Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Kate%20obr%C3%A1zek.jpg

Slíbená druhá a zároveň závěrečná část příběhu, který se nám překvapivě prolne se současností a dalšími postavami...

 

Odkaz na první část najdete hned po otevření článku.

 

15+

Kate a její láska (1. část)

 

 

Existují city, které nelze vyslovit jinak než mlčením.

A. S. Puškin



Eleazar udělal první z nutných zastávek u dostatečně zastrčené kanadské benzínky. Nemuseli jsme hrát divadlo s návštěvou toalet, nákupem kávy a protahováním ztuhlých těl. Rychle natankoval a po pár minutách za námi zůstal jen oblak pomalu sedajícího prachu. Žádná z nás se v autě nepohnula ani o milimetr.

V plastové úchytce na palubní desce čekal telefon. Nikdo ale nezavolal. Alice – nic nového. Irina? Ta se neozvala už několik měsíců. Navzdory tomu, co provedla, mě na okamžik sevřela hrůza. Hrůza, že už ji nikdy neuvidím. Hrůza, že bude muset existovat s vědomím, že zavinila naši smrt…

Zatřásla jsem hlavou a vrátila se v myšlenkách k Alexejovi.

Chodila jsem za ním každou noc. Zjistila jsem, že dřevo kácí a opracovává jen pro svou potřebu. Stále rozšiřoval domek, a také krb spolykal během chladných nocí pořádnou porci i teď v létě. Živil se lovem -  prodával kožešiny a nasolené maso. Teď už jsem chápala ten snadný souboj s medvědem. Když se zdržel v lese, připravila jsem mu lázeň. Občas ode mě ráno za domkem našel tělo některé z šelem s naprosto neporušenou kožešinou nebo několik nahrubo olámaných kmenů. Chtěla jsem mu pomáhat, být nějak užitečná, ale hlavně jsem sobecky toužila po tom, aby večer nebyl tolik unavený a aby trvalo o něco déle, než ho zmůže pro člověka příliš tvrdá dřina.

Každý večer probíhal stejně, a přece jsem na něm nikdy neviděla ani náznak toho, že by se nudil. Vykoupala jsem ho, něco pojedl, a pak jsme se uvelebili na kožešinách před krbem. Díky načervenalým plamenům mě netrápily výčitky, že jsem pro jeho tělo příliš ledová. Četl mi. Měl několik beden knih a později jsem zjistila, že obchodníci, kteří od něj několikrát ročně jezdili vykupovat kožešiny, mu část platby předávali rovnou v těch velkých těžkých bednách. Četl mi všechno, ale já měla nejraději Puškinovy povídky. Tahle idyla ovšem trvala jen do toho večera, kdy zjistil, že neumím číst a psát. Další den vyrobil malý stoleček, který přede mě vždy postavil, já se posadila se zkříženýma nohama a trápení začalo. Po pár dnech mi došlo, že jediný důvod, proč mi to nejde, je moje nechuť. Pěkných pár staletí jsem si žila v hloupé nevědomosti – najednou se mi zdálo, že tak blízký kontakt s lidským světem mě ohrožuje.

Sotva jsem to rozmluvila sama sobě, šlo to upíří rychlostí. Za pár týdnů jsem psala bez chyb azbukou i latinkou, četla rusky, francouzsky i anglicky. Teprve potom mě napadlo se ho zeptat, jestli je v pořádku, že lovec z Aljašky umí několik cizích jazyků a vlastní tolik knížek. Zase ten úsměv, zase to zaváhání.

„Myslel jsem, že se moc nechceme vyptávat, hm?“ Zvednul obočí. Vylekaně jsem polkla. Zapomněla jsem, jak je pohodlné, když nemusím nic vysvětlovat a lhát – prostě jen proto, že on nepokládá špatné otázky. Chvíli sledoval mé rozpaky, pak si mě přitáhnul k sobě. Opřel si mě vsedě o svou širokou dunící hruď a potichu mi vyprávěl ten příběh.

Příběh mladíka z bohaté rodiny nejvyšší bojarské šlechty, která se pohybovala kolem samotného cara. Mladíka, který nikdy nemusel pracovat, jen z donucení studoval a žil špatný, špatný život. Děvky, potoky vodky, souboje – v té době dávno zakázané. Při jednom z nich smrtelně ranil svého nejlepšího přítele. Bili se o dívku, jejíž jméno už si dnes ani nepamatuje. Nechal se chytit, chtěl být potrestán. Jenže nejhorší trest, který mohl dostat šlechtic, představovalo pouhé vyhnanství na Sibiř. Stále poměrně pohodlný život, jen stranou dvora a zábav.

Tak si po dvou letech ubíjejících výčitek uložil vlastní trest. Napsal rodičům a bez kopejky v kapse odjel na Aljašku.

„A tady jsem po pěti letech, během nichž jsem skoro zapomněl mluvit, potkal malou krásnou divoženku,“ dokončil jeho trochu chraptivý hlas tiše přímo u mého ucha.

„Děkuju,“ zašeptala jsem. Místo odpovědi si mě obrátil k sobě a pokračovali jsme v našem hraní, jak tomu říkal. Od té první noci jsme se ještě nedostali k vážnému snažení – teď to opravdu připomínalo spíš hru na poznávání, na mazlení, na to, kdo se dokáže déle ovládat. Ale dnes jsem cítila, že po jeho zpovědi je něco jinak. Přimknul se ke mně, jako by to byl on, kdo se potřebuje o někoho opřít, kdo potřebuje útěchu.

Pomalu jsem ho položila na záda a rozhrnula mu na hrudi košili – v tu chvíli jeho jediné oblečení. Stále jsem se dost nenabažila jeho krásného velkého těla, které mi ale bolestně připomínalo, že pro mě je zakleté, nepřístupné, zapovězené. Teď jsem se rozhodla zapomenout na své sobecké touhy a pokusit se udělat šťastným aspoň jeho. Hladila jsem ho tak jemně, jak jsem jenom byla schopná, a polibky znovu ochutnávala tu nepřekonatelnou vůni; na jeho pokožce zkoncentrované do omamující esence s hořkosladkým podtónem. Vzdychnul, zavřel oči, jednu ruku si položil pod hlavu a druhou mě lehce vískal ve vlasech. Ta ruka šla se mnou, kamkoliv jsem se na jeho těle pohnula, a občasný, sotva patrný tlak na mém temeni mi bez zbytečných slov ukazoval, jak odvážná můžu být. V tom výbušném a současně uvolňujícím okamžiku, který jsem s mužem nikdy neprožila a z vyprávění mých sester jsem měla vždy představu něčeho nečistého, se mi ta ruka na chvíli pevně zapletla do vlasů; vzápětí se ale přesunula na mou šíji a on si mě přitáhnul ke svému obličeji.

A zase ty úžasné dlouhé a hluboké polibky, které opět způsobily, že jsem přestala vnímat všechno ostatní. Najednou jsem to byla já, kdo ležel s rozhalenou košilí pod ním a vedl jeho hlavu na svém těle. Napodobil a tisíckrát vylepšil všechny moje neohrabané pokusy o něžnost, jen tečku za tou slastí změnil ve vykřičník. Krátce před tím, než jsem i já mohla ochutnat konec té nádherné etudy, se najednou posunul zpět k mému obličeji a já místo očekávané slasti ucítila ostrou bolest. Zatajil dech zároveň se mnou. Strnul a napjatě sledoval můj výraz. Zdálo se mi, že to trvá příliš dlouho, ale nakonec se hrot nejostřejší bolesti zlomil a já se dokázala přemoci a donutit své rty ke slabému úsměvu. Měl být povzbudivý…

Alexej se začal pohybovat tak opatrně a pomalu, že lidská žena by to ještě dlouho nepostřehla. Já ale přesně odměřovala čas a soustředěně sledovala, jak se s každým uplynulým okamžikem bolest vytrácí, abych si v nějakém neurčeném bodě – jen v mlze vlastního opojení – stihla uvědomit, že bolest se definitivně stáhla do pozadí a on mě vrací k dokonání toho, co předtím začal.

Oddechovali jsme prudce vedle sebe – kdo říkal, že upíři nepotřebují dýchat!? – a naše propletené dlaně ležely na jeho srdci. Cítila jsem, jak mě každý prudký úder zvedá blíž ke studeným aljašským hvězdám.

„Kolik ti vlastně je?“ vydechla jsem.

„Dvacet pět,“ odpověděl, „narodil jsem se roku osmnáct set čtyřicet jedna.“


xxx


Osud nám dopřál necelý rok. Na jaře 1867 prodalo Rusko Aljašku Spojeným státům a Alexej se rozhodl vrátit do vlasti. Nenabízel mi, ať jedu s ním. O mojí rodině nevěděl nic, jen, že nějakou mám a že ji nikdy nemohu opustit. Chápala jsem, že on je na tom podobně. Už tak jsem dostala víc, než v co jsem mohla doufat. Sestry se toulaly z jedné náruče do druhé po celá staletí a nezdálo se, že by prožily byť jen odlesk z toho, co zasáhlo mě.

Milovala jsem Alexe, ale on byl člověk – mohl do mého světa patřit jen tak, jako planety dočasně zabydlují věčný a nekonečný vesmír.

Nekazili jsme si týdny před jeho odjezdem hořkými řečmi – povídali jsme si o knížkách, o Bohu, o vůních, které jsme se spolu naučili vychutnávat, o svých touhách. A milovali jsme se. Skoro neustále, bez zábran, kdykoliv a kdekoliv. Už téměř nepracoval, šetřil svůj zbývající čas jen pro mě. Nepochybovala jsem, že po jeho odchodu už nic takového nepoznám.

Dohodli jsme se, že budu dohlížet na jeho domek a až se usadí, napíše mi sem. Ani jeden jsme neměli pocit, že posledním setkáním by mezi námi nutně muselo padnout poslední slovo.

Odjel, usadil se na Sibiři, po dvou letech se oženil a založil rodinu. Za další dva roky jsem se konečně odhodlala a vyrazila za ním. Na několik dnů se mnou odjel do vzdáleného města a jen jsme si užívali své fyzické blízkosti.

Udělali jsme z toho pravidlo.

Každý rok na pár dnů jsem byla jen jeho. A on můj.

Naposledy jsme se setkali na jaře 1889. To poslední ráno se trochu ztěžka posadil na posteli v hotelu. Pohladila jsem ho po mírně shrbených, ale stále širokých a pevných zádech. Otočil se ke mně a smutně se pousmál:

„Už bys za mnou neměla jezdit, děvuška maja, ty zůstaneš krasyvaja a ze mě bude za chvíli stařec…“ Rychle jsem se zvedla na lokti a druhou rukou si přitáhla jeho tvář k polibku. To on mě naučil, jak nejlépe utnout nechtěné věty…

 

xxx

 


Týden po mém odjezdu se zabil. Shodil ho splašený kůň. Lidé jsou příliš křehcí...

Dostala jsem dopis od jeho právníka, spolu s ním ohmatané výtisky Pikové dámy a Bělkinových povídek.

V dopise mě poprosil, ať dohlédnu na jeho rodinu. Tehdy jsem to nechápala – našeho světa se bouře v tom lidském dotýkaly jen velmi okrajově…

Přesto jsem léta udržovala tajný kontakt s jejich rodinnými právníky.

Rok po bolševické revoluci v Rusku se celá rodina vystěhovala do Států. Někteří se účastnili válek, umírali za svou novou vlast, ale s tím jsem nemohla nic udělat. Až teď nastal okamžik, kdy mohu splnit jeho přání.

Marie Swanová byla prapravnučkou Alexeje Smirnova. Narodila se roku 1941, přesně sto let po svém prapradědovi, o němž měla jen matné povědomí. Alexej se ke své šlechtické rodině nikdy nevrátil a už jeho děti stěží tušily, jak vznešené předky mají.

A teď to křehké, vyplašené děvče, Bella, Bella, která zdědila Alexejovy nádherné hnědé oči, má zemřít jen proto, že se také potkala s nadpřirozeným světem?

Eleazar se neohlédnul, jen ze sedadla řidiče natáhnul ruku ke mně dozadu. Nejistě jsem se ho dotkla. Pevně stisknul mou dlaň a Carmen se přidala s povzbudivým úsměvem.

„Poradíme si, nebude to poprvé. Jsme rodina a to je důležité.“ Tanya se jen tiše usmála.

O sekundu později zazvonil telefon. Carlisle. Eleazar mlčky přikyvoval, pokusil se odhadnout, za jak dlouho dorazíme, a pak se rozloučil.

„Carlisleovi a jeho rodině se podařilo sehnat spoustu dalších na pomoc. Všechny známe, ale těsně po nás dorazí nějaký cizí nomád, Garrett.“

„Garrett," zopakovala jsem zamyšleně. „Hezké jméno…“

 

 

 

 

KONEC

(KONEC?)

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3   »

kajka

44)  kajka (09.10.2017 07:06)

Jako vždycky .

kajka

43)  kajka (24.02.2016 20:47)

Krásný!

Jalle

42)  Jalle (05.08.2013 13:43)

Kate sa mi veľmi páči. Som rada, že jej Steph dopriala Garretta...

kajka

41)  kajka (19.03.2012 12:08)

Ambro, to bylo tak nádherný!!!!! Omlouvám se, že jsem nenechala komentář u předcházející kapitoly, ale nemohla jsem přestat číst. Citlivý a něžný a bolavě krásný. To umíš jenom Ty! Zase pláču, ach jo. Číst tvoje povídky je jako pít Malvasii. Je to lahodný a opojný!:) Děkuju!!!

gucci

40)  gucci (29.11.2011 12:42)

to co se někteří snaží vyjádřit v desítkách kapitol a ani to jaksi neklapne...ty jsi zvládla ve dvou částech...bolavé a božsky něžné...někdy to nejkrásnější nemusí trvat věčně...nejdůležitější je naše mysl, která si zanechá v sobě navěky to nejkrásnější...Kate byla silná a Alex tu byl pro to, aby ji zpříjemnil přítomnost a naučil ji žít budoucnost...že by Garrett???......fakt se Ti to povedlo !!!

ambra

39)  ambra (24.10.2011 11:55)

kacc, Ty se fakt nudíš . Děkuju, mám radost!

38)  kaccag (24.10.2011 11:42)

Milá Ambři, je viodět, že mám u tebe stále co objevovat ... krása ....

ambra

37)  ambra (17.10.2011 08:21)

zuzanko, moc děkuju

36)  zuzanka (16.10.2011 23:39)

wau, to bolo úžasné nemám viac slov, no geniálne

35)  kyschu (02.05.2011 23:28)

Ne ne...my děkujeme.

ambra

34)  ambra (01.05.2011 16:57)

kyschu, to je telepatie;) . Někdy minulý týden jsem si říkala, že tahle povídka je taková Popelka, ale že ji mám moc ráda. To, cos mi napsala... Ano, kvůli tomu mi to všechno stojí za to. Hrozně moc děkuju!!!

33)  kyschu (01.05.2011 16:38)

Drahá Ambro, smím-li ti tak říkat. Ačkoli ty o tom asi ani netušíš, jsi součástí našich životů, i když jsme třeba i takzvané "tiché" čtenářky. Vždy mě dokážeš dojmout, pobavit, rozplakat...ale přeambrováno? Nikdy.

ambra

32)  ambra (09.01.2011 11:51)

Katuško, děkuji moc! Pořád čekám, kdy Tě to přestane bavit (kdy budeš takříkajíc přeambrovaná ). Díky, vážně...

31)  Katka (09.01.2011 11:46)

Ambro, zase naprosto dokonala povidka. Vzdycky se cely pribeh odehrava pred ocima a to co vidim, se mi moc libi

ambra

30)  ambra (25.12.2010 23:45)

AMO, děkuji, a asi jo, ale jak v čem. Popisované události si moc nepamatuju (brzy patnácté výročí:D ). To spíš souvisí s tím, co píše Alaska - nechat život volně plynout a nelitovat. Jo, ty zkušenosti... . Děkuju, jsi moc hodná

29)  AMO (25.12.2010 23:31)

Nemůžu si pomoct, ale i tenhle příběh dokazuje Tvoje kvality v umění psát. Je to krásný a naprosto mne dostala spojitost s Bellou.
Popis jejího života a pak nalezení svojí "druhé" poloviny, úchvatné. A jejich milování... Tak živočišné a přitom nic vulgárního a dokonce bez obratu "a spojil naše těla v jedno" . No prostě jsi dokonalost sama. Nebo to jsou ty zkušenosti .

Alaska

28)  Alaska (23.11.2010 09:23)

Nikdy se nenabažím toho zvláštního pocitu, který je pro mě nepochopitelný, ale přesto velmi okouzlující. Ta rozhodnutí Tvých žen nechat osud volně plynout bez jejich násilného zásahu. A přesto potom nelitovat a vážit si chvil, které nám byly dopřány.
Zase jsi mě naprosto rozpustila na nesoudržnou hmotu.

mina

27)  mina (26.09.2010 22:51)

nechapem ako som sa k tejto poviedke dostala az teraz...ale wow
bolo to nadherne...nemam slov...len prosbu...napis pokracovanie s Garrettom
a inak dakujem za tak nadhernu poviedku!!!!!!

mina

26)  mina (26.09.2010 22:42)

nechapem ako som sa k tejto poviedke dostala az teraz...ale wow
bolo to nadherne...nemam slov...len prosbu...napis pokracovanie s Garrettom
a inak dakujem za tak nadhernu poviedku!!!!!!

ambra

25)  ambra (21.09.2010 14:47)

SarkoS, děkuji!!!

1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still