Choval se jako macho. Což Winie jenom zvedlo mandle ještě výš. Měla chuť ho uškrtit bez ohledu na jeho sexy prdelku.

Mladá? Koukni se do rodného listu, ty pako! Určitě jsem starší než ty…

„Co kdyby sis hleděl svého?“ navrhla po chvíli rozzlobeného zírání si z očí do očí. Prát se jí přede všemi nechtělo ani omylem a Paul byl opravdu vazba. Co kdyby ho nakonec popadl amok, to by z ní nezůstal ani mastný flek!

K její radosti to nechal plavat, jenom pokrčil rameny a nakvašeně odklusal pryč.

Obrátila svou pozornost radši zpět k Billymu a jeho synovi. Billy, jen co ji spatřil, se zachmuřil a pak pokynul Jacobovi, ať se k němu Winie skloní blíž.

Sakra co je? To mu taky vadí, že jsem bílá, nebo co? Zaťala obě ruce do pěstí. Přišla si jako pouťová atrakce.

Pak jí Billy pokynul svou ohromnou tlapou a ať chtěla, nebo ne, něco jí říkalo, ať jde.

„Dobrý den, pane,“ pozdravila. Mladému indiánovi jenom kývla hlavou na pozdrav a svůj pohled opět obrátila na Billyho.

„Dobrý den… Molly?“ řekl a zkoumavě se na ni díval.

„Odkud znáte jméno mojí mámy? Vy jste…“ hlas se jí zlomil a divokým mrkáním se snažila zahnat všechny slzy, které jí téměř okamžitě vytryskly. Deník s fotkou, který si vzala s sebou, si tiskla na prsa jako malá holčička knížku s pohádkami.

„Ne, já ne, ale kdyby se mi dostal tvůj otec do rukou…“ Tvář se mu zkřivila zlostí a ruce v pěstech dopadly se zaduněním na opěrky jeho křesla.

Jacob koukal na Winie dost nakvašeně a svou dlaň položil otci na rameno. Byl to signál, že se má zklidnit. Billy se skutečně po synově péči uvolnil, dokonce mu vděčně poklepal po ruce, která Billymu setrvávala na rameni.

To jejich důvěrné gesto otce se synem jí vehnalo další slzy do očí, které si potají utírala. Máma jí chyběla každým dnem víc a víc.

„Vy víte, kdo je můj táta? A kde ho najdu?“ vytřískala ze sebe nakonec tyhle dvě pálivé otázky.

Dlouho bylo ticho. Nebo to tak alespoň jí přišlo.

„Kdo je tvůj táta vím, ale kde ten zmetek je…  možná je lepší, že to nevím, seřezal bych ho  jak malého kluka, sakra!“ Billy se evidentně snažil krotit svůj vztek, ale moc mu to nešlo.

„Vypadáš úplně jako Molly před pětadvaceti lety. Máš její oči i tvář,“ dodal po chvíli, tentokrát už vlídněji. Dokonce se pokusil o lehký úsměv.

„Jmenuji se Winifred, ale říkají mi Winie,“ podala mu ruku a usmála se na něj trochu stydlivě. Měla pocit, že se měla představit už dávno. Billy se jí docela zamlouval.

„Moc mě těší, Winie, já jsem Billy a jsem tvůj strýc.“

Winie neušlo, jak Jacob vytřeštil oči.

* * *

Winie

Kmenová rada mi nakonec prozradila víc, než jsem doufala. Dozvěděla jsem se, kdo je můj otec, a zjistila jsem, že mám ještě pořád nějakou rodinu. I když právě ten pohled, který na mě Jacob upřel, by se dal nazvat vším, jen ne přátelsky vřelým. Billy byl dokonce tak milý, že mě dokonce pozval k sobě domů. Řekl, že by mi prozradil víc o té rodinné historii a seznámil mě s rodinou. Poslouchalo se to moc dobře, ale já... zatím jsem prostě nic takového neplánovala. Nějak jsem neměla tu odvahu. Ještě ne.

Pak začali starší zkoumat, proč „neposlouchám“ alfu. Dokonce zkoušeli, jestli díky příbuzenskému vztahu není mým alfou Jacob. Opět jsem jeho alfovství vnímala, ale nijak mě nenutilo, abych přeskočila oheň, jak mi potměšile přikázal. Po vzrušené diskuzi se shodli, že budou muset prošťourat staré záznamy a že mi dají vědět.

Sam mě nechával běhat s ostatními. Seznamovali mě s hlídaným územím. Naučila jsem se ve vlčím nemyslet. Nechtěla jsem myslet na nic osobního, hlavně ne na jednoho doktora…

Co bych mu tak mohla nabídnout? Víš, zlato, nesmíš mě naštvat, protože bychom si pak mohli spolu zahrát na Červenou Karkulku a ty bys alternoval babičku? A taky nebudu často v noci doma, protože musím běhat po lese a hlídat upíry, aby si z Forks neudělali teplý bufet?? A nápad, že bych se za ním šla podívat do nemocnice, jsem raději rychle potlačila. Škoda, že jsem si na něj nenechala aspoň to telefonní číslo…

Mé myšlenkové monology totiž často způsobovaly, že ostatní vlci klopýtali v běhu, nebo se museli zastavit a opřít o strom, jak se smáli. Sam pak dlouze a smutně kroutil hlavou a říkal, že s takovýmhle materiálem se prostě pracovat nedá!

Ať si trhne levou zadní, já si tohle nevybrala. To mně všichni lezou do hlavy, jako by to byly veřejné záchodky! zuřila jsem.

Nenávidím vlčí kolektivní mysl!

Taky tu byl Paul. Proboha, jak ten mě vytáčel! A ty jeho myšlenky! Nějak jsem se naučila nevnímat Samovo áchání nad Emilyinou dokonalostí, či přemítání kluků o dokonalejším výbrusu válců u jejich motorek. Ale to, co měl v hlavě Paul, by chtělo označit hvězdičkou. A hlavně na ty své „křehulky“ myslel snad pořád! Až jsem z toho začínala mít pocit, že tím něco tají. Že tím zakrývá něco pro něj důležitého… To ovšem neměnilo nic na tom, že mě dokázal spolehlivě vytočit do pěti vteřin. A většinou to končilo jeho arogantním úsměvem a mým roztrhaným prádlem.

Okolo domu už bylo takových cárů prádla, že Sam zamýšlel spáchat úklidovou brigádu. Naučila jsem se nosit pánské košile, protože z jejich zbytků se vždycky dalo najít něco, z čeho jsem spáchala provizorní oblečení. Aneb - jak zahalit to nejnutnější pomocí límce a dvou rukávů!

Naše vzájemná antipatie s Paulem nemohla Samovi uniknout. A tak mě jednoho dne zastavil v kuchyni s tím, že budu hlídkovat s Paulem!

Same, proboha, za co?! Vyděšený výraz, který jsem měla ve tváři, nebyl vůbec hraný.

„S Paulem? Já mám hlídkovat s Paulem?!“ Hlas mi přeskočil o půl oktávy výš. Bezmocně jsem položila hlavu na dřevěnou desku kuchyňského stolu.

„To bude dobrý.“ Emily mi položila ruku na rameno a přede mně velký talíř plný lívanců.

„To přece nemůže myslet vážně, Emily, to špatně dopadne!“ Pro mě, pomyslela jsem si.

Kdybych byla ve vlčím, už bych vyla zoufalstvím. V této životní formě jsem do sebe soukala jeden lívanec za druhým. Snažila jsem se tak snižovat množství stresových hormonů v mé krvi, ale moc to nezabíralo.

„Vždyť se pozabíjíme!“ kňourala jsem jako rozmazlený fracek.

Teda spíš on zabije tebe, holka! Přece jen je minimálně o čtvrtinu větší a ty zuby… Jako žralok!

V duchu jsem viděla obraz svého rozsápaného mrtvého těla a nad ním stojícího  Paula, jak zadními tlapami opovržlivě hrabe hlínu!

A tak skončila Winie…

„Sam má pravdu!“ řekla nekompromisně a tvrdě Emily, „musíte se naučit spolu vycházet! Pro dobro smečky!“ uzavřela debatu.

A nejhorší na tom bylo, že měla pravdu!

Třeba to nebude tak hrozný, utěšovala jsem se před hlídkou. A měla jsem pravdu  - nebylo to hrozný, bylo to příšerný! Ryl do mě celou dobu.  Nevydržela jsem!

„Zatraceně Paule, co tě žere?!“ vrčela jsem na něj, a to i doopravdy, nejenom v duchu. Stála jsem proti němu na malé mýtině a bojovala s touhou se mu vrhnout po krku. Toužila jsem mu setřít ten jeho arogantní škleb z mordy! Zatraceně, vždyť on se uměl tvářit arogantně i jako vlk!

„Ty mě žereš, nemáš tady co dělat! Měla by ses vrátit tam, kam patříš!“ napojil se na můj kanál jasně a čistě.

Tohle bylo moc, vyhazovat mě teda nebude! Aniž  jsem si to uvědomila, moje tělo se dalo do pohybu. Paul na nic nečekal a běžel proti mně.

Tohle nepřežiju , blesklo mi hlavou, než jsem po něm skočila.

Byla jsem na sebe hrdá. Vydržela jsem s ním bojovat celých 5 minut. Mýtina byla celá rozrytá. On i já jsme inkasovali pár bolestivých kousanců a ran. Pak se projevila jeho nesporná zkušenost a já najednou ležela na zemi přišlápnutá jeho tlapou. Nastavila jsem krk.

„Vyhrál jsi, tak si posluž!“

Zatřepal hlavou a pustil mě. Odstoupil o pár metrů dál.

Mátožně jsem se zvedla. Kromě pár modřin a polámané hrdosti mi nic nebylo.

Dívali jsem se na sebe a oba jsme čekali, co udělá ten druhý.

„Měli bychom hlídkovat!“ řekl najednou Paul a znělo to jako vyhlášení míru.

O pár kilometrů dál pronesl: „Nebojovala jsi špatně! Bylo to dobrý, na zrzavý kuře!“

Jasně, mír, do první války!

***

Mani

Další dny to bylo drsný. Alice šílela. Nenechala mě ani vydechnout a v kombinaci s prací, které bylo najednou jako zázrakem nad hlavu, jsem pomalu nevěděl, kam dřív skočit.

Ale i když toho bylo spousty, ve chvílích vzácného klidu mě přepadávaly myšlenky na rajčátko. Neozvala se. Nepřišla do nemocnice, jak jsem ji žádal. Moje uražená ješitnost se drala na povrch, zatímco jsem měl o svou zrzku pořád strach. Jestli je OPRAVDU všechno v pořádku.

Ten pupkatý chlápek z hotelu by snad zavolal záchranku, kdyby... sakra! Tohle nemá smysl. Prostě už mě nechce vidět!  Ale proč? Co jsem udělal špatně?

A takhle to bylo pořád dokola.

Vztekle jsem ze sebe serval tričko a otevřel dveře do koupelny. Mezi futry jsem se zastavil a opřelo o se ně zády.

O dalších pět minut později jsem se přistihl, že tam ještě pořád stojím a zase myslím na ni. Jako bych byl posedlý jednou malou zrzkou!

Dokončil jsem svlíkání a vstoupil do sprchového koutu. Ta sprcha byla peklo. Ať jsem dělal cokoliv, byla tam. Se mnou. V mé hlavě... a proto jsem se rozhodl, že se prostě na svou hrdost vyprdnu a zavolám jí na ten zatracený motelový pokoj sám. Nebo tam rovnou zajedu. No... možná i s nějakým tím proviantem od Meggie a kapkou kofeinové berličky.

Vzpomínka na její zářivé oči, když ty poklady viděla, mi vehnala široký úsměv na rty.

Ano, chtěl jsem těchto jejích obličejů vidět víc. Mnohem víc a toužil jsem po tom, abych byl jejich důvodem JÁ a ne ranní kofein nebo pamlsek.

Praštil jsem zuřivě dlaní do kachlíků a sprostě zaklel.

* * *

Winie

Ten den mě měla na krku Leah a Embry. Užívala jsem si běhu, když v tom mě přes čumák uhodila zvláštní vůně. No, spíše smrad. Nasládlý puch, který mě nutil, abych se vydala za jeho původcem. V té chvíli ta lidská Winie byla fuč. Existoval jen zrzavý, adrenalinem nadopovaný vlkodlak, který šel po stopě. Teda po stopách… byly totiž dvě!

„Winie, stůj!“ křičela na mě Leah. Ale já nemohla zastavit. Nešlo to. I když človíček ve mně se snažil zastavit vlka. Ale to jsem mohla klidně chtít zastavit silou vůle buldozer.

Přede mnou se něco mihlo. Ještě jsem zrychlila. Adrenalin se mi vlil do žil. Plně jsem se dokázala vcítit do chrta na závodech. Já jen místo zajíce honila upíra…

Slyšela jsem Leah, jak řve na Embryho, ať sežene Sama a smečku. Můj cíl byl tak blízko, jen pár skoků…

Odrazila jsem se a skočila. Mířila jsem na krk, ale ten upíří zmetek na poslední chvíli uhnul a já se mu zakousla do ramene. Ozvalo se nechutné zaskřípění.  Byla jsem na sebe pyšná! Já koušu upíra!

Zapomněla jsem ale na to, že upír má i druhou ruku. A tou mi uštědřil strašnou ránu. Bolestí se mi zatmělo před očima. Slyšela jsem, jak mé kosti praskají. Z toho zvuku se mi zvedal žaludek. Ale svou kořist jsem nepustila a stiskla čelisti ještě víc.

Další rána…

Letěla jsem vzduchem a v tlamě jsem pořád něco svírala. Jeho paži i s kusem ramene…

Fuj, to je nechutný! Vyplivla jsem to.

Ležela jsem na zemi a nemohla se bolestí hnout. Věděla jsem, že to je můj konec. Teď přijde, vezme si ruku a pak mě zabije. Nebo mě nejdřív zabije a pak si vezme tu svou ruku?

Z  přemítání, co bude dřív, mě vytrhla Leah. Vřítila se na scénu právě včas! Nezaútočila na toho šmejda, ale postavila se přede mne. Bránila mě. Kdyby mi při tom tak strašně nenadávala, tak by mě to i dojalo.

Konečně dorazil i zbytek smečky a o pár skřípavých okamžiků později zaplál v lese oheň.

Tělo jsem měla jako po srážce s vlakem. Kam se na tohle hrabal můj zlomený palec! Určitě jsem měla polámaná žebra a asi i klíční kost.

„Winie!“ kleknul si vedle mě Sam. Podle toho, jak se na mě koukal, mi bylo jasné, že strašně zuří.

Když mi dával před hlídkou instrukce, naléhal, že za žádnou cenu nesmím sama útočit. V klidu útulné Emilyiny kuchyně jsem mu to samozřejmě odkývala.

Kdo měl tušit, že to bude tak nesplnitelný požadavek? Že mé instinkty prostě převáží zdravý rozum?

Měla jsem strach se na Sama i kouknout. Iracionálně jsem doufala, že má zranění jsou horší, než jen pár zlomenin. Takhle mě totiž hned po uzdravení sám a s chutí zakousne.

„Winie, musíš se proměnit!“ naléhal na mě Sam.

Já to věděla, ale nešlo to! Ta bolest mě svazovala, poutala mě k mému vlčímu já. Cítila jsem, že něco není správně. Jako by mi kosti nesrůstaly  správně… Bolest narůstala a já raději drásala zdravými končetinami lesní půdu kolem, abych se ubránila nutkání bolestí skučet.

„Musíme jí odnést k Emily!“ zavelel Sam a někoho poslal pro plachtu. Tak mě mohou přenést.

Při představě, jak se budu v té plachtě natřásat, jsem se už neudržela a lesem se ozvalo mé bolestné vytí…

 

Tudy k Bosorce

Tudy k Twilly

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

1 2   »

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!