23.11.2012 [09:30], Twilly, ze série Kdopak by se vlka bál... , komentováno 18×, zobrazeno 2292×

Winie

Otevřela jsem oči. A zamrkala. Pak ještě jednou. A znova. Nemohla jsem totiž uvěřit tomu, co jsem viděla. Všechno bylo tak průzračně jasné a světlé.

Že by konečně někdo umyl ta okna, když jsem tak dlouho žbrblala?

Ze  hry na mrkací pannu mě vyrušil šramot vedle mé postele. Otočila jsem hlavu a stál tam ON - Mani. Stál tam a mile se na mě usmíval. Jeho oči zářily a bylo v nich tolik lásky a očekávání.

V krku mi narostl knedlík velikosti Texasu. Jak to, že jsem si nikdy dřív nevšimla, jak je krásný? Jasně, věděla jsem to i předtím, to bych se do něj přece nezamilovala, ale že je tak moc krásný? Asi to bude tím dlouhým odloučením, že mi přijde jak princ z pohádky. Kam se hrabou všichni ti hollywoodští krasavci. Johny Depp i ten Alex- jak jen se to jmenuje dál, ale je tak podobný Paulovi…no to je jedno – se můžou jít klouzat třeba do Aspenu!

Po několika vteřinách zbožňujícího zírání jsem si uvědomila, že nejsme v místnosti sami.  Za Manim totiž stáli Cullenovi. Všichni. Pěkně v párech se k sobě tulili a všichni se na mě usmívali jako dědicové, co vědí, že zazobaná tetička to už má za pár.

Do hajzlu! Co tu dělají? Tady nemají co dělat. Co moje dítě?

Ochranně jsem si přikryla břicho rukama. A k mému neskutečnému zděšení jsem nenahmatala nic! Můj óbrpupek byl pryč. Vyděšeně jsem střelila pohledem zpět k Manimu, ale nestačila jsem říct jediné slovíčko a ozvalo se: „Počkat, počkat! Teď jsem na řadě přece já.“

Byla to Alice. Cullenovci se před její drobnou postavou rozestoupili jako moře před Mojžíšem a ona v milisekundě stála až u mě. Ruce držela za zády a triumfálně se na mě usmívala. Samým nadšením skoro nadskakovala jako malý ratlíček před venčením.

„Tradá,“ zazpívala a strčila mi náhle před obličej zrcadlo.

A já začala hystericky ječet při pohledu na to, jak mi tvář v zrcadle vrací můj pohled krvavě rudýma očima…

 

* * *

Mani

Byl opravdu zvláštní pocit slyšet v Edwardově hlase tolik strachu a bolesti. Možná právě to byl důvod, který mě přinutil překonat tu zuřivou clonu, co mě tak dokonale izolovala uprostřed běsnění od okolního světa. Nevím, vážně nemám nejmenší ponětí. Každopádně to zabralo. Vůlí jsem se snažil rozevřít prsty, ve kterých jsem svíral Susiina ramena. Když se mi to nakonec povedlo, nemohl jsem z nich spustit oči. Jako zázrakem na nich nebyla vidět krev. Nebyla vidět, ale to neznamená, že tam nebyla. JÁ ji tam uvidím, kdykoliv se na ně podívám.

Pak už po mně jenom hrábly nějaké ruce a od apatické Susan mě odtáhly.

* * *

Kapky vlažné vody mi dopadaly na ramena. Jemně masírovaly moji ztuhlost. Před očima mi procházel hrůzostrašný film z dnešního dne. Co jsem to udělal?!

Seděl jsem ve vaně, s koleny u brady a rukama pevně omotanýma kolem lýtek. Hlavou mi vířila taková spousta myšlenek a já necítil nic, než jenom strach o sebe sama. Ne, že bych se bál, že snad jednou nepřijdu do nebe, to ne. Já se sobecky bál, co bude se mnou, až se Winie dozví, že jsem… nebezpečný?

Nemohu bez ní být. Nikdy jsem nemohl a teď víc, než kdykoliv předtím. Ona byla moje jediné lano, které mě ještě dokázalo jakž-takž udržet. Čím budu bez ní? Nemůžu ji už nikdy nevidět, to nejde! To nemohu dopustit!

Nikdy jsem nechtěl, aby cokoliv, co patří k našim podstatám, mezi námi stálo… já… posral jsem to!

Moje dlaň se silným zaduněním dopadla na kachlíky a ty pod náporem mé frustrace popraskaly. Hned čtyři.

„Sakra!“

Raději jsem ruku stáhl opět do původní pozice a čučel přes kapky na konec vany.

Slyšel jsem, jak se dveře otevřely, i to, jak někdo vešel. Měl jsem chuť poslat toho dobráka tam, kam slunce nesvítí, ale neměl jsem k tomu tu potřebnou sílu. Bylo mi jedno, kdo si tentokrát vytáhl tu nejkratší sirku. Já už nechtěl žádná slova. Ať jdou všichni k šípku, zatraceně!

„Neříkám, že to není tvoje chyba. To jen, aby bylo jasno, kámo,“ překvapil mě měkký hlas, který jsem, možná jako jediný ze všech Cullenů, nečekal.

„Cos provedl, že tě donutili?“ Jízlivost mi kapala od úst stejně jako voda ze sprchy.

Zasmál se. Ne, zachechtal se, přesně, jak měl ve zvyku.  Bylo zvláštní slyšet ho v téhle situaci, ale snad mnohem zvláštnější bylo, že místo aby mě to vytočilo, uklidnilo mě to.

„Já?“ zeptal se nevinně. „Já, kámo, udělal to samý, co ty. Jenomže MOJE oběť dnes nemá vymytej mozek vod Lis,“ přitvrdil.

Chvíli mi trvalo, než jsem si Emmettova slova přebral. Hlava mi ostře vystřelila jeho směrem a já už nedokázal zastavit překvapení.

„Jak…? Co…?“ koktal jsem.

„Zabil jsem ji. Byla to docela normální holka,“ vzpomínal na svoje začátky. Jeho tvář zvážněla, prázdný pohled upřel kdesi do daleka. „Hodně podobná Esme. Ze začátku jsem měl co dělat, abych s ní vydržel v jedné místnosti. Jo, tak moc jí byla fyzicky podobná…“

Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem nebyl zaskočený.

„Myslel jsem…“

„Co?!“

Zamrkal jsem překvapeně, protože tak ostrý, ale hlavně jízlivý tón jsem ještě od Emmetta nikdy neslyšel.

„Nevěděl jsem, žes někoho…“

Ušklíbl se. Ne uličnicky, jak měl ve zvyku, ale hnusně, nebo spíš zhnuseně.

„Jo… svatý Emmett, co? Překvapený?“ Dospěl jsem k názoru, že sarkasmus a ironie se k jeho usměvavému výrazu definitivně nehodí, stejně tak představa, že tenhle velikej medvěd umí ulovit i něco jiného než svou potravu.

Na jeho otázky, co vlastně ani otázkami nebyly, jsem neodpověděl. Tak pro začátek, neměl jsem na to co říct, a pak, můj pud sebezáchovy mi dobře radil nedráždit ho, i když jsem pochopil, že se mě svým způsobem vlastně snažil vyprovokovat. V krku se mi udělal knedlík a raději jsem stočil pohled na neutrální místo – na své, pořád ještě mokré nohy.

Nastalo nepříjemné ticho, které rušil jenom monotónní déšť padající ze sprchové hlavice. Tak trochu scestně jsem si uvědomil, že už ani ty kapky nepomáhají mé ztuhlosti a v poslední chvíli jsem zarazil nespokojené zamumlání. Tak snadno se teď měnil tok mých myšlenek… jako by si můj mozek vzal dovolenou.

„Vím, jaký to je. Vím i to, jaký je cítit tu sílu, co tě nutí k něčemu, o co vůbec nestojíš, a taky vím, jaké to je jí definitivně podlehnout,“ řekl tiše. „Pamatuju si, že jsem byl jako šílený. Ta krev mi přímo lila do uší tu nejkrvavější sonátu. Vlastně ne, lila mi ji přímo do mozku. Přestal jsem, až když byla naprosto prázdná. Bylo to… příšerné...“ Sledoval jsem, jak pevně semknul rty do linky.

„Mám to pořád uložené tady.“ Prstem si lehce poklepal nad spánkem. „Každou posranou minutu, každou posranou věc, co jsem jí udělal. Vím o každém zranění, které způsobily moje ruce, ale vím, že jsem nebyl schopen se zastavit. Já… to prostě nedokázal.“

Hlava mu klesla k hrudi. Vypadalo to z jeho strany jako pokání a můj knedlík v krku ještě víc nakynul. Zrovna teď mi bylo víc líto Emmetta než sebe. Vždyť to je taková čistá duše, copak to nevidí? Copak neví, jaký je i přesto přese všechno hodný?

„Nebyla to tvoje vina!“ Nenechal jsem raději své pobouření nad jeho nesmyslným sebeobviňováním jenom uvnitř mé hlavy. Pohled, který mi přesto věnoval, by dovedl zmrazit i tu nejžhavější lávu.

„Stejně jako to není tvoje!“ sekal odpověď na můj vkus až moc ostře.

Nedostal jsem příležitost protestovat, protože se hned zvedl k odchodu. U dveří vzal za kliku, ale dřív, než vyšel, věnoval mi ještě jeden ledový pohled.

„Teď už je pozdě bycha honit. Nic s tím nenaděláš, přežila a … co je nedůležitější, nebude se měnit. Zůstane člověkem. To je víc, než se povedlo Edwardovi s Bellou, nebo mně. Srovnej se s tím, kámo. To je jediný, co ti můžu poradit. Jo, a abych nezapomněl, zase volala Winie…“ řekl, jako by tenhle divný rozhovor nikdy neexistoval, a jednoduše vyšel z koupelny.

Věděl jsem, že má naprostou pravdu. Ať to vypadalo sebeblběji, já z toho vyšel vlastně nejlíp ze všech, co někoho zakousli.

Sakra!

* * *

Winie

S trhnutím jsem se probudila. Prudce jsem oddechovala a zběsile si ohmatávala břicho.

Jo, bylo tam, v celé své hrůzné obrovitosti.

Nikdy bych nevěřila, jak budu vděčná, že obvod mého pasu bude stejný jako toho starýho otrapy Santa Clause. Toho jsem neměla nikdy ráda. Ten týpek mi byl moc  podezřelý – starej chlap a nechá si sedat na klín hordy malých cizích děcek… No, co si o tom myslet.  A to jeho Ho, ho, ho. Strašná komerce.

Pomalu jsem se uklidňovala a byla překvapená, že prcek sebou skoro nechruje. Vlastně už od rána mě ušetřil svých „šťouchanečků“. Buď přišel na to, že rozkopat si maminku na cucky není ani v jeho či jejím zájmu, anebo měl dost sténání mé utrápené zubní skloviny, když jsem při tom skřípala zuby.

Opravdu jsem si nedělala žádné iluze, že by to bylo kvůli mé maličkosti. Došla jsem totiž k názoru, že děti jsou všeobecně velice sobecké bytůstky, ty poloupíří nevyjímaje.

Na polštář mi dopadaly paprsky měsíčního svitu. Byl úplněk a jeho zář měla podivně narudlý odstín. Zachvěla jsem se. Něco bylo špatně, moc špatně.

Sakra, Winie, přestaň! okřikla jsem sama sebe. Přestaň blbnout s předtuchama.

Bylo mi jasné, že ten sen vyvolaly dvě věci. První byl ten fakt, že mi místo Maniho vzal telefon Emmett, a tak vehementně mě přesvědčoval, že se opravdu nic neděje, že by jen naivní berušce nedošlo, že se něco děje.

A tím druhým faktem bylo, že mi zmizelo tetování. Jo, bylo pryč! Když jsem to v koupelně zjistila, zaječela jsem tak, že mi tam vlítnul okamžitě Paul.  Fakt doufám, že pohled na mou obnaženost mu navždy nepoškodila jeho budoucí sexuální život. Ale statečně nedal nic najevo.

Pak jsem se složila. Brečela jsem jak malá holka a smrkala Paulovi do trika. Sam stál bezmocně nad námi, když jsem štkala, že to nechci, že nemůžu být upír. To bylo totiž to první, co mě napadlo. Přestala jsem být vlkodlakem, abych se mohla stát upírem? Sam mě přesvědčoval, že to není možné, ale já jsem už zažila tolik „nemožností“, že jsem jeho chlácholení nepodlehla. Nakonec jsem z nich vydupala slib, že to prostě nedovolí. Dokonce jsem to okamžitě dala i písemně. Něco jako nesouhlas s resuscitací po upírsku.

Ano, věděla jsem, že je to ode mne sobecké nechat tu Maniho samotného, věděla jsem, jak bych mu tím ublížila. Ale já bych se prostě nemohla stát upírem. Nejsem stavěná na to sát lidem krev nejen obrazně. Jistě, Cullenovi dokázali tyhle lidské hemoglobinové choutky překonat, ale já o svém sebeovládání vím své. Žádná čokoláda přede mnou nikdy nebyla v bezpečí. Museli by mě někam zavřít a já bych si stejně našla příležitost dostat se ven. A co pak? Nechat se ulovit smečkou? Mohla bych tohle Samovi, Paulovi a ostatním udělat?

Byl tu i druhý hlásek, který mi říkal, jak to ale můžu udělat Manimu. Jen při té představě jeho trápení mnou projela bolestná křeč. Slabošsky jsem si to odůvodnila tím, že Mani má svou rodinu, měl by naše dítě. Zvládl by to…nakonec. A pak tu taky byla Alice. Jak jsem dříve tu její téměř sobeckou zarputilost nesnášela, tak teď jsem za ni byla i vděčná. Ona by Manimu nedovolila, aby udělal nějakou hloupost. Měla k tomu své prostředky a já jsem věděla, že by je neváhala použít, stejně jako by neváhala použít Jaspera či Liz.

Pracně jsem se natáhla k oknu a pustila dovnitř trochu čerstvého kyslíku. Závan chladného vzduchu rozpohyboval závěs v rohu místnosti. Za ním se schovávalo lékařské  vybavení, které sem nechal dovézt Carlisle  pro můj císařský řez, který byl naplánován přesně za týden. Usmála jsem se, když jsem si vybavila, jak to tady vypadalo při sestrojování operačního stolu a zapojování všemožných hejblat a pípat. Sam a Paul samozřejmě chlapsky pohrdli návody, neboť to přece bylo pod jejich hrdost a manuální zručnost. Pak je sice vytáhli z odpadkového koše, ale stejně museli párkrát volat Carlislovi. A byly to rozhovory typu „Jaký vínový kabel? Tady žádný vínový kabel není! Jo, ty myslíš tenhle ČERVENÝ dráteček? Carlisle, do háje, nazývej věci pravými jmény!“. S Emily jsme se smály tak, jak nám to naše močové měchýře dovolovaly.

Ale když pak bylo všechno už sestrojeno, nechtělo se mi na to pořád dívat. Ta představa, jak na tom budu za týden ležet, v těle zapíchané jehly… brr. Tak jsem poprosila Emily, jestli by to něčím nezakryla. A ona přišla s tímhle závěsem modré barvy se spoustou infantilních žlutých kachniček. Byl totiž předtím určen do dětského pokoje. Z těch modrých vlnek mi občas už šplouchalo na maják a i přes velkou snahu spočítat kachny se mi to nedařilo. Bylo jich totiž kurevsky moc a já měla jen jedny nervy. A Paul se mnou počítat nechtěl, zbabělec.

Věděla jsem, že teď už neusn, a tak jsem se natáhla pro noťas. Postel pode mnou zaskřípěla a já vycítila, že někdo stojí přede dveřmi. To mě přišel zkontrolovat Sam. Dovnitř nešel, protože jsem všechny od sebe po tom svém výbuchu odehnala. I Paula jsem poslala za některou z těch jeho utěšitelek velice nevybíravými slovy. Nezasloužil si to, ale já jsem opravdu potřebovala být sama.

Uklidnila jsem Sama, že jsem v pořádku a jen nemůžu spát, a tak odešel. Neměl to lehký, dvě těhule v domě, to je horší než dvě nevybuchlé miny s citlivým detonátorem.

Podívala jsem se do zpráv na chatu. Esme nezklamala a poslala mi pár dalších návrhů na náš domeček. Z nudy jsem ho opravdu začala s její pomocí plánovat. Jak mi sama říkala, nebyl by pak problém během pár dnů ho postavit a vybavit. Opravdu jsem jí věřila, že by to s pomocí vrchní nákupčí Alice dokázala.

Mělo to jen jediný kaz. A to byla Esmeina záliba v oknech. Velkých oknech. No, spíš by se to dalo nazývat už úchylka na výkladní skříně. Když to nemělo dva metry čtvereční čistého skla, nebylo to pro ni okno. To pak používala výrazy jako světlík či větradlo do krypty. Jenže já se nehodlala předvádět před každou šmíráckou veverkou v lese a vydupala jsem si okna normální velikosti. A to Esme špatně nesla.

Alici jsem nakonec nechala volnou ruku k nákupům dětského oblečení. Až pozdě mi došlo, že jsem si měla investovat do nákupu akcií výrobců dětského prádla, protože teď určitě půjde jejich index brutálně nahoru.

Zaklapla jsem nakonec noťas s tím, že přece jen zkusím vklouznout do náruče Morfeovi, a natáhla se k nočnímu stolku. V polovici mého pohybu jsem ale uslyšela divný zvuk. Takové skřípavé lupnutí. Mezi stehny jsem ucítila vlhké teplo a podbřišek mi sevřela bolestná křeč.

A do prdele!

„Same!“

* * *

Alice

Moje vidiny byly vždycky pro mě samotnou zcela normální, to proto, že se mnou byly spjaté, co pamatuji. Pokaždé prostě jenom přišly, pak zase odešly, nic zvláštního, nic výjimečného. Samozřejmě, jestli byly víc příjemné nebo naopak méně, to záleželo na okolnostech. Každopádně, jen máloco mě dovedlo vystrašit tak moc, jako skutečnost, že se zvedla mlha…

Stalo se to už po druhé, a jestli mám být upřímná, i teď jsem cítila problémy. Už jednou jsem téměř přišla o Maniho, co bude teď?

Jak už jsem říkala, mlha se zvedla. A co víc, já viděla, docela ostře a zřetelně, Mlh- teda Winie v docela typické pozici pro rodičky. V polosedu-pololeže se držela křečovitě pod koleny, bradu tiskla vší silou k teď už docela objemnému hrudníčku a ještě objemnějšímu bříšku. Ve tváři se jí usadil škleb, nápadně podobný čínskému bohu srandy, a z čela se jí řinuly snad hektolitry potu. Pak se její maska změnila. Rozšklebená ústa se stáhla do úhledného kroužku – prodýchávala kontrakce.

SAKRA! Mlh- Winie rodí!!!

Tudy k Bosi

Tudy k Twilly

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!