30.07.2011 [22:00], Twilly, ze série Kdopak by se vlka bál... , komentováno 41×, zobrazeno 6489×

 

Mani

Po jízdě v kolečkové sesli ve stylu „Rychle a zběsile“ jsem zrzku zaparkoval před mým bentley, který si spokojeně hověl na parkovišti v sekci pro zaměstnance.

Vykulila na mého miláčka oči a její prořízlá malinová pusa ustrnula v němém „o“. Hrudníkem mi projela otcovská vlna hrdosti a věnoval jsem automobilu nenápadný zamilovaný pohled, ze kterého mě probrala zrzčina velice tichá, ale neskutečně jízlivá poznámka na téma: „Platy lékařů, právníků a jiné pakáže…“

Prudce jsem se k ní otočil a dřív než jsem si to uvědomil, moje obočí překvapeně vylítlo o dvě čísla.

„Myslíte, že pakáž jako já si nezaslouží být dostatečně finančně ohodnocena?“ Neodpustil jsem si naštvaně rýpnutí a s docela velikou chutí sledoval, jak zrudla a okamžitě zmlkla.

Opravdu máš prořízlou pusu, když chceš, rajčátko! Pomyslel jsem si, ale taky mě to donutilo sebevědomě se usmát, když jsem viděl, že můj sarkasmus na ni platí též.

Ale na druhou stranu, budu si muset do budoucna zapamatovat, jaký jsi jízlivý přírodní úkaz a dávat si na tebe bacha, zrzko! Uvažoval jsem v duchu dál. A pak mi to došlo.

Do budoucna?! Proboha, do budoucna? Zarazil jsem se.

Otevřel jsem jí dveře a čekal, až se nasouká na přední sedadlo. Moc jí to nešlo. Překážela jí ta neforemná sádra na noze.

Když se jí to nakonec, po zamumlání několika ne právě spisovných, ale naštěstí opravdu tichých slovíček, podařilo, naložil jsem taky její batoh.

Pak už nám nestálo v cestě nic, co by překáželo nášemu cíli - navštívit jediný motel ve Forks.

Celé dvě minuty, které jsme strávili v autě pokojnou jízdou, jsem si nedokázal pomoci a co chvilku po ní pokukoval. Doufal jsem, že nenápadně. Něco mě k ní pořád poutalo a já to nedokázal definovat. Možná ta její malinová pusa. Možná to, že ona zmiňovaná pusa nezvykle mlčela. A možná to byl jen ten její zrychlený dech a vráska, která mohla být docela dobře způsobená jak bolestí, tak i starostmi, o kterých jsem neměl žádné tušení. Nevím. Vím jen, že jsem měl hroznou chuť udělat něco – prostě cokoliv, co by tu vrásku úplně z její tváře jednou a provždy vymazalo.

 

* * *

„Jsme na místě, slečno Daisy.“ Přerušil jsem její zadumání a lehce přibrzdil vůz tak, aby zastavil co nejblíže k budově s motelovou recepcí.

Upřela pohled na malý domek s blikajícím neonovým nápisem na střeše a tiše si povzdechla. Byla smutná a byl jsem si zcela jist, že se jí nechtělo…  co? O tom jsem neměl ani ponětí. Zatím. Zatím??? Nelíbilo se mi, co mi moje podvědomí pořád podsouvá!

„Pojďte, slečno Goodmanová, pomůžu Vám do recepce a pak s kufrem na pokoj,“ řekl jsem autoritativně a významně jsem kývnul hlavou k sádře dřív, než stihla protestovat.

Vůbec mě nepřekvapovalo, že nesnášela, když se jí snažil někdo pomoct. Byla prostě ten typ, co by si raději ukousl ruku v lokti, než by požádal o pomoc. Ale jako lékař jsem věděl, že ta noha ji moc bolí, a proto jsem neměl v úmyslu se s ní o mém lékařském rozhodnutí – zabezpečit jí co nejdřív klid na lůžku, byť motelovém – vůbec bavit.

Sledoval jsem, jak zcela jistě v duchu bojuje s nějakou další jízlivou poznámkou, ale nakonec si to rozmyslela. Jenom semkla rty do tenké přísné čárky, což jí mimochodem děsně neslušelo. Ten rozhihňaný výraz, který jsem měl možnost na chvilku na její tváři shlédnout, se k ní hodil mnohem víc.

Po evidentně důkladném zhodnocení svých možností, případných pro a proti a co já vím, čeho ještě, nakonec souhlasila.

Otevřel jsem dveře auta a chystal se vyjít ven a pomoci jí z auta, když mě zastavil její hlas:

„Doktore?“

Zaslechl jsem drobné zaváhání v jejím hlase.

„Ano, slečno Goodmanová?“  Opět jsem usedl a upřel jsem na ni svůj pohled.

„Říkejte mi, prosím, Winie…“ řekla prostě a její malinové rty se stydlivě usmály, zatímco se mi před očima objevila její malá ručka.

„Winie,“ vydechl jsem její jméno a přikývl. „Ale jen pokud mi budete říkat Mani.“

Moje tlapa vklouzla do její nastavené dlaně. Nebo spíš, ta její se úplně ztratila v té mé.

Ten dotek byl zvláštní. Na všech místech v dlani, kde se mě dotkla její kůže, jsem cítil nepatrné mravenčení. Jako bych byl pod slabounkým proudem, ale nepříjemný pocit to rozhodně nebyl.

„Můžeme?“ Vzpamatovala se první a její ruka rychle vyklouzla z mé dlaně.

„Ale ovšem,“ zamumlal jsem a honem pospíchal pomoct jí z auta.

* * *

Otevřel jsem dveře recepce a čekal, až Winie vstoupí. Trvalo to podstatně déle, když ji brzdila ta sádra, a taky se ještě trochu chmuřila. Snad kvůli té nabízené pomoci s kufry. Proto jsem raději ustoupil a nechal ji, ať si vybaví sama, co potřebuje.

Já jsem tady za pouhého nosiče kufrů, mě, si vážení, nevšímejte! Ušklíbl jsem se svým myšlenkám.

 

„Jeden pokoj, prosím.“ Motelovou místností se rozlehl její jasný hlas.

Líbilo se mi, jak byla věcná. Na to, aby si zajistila, co potřebovala, jí stačilo nezvykle málo energie. I když na druhé straně si ten slovní minimalismus dovedla vynahradit zase úplně jinak.

Usmál jsem se, když jsem si zpětně přemítal scénu v nemocnici. Držela se jako malý generál, který odmítá opustit první řadu. Připomínala mi svou razancí navztekanou Alice. Tedy, Alice byla spíš miláček, ovšem jen do té doby, dokud se jí neodporovalo. To se z mé sestřenky rázem stala minimálně dvanáctihlavá saň.

„Novomanželské apartmá?” Zaslechl jsem úlisný hlas pupkatého recepčního a v duchu počítal, kolik vteřin uběhne, než ho Winie slupne i se šlemi.

Jedna, dvě… nadechla se a její tělo ztuhlo vztekem.

„Cože?”

Ááá, ječák je zpátky, viď, rajčátko… Dalo mi moc velikou práci tvářit se jakoby nic.

„Má dokonce i vodní lůžko a kabelovou televizi,” pokračoval recepční se známkou jasných sebevražedných sklonů, o kterých zjevně neměl tušení. Přemýšlel jsem, jestli mi ho má být líto, nebo si užívat, jak mu to dá zrzečka sežrat. Jak dětinské, já vím, ale raději být v tomhle případě jen divák, nežli přímý účastník.

Pak mu Winie strčila před obličej levou ruku a vztyčila jeden prst. Svými zády mi zakrývala výhled, takže jsem neviděl, jestli je to ve stylu „spáchám na tobě atentát a nebudu se bát použít vlastní tělo jako zbraň“, nebo mu jen něco ukazuje.

„Vidíte snad prstýnek?!” zuřila, „ne, nevidíte! A víte proč? Protože nejsem vdaná! Ani nově, ani vůbec! Já chci normální pokoj, s normální postelí! Jednou postelí a prosila bych bez vody. Trpívám totiž mořskou nemocí...”

No, myslím, že záhada je vyřešena, asi tuším, který prst to byl. Stěží jsem potlačil touhu rozesmát se na plné kolo. Ale to by asi nebylo právě vhodné.

Recepční vypadal, jako když se mu nastěhuje tchýně do dvoupokojáku. Málem jsem přemýšlel, jestli mám v bentleym ještě tu náhradní brašnu s lékařským nádobíčkem, protože to vypadalo, že se každou chvíli skácí. Ale nakonec Winie přece ty klíče od pokoje podal. Pak moje navztekané rajčátko zavelelo na ústup.

Bitva je vyhraná, nepřítel rozdrcen. Ať žije Winie! Ať žije rajčátko!

 

Za dveřmi recepce Winie uvolnila svou tenzi a já měl chuť obejmout ta její náhle svěšená ramínka. Místo toho jsem ji prostě popadl do náruče a pokoušel se ignorovat fakt, že v příštích pěti vteřinách budu nejspíš pokousán vzteklou zrzkou.

Ale místo toho, abych byl tak citlivý a nabídl jí svou účast, jednoduše jsem zavelel:

„Tak a teď vás hezky odvedu do pokoje. Hned, jak tam budete, si lehnete, Winie, a nevystrčíte ani chlup. Rozumíte?“

Když na mě upřela své překvapené zeleno-šedé kukadla, málem jsem povolil.

„Dříve než na mě uhodíte tu svou, tak vězte, že lékaři se neodporuje!“

Překvapení rychle vystřídalo pobavení.

„To patrně ano, ale vy, Manueli, nejste můj lékař, tím je přeci Dr. Cullen, jestli se nepletu.“ Zrzečka vystrkovala drápky, kdykoliv bylo potřeba.

Zacukaly mi koutky a zmohl jsem se jenom na ubohé pubertální přetočení panenek. Místo další slovní přestřelky jsem ji postavil na zem, zlehka vzal za loket a napřáhl k ní dlaň.

„Klíč, prosím.“ Pravil jsem měkce, přesto důrazně.

„Umím odemykat!“ sykla.

„Jsem si jistý, že ano. Ale teď budu odemykat já a vaší úlohou, Winie, bude hezky dělat pacienta. A bez řečí.“ Významně jsem se na ni podíval.

Zašklebila se. Zakroutila hlavou, až jí poskakovaly ty zářivě rudé prstýnky vlasů v culíku a pak mi do dlaně vložila klíč.

„Tak, pane Hoke, slečna Daisy je zcela ve vašich rukou.“ Zakřenila se a oba jsme vyrazili na cestu na pokoj číslo šest.

* * *

Winie

Po odchodu z recepce na mě padla veškerá únava těch posledních dnů. Jako by mi na záda někdo hodil metrák písku.

Zatraceně, kde je ten pokoj? Kulhala jsem vstříc světlým zítřkům.

Musela jsem se opřít o zeď. Mani si toho musel všimnout, protože ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem se ocitla v jeho náručí!

Co si to ten chlap sakra dovoluje! Nadechovala jsem se k tomu, abych ho pěkně seřvala. Vím, že nejsem žádný věchýtek, a měla jsem strach, že mu rupne v kříži, upustí mě a já budu mít ještě naraženou prdel, ne?! Tak to si hezky vyhoď z hlavinky, milej zlatej!

„Doktore!” Vydolovala jsem ze sebe poslední zbytky energie a zavrčela jsem.

„Okamžitě mě pusťte, mám nohy a ten kousek prostě dojdu!”.

Ignoroval mě!

A tak jsem spustila jinou, ale můj proslov na téma mužská idiocie a rozbor jeho evidentní samčí nadřazenosti ho nechal naprosto klidným a kráčel dál, jako by ani nenesl 60 kilo naštvaný ženský.

Proslov mi vydržel až ke dveřím pokoje. Tam mě konečně složil na pevnou zem a vzápětí znovu naštval, když s výrazem naprostého neviňátka nastavil dlaň a sháněl se po klíči.

„Umím odemykat!“ prskala jsem.

Docela to ve mně to vřelo, když na mě spustil bandurskou a ještě k tomu chtěl i klíč od pokoje. Jsem snad nějaká holka povětrná, abych rozdávala klíče od mého pokoje na potkání?! Jen nadzvednout pokličku a fííí - pára bude všude kolem.

V noze mi najednou zase bolestivě zaškubalo, a tak jsem se u připomínky jeho lékařského božství jen ušklíbla a ty zatracený klíče jsem mu raději dala.

Ať si to otevírá sám, já padám na hubu! Království za spánek!

A pak jsem ji uviděla! Byla tak krásná a lákala mě kouzlem sta sirén. POSTEL! Ignorovala jsem vše okolo, po stěnách by klidně mohli pochodovat švábi o velikosti plechovky piva a tancovat kankán a já bych jim popřála pouze dobrou noc. Hypnotizovala jsem ji očima a nejednou jsem byla u ní. Nevěřícně jsem pohladila pokrývku a pak jsem s chutí vyměnila vertikální polohu za horizontální. Ani nevím, jak se mi do pokoje dostaly kufry, protože jsem usnula ještě za letu.

* * *

 

Mani

 

Byly tu tři možnosti. Buď našli planetu navštívili mimozemšťané a zrzku přepli do jiného programu. Nebo tu byla možnost, že jsem to s tou doktorskou autoritou docela přehnal. Třetí možnost byla asi nejpravděpodobnější. Winie jednoduše padla do tý postele bez reptání únavou.

No, možná tak trochu protestovala, když jsem ji na posledních patnáct metrů vzal do náruče. Tak dobře, protestovala víc než trochu… Protestovala hodně, ale to se nakonec jako mávnutím kouzelného proutku změnilo ve chvíli, když jsem i s nákladem v náručí otevřel dveře pokoje a my jsme spatřili postel.

Postavil jsem ji přímo k tomu čtyřhrannému zázraku a zamumlal něco o kufrech. Myslím, že mě už tehdy moc nevnímala. Pravděpodobně bych neměl šanci upoutat její pozornost, i kdybych tady pobíhal nahatý. Ona tu postel hypnotizovala přímo s vášní v očích.

Vzal jsem ze svého auta všechny její věci a spěchal k jejímu pokoji.

Už ležela v posteli. Na bílém polštáři měla rozhozené zrzavé pramínky jako svatozář. Jedna její ruka spočívala v ostrém úhlu nad hlavou a druhá se nejspíš ukrývala pod tenkou přikrývkou. Hlavu měla nakloněnou na stranu, i když ležela na zádech, a ty malinové rty měla lehce pootevřeny. Usnula. Zatím jen povrchně, to dokazovaly i nepatrné záškuby pod víčky, ale dech už měl tu spánkovou zpomalující frekvenci.

Nemohl jsem odjet. Ne teď. Ne bez jediného slovíčka.

Rozhlédl jsem se po pokoji a spokojeně mlasknul, když jsem spatřil staré květované křeslo. Usadil jsem se v něm a jednoduše jsem se na Winie díval. Bylo mi dobře. Jako bych vzal sedativa  nebo požádal Jazze o zklidnění. A pak, zrzečka promluvila:

„Doughu…“

Na chvíli jsem úplně zmrzl. Netoužil jsem po tom, být svědkem nějakých příliš osobních snů. Zatroubil jsem na ústup a potichu vstával z křesla, zatímco se Winie rozhodla mluvit dál…

„Ty hnusnej hajzle!“ vyštěkla hněvivě a mně spadl kámen ze srdce. Tvář mi proťal spokojený škleb.

Takže rajčátko podniká křižácké výpravy i ve snech? Dobrá, tak tedy do boje, zrzečko!

 

 

Tudy k Twilly

Tudy k Bosorce

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3   »

1 2 3   »

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!