11.08.2011 [17:00], Twilly, ze série Kdopak by se vlka bál... , komentováno 33×, zobrazeno 4822×

5. kapitola - Keřík v hubě aneb proč je důležité kamarádit s Alice

Winie

Tiskla jsem se na opadané listí a snažila se být menší a ještě menší.

„Hlásky“ už nemluvily, jen jsem vnímala… běh?

Jsem fakt magor! To muselo být tou pizzou! Ten poslíček mi tam dal určitě LSD! přesvědčovala jsem sama sebe.

Najednou jsem uslyšela dupot a na mýtinu se vyřítili tři vlci. Obrovští vlci!

Kurnik, taky jsem tak veliká? uvažovala jsem.

Začala jsem si opakovat svou mantru – Jsem neviditelná, jsem neviditelná. Ale evidentně to nezabíralo.

„Tady tě máme,“ ozvalo se mi v hlavě. Hlásek zněl spokojeně. A já byla vyděšená, strašně vyděšená.

Zatraceně, jsi blázen, tak by ti mělo být vše jedno! Nadávala jsem si.

Klepala jsem se tak, že z keříku, co jsem měla jako maskování, postupně opadávalo listí.
Ten velký černý vlk náhle zavrčel. Asi si všiml mé klepatůry.

„Mlčte a zmizte! Sežeňte Leah!“ zavelel a oba menší vlci okamžitě zmizeli v lese.

Jen si běžte vykusovat blešky, kluci! Takže ty asi budeš kápo, vlku, odhadovala jsem opatrně situaci.

Pomalu kráčel směrem k mému úkrytu. Mé vlčí pysky se začaly zvedat a odhalovat tak tesáky. Nemohla jsem s tím nic dělat, vlčí tělo jelo na automat. Hrdlo mi rozvibrovalo hluboké výstražné vrčení. Kápo se zastavil.

„Vylez!“ zkusil na mě zase ten „dej pac a štěkni“ tón.

Krom toho, že se mi trochu zježily chlupy na krku, to se mnou neudělalo nic.

„Sakra, další alfa!?“ „uslyšela“ jsem v hlavě.

Pro mě za mě, třeba i omega, ale nech mě bejt! Jestli se přiblížíš a strčíš sem ten černej čumák, tak tě rafnu!

„Podívej, opravdu se nemáš čeho bát!“ ozvalo se smířlivě, „já ti teď něco ukážu, ano?“

Už jsem se těšila, že začne panáčkovat nebo chodit po zadních, když v tom vlk zmizel a místo něj stál chlap. Indián. Nahatý indián! I jako vlk jsem stydlivá, tak jsem si rychle přikryla oči tlapou.

Teda, ty jedeš, holka! Takže teď to budou ještě erotické fantazie! ušklíbla jsem se vlastnímu vtipu.

„Neboj, už jsem ustrojený,“ ozval se pobavený hlas. Mrkla jsem jedním očkem. Díky bohu, už měl na sobě riflové kraťasy. Usadil se před mou skrýš a tvářil se, že tam klidně stráví zimu. Zato mě už brnělo všechno, co brnět může. Potřebovala jsem se protáhnout.

„Až vylezeš, můžeme si o všem promluvit!“ lákal mě Indián, „opravdu nejsi blázen!“

Kdepak máš píšťalku, krysaři? Statečně jsem vyplivla keřík a pomalu se soukala ven.

* * *

Mani

Zase jsem byl na noční. Tentokráte jsem už nechtěl komplikovat Carlisleovi život a neměl jsem v úmyslu zdrhnout z práce jako posledně, ale chuť jsem na to měl. Táhlo mě to k ní. Jediný případ vypumpovaného žaludku už byl dávno v prachu a už půl hodiny se nehnul ani větřík. Na oddělení by bylo mrtvo, nebýt nepatrného pohybu vteřinové ručičky na hodinách a ještě víc šneččího pohybu minutové ručičky. Bylo slyšet jen líné tik-tak a rytmické podupávání boty sestry Toolyové, sedící na příjmu. To vše jsem slyšel z lékařského pokoje, když jsem ležel na tom našem megagauči od Carlislea. To bušení mě pořád rušilo v přemýšlení a moc mě to štvalo. Musel jsem si promýšlet, co to vlastně dělám? Proč mě to tak táhne k té zrzavé čarodějnici? Co za woodoo to na mě použila? Jo, já vím, pořád dokolečka dokola stejný otázky, ale odpovědi v nedohlednu.

Dup. Dup. Dup.

Krucinál! Já tu ženskou snad zaškrtím! Vystřelil jsem z horizontální polohy a hrnul se ke dveřím. Vzal jsem za kliku a prudce trhnul dveřmi. Málem jsem porazil prsatku – tedy, sestru Susie, která stála přímo za dveřmi i s kelímkem plným  kouřící tmavě-hnědé tekutiny v ruce. Od opaření ji zachránilo snad jenom její dlouhé vedení. Prostě tam stála a koukala na mě vyjeveně jako vejr.

„Co je?“ štěknul jsem po ní nevrle. „Nějaký případ na příjmu?“ Věděl jsem, že jsem maximálně nepříjemný, ale neměl jsem prostě náladu.

Místo odpovědi se barbie probrala z vyděšení a lascívně se usmála. Zvedl se mi žaludek.

Proboha, jen to ne! Druhou ruku, která do té doby visela volně u jejího boku, pomalu zvedla a položila mi ji na hrudník. Šokovala mě svou odvahou. A to až tak moc, že jsem na ni jenom tupě zíral. Zvýšila tlak a zatlačila mě zpět do lékařského pokoje. V naprostém zmatku jsem automaticky ukročil dozadu. Ruku z mé hrudi pak sundala a bez přerušení očního kontaktu i toho nechutně přeslazeného úsměvu, se jí podařilo za sebou zavřít dveře.

O co jí, sakra, jde?! Někde uvnitř jsem se kuklil do hysterie jako do nepromokavé pláštěnky, která mě má ochránit před deštěm. Jenom jsem netušil, jestli to bude taky tak účinné. Za tu dobu, co jsem byl v nemocnici, jsem se o její pověsti už doslechl. Kudlanka se jí neříkalo proto, že by uměla otočit hlavu kolem dokola. Na její zářezy by nestačil strom, ta by potřebovala rovnou menší lesík!

„Co to…“ koktal jsem přidušeně a snažil jsem se dožadovat se jejího vysvětlení.

„Kafe, pane doktore,“ zapředla a přerušila mou směšnou snahu o autoritu. Před nos mi strčila kouřící kelímek jako důkaz.

Instinktivně jsem před horkou tekutinou ustoupil. Nebo to bylo před tou umělou prsatkou? Copak si nemění uniformu? Nebo je má všechny tak nechutně seprané o dvě čísla? prolítlo mi myslí a já se na chvíli ušklíbl nad jejím nevkusem.

To si Susie patrně vysvětlila jako povzbuzení a k mé nelibosti svůj útok – ano, jinak se tahle šaškárna snad nedá ani nazvat – ještě přitvrdila.

Jak jsem před ní pořád pomalu ustupoval, ona udržovala vzdálenost a jako divoká šelma se mi dívala do očí. Hlídá si svou kořist, problesklo mi hlavou a nohy se mi docela trestuhodně rozklepaly. Já tyhle ženský útoky prostě nikdy neměl rád!

„Sestro, co to…“ zkusil jsem se ještě jednou zeptat ve snaze získat nějaký čas a možná i nějakou tu odvahu, ale přerušil mě náraz o hranu gauče. Tenhle nečekaný podraz osudu mě vykolejil tak moc, že mě kudlanka, ehm, Susie srazila dolů a já přistál na gauči. Bleskurychle se zbavila kelímku a ovinula se kolem mně jako liána. Byl jsem ochromený naprostým šokem i hrůzou.

Ta ženská se opravdu zbláznila?! Nevěřil jsem vlastním očím.

Ty její koule na plících mě tlačily do žaludku a její tvář, s dravým výrazem šelmy, se nemilosrdně přibližovala k té mé. Ááá, co teď, Manueli, co teď?

Nevím, jestli to byla prozřetelnost nebo osud nebo… prostě můj mobil se rozvibroval a dusné ticho v pokoji proťal vyzváněcí tón mého zvonění – Beethovenova Osudová.

Jakoby do mě někdo vlil novou energii. Chytnul jsem nepřítele za ramena a odsunul ji z mého těla a tím i z mého dosahu. Překulila se na gauči a naštvaně mě propalovala pohledem.

„Promiňte, mám hovor,“ vysvětloval jsem jí se zcela zjevnou úlevou, která mě prostoupila a kterou jsem už nehodlal ukrývat. Hlas se mi vrátil do normálu, i když prsty jsem měl ještě pořád jako listí ve větru.

Stisknul jsem drobné tlačítko, mezitím co jsem odvážné Susie vracel pohled, a bez pohlédnutí na displej jsem improvizoval.

„Ahoj, miláčku.“ Nic lepšího mě nenapadlo, ale nějakou sebeobranu jsem použít musel, to dá rozum.

„Takže jsi v pořádku? Nebyla jsem si jistá, jestli jsem to stihla.“  Alicin štěbetavý hlásek nezněl nikdy tak nádherně.

„Ale ovšem, miláčku,“ pokračoval jsem v šarádě a přidal  široký úsměv.

„No jo, to víš, někdy prostě nevidím všechno,“ omlouvala se Alice. Dle mého názoru zcela zbytečně. Vždyť mi právě zachránila… život? Sebeúctu? No jo, lepší bude asi na to nemyslet, že?

„To je v pořádku, zlato,“ cukroval jsem do telefonu. „Po noční se vidíme, nezapomeň!“ Ano, chtěl jsem ji vidět, měl jsem chuť ji obejmout hned teď, ale od realizace mého vděku mě dělilo ještě několik hodin služby.

„To si piš, bratránku. Jo, a ještě něco, už ti dá do konce služby pokoj, takže klídek, jo?“

„Dík, taky tě miluji.“ Myslel jsem to doopravdy a jediným tlačítkem jsem hovor ukončil.

To už se naše milá Susie z gauče postavila a upravovala si svou mikrouniformu, aby naaranžovala vše, co dle jejího mínění ztratilo glanc během útoku, a zamířila beze slova ke dveřím.

Vztekle otevřela dveře a vylítla jako střela z kanónu.

„Dík za kafe…“ hlesnul jsem dřív, než se dveře za ní hlasitě zabouchly.

Do mobilu jsem rychle nadatloval  textovku: Máš to u mě, sestřenko! A myslel jsem to vážně. Byl jsem tak moc vděčný, že bych dobrovolně s ní stanoval třeba i týden v obchoďáku.

Mobil pípnul a já zíral na malou poštovní obálku na displeji. Otevřel jsem správu od Alice: To si piš, že mám… Mám tě ráda, bratránku.

* * *

Winie

Statečně jsem vyplivla keřík a pomalu se soukala ven.

Sam, jak se mi představil, splnil své slovo a vše mi vysvětlil. Hlava mi šla kolem! Legendy, vlkodlaci, upíři… Dokonce jsem se nenápadně kousla, jestli se mi to nezdá! Pekelně to bolelo, takže nezdálo. Hmmm, docela pěkná blbost, takže to doma raději nezkoušejte!

Nakonec začal vyprávět o rodině Cullenů. Tolerované upírské rodině, žijící v sousedství. Oni byli totiž jiní – vyřadili lidi ze svého jídelníčku. Hlava této rodiny dokonce pracovala v nemocnici!

Páni, upír v nemocnici, to je jako mě zavřít na noc do cukrárny, pomyslela jsem si.

Sam začal zaplétat nějakou zamotanou historii – jména Bella, Edward a Jacob začala kroužit kolem. Když se k tomu přidala ještě Lochnesská příšera, prostě jsem vypnula.

Carlisle Cullen?!

Tak se přece jmenoval ten doktor na pohotovosti! Jasně, ta jeho až nelidská krása a ledové hnáty.

Tak to tobě můžu poděkovat za tohle nečekané překvápko?

Zavrčela jsem. No páni, já vážně vrčím?! Asi jo, když jsem teď vlk, teda vlčice!

„Jarede, Embry!“ zavolal do lesa, zatímco jsem se vzpamatovávala z toho odhalení.

Oba jmenovaní se za chvilku vynořili z lesa. Sice byli velcí, ale dle jejich obličejů jsem soudila, že puberta je ještě ze spárů zdaleka nepustila. Sam mi je představil.

„Hele jak je zrzavá,“ zasmál se Jared a šťouchl Embryho loktem do žeber. „Jacob bude mít konkurenci!“ Ten vtip mi patrně unikal, ale ti dva nabouchaní spratci se nemohli přestat řehtat.

Já jsem zrzavá a ty jsi debil! pomyslela jsem si a zavrčela.

„To máš pravdu,“ ozval se další hlas, tentokrát ženský.

Na mýtinu pomalu vyšel další vlk. Ne, tohle nebyl vlk,  byl menší a mnohem ladnější, byla to taky vlčice.

„Já jsem Leah,“ promluvila vlčice v mé hlavě..

Byla jsem jí tak fascinovaná, že jsem na Sama a spol. úplně zapomněla. Měla krásnou stříbřitě šedou barvu, žádnou nechutně svítivou zrzavou. Znechuceně jsem šilhala na své zrzavé tlapy.

Takhle mě odstřelí první pytlák! Jak se mám s touhle barvou maskovat? Co to obarvit? Nebo melír? Dredy? stěžovala jsem si na svůj osud zrzky v jakékoliv podobě. Probral mě smích – v mé hlavě. Leah ve vlčí podobě vydávala zvuk, jako by jí v krku uvízla motorová pila.

Jo, dredy tě možná čekají, pokud se neostříháš! Podívej se na sebe! Opětovně jsem se začala obhlížet.

No jo, mám ty chlupy nějaký dlouhý. Ale kdo mě takhle ostříhá? Mají tu strojek na ovce? prolítlo mi hlavou.

Ten není zapotřebí. Stačí, když si ostříháš vlasy, až se proměníš, vysvětlovala mi trpělivě.

Tázavě jsem se na ní zahleděla.

Jenže jak se mám proměnit, jak to mám dělat? Je to na heslo? Nějaký čáry, máry, fuk? Být na čtyřech nohách nebylo špatný, to vůbec ne. Docela se mi ten pocit líbil. Ale ráda bych už zase taky jednou byla jako dřív.

Hlavně se musíš uklidnit a soustředit, zatoulal se mi do hlavy hlas Sama. Rozhlídla jsem se, ale Indiáni byli pryč. Kde jste? zeptala jsem se, když jsem je nikde neviděla.

Odešli jsme, abys měla klid na přeměnu, dodal.

Uklidnit se? Jak se mám, kruci, uklidnit?! Cítila jsem, že místo klidu ve mně narůstá zase vztek.

Jasně, copak to jde, uklidnit se na povel? Řeknu si:  Jsem klidná, jsem klidná a bude to? Nic nebude! Co mám dělat? Mám si snad zpívat? Naštvanost mi kapala z uší.

Trčely jsme tu s Leah už několik hodin. Všechny mé pokusy selhaly a já byla stále ve vlčí podobě. Došlo i na ten zpěv, ale hned poté, co se ze všech vlčích tlam v okolí začalo ozývat vytí a v hlavě se mi ozvývaly prosby o milost, jsem toho rychle nechala. Vím, že nezpívám jako Callasová, ale to zpívám falešně i v duchu?!

Leah se dokonce několikrát přeměnila sem i tam, jen aby mi ukázala, jak je to snadné. No, patrně pro ni jo, zavrčela jsem nervózně a zkusila to znovu. Už po x-té.

Kromě rozčilení ze skutečnosti, jak je hezká a že má větší prsa než já, mi to nic nepřineslo.

Položila jsem si rezignovaně hlavu na tlapy. Bylo mi smutno a přišla jsem si totálně neschopná. Vše v lese mělo své místo – stromy, ptáci i ta zvířata, která se kolem opatrně pohybovala. A co já? Kde je tvoje místo, Winie?

Myšlenky Leah a ostatních vlků jsem odsunula do pozadí. Cítila jsem je, ale nějak jsem neměla chuť je poslouchat

Co s tebou jenom bude, Winie? Povzdechla jsem si, ale navenek to z té chlupaté rezavé rozcuchané obludy, ve kterou jsem se změnila, vylítlo jako zakňučení.

Copak asi dělá Ma…

Blik! Najednou bylo vše jinak. Ležela jsem na zemi a do břicha mě píchalo jehličí. Vyděsila mě má nahota. Přemýšlela jsem, jestli nemám zase zahučet do svého předchozího úkrytu a ukrýt se před možnými mužskými pohledy. Exhibování není nic pro mě a keřík byl pořád volný…

„Tady máš něco na sebe,“ řekla mi s úsměvem Leah a hodila mi do rukou pytlík s oblečením.  Lidskýma očima vypadala ještě sympatičtěji. Určitě to bude fajn holka! stačilo mi ještě prolítnout hlavou.

Navlékla jsem na sebe mužskou košili a kraťasy. Oblečení na mně plandalo, ale byla jsem za ně vděčná. Raději jsem nepřemýšlela, kdo to měl na sobě přede mnou.

„Půjdeme do vesnice, co říkáš?“ Usmála se a vcelku přátelsky na mě kývla. Nezbylo mi nic jiného než souhlasit…

Tudy k Bosorce

Tudy k Twilly

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

33)  Pilly (22.06.2012 20:09)

32)  Niky (30.04.2012 22:51)

Chudák Mani, takové trauma s prsatkou si musel prožít a Winie je prostě skvělá!

31)  miamam (09.01.2012 10:12)

Kudlanka? Chudák Mani, tyhle sesterské nálety... A ta nová vlčice taky perlí Že by Leah konečně našla pořádnou kámošku? Oprsklý jsou obě dvě

30)  Bosorka (29.12.2011 16:46)

Spíš k zakousnutí

29)  AMO (29.12.2011 16:37)

Zrzka je k nakousnutí. Od koho jste převzaly ty hlášky...
Mani zase potkal TO

28)  Kamci (21.09.2011 20:09)

chudák Mani

27)  Twilly (31.08.2011 08:17)

Potupně přiznávám citaci z úžasného českého filmu "Já, truchlivý Bůh" - tenhle neuvěřitelný "pojem" vypustil z pusy Pavel Landovský

26)  kytka (30.08.2011 19:17)

Koule na plicích mě tlačily do žaludku. Já pojdu. Vy jste vážně čísla.
Chudinka Winie. Keřík je pořád volný. Díky, super.

25)  Lenka326 (26.08.2011 21:10)

"Kdepak máš píšťalku, krysaři? Statečně jsem vyplivla keřík a pomalu se soukala ven." Kam na ty hlášky chodíte????
Obdivuju, že má v takové situaci ještě smysl pro humor. Já bych se zbláznila doopravdy. Ale všichni jsou na ni hodní, tak snad to zkousne, co se jí stalo. A kdopak z našich Quiletských je za tohle zodpovědný??? Billy - když je zrzavá jako Jacob? No, to by byl teda šokec.
A Mani, chudáček, utíká před nažhavenou ženskou a pomáhá si, jak může. Ještě, že má Alici.
Moc hezké, holky, moc hezké.

24)  Twilly (15.08.2011 09:19)

Budéééé všechno budéééé, Hani, už se na tom tvrdě pracuje

23)  HMR (14.08.2011 22:21)

teda doktore, no co, co? Co by tak asi chtěla? Že? no a keřík, vlci a vlčice, jóóó, holky nádhera... budou nějaké ryze dívčí vlčí rozhovory, jóóó, to bude smečka ještě koukat, teď na ně budou dvě! Na ně!!!!!!!!!!!!!!

22)  jasmine (12.08.2011 17:38)

Dámy, klobúk dole...
Wnnie by som mala zbožňovať, no nemôžem si pomôcť, závisťou som celá zelená... Tiež by som chcela mať taký zmysel pre humor, vidieť nahého Indiána a učarovať dokonalému Manimu Prečoooo?

21)  Jula (12.08.2011 15:55)

Chudák Mani, ta sestřička je fakt děsná
Z Winnie jsem nadšená, je fakt úžasná

19)  Bosorka (12.08.2011 07:48)

Beo (si dovolím býti osobní ) Díky ti Za sebe i za Winnie

Šárko - ona je Winnie prostě jiná...

17)  Twilly (12.08.2011 00:10)

Výstižné Beuš

15)  Twilly (11.08.2011 23:14)

Hele Šári, ber v úvahu, že tady máme i osoby a obsazení, které v původním TW nejsou... vymýšlíme nové a nové dary upírům, proč by Winie nemohla v "našem" podání slyšet ostatní? Možná tě to, co Bosi vymyslela překvapí... ... já nic neřekla

14)  SarkaS (11.08.2011 22:56)

Ona je naprosto boží vlk Smečka z ní bude ještě na prášky. Jen taková poznámka, pokud je alfa, tak jediný koho by slyšela je jiný alfa, takže ani Embryho nebo Laeh, na to jste možná zpoměly... Ale jinak bomba a chudák Mani

1 2   »