19.06.2012 [12:15], Mirus, ze série Karty života, komentováno 11×, zobrazeno 2719×

Bella se jako zhypnotizovaná blížila k Edwardu Cullenovi, aniž by sama věděla proč. Znovu pocítila tu přitažlivost, která mezi nimi panovala od chvíle, kdy vešla do jeho kanceláře. Kráčela k němu s vyděšeným výrazem ve tváři, protože nepoznávala samu sebe. To nebyla ona. Co to s ní jen dělal? Zmetek jeden! Nejdřív ji nechal dovléct k sobě do kanceláře, pak ji obvinil z podvodu a vydíral ji. Pak ten požár a nakonec vrchol všeho, si z ní udělal stánek s občerstvením. Vnitřně začala zuřit. To byla její nejlepší obrana proti všemu. Navenek se tvářila stejně vyděšeně a poslušně, ale když došla k němu tak blízko, že ho mohla políbit, vypálila svou pravačkou přímo na jeho bradu.

 

Nečekal to a tak její pěst narazila do jeho brady rychlostí, která překvapila oba. Bolest vystřelila skrz kloub jejího prostředníčku, který schytal všechnu sílu úderu.

 

„Aááá,“ chytila se za ruku Bella a tiskla ji k sobě jako zraněné zvířátko.

 

Edward ji okamžitě chytil za lokty a přitáhl k sobě.

 

„Ukaž!“ opatrně jí prohmatával křehké prstní kůstky, jednu po druhé, aby zjistil rozsah zranění.

 

„Myslím, že nemáš nic zlomeného, ale ten kloub je pěkně naražený. Za chvíli ti oteče a bude to bolet víc, než kdyby sis zlomila nějakou kost. Možná, že jsem si tu ránu zasloužil, ale proboha, co tě to napadlo!“

 

„Pusťte mě,“ pronesla Bella ledovým hlasem. „A tím myslím nejen mou ruku.“

 

„V žádném případě. Tvoje role v tomhle všem ještě není úplně jasná.“

 

„Jaká role? S tím požárem nemám vůbec nic společného!“ rozčilovala se Bella.

 

„Také je tu ta věc s podvodem. Nebo sis myslela, že jsem na to v tom rozrušení zapomněl?“

 

„Já jsem… Moment! Když jsem byla s vámi v kanceláři, teprve požár vypukl. Nemohla jsem ho založit! Byl to ten chlap v garáži, ne?“

 

„Mohla jsi tu být kvůli tomu, abys odvedla mou pozornost a tvůj komplic mezitím podpaloval budovu.“

 

„To je prostě absurdní, nemíním to poslouchat! Nemůžete mě tu držet!“ Bella měla pocit, že za chvíli se jí bude kouřit z uší. Už byla v životě často naštvaná, ale tak rozčilená jako teď, se ještě nikdy necítila. Byla bezmocná a ona ten pocit nenáviděla. Celý život pracovala na tom, aby už nikdy nebyla bezmocná, aby už nikdy nebyla oběť.

 

„Nechte mě být!“ Bella měla sevřené rty a svá slova zavrčela. Její sebekontrola visela na vlásku.

 

„Ještě ne. Ještě musíme probrat pár věcí.“  Její vztek na něj zřejmě neudělal žádný dojem. Aniž by jí věnoval pozornost, rozhlédl se kolem a sledoval rozsah škod. Všudypřítomný kouř páchl a blikající modrá a červená světla záchranářských vozů zhoršovala její bolest hlavy. Diváci se tlačili za páskou, kterou policisté zablokovali celou oblast.

 

„Tak to probereme tady,“ vyjela na něj a rukou si mnula čelo, jakoby tak mohla odehnat bolest.

 

„Tady ne.“ Znovu se na ni podíval. „Není ti dobře?“

 

„Za chvíli mi praskne hlava. Kdybyste nebyl takový hnusák, tak bych mohla jít domů a lehnout si.“

 

„Jsem hnusák, zažaluj mě! Ale teď buď pěkně zticha a zůstaň tady jako malá hodná holčička. Ještě musím něco zařídit, ale až budu hotový, pojedeme ke mně domů a promluvíme si. Pošlu ti sem lékaře, aby ti zavázal tu ruku.“

 

Bella neřekla ani slovo, a když odešel, zůstala stát tam, kde byla. Zatracený bastard, pomyslela si, když jí do očí vyhrkly slzy zlosti a stekly po jejích špinavých tvářích. Rychle je setřela. Najednou jí bylo ještě chladněji a po celém těle jí naskočila husí kůže. Krátká vlna vzteku byla pryč odplavená náhlým ochromujícím strachem.

 

Upír?

 

***

 

Muž a žena, kteří stáli mezi diváky a sledovali spirálu kouře vycházející z budovy, se otočili a šli ke svému autu.

 

„Zatraceně,“ řekla žena naštvaně. Její jméno bylo Elyn a díky svému daru zmrazit upíra na pár sekund měla u klanu Ansara vysoké postavení. Plán měli dobrý, ale Taylor to pokazil. Oheň neměl ani čas se pořádně rozšířit, když se spustil alarm a Cullenovi byli varováni. Škody byly sice velké, ale jejich plánem bylo vylákat Edwarda Cullena od jeho sourozenců a zabít ho. To by spolu s finančními ztrátami upíry oslabilo.

 

Ruben potřásl hlavou. Všechny jejich plány ztroskotaly. „Jak to, že není Cullen mrtvý?“

 

„Nevím. Mělo to klapnout. Edward Cullen pronásledoval Taylora do garáží, a když byli sami, měl ho zabít. Se svým darem už zabil plno upírů, byl to zkušený bojovník. A teď je mrtvý.“

 

„Něco se muselo pokazit. Kdo zavolá Calumovi a oznámí to?“

 

Ruben si povzdychl a vytáhl mobil.

„Už jsme to oddalovali příliš dlouho. Musíme mu zavolat.“

 

Elyn ho zadržela.

„Ale ne mobilem, počkej do hotelu a zavoláme odtam.“

 

„Dobrý nápad.“ Odpověděl Ruben. Všechno, co mohlo oddálit oznámení špatné zprávy jejich vůdci, byl dobrý nápad. Colum byl jeho vzdálený příbuzný z matčiny strany, ale to mu žádný bonus u toho bastarda nikdy nepřineslo.

 

***

 

Edward se vrátil na místo, kde nechal Bellu stát. Ještě nechtěl odejít, ale věděl, že už tu nemůže nic udělat. Když byli policisté hotovi se svými otázkami, chtěl vědět, jestli jsou všichni jeho zaměstnanci v pořádku a jestli přišel někdo při požáru o život. K jeho lítosti právě z budovy vynášeli jednoho mrtvého. Jak se dozvěděl, nezemřel při požáru, ale byl to starý člověk a ze stresu dostal infarkt.

 

Spojil se s Jasperem a domluvil se s ním na dalším postupu. Krátce ho informoval o událostech v garáži a vyslovil podezření, že se jednalo o plánovaný útok Ansara na klan Cullenů.

 

„Jazzi, dnes večer se všichni sejdeme doma a poradíme se, jestli situaci oznámíme Volteře nebo ne.“

 

„A co slečna Swanová? Jak ta do toho zapadá? Patří k nim?“ zeptal se jeho bratr.

 

„Ještě si nejsem jistý,“ odpověděl mu Edward.

 

„Jak to, že si nejsi jistý?“ následovala překvapená otázka.

 

„Nemůžu jí číst myšlenky,“ přiznal rozmrzele Edward. „Co říká Alice? Vidí ji ve svých vizích?“

 

Ve sluchátku se ozvala Alice, která celý rozhovor sledovala spolu se svým mužem.

 

„Její budoucnost a teď, když jsi blízko ní, i tvou, mám zamlženou.“

 

„Musím to zjistit jinak. Takže jsme domluveni, večer se sejdeme doma,“ ukončil Edward hovor.

 

Od Emmetta se dozvěděl, že levé hotelové křídlo je úplně v pořádku a už probíhá stěhování hostů, kteří bydleli v postiženém pravém křídle. Hoteloví zaměstnanci byli skvělí, všichni si zasloužili mimořádnou odměnu, pomyslel si Edward.

 

V garážích bylo zničeno několik aut a hodně lidí utrpělo lehká zranění. Opravy si vyžádají nejméně měsíc a po tu dobu bude provoz hotelu i kasina omezen. Edward už myslel na to, jak zajistit, aby se klienti odhlašovali co možná nejméně a jak přilákat nové. Neštěstí samozřejmě přilákalo pozornost médií. Jejich neustálé výzvy a žádosti o interview mu lezly na nervy a zdržovaly jeho zaměstnance od práce. Zároveň musel zajistit, aby se do budovy nedostali zloději vydávající se za hosty.

 

Nakonec zjistil, že už tu opravdu není nic platný. Kdyby bylo potřeba, tak ho mohli telefonicky zastihnout, takže mohl klidně odjet domů a konečně se vykoupat. Opravdu to potřeboval.

 

Pak už zbyl pouze problém jménem Isabella Swanová. Byla Ansara nebo ne? To byla důležitá otázka, na kterou potřeboval odpověď, a to co nejdřív.

 

Přikláněl se k závěru, že k nim nepatří, ale nevěděl, jestli to není jen jeho zbožné přání jako důsledek zvláštní reakce, kterou u něj vyvolávala. Měla několik darů, některé používala vědomě, některé ne. Kromě svých předtuch, jejichž rozsah ještě stále neznal, měla schopnost štítu, který blokoval jeho dar čtení myšlenek a částečně Aliciny vize. Když se zpětně zamyslel nad událostmi v garáži, došlo mu, že jediným vysvětlením náhlého obrácení daru toho žháře proti němu samotnému je Bellin štít. Ať už vědomě nebo instinktivně použila štít na ochranu před plameny. To znamenalo, že kromě psychického štítu měla i fyzický. To bylo velmi vzácné.

 

Kdyby byla Ansara, pomyslel si, byla by lépe vycvičená a své dary by využívala mnohem efektivněji.

 

Nebo…

Nebo to pouze předstírala.

 

Byla teda Ansara nebo ne? Brzy to bude vědět. Jestli nebyla, pak se choval hrubě k ženě, která možná nebyla úplně nevinná, ale nepřítel taky ne. Ale nemohl si představit, že by se zachoval jinak. Díky tomu, že ji zadržel, mu v konečném důsledku pomohlo zvítězit nad útočníkem, který se ukázal jako velmi nebezpečný.

 

Bellu našel přesně na tom samém místě, kde ji opustil. Naštěstí stála trochu bokem, takže záchranářům nepřekážela v práci. Byla špinavá, její vlasy byly slepené směsicí kouře, sazí a vody a z celého jejího postoje byla patrná únava. Když se na ni podíval, v duchu zasténal, když pomyslel na sedadla ve svém volvu, ale pak pokrčil rameny. Byl stejně špinavý jako ona. A kůže šla vyčistit.

 

Když ho Bella uviděla, v očích jí vzplanula zlost, která zahnala únavu. Jestli si myslel, že ji nedávné události zastrašily, tak to se šeredně pletl. Projelo jím vzrušení. Ani po tom všem, co prožila, se nevzdávala. Její silná osobnost ho přitahovala.

 

„Pojď se mnou,“ vyzval ji. Už předtím nechal přistavit svoje auto a tak vedl Bellu na kraj parkoviště. Když se přiblížili, otevřely se dveře auta a z něho vystoupil jeden příslušník ochranky. „Prosím, pane Cullene.“

 

„Děkuji, Jose.“ Edward otevřel dveře spolujezdce. Bella na něj pohlédla smrtícím pohledem, a když nastupovala do auta, nějak se jí podařilo vrazit mu přitom loket do žeber. Bude si s ní muset o tom promluvit, jinak jí budou modřiny přibývat a ne ubývat. Zavřel za ní dveře a obešel auto.

 

Jindy by si cestu užíval, ale dnes řídil klidně a promyšleně. Uvědomoval si, že jeho trpělivost visí na tenkém vlákně. První šetření ukázalo, že oheň byl založen v garážích, ale bylo tam příliš horko, než aby se tam hasiči dostali. Až najdou ohořelé tělo s kanystrem benzínu, dojdou k závěru, že to bylo žhářství a na kasino Volturi nepadne žádné podezření. Samozřejmě museli s Jasperem zajistit, aby se ten kanystr vedle těla našel.

 

Uběhla skoro půl hodina, než opustili město a vjeli do přírodního parku. Po chvíli zaparkoval auto na místě, kam ho obvykle ukryl, aby nebyl na očích a k chatě chodil pěšky. Svou rychlostí tam byl za pár minut, ale člověku by cesta trvala nejméně hodinu. Však on to zjistí, jestli je člověk nebo ne.

 

„Pojď,“ řekl a vystoupil z vozu. Zmateně se rozhlížela kolem dokola, ale kromě hustého lesa nic neviděla. Když otevřel dveře na její straně, cukla sebou, ale vystoupila. Únavou a slabostí trochu zavrávorala a než stačila vykřiknout, hodil si ji na záda a utíkal lesem. Celou cestu se ho křečovitě držela a přísahal by, že okamžitě zavřela oči, což mu hrálo do karet. Doběhli k jeho chatě, a když ji ve vstupní hale postavil na zem, zjistil, že si tiskne ruku před ústa.

Stačil jen říct: „První dveře vpravo,“ a Bella se rozběhla. Rozrazila dveře do koupelny a ani nestihla za sebou zavřít. Nepamatovala si, kdy naposledy jedla, ale žaludek se bránil po prožitém zážitku tím, že se snažil vyhodit svůj obsah, i když tam už nic nebylo. Konečně přestala dávit a trochu se uklidnila. Přivedl ji k sobě domů! Co měl v úmyslu? Ať je to cokoliv, měl ji ve své moci, protože cestu zpátky k autu by nikdy nenašla. Rychlost s jakou běžel, byla děsivá, takže musela zavřít oči, ale i kdyby sledovala cestu, vzhledem ke své nulové schopnosti orientace, by jí to bylo k ničemu. Poté, co se trochu opláchla, ulevila ještě další své potřebě, když uslyšela Edwardův hlas. Snažila se zaslechnout, co říká. Byl ještě někdo v domě? Ale potom jí došlo, že telefonuje.

 

„Ne, dřív jsem ti nevolal, protože jsem měl plné ruce práce. Emmett říkal, že s vámi mluvil.“ Na chvíli bylo ticho a pak pokračoval. „V kasinu propukl požár, ale nehoda to nebyla. Podrobnosti probereme, až se všichni sejdeme. Ještě musím něco zařídit, ale pak přijedu. Vyřiď Esme, že jsem v pořádku.“

 

Edward ukončil hovor a chvíli na to uslyšela Bella zamumlanou nadávku a pak tupý náraz, jako kdyby udeřil do zdi. Nepřipadal jí jako typ, který tluče do zdi. Ale na druhou stranu ho vůbec neznala. Třeba byl sériový bouchač do zdí. Třeba upadl do bezvědomí nebo něco podobného a ta rána, byla od toho, jak jeho tělo dopadlo na zem.

 

Ta myšlenka se jí zalíbila. Měla by využít příležitosti a nakopnout ho, dokud leží na zemi.

 

Jediný způsob, jak to zjistit, byl, že opustí koupelnu. Váhavě spláchla a přešla k umyvadlu, aby si umyla ruce – umyvadlu se zlatými kohoutky, zapuštěnými do tmavého zlatohnědého granitu. Když natáhla ruku, aby pustila vodu, cukla sebou. Kontrast mezi luxusním vybavením koupelny a její neuvěřitelně špinavou rukou byl obrovský. Špinavá noční můra na ni koukala i ze zrcadla. Vlasy měla přilepené na hlavě a smrděly kouřem. Její obličej byl plný černých šmouh a oči měla zarudlé.

 

Otřásla se, když si vzpomněla na události v garáži. Když Edward bojoval s tím žhářem, krčila se u zdi, a snažila se, být neviditelná, ale plamenné jazyky lítaly i kolem ní, takže se divila, že jí na hlavě vůbec nějaké vlasy zbyly. Byl to skoro zázrak a tak si těžko mohla stěžovat, že byly v takovém stavu. Šampon, obrovské množství šamponu ten problém vyřeší. Její oblečení bylo zničené, ale měla další. Žila, byla nezraněná.

 

Bolest hlavy nepolevovala a dala by cokoli za nějaký prášek. Pak si na něco vzpomněla. Jak na to mohla zapomenout? Naklonila se k zrcadlu a kousek po kousku si prohlížela svůj krk. Byla si jistá, že tam musí být vidět otisky jeho zubů, nebo aspoň dva vpichy, pokud mohla věřit filmům o upírech. Ale nic nenašla. Jedno místo jí přišlo citlivé na dotek, jak po něm přejela prsty, ale na kůži nic vidět nebylo.

 

„Už jsi hotová?“ volal na ni Edward z kuchyně.

Bella opustila koupelnu a třásla se vzteky.

„Ty hajzle!“ křičela a vystartovala s úmyslem ho nakopnout. Tentokrát byl Edward rychlejší a uskočil.

 

„To ty jsi mě do toho zatáhl! Všude byl kouř a oheň! Mám z ohně panickou hrůzu, ale to ti bylo jedno, co? A pak jsi mě ještě k tomu vycucal jako nějakou limonádu!“ Zamířila na jeho koleno a znovu minula. Pěstí vystřelila směrem k jeho bradě, ale Edward obratně uhnul, a když silou nápřahu padala dopředu, chytil ji za ruce a přitiskl k sobě. Bella otevřela ústa, aby pokračovala ve svých tirádách, ale Edward sklonil svou hlavu k té její a políbil ji.

 

Na rozdíl od jeho hrubého zacházení, kterého se jí za celý večer dostávalo, byl jeho polibek hebký a lehoučký, skoro sladký. „Je mi to líto,“ zamumlal a znovu ji políbil. Smrděl stejně tak hrozně jako ona, ale jeho tělo příjemně chladilo. „Vím, že to bolelo…neměl jsem čas ti to vysvětlit…“ Mezi jednotlivými slovy ji znovu a znovu líbal, každý dotek jeho rtů trval déle než ten předešlý.

 

Šok způsobil, že se ani nehnula. Šok, že ji políbil, šok, že se od něj nechala políbit. Poté, co ji zastrašoval, vydíral, ohrožoval a kousl. Teď ji k ničemu nenutil, chtěla odejít a přitom nechtěla. Belliny ruce spočívaly na jeho svalnaté hrudi, ale neměla se k tomu, aby ho odstrčila. Ani na to nepomyslela.

 

Jeho ústa putovala k měkké prohlubenině za uchem a po cestě ji lehce kousl na krku. Poté se znovu začal věnovat jejím ústům a najednou na jeho polibku nebylo nic měkkého, sladkého. Jeho jazyk se dožadoval vstupu, pravou rukou sjel po jejích zádech až k bokům a přitiskl ji k těm svým.

 

Bella vášni nedůvěřovala. Nebyla proti tomu pocitu imunní, ale nedůvěřovala mu – nedůvěřovala mužům, kteří podle jejích zkušeností řekli a udělali cokoliv, aby dostali ženu do postele. Bylo pro ni těžké někomu důvěřovat a dlouho trvalo, než se někomu otevřela, někdy vůbec.

 

Kdyby nebyla tak unavená, tak napjatá a traumatizovaná, tak by měla nad sebou větší kontrolu, ale Bella byla rozhozená od okamžiku, kdy vstoupila do jeho kanceláře. Motala se jí hlava a Edward Cullen tu před ní stál jako skála. Jeho paže byly silnější než všechny, co ji kdy držely a její tělo na něj reagovalo, jakoby neexistovalo nic než tento okamžik.

 

Aby tomuto pocitu nepodlehla, zatřepala hlavou a rázně ho odstrčila.

„To bylo hloupé,“ zamumlala.

 

„Úplný nerozum,“ souhlasil Edward. Jen pomalu ji pouštěl ze svého sevření. Bella se ještě víc zapřela, dokud nebyla volná.

 

Neustoupil, takže to udělala Bella a rozhlédla se po kuchyni, aby se na něj nemusela dívat. Kuchyň byla moc pěkná. Ona sama moc nevařila a tak jí zařízení moc neříkalo.

 

„Unesl jsi mě!“ postěžovala si.

 

Edward o tom krátce popřemýšlel a pak přikývl.

„Ano, unesl.“

 

Z nějakého důvodu ji jeho souhlas rozzlobil víc, než kdyby protestoval.

„Jestli mě chceš udat za podvod, tak to klidně udělej,“ vyjela na něj, „ale nemůžeš nic dokázat a víme to oba. Takže…čím dřív to uděláš, tím líp. Pak můžu jít a už tě nikdy nemusím vidět…“

 

„Neudám tě,“ přerušil ji Edward. „Máš pravdu, nemůžu nic dokázat.“

 

To ji zmátlo.

„Tak proč jsem tady?“

 

„Řekl jsem, že nemůžu nic dokázat, ale to neznamená, že jsi nevinná. Popravdě jsi vinná, jak jen to jde. Používat nadpřirozené schopnosti při hazardních hrách je podvod. To je jasné.“

 

„Bella nevěděla, jak reagovat. Jeho tvrzení, že má nadpřirozené schopnosti, ji znejistilo tak, že zavrtěla hlavou, ještě než větu dopověděl.

 

„Čísla,“ vyletělo z ní. „Mám talent na čísla.“

 

„Blbost.“

 

„Nic víc v tom není! Neumím předpovídat budoucnost, číst v čajových lístkách nebo tak. Nevěděla jsem, co se stane 11. září…“

 

Ale čísla unesených letadel ji pronásledovala už několik dnů před útokem. Pokaždé, když chtěla někomu telefonovat, vybavila se jí čísla letadel – v pořadí, v jakém se zřítila.

 

Tato vzpomínka se vplížila do její mysli jako lasička a otřásla se chladem. Od té doby na čísla těch letadel nepomyslela. Vzpomínku zasunula co nejhlouběji. „Běž pryč,“ zašeptala, aby se jí zbavila.

 

„Nikam nepůjdu,“ řekl Edward. „A ty taky ne. Aspoň ne teď. Svlékni se!“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!