Sekce

Galerie

/gallery/Love.jpg

Staré rány

Co bylo mezi Charliem a Esmé?

Z čeho má Bella strach?

Březen 1986, Patten

Zvykl jsem si. Zvykl jsem si na každodenní rutinu. Začínal jsem si připadat jako stroj. Ona jediná mi pomáhala zachovávat zdravý rozum. Ráno vstát a jít do práce. Stavit se v kavárně u Esmé a prohodit s ní pár slov.

Miloval jsem, jak se na mě usmívá, když mi nalévá kávu. Jenom několika slovy a pár pohledy dokázala, abych si připadal v tu chvíli neuvěřitelně důležitý. Přál jsem si, aby to tak bylo i doma. Aby na mě čekala, když přicházím, vařila mi jídlo. Staral bych se o ni. Ale ona mi nikdy neměla patřit. Tušil jsem, že má manžela. Nosila na ruce prstýnek. A i kdyby byla sama, moje šance by byly minimální. Zařadil bych se jen na konec neuvěřitelně dlouhé řady, protože jsem nebyl sám, kdo to té restaurace chodil jen kvůli ní.

„Ahoj Charlie, jako vždycky?“ Přitančila ke mně s konví kávy a obdařila mě jedním ze svých širokých úsměvů. Ani nepočkala na odpověď a vzala z police bílý porcelánový hrnek. Naplnila ho teplou, hnědou tekutinou.

„Vdolek taky?“ Znovu mi ho podala takřka hned. Líbilo se mi, jak brzy se naučila mé zvyky.

„Děkuji Esmé.“ Srkal jsem kávu a pozoroval ji. Na rozdíl od své kolegyně vypadala, že ji její práce baví. Přestože jsem v jejím pohledu čas od času zahlédl bolest a smutek. To byly dny, kdy jsem toužil se jí dotknout. Pohladit ji po tváři, zjistit, co se skrývá za jejím trápením. Pomoct jí.

„Všiml sis, že už rozkvetly sněženky?“ Zeptala se mě najednou naprosto nepochopitelně. Dívala se přitom z velkého okna, kde ale byla jen asfaltová silnice s nánosy zčernalého, špinavého sněhu. V tónu jejího hlasu jsem zaslechl takřka dětskou radost. Dovedl jsem si ji představit, jak se hodiny kochá bílými kvítky.

„Máš ráda sněženky?“ Hned mě napadlo, že bych jí je někdy mohl přinést. Jen tak. Pro radost. Pro její úsměv. Pro jiskřičky v jejích očích.

Kývla a dala do kávovaru vařit další várku kafe. „Ale tulipány se mu líbí víc. Jsou barevné. Svět je dost šedý, nemyslíš?“ Vyhrnula pracovní zástěru a mně se naskytl pohled na neuvěřitelně barevnou sukni. Mohly na ní být snad všechny barvy. Vypadala, jako kdyby ji někdo protáhl duhou. Rychle zástěru zase stáhla a začervenala se.

„Nevím, proč ti to ukazuju.“

„Mně to nevadí,“ vyhrkl jsem možná až příliš rychle. Bylo mi jasné, co se stalo. Zamiloval jsem se.

Zasmála se tichým zvonivým smíchem a odtančila pryč. Potěšit dalšího zákazníka.

 

Říjen 2006 Seattle

Bella

„Už přijeli.“ Pokynul Jake hlavou k svítícím oknům sousedního domu. Přes žaluzie jsme ale nic neviděli. Nebudu moct zavolat Sam, jak vypadá. Taková škoda. Napadlo mě a musela jsem se hodně snažit, abych se nerozesmála.

„Neříkej, že už jsi stejně zvědavý jako, je Sam.“

„Nikdy nevíš, kdo se ti nastěhuje do sousedství. Co kdyby to byl třeba masový vrah?“ Začal si pískat melodii z Psycha. To byl prostě můj bráška. Zbožňovala jsem jeho šílené nápady.

„Moc se díváš na filmy.“ Rozesmála jsem se. „Už s tebou nebudu chodit do kina.“

„Jen se mi směj, ale uvidíš, kdo z nás bude mít pravdu.“ Řekl skoro vážně, ale jiskřičky v jeho očích mi ukazovaly, co si o tom všem myslí.

Milovala jsem jeho vtípky a smysl pro humor. Kdyby to nebyl můj brácha, určitě bych ho chtěla mít jako kluka. S ním se nikdy nikdo nenudil.

„Táta vaří!“ Vykřikl a nasál nosem vůni, která vycházela z našeho domu.

„Jacobe, neříkej, že máš zase hlad.“ Snažila jsem se tvářit zděšeně. Poslední dobou nedělal nic jiného, než že se cpal. „Jednoho dne spolkneš i ledničku.“

„Bla, bla, bla.“ Odsekl mi. „Ahoj, tati!“ Musel zvýšit hlas, aby překřičel sportovního komentátora. „Kdo hraje?“ Očima zamrzl na obrazovce. „Co vaříš?“

Někdy mě opravdu překvapovalo, že jsme s Jacobem sourozenci. V hodně věcech jsme si sice byli podobní, ale láska ke sportu mezi to nepatřila. Na střední škole býval hvězdou fotbalového týmu a mě se báli i pustit do tělocvičny, abych něco nerozbila nebo někoho nezmrzačila.

Z kuchyně vyšel Charlie se zástěrou zavázanou kolem pasu. „Kuře s bramborem. Vypni televizi a pojďte jíst.“

Večeře byla pro našeho otce posvátná. Už od dětství jsem si pamatovala, že jsme seděli všichni tři u stolu a jedli společně. Vypínala se u toho televize. Dokonce, i když byl podle mých chlapů nějaký důležitý zápas, dokázali ho oželet.

„Jak jste se dneska měli?“ Zahájil táta klasickou otázkou. Po ní následoval výčet veškerých denních činností. Popisovali jsme přednášky. Táta se pochlubil úspěchy v práci, umyli jsme nádobí a rozešli se každý za svými starostmi.

Tentokrát to bylo jiné. Ptal se, ale neposlouchal. Neodpovídal na otázky. Byl myšlenkami někde jinde.

„Tati?“ Nepoznávala jsem ho.

„Promiňte, dneska se necítím dobře. Půjdu si lehnout.“

Za chvíli se z jeho pokoje začala ozývat staré ploužáky. Vyměnili jsme si s Jakem zmatený pohled. Nikdy jsme neslyšeli tátu poslouchat hudbu.

„Co se tu děje?“

Odpovědi jsem se ale nedočkala.

 

Probudila jsem se zimou. Ležela jsem na posteli. Do očí mi svítila lampička a připadala jsem si naprosto dezorientovaná. Teprve pomalu a postupně mi docházelo, co se kolem mě děje. Četla jsem si a usnula jsem. Nechala jsem otevřené okno. Navíc jsem byla oblečená a neumytá.

Spustila jsem nohy z postele a šlápla na knihu, kterou jsem předtím četla. Ležela na koberci hřbetem vzhůru. Zvedla jsem ji a položila na noční stolek.

Zabalila jsem se do deky a šla zavřít okno. Zadívala jsem se do tmavé noci. Znovu tam stál. Stejně jako několik předchozích večerů jsem si všimla tmavého stínu. Postavy, která stála až na konci našeho pozemku. První večer jsem si myslela, že se mi to zdá, druhý den jsem to tam byla s Jacobem prozkoumat, ale v té části zahrady nebylo nic, co by mohlo ve tmě připomínat člověka.

Vzpomněla jsem si na rozhovor, který jsme vedli, když jsme se vraceli z kina. O sousedech s vražednými sklony. Teď už se mi to nezdálo jako zábava. Co když se Jake nepletl? Třeba je náš nový soused masový vrah. Každý den se tam bude na mě chodit dívat a pak mě jednoho dne zabije.

Roztřásla jsem se, ale tentokrát za to zima už nemohla. Zhluboka jsem se nadechla a šla do bratrova pokoje. Zase se mi bude smát. „Jaku, spíš?“

„Hm.“

„Už tam zase je.“ Posadila jsem na jeho postel a zatřásla mu ramenem.

„Hm.“

„Jaku, mám strach.“

„Bože, Bells, strašidel ses nebála ani jako malé dítě. Nezačínej s tím dnes.“

„Jenom se pojď podívat,“ zaprosila jsem.

Něco nesrozumitelně zavrčel, zabalil se do županu a následoval mě. Znovu otevřel utěsněné okno a vyklonil se ven. Mhouřil oči, soustředil se, mračil se.

„Nic!“ Narovnal se a pohladil mě po rameni. „Můžeš se přesvědčit sama.“

Poslechla jsem ho a musela mu dát za pravdu. Na zahradě nikdo nebyl.

„Dobrou noc.“ Slyšela jsem současně s bouchnutím dveří.

Když jsem chtěla okno znovu zavřít, upoutala mou pozornost žlutá gerberka, která ležela na parapetu. Už jsem si byla naprosto jistá. Někdo mě sleduje.

 

Charlie

Nevěřil jsem, že ji ještě někdy uvidím. Tehdy jsme se rozešli navždy. Bylo to už více než devatenáct let, kdy jsem ji viděl naposledy. Ona se od té doby skoro nezměnila. Jen měla jiné oči a úsměv. Nemohla se změnit, protože nebyla člověk. Vždycky jsem býval realisticky zaměřený chlap, ale tehdy před dvaceti lety jsem poznal, že to byla chyba.

Od dětství jsem slýchal legendy kmene Quileutů, ke kterému patřil můj otec. Znal jsem pověsti o hrdinných vlčích válečnících i jejich odvěkých protivnících. Studených. Dávno jsem věděl, že se o žádné pověsti nejedná. Jeden pohled na ni mi znovu dokázal, že to je pravda.

„Esmé,“ zašeptal jsem. Věděl jsem, že mě uslyší.

Otočila se přímo na mě. Vypadala stejně překvapeně jako já.

„Ahoj.“ Naznačila ústy. „Promiň, nevěděla jsem.“ Pak se usmála. Tím úsměvem, o kterém jsem si myslel, že už ho nikdy neuvidím. Všechno kolem mě zmizelo. Někde uvnitř mě se zase probudil ten zamilovaný kluk. Užíval si každý milimetr její tváře. Křičel na mě, ať jdu za ní. Ptal se mě, proč ji tam nechávám stát.

„Esmé,“ řekl jsem znovu. Chtěl jsem ji obejmout. Šeptat jí, že ji pořád miluju.

Zamávala mi a zavřela dveře.

 

Nedokázal jsem myslet na nic jiného než na ni. Zabrala si veškerou mou pozornost. Nevěnoval jsem se dětem. Nepotřebovaly to. Byli to už dospělí lidé. Nemuseli se mnou bydlet, ale já si vážil toho, že zůstali doma.

„Tati?“ Vytrhl mě starostlivý hlas Belly z mého vnitřního světa.

„Promiňte, dneska se necítím dobře. Půjdu si lehnout.“

Do ložnice mě provázely dva starostlivé pohledy. Bylo mi líto, že jim lžu. Ale ještě nebyl čas na to, aby znali pravdu.

Došel jsem do šatny a z vrchní police vyndal starou krabici od bot. V ní jsem schovával dvacet let staré vzpomínky. Fotky, účtenky z restaurace, lístky do kina, staré audiokazety. Věci, které měl odnést čas, ale zapomněl na ně.

Pustil jsem si výběr písniček. Zavřel jsem oči. Posledních dvacet let zmizelo. Zase jsme byli jen ona a já.

Vyrušilo mě lehké zaklepání na okno.

„Ahoj, Charlie.“ S neuvěřitelnou lehkostí se vytáhla do okna. Znovu se ocitla v mém pokoji.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

11)  Jalle (04.01.2013 10:34)

Esme lezie do okna

Michangela

10)  Michangela (14.01.2011 18:57)

žlutou gerberku na okenním parapetu viděti... ha! květomluva praví: Jsem upřímný.

Hanetka

9)  Hanetka (18.12.2010 13:48)

Ajajaj. Znovu byla v jeho pokoji? ZNOVU??? No ale, Charlie, ty starý proutníku... a to už tehdy byla upír? Nebo ne? Ale hernajs, já jsem zvědavá! Gassie, to je moc hezké, strašně se mi to líbí. A běžím dál!

Carlie

8)  Carlie (27.11.2010 07:22)

Gassie, Tvé vyprávění bylo jako, jako... jako šálek Esmeiny kávy - i s vdolkem , hřejivé, vzbuzující úsměv na tváři, moc se mi ten příběh líbí! A páry se nám tu vytvářejí dva, jůů

7)  UV (27.11.2010 06:37)

Naprosto skvělý.

sakraprace

6)  sakraprace (26.11.2010 18:55)

Ježiši, takže tentokrát leze Esmé Charliemu do okna :D Tak to jsem fakt nečekala Je to naprosto kouzelné, nádhera.

Yasmini

5)  Yasmini (25.11.2010 21:45)

Broučku je to dokonalé. Je mi Charliho tak líto. Když se smířil s tím co je, tak ho navštíví minulost. Co kdyby to byla i budoucnost?
Jen jemně napovídám :):)
S Y

milica

4)  milica (25.11.2010 20:35)

Krásný příběh plný záhad a tajemství.

Evelyn

3)  Evelyn (25.11.2010 19:36)

Gassie, Mnoho věcí nám ještě tajíš, ale příběh, který pomalu odkrýváš je kouzelný.
Moc se těším na pokračování

Bosorka

2)  Bosorka (25.11.2010 19:36)

Esme skáče do okna Charlimu - co mi to jen připomíná?;)

ambra

1)  ambra (25.11.2010 19:34)

Gassie, jsem naprosto uhranutá... Skvěle rozehraný příběh, napětí stále neuvěřitelně stoupá a s ním i počet záhad. Nicméně nemám pocit, že bych se v příběhu ztrácela. Vlastně se v něm ztrácím, ale velmi příjemně.
OMG, je to FANTASTICKÉ!!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek