17.01.2012 [22:45], Twilly, ze série Kdopak by se vlka bál... , komentováno 28×, zobrazeno 4857×

24. kapitola - Jak si upír představuje romantiku

Mani

„Jsi v pořádku, zlato?“ sledoval jsem její zděšení. Nebylo se čemu divit, Winie přece není TEN hysterický typ ženský, který vyvádí za každých okolností a vlastně u všeho, ale teď k tomu měla docela blízko. Takže se muselo něco stát!

Ukročila stranou a tím mi umožnila výhled na neskutečný jev.

„No do prdele! Oni jsou vážně šílení!“ vylítlo ze mě po shlédnutí vnitřku Cullenovic vily.

Ani nevím jak, a Winie mi sevřela dlaň tak křečovitě, až mi ji málem rozdrtila. Jo, oba jsme byli v šoku. A to v pořádném!

„Chceš tam jít?“ zeptala se najednou zrzka a tím mě jakž-takž vrátila do reality.

„A ty?“ vrátil jsem ji stejně inteligentně.

„Tihle šílenci mi nahánějí hrůzu…“ zašeptala, a ustrašeně se kolem sebe poobhlédla, jako kdyby na ni každou chvíli měl vybafnout nějaký bubák.

„Mně taky, a to jsem si myslel, že mě už za ta léta nemůžou ničím překvapit,“ přiznal jsem potupně. „No co, tak půjdeme? Nebo…“ Jo, je ze mě srab! Teď, když už je vlastně po všem – když už jsme si s Winie to své řekli, srdce mi buší a dlaně se mi začínají potit? Tak to ne!

„Vždyť je to vlastně celé k smíchu, nemyslíš?“ zeptal jsem opatrně a křečovitě jsem se na Winie usmál. Rozhodně jsem si připadal jako dokonalý pitomec. No uznejte, co se dá v téhle situaci… říct, aby to znělo nějak smysluplně? A proč, proboha, chci vůbec mluvit?!

Winie na mně chvíli nevěřícně civěla a já už začínal ve svých myšlenkách v nadávání na svou skromnou osobu přitvrzovat, a pak jí cukly koutky. Během chvíle se už smála, až měla problém popadnout dech.

„Kdyby ses tak viděl!“ vysoukala ze sebe mezi několika nutnými nádechy a utírala si smíchem uslzené oči.

Netrvalo dlouho a já se smál taky. Ten smích nás nakonec zbavil šoku a my jsme konečně mohli vejít.

„Panebože, to je ale příšernost!“ neodpustil jsem si komentář věnovaný přeslazenému zátiší se svíčkami. Winie se malinko uchechtla a obtančila kolem mě.

„Kam jdeš? Snad mě tu nechceš nechat… s tímhle?“ Nervózně jsem rozhodil ruce do prostoru a ani jsem se nepokoušel skrýt svoje zděšení nad tím, že mě tak nestydatě opouští.

„Srabe! Teď máš strach?“ Opět se zvonivě zasmála z prostoru Esmeiny kuchyně, do které mezitím zaplula. „Jsem hladová jako vlk,“ uchechtla se svému vtípku.

„Dáš si taky?“ Koukal jsem nevěřícně na její střapatou zrzavou hlavu, kterou vystrčila ze dveří kuchyně, a taky na její ruku s krajícem chleba. Mávala jím tak prudce, až jí málem slítnul na zem.

Zaměřil jsem pohled na jídlo a uvědomil jsem si, že vlastně po výkonu, který jsem dnes podal, umírám hlady.

„Srovnáme jim špajzku se zemí, co říkáš?“ Věřil jsem, že se mi povedlo nasadit ďábelský úsměv. A možná jo, ale Winie přepadl další záchvat smíchu, takže nakonec jsem si nebyl zase tak moc jistý.

* * *

Winie

„Jahodu, pane McBride?“ zeptala jsem se a lenivě k němu natáhla ruku s tím sladkým červeným plodem.  

„Šampaňské, slečno Goodmanová?“ zasmál se Mani a podával mi skleničku.

Miluju výměnný obchod v tomto podání! Mani si vzal jahodu z mých prstů a neopomněl o ně lehce zavadit zuby, protože dobře věděl, co to se mnou dělá. Pak na oplátku přiložil skleničku k mé puse.

„Alkohol pouze z rukou lékaře,“ pronesl naoko vážně a zapříčinil tak, že jsem vyprskla a šampus měla nejen v puse, ale i v nose. Tolik smíchu, co dneska, jsem si už dlouho neužila. To ovšem s největší pravděpodobností nebylo cílem těch, co všechno tohle spáchali…


Když jsem vešla do místnosti, byl to šok! Absolutní a nečekaný. Stála jsem ve dveřích a nebyla se schopná pohnout dál. Rozhlížela jsem se po tom, co „bylo“ ještě dnes ráno halou. A teď… Teď to bylo přímo doupě hodné úchylného romantika. Bylo to tak romantické a sladké, že jsem cítila, jak se mi demineralizuje zubní sklovina. Slyšela jsem, že Mani za mnou něco řekl, ale nevnímala jsem slova. Jen jsem udělala krok dopředu, aby mohl vstoupit a taky se kochat. A můžu s čistým svědomím prohlásit, že jeho reakce odpovídala té mojí. Podívali jsme se na sebe a chytli se za ruce. Ve dvou se přece jen lépe čelí krizi. Věděla jsem, že jsou upíří rychlí, ale sakra, kdy stihli tohle naplánovat a provést? Bylo tady snad všechno.  
Stříbrné svícny s červenými svíčkami, samozřejmě samozhášecímí – bezpečnost ctila Esme nade vše.
Růže. Červené i bílé. A bylo jich hodně. Opojně voněly, umně naaranžovány v broušených vázách, postavených na zemi i nábytku. Přemítala jsem, kolik zahradníků teď lká nad prázdnými květinovými záhony.  Balónky – ve tvaru srdce, jak jinak.  Ze skrytých repráčků se linula tichá hudba, asi smyčce. A nesmím opomenout lupeny růží rozházené po celé podlaze i po schodech do patra. Že bych neuhádla, kam ta „růžová“ cestička z rudých růži vede?! V hlavě mi začala blikat varovná kontrolka. Všechno mi to docvaklo. Ti kuplíři! Jejich snaha by mohla být jednoznačnější, jen kdyby uprostřed pokoje byla skupina roztleskávaček skandujících – Mani a Winie, hupsněte na to!
Měla jsem být šokovaná, měla jsem být naštvaná a plná chuti někoho roztrhnout. A možná bych i byla, kdyby nebylo naší „vodopádové chvilky“. Ta mě totiž zbavila přehnaného ostychu. Takhle mi ta jejich snaha přišla i roztomilá a hlavně směšná. A když jsem se podívala vedle na rozpačitou Maniho tvář, už jsem se nevydržela tvářit vážně. Mani se po chvilce přidal, a pak jsme se v těch růžových lupenech, které byly rozházeny všude po podlaze, váleli oba dva.  Když jsem doškytala, uvědomila jsem si, že my s Manim do této intimní a decentní atmosféry zapadáme asi jako anorektička na sraz  XXL. Já jen v umačkané košili a on v kalhotách. I když jemu to bez té košile až nebezpečně slušelo.

Potřebovala jsem vanu, a to nutně. Ale taky jsem měla děsný hlad. Přece jenom jsme za celé odpoledne spálili dost kalorií. A tak jsem se rozhodla, že tuhle položku si odškrtnu jako první, a zaplula do špajzu. K mému náletu se připojil i Mani. Spokojila bych se i s kusem chleba, ale pak jsem objevila v lednici ten poklad! Byla zde láhev vína, jehož kvalitu moje plebejské patro stejně nedokáže ocenit, protože dle draze vypadající viněty určitě pocházelo z Carlisleovy vinotéky. Něco voňavého bylo schováno pod stříbrným poklopem, a pak tu byl také chřest, ústřice, jahody…

A mě napadl ten nádherně dekadentní nápad – sníst si to ve vaně. A tak se i stalo…

Než jsme to všechno nanosili do koupelny, chvilku to trvalo. Cestička z lupení samozřejmě vedla do Maniho pokoje, který byl samozřejmě též lehce „upraven“, ale díkybohu z něho neudělali žádný harémový pokojík nebo erotické doupě. Jen jsem byla zvědavá, kdo bude to lupení uklízet a koho napadlo dát to i do postele? Ale ten šampus, co se chladil na nočním stolku, ten mě potěšil. Ještě nikdy jsem totiž neměla jahody s šampaňským!

* * *

„Co myslíš, kdo tohle vymyslel?“ Dostala jsem bublinky z nosu a mohla se tak tázat.

„Esme?“ Mani pokrčil rameny a natáhl se pro ústřici. Brrr, tak tohle jediný jsem do pusy nevzala, i když mě Mani lákal a říkal, jak moc je to dobrý. Ať si říká, co chce, ale tenhle slizkej sajrajt do pusy nevezmu – zlatej syrovej králík! I s těma chlupama. Raději jsem se natáhla po chřestu a omočila ho ve smetanové omáčce.

„No, Alice to určitě nebyla.“ Snažila jsem se znít neutrálně, ale jistý osten zatrpklosti tam musel být slyšet, protože se Maniho čelo nakrčilo.

„Winie…“ povzdechl si.

„Mani, řekněme si to upřímně, Alice mě nemá ráda. A tím to končí,“ skočila jsem mu do řeči. Asi pro něho nejsem dost dobrá. Třeba měla pro svého jediného žijícího příbuzného vybranou nějakou hezkou milou upírku, co já vím. A třeba by mu s ní bylo i líp… Ne, tyhle myšlenky si odpusť, Winie, nekaž si večer. Noc je přeci ještě mladá. Chtěla jsem Maniho myšlenky odklonit od Alice k příjemnějším tématům. A ten chřest v mé ruce se k tomu dokonale hodil. Promyšleným pohybem jsem ho vsunula mezi rty a začala sáním vychutnávat tu sladkou chuť. Maniho pohled na to reagoval okamžitým ztmavnutím a Mani sám reagoval asi tak o pět vteřin později…  

Ale pak si to tady vytře!

* * *

„AU!“ zažbrbala jsem, když jsem se konečně dostala do postele, z které jsem nejdříve musela omést to růžové smetí. Na něco tvrdého jsem totiž narazila. A Mani to nebyl… Knížka? Proč má Mani zastlanou v posteli knížku? Najednou se mi otevřela v ruce a něco z ni vypadlo. Nejdříve jsem nezkoumala, co to bylo, protože mě velice zaujala fotografie ve knížce. Otočila jsem stránku…a pak další a další. Nebeský stavitel? Schoulený zajíček? Postřelená laň? Sakra, kdo tomu dal ty názvy? Celá rudá jsem zaklapla onen výtisk Kámasútry a raději hledala, co to vypadlo. Kde to jen může být? Až na zemi jsem našla modrou tabletku nepřehlédnutelného tvaru.

Tak tohle je už moc! S Viagrou v ruce, Kámasútrou na posteli a nevěřícným výrazem na tváři mě našel Mani.

„Miláčku?“ Vypadal lehce znepokojeně.

Odhodila jsem ten modrý prášek.

„Já to tady našla!“ vyhrkla jsem v obraně.

Chvíli těkal pohledem z knížky na mě, ze mě na Viagru a pak se plácnul do čela. I mně to v ten okamžik došlo.

„Emmett!“ řekli jsme dvojhlasně a další smích na sebe nenechal dlouho čekat.
Emmett je fakt kůň, ale něco z té knížky by nebylo marné vyzkoušet, říkala jsem si, když se mě Mani OPĚT snažil přesvědčit, že život je prostě fajn…

A Viagru k tomu nepotřeboval.

* * *

Když jsem se vzbudila, Mani už v posteli nebyl. Ovšem nebyl ani v pokoji a ani v koupelně, jak jsem zjistila po chvilce. S povděkem jsem kvitovala, že se nikde ani nevyskytoval žádný nepořádek, jen ty růže stále omamně voněly a přípomínaly mi tak krásně prožitou noc. Zlatý Mani…

Pohledem na budík jsem zjistila, že je už půl jedné, a můj žaludek mi vyčítavě připomenul, že je čas na oběd.  Zezdola se ozval smích. Domácí jsou tady. A asi až dolů slyšela ta jejich upíří ušiska můj kručící žaludek. Ovšem vzhledem k jeho hlučnosti to nebylo nic neobvyklého.

Rychle jsem ze sebe udělala něco jako člověka a vydala se vstříc zvědavým pohledům, které se na mě upřely hned, jak jsem překročila práh. Všichni ztichli a připadala jsem si jako pod skenerem.

„Ahoj?“ pronesla jsem tázavě, protože jsem netušila, proč na mě tak zírají. No, netušila…bylo mi jasné, PROČ na mě zírají, ale co myslí, že vykoukají? Čekají snad, že jim řeknu skóre?
Edwardovi, který jako jediný stál ke mně bokem a koukal se z okna, zacukal koutek. Křenící se Emmett chtěl něco říct, ale ruka Rose mu zhatila plán pronést něco určitě strašně trapného. Teda pro mě. Musím vymyslet, jak mu oplatím tu Kámasútru!


* * *

Očima jsem vyhledala Maniho a ten jediný pohled na jeho úsměv mě dokázal vyvést z rozpaků, způsobených touhle situací.

„Dáš si kafe?“ Na mou otázku odpověděl pozvednutím ruky, v které již držel hrnek.
Tak si dám sama, no…

Nalila jsem si do kafe mléko a vyčkávavě hleděla na Esme, které se v kuchyni objevila hned vteřinku po mně a teď nenápadně leštila lednici. Ta se ovšem už nyní dala snadno zaměnit za zrcadlo. Koutkem oka na mě vrhala zvědavé pohledy, ale neříkala nic. Zatím… Rose vplula dovnitř a nenápadně se ptala Esme, nechce-li s něčím pomoci. Juls, která přišla jen o vteřinku později, začala obírat azalku na okně. Byly fakt nenápadné asi jako strie na Miss USA!

Jen Bella, která se přihnala jako poslední, si nebrala servítky. Rozjařená si sedla vedle mě a lehce do mě žduchla ramenem, takže jsem málem skončila na podlaze. Ta holka má teda páru!

„Tak co?“ ptala se tak nadšeně a s tak širokým úsměvem, že jsem se i já musela usmívat na celé kolo. Upírky konečně přestaly předstírat neodkladnou činnost vyžadující jejich přítomnost v místnosti a obklopily nás.

Ukázala jsem si na uši a kývla směrem k hale. Bella pochopila, že nechci, aby něco „pánové“ slyšeli a tentokrát jen bezhlasně ale o to výrazněji artikulovala: TAK CO? DOBRÝ?

Sice jsem byla rudá jako rajče, ale stejně jsem přitakala.

Radost holek byla nelíčená, když bezhlasně jásaly. Esme mě mateřsky pohladila po rameni. Juls se široce usmívala a Bella pokračovala v němém výslechu. TAK KOLIKRÁT? Její obočí vyletělo laškovně nahoru. Vykulila jsem na ní oči. Ona se fakt ptá, kolikrát jsme to dělali? Hm…a počítá se i to u vodopádu?

Bella tázavě zvedla jeden prst, pak druhý… To jsem už nevydržela a schovala rudý obličej do dlaní. Esme to takticky ukončila: „Dáš si oběd, Winie?“ a pohledem naznačila Belle, že výslechu je konec.

„Nech si chutnat, Winie,“ řekla Bella, když s Juls a Rose opouštěla místnost, „brzy si spolu zajedem do města na nákupy a trochu si popovídat.“

Takže detailnímu výslechu se přece jen nevyhnu…


* * *
Mani

„No co, tak jak?“ Emmettovi zářily oči jako lampičky a oslňoval mě bíle se skvoucím chlípným úsměvem. Na dva kroky se octnul u mě a já dostal takovou ránu do zad, že mě to hodilo dopředu.

„Co blbneš, vole?“ pokusil jsem se na něj hodit ten nejzuřivější pohled, jakého jsem byl ve své ještě zcela povznesené náladě schopen. „Vždyť vyklopím toho králíka, co jsem si pracně chytil!“

A opravdu, v břiše mi nebezpečně žbluňklo. Asi to nakonec nebyl tak dobrý nápad, zajít si na lov, když to vlastně téměř vůbec nedělám, ale když po tom krásným milování jsem dostal slinu… já prostě MUSEL!

„No ale bylo něco, ne?“ V Emmettových očích se zaleskl nefalšovaný strach. Těkavým pohledem sjížděl všechny přítomné, jednoho po druhém.

„Panebože, Emmette!“ zalapal po dechu nad indiskrétností svého syna Carlisle, „ty vážně nejsi normální!“ kroutil nad ním pořád hlavou.

„No co?“ rozhodil své obří paže kolem sebe, až to zahvízdlo. „Snad se můžu zeptat, jestli jsme ze sebe nedělali ty blbečky pro nic za nic…“

„Já se tě taky neptám na tvůj sexuální život s Rosalie, tak raději sklapni!“ Doufal jsem, že tohle ho umlčí… třeba jen dočasně.

„Děkuju za neoptání, ale nám dvěma se vede dobře,“ chvástal se spokojeně. „To spíš vy dva jste jako tabula rasa,“ vilně se zaculil.

„Emmette, o vás dvou to všichni vědí, protože nemáte zábrany a … my špunty do uší!“ napomenul jej Carlisle.

Jasper s Edwardem už víc nesnesli a přímo se ohýbali v pase. Není se čemu divit, vždyť koneckonců mně taky cukaly koutky.

Najednou je všechny smích přešel a jako na povel všichni koukli ke stropu. Možná pod vlivem stádovitého způsobu chování, jsem svůj zrak obrátil tím samým směrem.

„Co se děje?!“ Dal se do mě nefalšovaný strach, že se Winie něco stalo a já to neuslyším tak jasně jako všichni ti upíři.

„Nic, vzbudila se ti Růženka,“ osvětlil mi situaci Jasper ještě pořád s očima upřenýma vzhůru.

„Třeba bude vstřícnější než ty,“ přemýšlel Emmett nahlas, „…se asi zeptám jinde, když ty nechceš kápnout božskou…“ hlesl bezstarostně Emmett a okamžitě schytal tři šťouchance od kluků, zatímco se z mojí hrudi vydralo temné majetnické vrčení.

* * *

Winie

Po skvělém obědě, jak taky jinak, když ho vařila Esme, jsem se rozhodla, že zajedu do města. Potřebovala jsem konečně dořešit tu záležitost s bankou, i když jsem opravdu netušila, v čem je problém. Snad se mi jen budou snažit vecpat nějaký ten jejich produkt.

Mani mi dokonce půjčil toho svého drahouška a jen lehce znepokojeně podotkl, ať jedu opatrně. Samozřejmě jsem mu to odkývala a na rozloučenou mu dala pusu. Esme se na nás stále dívala rozzářeným šťastným pohledem, snad nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by tak zářil při pohledu na štěstí druhého.

Zaparkovala jsem před bankou a gratulovala si, že jsem porušila jen pět dopravních předpisů. Teda přibližně… Pravidlo pravé ruky se bere přece jen tak orientačně, ne?

Podívala jsem se do zpětného zrcátka a tam na mě vykouknul nečekaný obrázek. Já, se stále blaženým výrazem v obličeji. Dneska mi náladu asi jen tak něco nezkazí. Vešla jsem do banky a rozhlédla se kolem. Jen dvě přepážky a z toho jedna obsazená, tak jsem se automaticky vydala k té volné. Došla jsem až k ní a marně hledala v kabelce doklady.

Sakra, přece jsem je nemohla cestou ztratit!

Ani jsem nezvedla oči, pozdravila osobu za přepážkou a hrabošila dál. Vypadly mi klíče a já se pro ně sehnula.

„Stále stejná Winie…“ ztuhla jsem, když se ozval známý hlas. Hlas, který jsem si myslela, že už nikdy neuslyším!

Pomalu jsem se narovnala, abych se na vlastní oči přesvědčila, že to nejsou jen zvukové halucinace. Bohužel nebyly.

„Daghu?“

Tudy k Bosorce

Tudz k Twilly

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

28)  julie (27.10.2012 23:17)

Jo,tak tuhle romantiku ala mísa obložených chlebů nachystaných k vaně,to znám.Jenom si k tomu neberou víno,ale kafe(šampaňský musím dobře schovávat!)A knížku Prý relax!Ale kdoví,co se děje,když nejsme doma

27)  Niky (01.05.2012 23:46)

Perfektní kapitola, už mám křeče z toho smíchu
No a co ten konec? mnoo, čmuchám nějaké problémy...

26)  miamam (30.01.2012 10:13)

Já bych je přetrhla jak hady a každej konec hodila na druhý konec lesa, ať se slejzaj jak chtěj! Ti Culleni jsou fakt nemožný, to maj bejt dospělí??? Božínku Ani to skutečný soukromí jim nedopřejou. Z toho by jednomu fakt hráblo...
Ale zase kurňa - CO TEN KONEC???

25)  HMR (22.01.2012 11:55)

Ano, to jsou ty naprosto nereálné filmové situace, taky bych občas nejradši práskla něčím o zeď, občas i někým, ale je mi jasné, kdo by to potom musel uklidit a takové střepy v koberci jóóó, dokud se sekalo dřevo, to bylo jiný kafe... takový pěkný, velký... dubový špalek...

24)  Bosorka (22.01.2012 11:50)

Hani, to je tím, že by mi bylo jasné, kdo to lupení bude pak uklízet

23)  HMR (22.01.2012 10:27)

ehm, cože? kde se tam bere ten...
tleskám, děvčata, už jsem se bála, že ten rádoby romantický svinčík berete vážně... vždycky, když ve filmu vidím, jak někdo začíná drobit květ růže, vzala bych ho po makovici - sukovicí

22)  julie (21.01.2012 22:48)

Zvědavá celá rodina

21)  kytka (18.01.2012 21:27)

No, tomu tedy říkám konec! Daghu? To jsem ale zvědavá.
Kapitola luxusní. Winie má hlody. Moc jsem si to užívala a usmívala se. Sice mi na konci úsměv trochu zmrzl na rtech, ale jinak skvělý.

20)  Bosorka (18.01.2012 20:57)

v celé své dokonalosti...

19)  Twilly (18.01.2012 20:49)

jo, ale zatím se jenom míhla.. teprve teď se její "talent" rozbalí

18)  Bosorka (18.01.2012 20:43)

Fanny, Nossko - ona je to stará postava

17)  Kamci (18.01.2012 20:25)

krásný
ti upíři jsou ale zvědaví
jen ten konec

16)  Fanny (18.01.2012 19:57)

Bylo to tak romantické a sladké, že jsem cítila, jak se mi demineralizuje zubní sklovina. - U tohohle a anorektičky na srazu XXL jsem se teda válela smíchy

Ale kdo to na konci?

15)  semiska (18.01.2012 11:01)

Hrozí nebezpečí od Dagha nebo ne? Zvědavá Bella , no a Emmett nezklamal, jeho dárečky v posteli byly kouzelný. Skvělé ženy, naprosto...*fworks*

14)  Nosska (18.01.2012 09:53)

Zlatýho bludištáka pro Emmeta a kanystr benzinu na Bellu vzědavost bych čekala od kdekoho, ale od ní ne...
A co ten konec, zase nová postava, která zamíchá kartama???

13)  Twilly (18.01.2012 09:48)

Macku,nevěří se nám

12)  Empress (18.01.2012 09:47)

to skôr peklo zamrzne a ja začnem chodiť po rukách než sa z neho stane sympaťák

11)  monikola (18.01.2012 09:43)

sorry Bos ale tú poznámku si si mohla odpustiť..poprskala som si novú blúzku čiernym čajom

10)  Bosorka (18.01.2012 09:41)

Třeba se z Dagha vyklube milý a příjemný sympaťák

9)  Twilly (18.01.2012 09:37)

Nie, v tomto máš pravdu, Moni, nedáme... sme skazené a hnusné a... ale zatiaľ sa tam ešte NIČ nedeje

1 2   »