Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Kate%20obr%C3%A1zek.jpg

Tuhle jednorázovku jsem nakonec rozdělila na dvě části, aby to pro Vás bylo příjemnější ke čtení.

V Denali se právě rozhodli, že vyrazí do Forks - Volturiovi jsou na cestě a všichni Cullenovi jsou kvůli Irininu udání v ohrožení...

Kate - jedna z našich krásných sester - má cestou dost času na pár důležitých, i když bolestných vzpomínek...

Na mě snad jde vážně na podzim jaro...

 

 

Všichni jsme postávali a posedávali v útulném obývacím pokoji denalijského sídla. Vlastně ne všichni – Irina chyběla, a po tom, co jsme se právě dozvěděli od Carlislea, jsem si neuměla představit, jak se mezi nás znovu vrátí. Pokud bude vůbec ke komu se vracet…

Tiše jsme zírali do plamenů. Kalendářní podzim zde znamenal bez výjimky opravdovou zimu – se sněhem a nízkými teplotami. My ovšem nepotřebovali topit kvůli svému pohodlí – ta potřeba vycházela jen z naší touhy po známé vůni škvařící se pryskyřice a po zvucích, kterým se nic nevyrovnalo. Člověk by se nad tím možná ušklíbl – oheň jediný nám mohl ublížit, přesto ho milujeme. Právě v tuto chvíli ta jednoduchá myšlenka dostala nový rozměr – s největší pravděpodobností naše kamenná těla za pár dnů shoří na společné hranici…

Jako by nás to napadlo ve stejném okamžiku – najednou jsme stáli v hloučku u sebe a pevně se objímali. Carmen vzlykla. Nevěděli jsme, čeho se Cullenovi dopustili. Ale pokud Alice viděla přicházet všechny Volturiovy, jsou bez šance. A my s nimi. Taková trestná výprava neskončí omilostněním odsouzených…

Rozběhli jsme se do svých pokojů sbalit si nejnutnější věci. Za pár minut jsme seděli ve velkém Jeepu a ujížděli na jih, směrem k Olympijskému poloostrovu. Máme před sebou spoustu času k přemýšlení. Až příliš, možná…

Eleazar řídil, Carmen se posadila vedle něj, Tanya a já na zadní sedadlo, každá s obličejem odvráceným ven. Irinino obvyklé místo uprostřed zůstalo volné. Bolestně prázdné. Vznikl tak mezi námi odstup - jako bychom si chtěly dát prostor k vlastním úvahám, k osobnímu rozloučení se s naší existencí…

Mátlo mě to. Už jednou, velmi, velmi dávno, jsem se ocitla blízko smrti. Naše stvořitelka, naše skutečná matka po mnoho let, se provinila nejtěžším zločinem. Stvořila nesmrtelné dítě. Nikdy jsem nepochopila, jak to před námi dokázala utajit. Už jen kvůli tomu pohledu – její hořící postava omámená Alecovým soustředěným pohledem, a přesto stále pevně svírající v náručí ochablé batolecí tělíčko – jsem na chvíli zatoužila zemřít s ní. Neunesu ten pohled už ani minutu, natož po zbytek věčnosti! - křičelo všechno ve mně. Přesto se ukázalo, že pud sebezáchovy je mocnější než naše momentální zoufalství. Už o pár minut později jsem roztřeseným hlasem hájila sebe i své sestry. Tehdy jsem ucítila prudký příval touhy po životě. Tehdy se mi zdálo, že jsem ještě nic nestihla, že mám to nejdůležitější teprve před sebou… Moje rudé duhovky dychtivě hleděly ke vzdáleným obzorům…

Teď, o pár staletí později, jsem na smrt pomýšlela s překvapivým klidem. Ne, vzpomínka na smrt naší matky bolela stále stejně zoufale, ale naučila jsem se ji potlačovat, odkládat ji, silou vůle se soustředit na něco jiného.

Nic z toho, v co jsem tehdy doufala, se mi nesplnilo. A pokud splnilo, poznala jsem to a pochopila až příliš pozdě.

Sasha, naše matka, se začala živit zvířecí krví záhy po své přeměně. Přivedl ji k tomu prostý soucit. Zachovala si příliš silné vzpomínky na svou lidskou rodinu a dokázala se snadno vžít do utrpení přeživších. Nás nikdy k ničemu nenutila – jen trpělivě, tisíckrát přesvědčovala a vysvětlovala. Irina a Tanya to měly vlastně snadné – obě poznaly fyzickou lásku ještě před přeměnou a pár let po novorozeneckém tápání pochopily, že když se dokážou ovládnout, mohou každou noc strávit v příjemné teplé mužské náruči, kterou si samy vyberou, a ne jen bloumat světem a doufat, že narazí na nějakého nomáda, který nebude úplně odporný. Svou existenci si naprosto užívaly. Netrápila je myšlenka na hřích – Tanya mi kdysi s trpkým úsměvem řekla, že Bůh v ní shořel při přeměně – a tak braly a braly…

Nechápala jsem je. Moje žízeň byla tím jediným, co dokázalo naprosto zaměstnat mou mysl. Nebo jsem tomu jen chtěla věřit? Bylo o tolik jednodušší netrápit se svou osamělostí a jen trhat další a další krky a lokat tu teplou a voňavou věc, kterou tak snadno a ochotně poskytovaly…

Tanya a Irina se mě stranily a několikrát jsem je zaslechla, jak přemlouvají Sashu, aby mne vyhnala. Ne že by mě neměly rády – sesterské pouto bylo nezpochybnitelné. Jen jsem jim příliš ohrožovala jejich poklidnou spokojenou existenci a nutila je svými nočními výpravami k častějšímu stěhování, než kdybych se držela zpátky a dovolila svým očím zezlátnout. Ta doba nám nepřála – lidé hluboce věřili v existenci skutečného zla, které zahrnovalo i nás, a byli tak mnohem vnímavější k podezřelým zmizením a nálezům pokousaných těl.

Uběhlo dalších několik desetiletí naší neklidné existence – znovu jsme se vracely na milovanou Aljašku – v té době stále v ruském držení – a já se konečně nechala přesvědčit. Irina a Tanya měly stejný argument – až okusím fyzickou lásku, bude mi líto mrhat lidskými – mužskými – životy. Navíc zlaté oči velmi usnadňují sblížení a – to tvrdila Tanya – abstinence od lidské krve zlepšuje ten zážitek.

Kulila jsem na ně oči, jako bych jejich historky slyšela poprvé, a ony se mohly potrhat smíchy. Popravdě ale – dokud jsem nezačala vážně uvažovat o tom, že zkusím žít jako ony, příliš jsem jejich vyprávění nevnímala. Krátce po našem usídlení se ale stala ta věc s naší matkou.

Mnoho týdnů jsme potom strávily zavřené v našem domku uprostřed lesů, schoulené v pevném objetí, beze slova, bez potravy a nakonec konečně bez pláče. Zeslábly jsme a hlad mi ulehčil mé rozhodování. Bez přemýšlení jsem se vrhla na nejbližší tepající srdce, které jsem dokázala zachytit, a příliš neřešila, že se musím dostat přes pevnější a chlupatější kůži. Cítila jsem se zasycená, ale ta divná sžíravá touha, kterou jsem dřív doufala utopit v lidské krvi, už neutichla.

Sestry mě nechaly pár dnů běhat v hlubokých a neobydlených aljašských lesích jako divoženku. Pila jsem a pila. Vrátila jsem se připravená. Tanya mě vykoupala, učesala, nastrojila a uprostřed noci odvedla ke svému nejzkušenějšímu milenci do nejbližší osady zlatokopů.

Popsala mi, jak přesně se mám chovat – nemluvit, jen šeptat, co šeptat, netisknout, jen se nechat tisknout, raději příliš nedýchat a trpělivě si počkat na rozkoš, která s Nikolajem nemůže nenastat

Z velkého, voňavého a teplého těla jsem dlouho vnímala jen lákavý tlukot srdce, ale Tanya nepřeháněla – neptal se na nic, věděl přesně co, kdy a kde dělat a navíc se mi zdálo, že to dělá s chutí a s radostí. Zavřela jsem oči, dovolila mu, aby si na mě konečně lehnul a čekala na slibovaný zázrak. Když se dlouho nic nedělo a já cítila jen jeho prudký dech, otevřela jsem oči. Tvářil se vztekle a hrubě se pokoušel o to, co s Tanyou probíhalo tak lehce, bez potíží. Ve slabém světle svíčky zachytil můj udivený pohled a rozzuřil se.

„Co zíráš, ty pitomá couro, jsi jako kus balvanu. Já se neprosil o nedotčenou pannu!“ Křupavý zvuk, který vydal jeho zlomený vaz, ještě nedozněl a já ho měla skoro dopitého. Znechuceně jsem pohlédla na místo, které mi mělo přinést ten úžasný okamžik a probudit mé tělo i jinde než jen v pálícím hrdle. To místo teď bylo ochablé stejně směšně jako zbytek jeho těla.

Tanya zuřila. Zuřila a křičela. Já ale během pár dnů dospěla k rozhodnutí, že záchvěvy těch pocitů, které ve mně Nikolajovy ruce a ústa probudily, se mi líbily mnohem víc, než jsem byla původně ochotná připustit. Sestry nechápaly, co se nepovedlo. Věděly, že i upíří panna může líhat s člověkem, nejsme všude tak nerozbitné…

Ještě váhaly, koho mi zajistit k druhému pokusu, ale já už si výběr prováděla sama. Po pár týdnech se mi podařilo osadu zlatokopů vylidnit. Hrůza je nakažlivá… Přišla jsem té zvrhlé zábavě na chuť – nechat je vyzkoušet všechny jejich zaručené triky – něhu i násilí – vzrušit je až na samou hranici – a pak je zabít a nakrmit se. Většinou jsem to stihla dřív, než mě stačili ranit větou či slovem o mé nepoužitelnosti.

Musely jsme odjet.

Když jsme se po sedmdesáti letech vrátily, osada stála na stejném místě, jen ji obydleli dřevorubci – opět samí muži. Zde nevydržely ani prostitutky. Tanya a Irina mi daly poslední možnost – jedno šlápnutí vedle a musím opustit to místo i rodinu.

Trávila jsem své prázdné dny a opuštěné noci touláním po okolních lesích. Dnes, na jemném koženém sedadle luxusního Jeepu mě poprvé napadlo, že jsem ho tehdy prostě měla potkat. On byl můj osud.

Aljašské léto není nijak teplé a tehdy teprve začínalo. Přesto ten muž pracoval svlečený do půl těla. Sám. To bylo divné. Vždy byli aspoň dva – kvůli medvědům, vlkům a dalším nebezpečným zvířatům. Stál obkročmo nad mohutným kmenem a obrovskou sekyrou jej zbavoval větví. Při každém pohybu se na jeho zádech a pažích napnuly provazce svalů a šlach a v mocných závanech ke mně posílal záchvěvy své vůně – nejúžasnější vůně, s jakou jsem se dosud potkala. Jenže pálení v krku, které by mělo být tou správnou reakcí, se nějak nedostavilo. Místo toho najednou hořelo celé moje tělo. Vydržela jsem tam stát, tiše schovaná v křoví, celé hodiny. Bez pohnutí. Bez hlesu. A jen jsem ho zdálky ochutnávala a představovala si, jak by chutnal skutečně. Zblízka.

Odešla jsem až za tmy. Plížila jsem se pár set metrů za ním. Nedokázala jsem se od něj odtrhnout, ale bála se k němu přiblížit. Cestou jsem stihla zabít medvěda, který se chystal zjistit, do jaké míry je ten divně páchnoucí tvor nebezpečný. Chlupáč stihnul jen tiše zamručet. Vypila jsem ho do poslední kapky. Připravovala jsem se.

Jmenoval se Alexej a žil trochu stranou od osady, v jednoduchém domku s jediným oknem a malým zeleninovým záhonem pod ním.

V lese pracoval vždy sám. Několikrát jsem ho ještě zbavila možných vetřelců, ale jednou jsem schválně čekala, jak si poradí s dalším medvědem, připravená mu kdykoliv skočit na pomoc. Po zvířeti se ani neohlédnul, snad ho jen uslyšel, ale dva skoky, jedno bleskové shýbnutí do trávy vedle kmene a už držel v ruce dlouhou dýku. Ten souboj trval sotva pár minut. Zdálo se mi, že Alexejovo srdce ani nezrychlilo. Dýka zůstala uvězněná v těle zvířete, muž se sehnul, aby ji vytáhnul. Otřel ji o trávu, pak se znovu sklonil k chladnoucímu tělu a podržel na něm chvíli ruku – rozeznala jsem lítost v jeho tváři i v nahrbených ramenou. Jako by odříkal krátkou modlitbu a vrátil se ke své práci.

Rychle padal soumrak. Ochladilo se. Alexej se natáhnul pro košili. Přišla jsem k němu zezadu. Tentokrát to pro dýku nestihnul, i když náznak toho pohybu jsem zachytila. Polapila jsem jeho oči. Nebyl v nich strach. Jen překvapení. Úžas. Pomalu jsem mu zapínala košili. Když jsem se dostala k nejnižšímu knoflíku, zajela jsem pod ni rukama a konečně se ho dotkla. Zachvěli jsme se současně. Poprvé jsem pochopila, proč sestry tolik baží po lidském těle. Stejně pevné svaly jako u upíra. Zároveň ten jiskřivý pohyb obsažený v každičké buňce… Člověk netuší, že se vlastně neustále pohybuje  - i ve chvílích naprostého klidu. To dokážeme ocenit a vychutnat jen my… Ta živoucí horoucí energie… Mrknul a ten pohyb jeho víček mi stačil k tomu, abych zmizela.

Tu noc i následující den jsem zůstala doma. Připravovala jsem se na to, co muselo přijít. Půjdu za ním, nemám na vybranou, půjdu za ním, přijmu znovu to ponížení, tisíckrát horší než byla ta minulá, půjdu za ním, a pak ať shořím…

Vyrazila jsem další večer krátce po setmění. Stála jsem za špatně dovřenými dveřmi a poslouchala, jak si dolévá další a další vědra vody do dřevěné kádě. Praskání ohně mi napovědělo, že si užívá teplou lázeň… Slyšela jsem, jak se to velké tělo nechalo obejmout vodou, jak se jeho srdce mírně zpomalilo, jak spokojeně vydechl. Vklouzla jsem dovnitř. Zastavila jsem se jen na okamžik – znovu jsem si užila ten překvapený výraz v jeho hřejivých hnědých očích. Zřejmě se před chvílí ponořil celý, vlasy vodou skoro zčernaly a na tváře mu padaly jemné kapky ze střapatých konečků. Usmál se a mlčky ukázal na dřevěnou stoličku se slámovými věchty a hrubým kusem mýdla – stejné podle vůně jeho prádla používal i na praní.

První hrst slámy jsem zmáčkla moc pevně – rozdrobila se mi v ruce na prach. Jeho pohled se změnil v tázavý, ale bez obav se lehce předklonil a nastavil mi záda. Opatrně jsem se natáhla pro další hrst a pustila se do práce. Zodpovědně jsem vydrhla každý kousek jeho opálené kůže, každý prachem obalený vlas. Nakonec zavřel oči a nastavil obličej. Nejistě jsem se podívala na hrubou slámu a nakonec ji zahodila. Zvedla jsem okraj své dlouhé bílé košile – jediného oblečení, které jsem si na svou noční toulku vzala – namydlila jej a opatrně mu omyla tvář. Košili jsem vymáchala ve vodě a čistým mokrým cípem ho ještě jednou otřela. Pootevřel oči a sjel pohledem k mému obnaženému tělu. Byla jsem tak zabraná do jeho očisty, že jsem si to riziko neuvědomila. Šibalsky se na mě usmál, rychle mě objal kolem pasu a stáhnul mě k sobě do mýdlem zkalené vody. Nezaťala jsem ani jediný sval, moje instinkty někam zmizely… Cítila jsem se úplně ochablá, vláčná, a neuvěřitelně opuštěná… V horké pevné náruči toho krásného silného muže, který za chvíli zjistí, že mu nejsem k ničemu… Zavřela jsem oči a od smrti naší matky poprvé cítila ty slzy, které nemohou vytéci, nemohou odplavit ani kousek bolesti, která mě pohltila. Cítila jsem, jak jeho rty na mém krku ztuhly. Odtáhnul se a pozorně se mi zadíval do obličeje.

„Proč jsi tak strašně smutná, divoženko moje?“ Pokusila jsem se o úsměv, ale neskočil mi na to. Opatrně se postavil a držel mě stále omotanou kolem svého těla. Lehce zavrávoral. Můj vzhled a skutečná tíha kamenného těla nabouraly jeho odhad síly, kterou bude potřebovat. Pomalu překročil okraj kádě. Z mé košile crčela voda. Zaregistroval to a nespokojeně syknul. Postavil mě na chvíli na podlahu, povolil šňůrku, která držela látku na ramenou, a stáhl ze mě můj poslední štít. Zavřela jsem oči – rozhodnutá, že těch pár minut, než se o mně dozví pravdu, si vychutnám.

Odnesl mě do postele a zabalil do teplé přikrývky. Nemohla mi být zima, vlastně to gesto bylo směšné, přesto neuvěřitelně krásné. Někdo se o mě stará, někomu záleží na mém blahu… Jen zlomek vteřiny poté, co deku zamotal na mé hrudi, jsem ji rychlým pohybem paží zase rozevřela, abych se k němu mohla natáhnout a obejmout ho. Jeho postel – úzký a nepohodlný kavalec, nebyla připravená na hezké chvilky se ženou. Natiskla jsem se co nejvíc k hrubé dřevěné zdi, aby se ke mně vešel, a lačně si přitáhla jeho rty. Příliš dlouho jsem o tom jen snila…

Chutnal jako vzduch. Jako les. Jako voda, která do zítřka zamrzne. Chutnal jako on, jako muž, se kterým bych mohla být šťastná. Líbal mě nekonečně dlouho. Nikam se nedobýval, dotýkal se mě jen velmi lehce, opatrně, nesměle! – uvědomila jsem si s leknutím. Odtáhla jsem se: „Tys ještě neměl ženu?“ Usmál se a nepřestával mi ukazováčkem objíždět důlek na bradě. Chvíli čekal, než odpověděl:

„Měl, hodně, ale nebylo to správné. Žádná nebyla ta pravá. Naučily mě všechno, ale to nejdůležitější ne. Že když někoho pomiluju s láskou, není to hřích.“ Nadechla jsem se k další hloupé otázce, ale nenechal mě ji vyslovit. Tentokrát byly jeho polibky dravější, doteky odvážnější. On první dokázal, že jsem se uvolnila a ani nepostřehla, kdy svým tělem rozdělil to mé na dvě připravené poloviny. Stále jsem cítila jeho ruce a rty, zároveň i každý marný pokus nás spojit. Pomalu se odtáhl. Sevřela jsem víčka a čekala na verdikt, odsudek, pokoření, jed. Ale cítila jsem jen jeho prsty na svém krku a rty na své tváři. Potichu si broukal nějakou tklivou melodii.

Trvalo nekonečně dlouho, než jsem sebrala dost odvahy, otevřela oči, otočila se k němu a vyslovila to nahlas: „Ty se na mě nezlobíš? Nemůžu se milovat, něco je se mnou špatně…“ Znovu mě umlčel polibkem. Když se odtáhnul a viděl, že chci pokračovat, přiložil mi na rty ukazovák.

„To se někdy stane, občas, víš? Budeme trpěliví, máme spoustu času, myslím, že to půjde, děvuška maja cholodnaja krasyvaja. Možná by to šlo i dneska, ale nechtěl jsem tě zbytečně vystrašit bolestí.“ Vytřeštila jsem na něj oči. Myslí to vážně? Opravdu nejsem jediná, která… která… Nedokázala jsem to ani v duchu vyslovit.

Netrvalo dlouho a usnul. Přikryla jsem ho houní a potichu se vytratila.

 

 

 

 

Kate a její láska (závěr)

čtěte zde

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

26)  betuška (09.10.2017 20:29)

svatá pravda

kajka

25)  kajka (09.10.2017 13:07)

Ono to s ambrou ani jinak nejde. ;) Nakoukneš a už tě to nepustí.

24)  betuška (08.10.2017 20:26)

kajka,vidím ,že si tiež veľký Ambruškin fanúšik, a máš krásne komentáre...to ja sa zmôžem po opätovnom a opätovnom čítaní akurát na slastný výraz, alebo ohromený...mohla by som používať smajlíky donekonečna...ten slintajúci,opíjajúci sa,odpadajúci a škeriaci sa by to asi podal správne
v tomto prípade som si všimla, že som žiaden komentár nedala,čo ma mrzí
takže Ambruška za Kate a toho ruského bohatiera

kajka

23)  kajka (08.10.2017 19:17)

Zjišťuju, že k tvým povídkám přistupuju trochu jinak.
Vychutnávám si každé slovo, už nejsem tak soustředěná na hrdiny, spíš mě omamuje to ostatní.
A v téhle jsem se úplně rozplynula.

kajka

22)  kajka (24.02.2016 20:35)

Původně jsem chtěla napsat něco v tom smyslu, že jsem se hezky večerně naladila , ale přijde mi to takové obhroublé a k tvému textu oslavujícímu tělesnou lásku a něhu se to prostě nehodí.
Mně se vůbec moc líbí, jak opisuješ milostný akt, je to vždycky tak jemný, prodchnutý něhou, i když je to šílená vášeň. Tak obrazně a delikátně, až mám občas pocit, že se nejedná vůbec o sex, ale o poezii v pohybu.

Janebka

21)  Janebka (15.07.2015 18:26)

Já to nechápu!!!! Tenhle příběh naprosto zbožňuju, je mojí srdeční záležitostí a já tu nenechala komentík??! Jak jen se mi to mohlo stát? Budiž mi omluvou, že kdysi na "eu" byl. Ok, tak náprava:
Mylovaná ambřičko <3, tohle je můj nej nej nej příběh. Nejenom, že jsi dokázala, abych pocítila soucit s Kate, ale Tys mě ji naučila mít i ráda. :p Dokázalas svými písmenky upozadit mého mylovaného Edwarda , na výsluní dosadit jakéhosi svaly obdařeného, voňavého a navíc ohleduplného dřevorubce Alexeje, co si zahrává s medvídky!!! Už nikdy to nebude stejné!!!
Maruško!!!!, cos mi to jen provedla? Krásné!!!
Děkuji!!!

gucci

20)  gucci (29.11.2011 12:10)

....je to tak smutné a zároveň krásné....je mi jí tak líto....má přesně ten problém, který mi u panenské přeměněného těla připadá úplně přirozený...neskutečně ji lituji...chápu její zlost vůči předešlým lidským mužům a lituji její osudovou lásku pokud nenajde naplnění, ale třeba.... ...

Alaska

19)  Alaska (23.11.2010 09:06)

Dlouho, dlouho jsem se připravovala, ale ani ve snu mě nenapadlo, co bude pointou této povídky. Jsem nadšená, představila jsi mi Kate přesně takovou, jaká by měla být. Těžce zkoušená, ale v hloubi zatím nezlomná.

SarkaS

18)  SarkaS (21.09.2010 11:15)

Páni to bylo krásné, nemůžu se z toho vzpamatovat. Vůbec mě nenapadlo někdy se nad Kate zamýšlet...

magorka

17)  magorka (20.09.2010 15:39)

tyjooooo vize Alexeje v lese, svaly namakaný od kácení stromů ... ambro, ty mi dáváš kapky! Tvoje povídky ze mně dělaj bigamistku "na entou" ? polygamistku ? nebo megalomistku he? Nikdy bych neřekla, že to Kate měla až tak moc těžký, ale zase jí to hezky vybrousilo charakter...

Silvaren

16)  Silvaren (15.09.2010 14:15)

áááách Mám je oba před očima v té kádi!!! Neskutečně krásné!!! Jako vždy Chutnal jako voda, která do zítřka zamrzne Jsi čarodějka, Ambro!

Ewik

15)  Ewik (15.09.2010 00:19)

Bylo to nádherné, hřejivé a bylo to od tebe.

ambra

14)  ambra (14.09.2010 14:23)

Děcka, díky moc za krásné komentáře, druhá (kratší:D !) část vložená, takže si to užijte!;)

Bye

13)  Bye (14.09.2010 09:06)

Ambro?!
Kam na ty nápady chodíš??
Upíří panna, která taky nechce čekat na ne úplně odporného nomáda, plenící osady zlatokopů, jako šílená mstitelka.
A pak přijde ten pr(a)vý.
Ale co se s ním stane?

Ano, četla jsem to už včera večer.
Ne, nevěděla jsem, co na to napsat.
Ano, jsem si vědoma, že tady jen plkám.
Ne, nedokážu vymyslet nic lepšího.


A mmch, díky za slova: "když někoho pomiluju s láskou, není to hřích" Budu si to pamatovat!

eElis

12)  eElis (14.09.2010 02:14)

to bylo tak nádherný

Kamikadze

11)  Kamikadze (13.09.2010 21:30)

ambro, to bylo nááádherný

10)   (13.09.2010 21:15)

Týýjo, toto bolo teda počteníčko!
Niečo... iné.
V tvojom podaní by ma asi bavilo čítať hocičo. Ale za tento (zatiaľ) smutný príbeh a za tohto úžasného rusa máš u mňa ďalšie plus.
Veľmi citlivý a zároveň napätý príbeh. A možno by nemusel mať úplne nešťastný koniec... hoci...
No po tomto sa už dakedy naozaj budem musieť pustiť do LČP.
Krásne, som zvedavá čo sa udeje divožienke Kate v pokračovaní.


Gassie

9)  Gassie (13.09.2010 20:05)

Ách, Ambro, to byla nádhera. Tak něžné. To, co umíš ty se slovy, je neuvěřitelné. Vytváříš u mě silnou závislost na Tvých povídkách.
Kdy bude ten druhý dílek?

DeSs

8)  DeSs (13.09.2010 20:00)

Úplně mě to pohltilo. To by stálo za kapitolovku! Ten příběh má něco do sebe, je originální a krásně napsaný. Původně jsem Kate litovala, ale teď? Spíš jí (ho) závidím...
Moc se těším na druhou část... a nezlobila bych se, kdybych jich bylo víc... Jen mě mrzí, že vím, jak to skončí. Že ti dva spolu nebudou na dlouho, že Kate bude zase sama... Ale Garrett taky není k zahození...:D
Vážně nádhera!

Evelyn

7)  Evelyn (13.09.2010 19:50)

Ambruš, pro mě bude Kate vždycky ta nejsympatičtější z Denalijských. Milá holka, který umí dát elektrickou ránu, když na to přijde. Přiznám se, že část s pleněním osad mi k ní tak úplně nepasovala. To spíš třeba k Irině. Tak je vidím já. Ale když si odmyslím tu svou zakořeněnou představu Kate, bylo to naprosto úžasné a Alexej mě dostal

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward - EC promo