16.10.2011 [21:15], Twilly, ze série Kdopak by se vlka bál... , komentováno 38×, zobrazeno 4605×

Winie

„Už jdou!“ ozval se z lesa hlas některého z Cullenů. A je to tady. Podívala jsem se na Maniho ještě lidskýma očima a snažila se dát do svého pohledu všechno, co jsem mu pak chtěla říci slovy. Pokud mi dá tu příležitost. Snad budeme mít ještě čas.

Pak, už přeměněná, jsem zaujala své předem určené místo.

Když se vyřítili z lesa, bylo to neskutečné! Jako zubatá lavina, která chce smést vše z cesty. Zabít vše živé.

Ale od toho jsme tu byli my. Abychom je zastavili!

Opravdu jsem trpěla, když jsem nemohla zasáhnout. Když Jared dostal ránu, která ho odhodila až na strom, jen hlas Paula, který mi domlouval, abych neblbla, mi zabránil vyrazit mu na pomoc. Tak jsem jen dle rozkazu „přeposlala“ zprávu Jacobovi.

Když bylo jasné, že novorození jsou tu všichni, vyřítili se z lesa do té doby ukrytí naši spřátelení upírci. Společně je sevřeli do kleští. Ze skřípotu trhaných upířích těl mě rozbolely zuby. Kolem mě proletěla ruka. Pak druhá. Snad je pak najdeme.

Na mýtině zaplál oheň a jeho žár stravoval torza upírských těl.

Když kolem mě proběhl ten upír, neváhala jsem. Musela jsem za ním. Tělo nadopované adrenalinem to bralo jako hozenou rukavici. Nemohla jsem ho nechat utéct. Viděla jsem Maniho snahu ho zachytit, ale díkybohu skončil v pořádku v křoví a já doufala, že tam zůstane i nadále. Tohle nebyl jeho boj.

Toho nomáda jsem dohonila na mýtině o kousek dál. Konečně se zachoval jako chlap a zaujal něco jako bojovou pozici. Když si myslí, že mu to pomůže…

První výpad mi nevyšel právě dobře, ale než jsem se mohla otočit a dokončit to, najednou se k mému protivníkovi řítil Mani.

Do prdele! zařvala jsem v duchu a mohla jen sledovat, jak po střetnutí dvou těl leží to Maniho na zemi…

Zoufale jsem zavyla a vrhla se mu na pomoc. Tentokrát jsem neminula a hlava toho bastarda letěla vzduchem.

A máš to, hajzle, mého chlapa nikdo mlátit nebude!

Mani byl v bezvědomí. Slyšela jsem, jak namáhavě dýchá. Zařvala jsem v hlavě na vlky, ať seženou pomoc.

Chtěla jsem se proměnit a pomoct mu, když vtom jsem uslyšela zavrčení. Otočila jsem se a stál tam další upír. Poznala jsem ho - byl to ten kápo z tábora! Nomád, který už nesmí utéct, jak řekl Sam.

Přikrčila jsem se nad Maniho tělem, rozhodnutá ho bránit do poslední kapky krve. A strašně jsem se bála. Slyšela jsem, jak Mani dýchá hůř a hůř, v hrudi mu bublalo a mně bylo jasné, že ta tekutina je krev. Zatraceně, kde jste kdo?!

„Už jdeme!“ ozval se Sam a prolétl kolem mě s Jaredem v závěsu, „Je náš!“

Už jsem neváhala a přeměnila se. Bylo mi jedno, že jsem nahatá a že se to kolem hemží upíry… teda těmi nepřátelskými, nejen Cullenovci. Musela jsem být u Maniho!

Byl stále v bezvědomí a jeho stav se nelepšil. Proč mu ta jeho upírská stránka, sakra, nepomůže? Proč ho nevyléčí? Bublání v jeho hrudi se zhoršilo a v koutku úst se mu s každým výdechem objevila krvavá bublinka. Jeho srdce tak namáhavě tlouklo…

„Mani,“ zašeptala jsem vyděšeně. Nevěděla jsem, co dělat. Váhavě jsem k němu natáhla ruku, pohladila ho po tváři a setřela tu krvavou kapku. Nechtěla jsem mu ublížit nešikovným pohybem ještě více.

„Mani!“ zkusila jsem to hlasitěji, i když mi bylo jasné, že to nepomůže. Objevila se další krev. Byla jsem bezmocná, zatímco jeho srdce tlouklo pomaleji a pomaleji…

„Mani?!“ ozval se další hlas a kolem mě prosvištěla Juls. Naklonila se nad něj a já zavrčela. Zcela automaticky. On je můj!

A najednou bylo ticho… jeho srdce už nebylo slyšet!

„MANI!“ zakřičely jsme obě naráz.

* * *

 

Mani

Najednou jsem měl pocit, že mi na plících sedí minimálně celá obrovská vlčí smečka. Nešlo se nadechnout a taky jsem neměl tu sílu otevřít víčka. Tápal jsem ve tmě a doufal, že bolest ze srážky s tím nomádem odezní sama.

Ještě než mě pohltila černočerná tma, měl jsem pocit, jako bych měl u svého těla něco teplého. To něco přímo žhnulo na mé kůži. Netuším, jestli nad námi někdo bdí, ale rozhodně jsem si to pojistil malou modlitbou, ať je to horký něco moje Winie. Moje milované Rajčátko. A ať je v pořádku!

* * *

Juls

„MANI!“ zakřičely jsme obě naráz.

Ta malá zrzavá potvora mě pěkně štvala. Mani jí kryje ten její zrzavý zadek a ona si tu bude ještě vyskakovat? Měla jsem chuť utrhnout té malé zrzce hlavu!

„Dej mi pokoj, a jestli chceš, aby žil, tak mě k němu okamžitě pusť!“ Nehodlala jsem čekat, až mě poslechne, a chystala jsem se ji od Maniho odstrčit. Zavrčela na mě, tak já na ni taky! A pak jsem si uvědomila, jak moc je naše konání dětinské. Tohle mu přece nepomůže!

„Ukaž!“ Hrubě jsem ji odsunula a klekla jsem si k Maniho tělu sama. Můj mozek pořád nemohl uvěřit, že Mani už není… ne, tohle nedopustím! křiklo na mě moje podvědomí. Od doby, kdy jsem tehdy na univerzitě v Kanadě poprvé použila svůj dar na člověku, jsem ho mockrát nepoužívala. Snad jenom když jsem byla v procesu výcviku, ale to jsme nezkoušeli na lidech, jen na zvířatech. Moje vzpomínky pozvolna zapluly k mému učiteli, Aurelovi. Vím přesně, co by teď po mně chtěl. Vyžadoval by naprostou koncentraci.

Nádech, výdech, nádech, výdech…

Vzala jsem jeho ruku do své a přitiskla jsem si ji na prsa. Nespouštěla jsem pohled z jeho až příliš pokojné tváře. Musím se pokusit, MUSÍM! Můj strach se kolem mě doslova vznášel.

„Co si myslíš, že děláš?! Vypadni od něj!“ zařvala na mě Winie, když se trochu vzpamatovala, a snažila se mě od něj odstrčit. Marně. Byla jsem jako kámen. Kámen, co se bojí své neschopnosti.

„Zmlkni a nech mě pracovat!“ Teď bylo nejdůležitější se koncentrovat, než bude pozdě.

„Je… MRTVÝ! Kvůli mně…“ mlela nepřítomně, zatímco prázdný pohled upírala kamsi do daleka.

„Možná…“ mluvila jsem víc sama k sobě, než k ní.

„Možná? Je mrtvý, proboha, nebije mu srdce! Nedýchá! Co chceš ještě víc?! Jeho pitevní zprávu?“

Jo, to vím taky, ty chytrá, že není právě ve formě!

Měla jsem pocit, že mi někdo sevřel plíce do svěráku.

„Musím se pokusit…“ mumlala jsem a snažila se nevnímat její třas, který nevěštil nic dobrého.

Druhou ruku, tu, co jsem měla doteď volnou, jsem položila na jeho hruď. Prsty se mi třásly jako ještě nikdy.

„Co to sakra…“ spustila Winie.

„Buď už, proboha, konečně zticha! Už dávno jsem nepoužila svůj dar, tak mě laskavě neruš!“ Nedokázala jsem potlačit nervozitu a okatě ignorovala Winiin vyjevený obličej, který mi málem nacpala pod nos.

„Jaký?“ ptala se.

„Teď ne!“ okřikla jsem ji a soustředila jsem se, jako ještě nikdy.

Zrzka se přesunula hned vedle mě. Zdálo se, že se konečně jakž-takž uklidnila, a tak mě nerušila zbytečným hlukem. Stejně jsem měla nervy napjaté k prasknutí.

„Prosím, zachraň ho…“ zašeptala mi do zad. Něco mě přinutilo ohlédnout se  a podívat se jí do očí. Byla tak strašně statečná, ano, přišla mi v té chvíli moc statečná, že bojuje o svou lásku a nenechá to jen tak plavat, jak bych to možná na jejím místě udělala já. I když jsme nebyly zrovna přítelkyně, věděla jsem, že se budu snažit uskutečnit její žádost taky kvůli ní  a ne jen ze sobeckých důvodů. Jednoduše jsem si nemohla připustit, že Mani by…

„On neumře… ZATÍM!“ ubezpečila jsem ji a mezi námi proběhlo kratičké porozumění.

Pak už jsem se soustředila na to, abych svůj slib splnila.

* * *

Mani

Propadal jsem se do bezedné černé propasti. Bylo mi z toho trochu šoufl, ale po pár metrech pádu do nikam jsem měl pocit, že bych měl NĚCO udělat. Chtěl jsem se něčeho chytit, ale ruce mě neposlouchaly. Uvědomil jsem si, že neslyším žádný zvuk, a v té chvíli mě napadlo, že možná, když mě někdo uslyší, tak mě spíš najdou, ale nedařilo se mi otevřít ústa. Najednou jsem přestal padat. O nic jsem se nepraštil, nikam to se mnou nefláklo… Jenom jsem měl pocit, že si jen tak levituji bůhvíjak vysoko nad pevnou zemí. Kolem mě byla pořád ta neprostupná čerň. Najednou jsem se začal pohybovat. Černá byla všude a já měl pocit, že stoupám, ale protože jsem nic neviděl, ztratil jsem smysl pro orientaci. Klidné mě to něco mohlo táhnout třeba dolů. Třeštil jsem oči kolem sebe a snažil se cokoliv zahlédnout a najednou jsem měl pocit, že opravdu ta tma není tak černá, jak se původně zdálo… jakoby se smrákalo, nebo naopak rozednívalo… tma ustupovala jakémusi zvláštnímu svitu, který jako by neměl zdroj. Po chvíli už kolem nebylo šero, ale pořád více bílého světla. Měnilo se to z vteřiny na vteřinu, až se prostředí kolem mě změnilo v bílou zář. V uších mi začalo hučet a já dostal najednou iracionální strach, že celý vybouchnu. Těsně před tím, než se to mělo stát, mě oslepil jakýsi záblesk…

***

Winie

Nemohla jsem tomu uvěřit! Nevím, jak to udělala, ale Maniho srdce se ozvalo. Sice tlouklo nezdravě pomalu, ale tlouklo. Držela jsem ho za ruku a nevnímala, jak se prostor kolem nás začíná plnit přihlížejícími diváky. Někdo mě zabalil do deky, ovšem mně to bylo jedno. Já jen klečela vedle Maniho těla a pozorovala Carlislea, který ho v rychlosti vyšetřoval. Najednou se jeho víčka zachvěla a on otevřel oči. Díval se na mě a chtěl něco říct. Raději jsem mu položila ukazováček na rty, aby nemluvil a nenamáhal tak zcela jistě zraněné plíce.

„Pšššt, nemluv…až pak….budu u tebe, slibuji!“ zaskřehotala jsem, jak jen mi to moje sevřené hrdlo dovolilo. Usmál se – teda pokusil se o úsměv – a zase omdlel.

Když Carlisle uviděl můj vyděšený pohled, uklidnil mě. „To je v pořádku, Winie, bude to dobré.“ Měl profesionální výraz doktora, takže jsem nevěděla, jestli mu můžu věřit. A tak jsem naslouchala jeho srdci, jeho tlukot mě uklidňoval. Byl pravidelný a sílil.

„Musíme ho odnést!“ pronesl Carlisle a poslal někoho pro nosítka.

A pak jsem se zhroutila! Prostě z ničeho nic… Nebyla jsem schopna myslet, mluvit….. Držela jsem Maniho ruku, jako by to bylo to jediné, co mě může udržet při zdravém rozumu. Nechala bych si tu svoji radši utrhnout, než bych pustila jeho dlaň!

„Winie! Winie!“ někdo se pokoušel vzbudit moji pozornost. Zaostřila jsem před sebe a spatřila Edwardův obličej. Nech mě být…

„Winie, musíš ho pustit!“ vysvětloval mi důrazně.

Já ho ale nemůžu pustit! Vytřeštila jsem na Edwarda oči, nechápala jsem, co to po mně  vlastně chce.

„Musíme ho odnést a ošetřit!“

Podívala jsem se na naše spojené ruce. Ale on nemůže jít ode mě, já mu to slíbila!

„Půjdeš s ním, já ti to slibuji!“ Edward na potvrzení svých slov pokýval hlavou. Chtěla jsem pustit Maniho ruku, ale tělo sabotovalo mou snahu. Edward mi pomalu začal odtahovat prst za prstem a najednou byla moje ruka prázdná.

Dala se do mě zima. Zničeně jsem sledovala, jak nosítka s Manim mizí mezi stromy. Chtěla jsem se zvednout a běžet za nimi, ale nešlo to.

Najednou jsem se ocitla ve vzduchu. Byl to Edward, který mě držel v náručí a povzbudivě na mě mrknul.

„Slíbil jsem ti, že budeš s ním!“ řekl a dal se do běhu.

* * *

Juls

Kdyby nebylo Conora, asi se zhroutím. Mani byl potlučený až hrůza, přesto, že se mi ho nějakým záhadným způsobem podařilo přivést mezi živé. Netušila jsem, jestli to jde i s částečnými upíry, já vlastně svůj dar nepoužívala ani jako lékařka. Chtěla jsem opravdu léčit všemi dostupnými prostředky a ne takhle.

Conorova ruka mně starostlivě sjížděla po páteři nahoru a dolů. Bylo to tak uklidňující… a umocňované pravidelným tlukotem Maniho srdce. Stejně jsem nebyla schopná Maniho prohlídnout. Udělal to Carlisle a docela ochotně. A taky obratně. Jeho profesionalita mě snad nikdy nepřestane udivovat. Jako odborník je nepřekonatelný. Doktor ve mně nad ním slintá blahem. Jako civilista mu hodně dlužím, za záchranu Maniho, mého nejlepšího přítele. Nedovedu jsi ani představit, že by nebyl. Těch několik málo vteřin zástavy mi přišlo jako dlouhé staletí…

„Musíme ho odnést!“ Carlislův hlas byl pevný a prostý všech zbytečných emocí, které k vyšetření nejsou potřeba. Ale docela svou laskavost z tváře nikdy nesmazal. To ho dělalo výjimečným.

Sledovala jsem, jak tu malou zrzečku nedovedou od Maniho oddělit. Byla zcela jasně v šoku, ale Maniho se držela jako klíště. Oči měla jak dva talíře a ve tváři  vepsanou hrůzu. Děsila se toho, že ho mohla před malou chvílí ztratit. Ne, pořád jsem ji neměla ráda, ale když už měl být Mani s někým šťastný, lepší než ta jeho Winie se už nenajde. Tím jsem si byla naprosto jistá!

Carlisle zařídil, že pro Maniho přinesli nosítka, protože se bál, že když ho někdo z nás ponese, mohlo by mu to přitížit. Naložil bezvládné tělo, kterému ale pořád dominoval slabý tlukot srdce, a po tom, co zrzku od Maniho odtrhli málem násilím, spěchal do Cullenovského sídla i s pacientem.

Dívala jsem se na Winie jako na spolutrpitele. Nedovedla jsem s ní nesympatizovat, když jí před očima mizelo Maniho tělo, přestože jsem věděla, že se jedná jenom o nutnost. Byla jsem tak rozhozená, že jsem Winie začala brát jako součást rodiny, zraněné a vystrašené rodiny, doktor ve mně se někam odplížil a nevystrčil nos. Edward byl pořád u Winie. Snažil se ji uklidnit, ale moc mu to nešlo. Myslím, že jí sliboval, že ji dostane zase k Manimu. Pak si ji naložil do náruče a nahou, zabalenou jenom do deky, která odněkud přilítla, ji odnášel stejným směrem, jako šel před tím Carlisle i s nosítky.

* * *

Winie

EDWARDÉÉÉ! zavřeštěla jsem v duchu. Řekni jim, že  nic nechci!

Nechtěla jsem nic k jídlu, pití, nechtěla jsem jiné oblečení… Kdo by to byl řekl, že jsou ty upírky tak úporně laskavé! Tou laskavostí by dokázaly umořit i vlkodlaka. Snad je Edward udrží ode mě konečně dál.

Byla jsem už druhý den v domě plném upírů… a bylo mi to jedno! Hlavně, že jsem tu mohla být s Manim. Dokonce se mi už ani nelepil jazyk na patro z toho sladkého čmuchu!

Když mě sem Edward donesl, byla jsem totálně mimo. Když mě něco píchlo do ruky, zmateně jsem pozorovala injekční stříkačku zabodnutou v mé paži a nevěřícně jsem přemítala, kdeže se tam jenom vzala.

„Teď budeš spát!“ uslyšela jsem ještě Edwardův smíchem podbarvený hlas…

Když jsem se vzbudila, ležela jsem na gauči a Mani spal na lůžku u okna. Díky, Edwarde!

„Slíbil jsem ti to,“ ozvalo se ode dveří.

„Je…“ snažila jsem se zeptat, jak na tom Mani je, ale hlas mě zradil.

„Ano, je v pořádku! Jen musí odpočívat. A taky by neměl moc mluvit!“ dodal vážně.

„Jeho plíce na tom vůbec nebyly dobře…“ Vráska, která se mu objevila na čele,  prozrazovala, jak vážný Maniho stav byl. A tys to klidně prospala, náno nezodpovědná!

„Neměla jsi na výběr!“ skočil mi do mého sebemrskačství Edward, „to, co jsem ti píchnul, by složilo i slona, natož vlkodlaka.“ Snažil se být vtipný.

„Byla jsi v šoku, musel jsem ti to dát!“ vyhrkl, když jsem na něj vztekle vykulila oči, a chtěl strategicky opustit místnost. Uvědomila jsem si, že nevím, co je s ostatními. Jsou všichni v pořádku?

„Neboj, všichni jsou až na pár modřin a škrábanců v pořádku. A ten nomád se už nikdy nevrátí!“ uklidnil mě a odešel.

Během doby, co jsem byla v limbu, mě kdosi umyl a převlékl a já jen doufala, že to nebyl právě Edward. Na sobě jsem měla cosi, co se tvářilo jako tepláková souprava. Ovšem většinou v tomto typu oblečení pózují modelky na fotkách a k přírodě mají nejblíže, když procházejí kolem kytky v květináči.  Snad jim to nebudu muset zaplatit, protože na tom by mi rupla existence! zadoufala jsem, když jsem spatřila značku výrobce.

Uvelebila jsem se vedle Maniho postele jako kvočna a hlídala jeho spánek. A odmítala vše, co mi bylo nabízeno. Položila jsem si hlavu na postel a čekala. Čekala jsem, až se probudí, a vrčela na každýho, kdo na mě promluvil….

* * *

Mani

Něco mě tlačilo do pravého boku a špatně se mi dýchalo, ale bolest už nebyla tak hrozná jako tehdy v lese. Vzpomínka na les přinesla okamžitou starost o Winie. Vždyť já ani nevím, jestli je v pořádku! Najednou mi v uších zaznělo její vytí a já si ani zaboha nemohl vzpomenout, jestli se mi to jenom zdálo, anebo to bylo doopravdy.

Zkusil jsem se pohnout a to něco, co mě tlačilo, okamžitě zmizelo. Před očima se mi objevil rozespalý Winiin obličej.

„Jak… jak se cítíš, mil….Mani? zeptala se nejistě a mě to, jak mě právě málem oslovila, vyneslo do výšin.

„Je mi skvěle,“ zachraptěl jsem, „když tě vidím, rajčátko, a ještě k tomu všemu celou, bez jediného škrábance, tak už dobře… miláčku.“

Usmála se na mě tak, že by to snad vytrhlo i srdce z těla, a pak se zarděla. Opatrně mi přejela bříšky prstů po obličeji a svou výzkumnou stezku ukončila u mých rtů.

„Mluvíš nesmysly, krásný nesmysly a mně se to poslouchá víc než dobře, ale já raději zavolám Carlislea, ano?“ V jejích očích bylo to, co jsem po celou dobu hledal. Láska. A patřila celá mně. Malinko jsem jí přikývl a jí to vykouzlilo další neuvěřitelný úsměv na tváři. Pak, dřív než Carlislea opravdu zavolala, se sklonila úplně až k mému obličeji a věnovala mi kratičký polibek.

Tudy k Bosorce

Tudy k Twilly

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

1 2   »

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!