Sekce

Galerie

/gallery/Každá lež jednou skončí.jpg

Název kapitoly mluví za vše.

15. kapitola - Zachránce nebo zrádce?

Byl to týden od mého zasnoubení. Přijel nějaký upír a já musela být povinně v trůním sále a stát vedle Ara, abych ho štítila. Nevěděla jsem, kdo ten upír je.

Byla jsem strašlivě nadšená. Tak moc, že jsem všechny děsila mým výrazem. Jelikož ten mluvil za vše, byl v něm smutek a bolest. Oči jsem měla rudé od toho, jak večer brečím a myslím jen na jedinou osobu, mého manžela a lásku - Edwarda.

Neznámý upír vešel dovnitř a moje srdce se zastavilo. Poznala bych ho kdekoliv na světě. Ty hnědo-bronzové vlasy nemá nikdo jiný než on.

„Edwarde,“ vykřikla jsem a upíří rychlostí k němu běžela. Skočila jsem mu do náruče. Konečně jsem byla opět v mé vytoužené náruči. Pevně jsem ho objímala kolem krku a on mě kolem pasu. Zhluboka jsem se nadechla a vdechovala tu jeho příjemnou a vždy uklidňující vůni, kterou jsem potřebovala, stejně jako jeho dotyky.

„Bell,“ zašeptal mi do ucha a já byla rázem šťastná. Měla jsem ho tady a byla jsem v bezpečí jeho náruče. Ale moje štěstí bylo překaženo, jako vždy.

„Ruce pryč z mojí snoubenky, Edwarde,“ řekl James. Víc jsem se na Edwarda natiskla a pak mi to došlo. Jak zná jeho jméno? Odstrčila jsem se od Edwarda a dívala se mu do očí a v nich viděla, co jsem vidět nechtěla - vinu a bolest. Začala jsem kroutit hlavou ze strany na stranu v němém ne.

„Edwarde, odvedl jsi dobrou práci. Demetri a Felix ji odchytili v lese, paráda,“ řekl Aro a začal tleskat. Moje srdce se zastavilo a já začala brečet. Ne, to nemohla být pravda, on nemůže být ten zrádce.

Začala jsem ještě rychleji kroutit hlavou a odstrčila od sebe Edwarda dost daleko.

„Ne,“ šeptala jsem pořád dokola. Dívala jsem se mu do očí a dělalo se mi špatně. Můj manžel, moje láska mě zradil.

"Promiň,“ zašeptal. Slzy se mi pomalu kutálely po tváři a já konečně našla svůj hlas.

„Ty hajzle, já tě zachránila, dala jsem ti možnost žít, a ty mě práskneš?! Jen ´promiň´ to nespraví,“ rozkřičela jsem se na něj. Ale nemluvil, nic, jen se na mě díval se smutkem v očích a to mě štvalo ještě víc. Jeho mlčení mě dráždilo.
„Copak jsem se kvůli tobě nenatrápila už dost? Proč jsi mi to udělal, proč?“ křičela jsem stále a dívala se mu do očí. Stále mlčel a to mě štvalo víc a víc.

„Měl jsi tehdy umřít, měla bych normální život. Nenávidím tě, jsi mi odporný. Už nikdy mi nelez na oči,“ křičela jsem na něj a při útěku do mého pokoje ho odstrčila z cesty. Cítila jsem obrovský vztek na něj, na sebe, že jsem mu někdy věřila. Bolest ze zrady někoho, koho miluju, to bolelo a hodně. Nechápala jsem, proč mi to udělal.

Jen co jsem zabouchla dveře, svezla jsem se na zem a začala naplno brečet. Já ho miluju a on mě zradil.

Moje poslední naděje se rozplynula jako pohádka. Nikdy jsem nebyla žádná princezna z pohádky, ale teď by se mi to hodilo. Přišel by si pro mě můj princ. Jenže to se nestane, život není pohádka a můj princ mě zradil.

A já kráva se mu ještě omlouvala za to, že je upír, ale jemu to, jak se zdá, nevadí.

Na stole byla skleněná koule. Stoupla jsem si a vzala ji do ruky. Vší silou jsem ji hodila proti zdi a pozorovala jsem, jak se s rachotem roztříštila o zeď. Cítila jsem se o něco líp, ale nebylo to o dost. A tak jsem začala házet se vším. Lampou, knížkami, rádiem, vše, co mi přišlo pod ruku už nebylo. Rozmlátila jsem i okno a zrcadlo. Koupelnu jsem zdemolovala. Potřebovala jsem vybít ten vztek, který ve mně je.

„Ten hajzl. Nenávidím ho. Zničil mou existenci. Ne,“ křičela jsem pořád. Křik pomáhal víc než slzy, ty mě utápěly víc do pocitu beznaděje, ale křik mi dával sílu a odvahu. Můj pokoj už byl skoro zdemolován. Zrovna jsem chtěla hodit poslední vázou, který zbyla, když mě někdo chytil kolem pasu a za ruku, ve které jsem ji držela.

Vytrhla jsem se mu a tu vázu vší silou hodila proti zdi. Už jsem nemohla dál, svezla jsem se k zemi a začala brečet.
„Proč já, co jsem mu provedla?“ brečela jsem a nic nevnímala. Můj pokoj byl rozsekaný na kousky, ale já se stále cítila hrozně. Na chvíli to pomohlo, ale bolest to nezastavilo.

Pan neznámý mě objal.

„Pšš, Bello, promiň,“ zašeptal mi do ucha. Okamžitě jsem stála na nohou. On mě nebude utěšovat jen přes mojí mrtvolu, i když moje srdce křičelo něco jiného. Chtěla jsem se k němu přitisknou a nepustit. Ale rozum byl silnější a pocit zrady, bolesti a nenávisti s ním.

„Kvůli tobě se mí rodiče trápili a trápí se zase. Jsem nešťastná a ke všemu si musím vzít Jamese. Jsi šťastný? Zkazil jsi mi život,“ řekla jsem mu celkem v klidu.

Stoupnul si naproti mě a objal mě.

Začala jsem do něj bušit vší silou. Bušila jsme mu do hrudi a tím uvolňovala vztek. „Nenávidím tě. Nech mě už na pokoji, co víc mi můžeš vzít?“ křičela jsem a stále do něj bušila. Mohl mi vzít i to poslední, co mi zbylo, ale to už si vzal dávno - moje srdce.

„Nech mě na pokoji, nechci tě už nikdy vidět. Nikdy!!!“ zakřičela jsem nenávistně. Poslední ránu, co jsem mu dala, nečekal, protože jsem ho odstrčila.

„Vypadni a už mi nelez na oči,“ vykřikla jsem a poté se zase zhroutila.

Můj život je u konce, za tři měsíce zemřu, pomyslela jsem si smutně. Ležela jsem na zemi a zírala do stropu. Dva dny jsem neopustila pokoj a všechny odmítala. Dívala jsem se do toho starého kamenného stropu a sledovala praskliny, a při tom si stále dokola opakovala jednu a tu samou otázku – Proč? Byla jednoduchá, ale odpověď jsem neznala. Slzy mi stále stékaly pomalu po tváři. Někdo by řekl, že už mi dojdou, ale ne, ony stále tekly. A vždy mě donutily cítit se ještě víc smutně. Nevnímala jsem a přála si tak zůstat navždy, ale nešlo to. Za tři měsíce by si pro mě přišel James, i kdybych byla mrtvá.

Zakázala jsem si myslet na toho zrádce a rozhodla se alespoň normálně fungovat, alespoň tak, jak to šlo. A tak jsem se rozhodla a nakonec se vydala na lov.

Běžela jsem lesem, až jsem zachytila pach srny. Neváhala jsem a běžela rovnou k ní. Když jsem se vrátila z lovu, Aro si mě zavolal.

Vrátila jsem se do svého pokoje a alespoň se převlékla, poté jsem se vydala za Arem. Co zase může ten dědouš chtít? Prskaly odporem moje myšlenky.

V trůním sále byli všichni, i on. Nepodívala jsem se na něj, koukala jsem zaujatě do země.

„Isabello, konečně už jsi se uklidnila?“ promluvil Aro, přikývla jsem a vyčkávala.

„Tak začneš trénovat. Jelikož má James úkol a odjede, neboj do svatby se vrátí,“ uklidnil mě. Kdyby se nevrátil, mně by to vážně nevadilo.

„Bude tě trénovat místo něj Edward.“ A tím si pan vládce naběhl.

„Věř tomu, Aro, že nebude. On je poslední upír, od koho chci trénovat,“ řekla jsem hnusně a rázně.

„Nebudeš si určovat podmínky, nejsi na výletě. Edward je jediný, kdo tě může trénovat tak dobře. Žádné diskuze.“
„To teda budou diskuze. Já říkám, že ne. Nepřiblíží se ke mně blíž jak na deset metrů a už vůbec na mě nebude mluvit a nebo mi poroučet,“ oponovala jsem hluše.

„Nedovoluj si, Isabello. Mysli na svou rodinu.“ Tak tím mě dopálil.

„Já tvou poslední nabídku přijala a tak mi nevyhrožuj rodinou. Tu už stejně Edward zničil,“ odsekla jsem.

„Přestaň, Isabello! Prostě teď budeš poslouchat Edwarda a basta,“ řekl rázně. Naštvaně jsem se otočila a odešla do svého pokoje, který už byl opravený.
Zase jsem vše začala ničit.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Jalle

1)  Jalle (03.01.2013 11:54)

koľko krát Bella ešte rozbije svoju izbu?

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek