Sekce

Galerie

http://sphotos.ak.fbcdn.net/hphotos-ak-ash2/hs331.ash2/61184_1437170249238_1232457038_31131764_38793_n.jpg

Co by se stalo, kdyby Edward přišel do baletního studia příliš pozdě?

KAMERA… KLAPKA… AKCE!

Držel jsem ten malý předmět v ruce a musel jsem se přemáhat, abych ho nerozdrtil. Kamera. Cítil jsem šílenou bolest. Myslel jsem, že snad samou bolestí puknu. Oči mě pálily, jak se snažily vydávit neexistující slzy. Chtěl jsem se rozkřičet, ale z mých úst nevycházel žádný zvuk. Ale uvnitř mě všechno křičelo. Je pryč. Smysl mé existence. Mé slunce o půlnoci. Půlnoční slunce.

V hlavě jsem si přehrával události dnešního dne a přemýšlel, kde jsem udělal chybu…


 

Letěli jsme letadlem do Phoenixu. Seděl jsem mezi Carlislem a Emmettem. Dařilo se mi ignorovat jejich mysl. Nebylo to zas tak těžké. Můj velmi prostorný mozek sotva stačila na mé myšlenky a pocity, natož na někoho jiného.

Díval jsem se z okna. Ani rychlost devět set kilometrů v hodině pro mě nebyla dostačující. Měl jsem pocit, že by mi nestačila ani rychlost světla.

Už jsem se nemohl dočkat, až se konečně znovu uvidím s Bellou. Trápil jsem se, protože jsem věděl, že jsem to já, kdo může za naše odloučení. To já jsem ji vystavil nebezpečí. To už nikdy nedopustím. Odjedeme spolu někam na sever. Ale ne, Bella má ráda sluníčko. Tak třeba na nějaké opuštěné místo na jihu. Esme by nám mohla půjčit svůj ostrov. Budeme šťastná. Navěky.

Začali jsme klesat. Sláva. Už jen pár minut. Pořád jsem měl hlavu plnou svých představ, takže jsem neslyšel, co si myslí Jasper a Alice. Sotva jsme vešli do terminálu čtyři, přiřítili se k nám. Neviděl jsem Bellu, což vzbudilo mou pozornost. Konečně jsem se zaměřil na jejich myšlenky.

Je pryč, myslel si Jasper, šel jsem s ní pro něco k jídlu. Ona šla na záchod a už se nevrátila. Promiň, Edwarde.

Žaludek se mi skroutil bolestněji, než obvykle z hladu.

Alice mi ukazovala lovce, jak čeká v nějaké místnosti. V další vizi jsem viděl mrtvou Bellu. Cukl jsem sebou.

„Kde je?“ křičel jsem na ně. Pár lidí se po mě ohlédlo.

„Je to baletní studio,“ vysvětlovala šeptem Alice.

„Tak na co čekáme.“ Rychle jsem se vydal směrem ke garážím. Připadal jsem si šíleně bezmocný, protože jsem nemohl doopravdy běžet. Bylo tu příliš mnoho svědků.

„A co se vlastně stalo? Stopař ji unesl?“ zahučel jsem. Téměř bez zájmu.

„Nevím. Jeho pach jsem nezachytil,“ odpověděl Jasper.

Ale jak se mohla dostat pryč?

Alice vytáhla ze své tašky mobil, který za pár vteřin zazvonil. Znejistil jsem ne proto, že mě zaskočila zpráva volajícího, ale proto, že jsem postřehl v Alicině tašce bílý předmět.

„Co to je?“

Dopis. Dala mi ho Bella, poslala mi Alice myšlenkami. Když jsem dopis otevřel a začal ho číst, dodala nahlas: „Pro její matku.“


 

Edwarde.

Miluju tě. Moc se omlouvám. Má mou mámu a já to musím zkusit. Vím, že to možná nevyjde. Je mi to hrozně, hrozně líto.

Nezlob se na Alici a Jaspera. Jestli jim uteču, bude to zázrak. Poděkuj jim za mě. Obzvlášť Alici, prosím tě.

A zoufale tě prosím, už ho nesleduj. Myslím si, že o to mu právě jde. Nesnesla bych, kdyby měl kvůli mně někdo jiný přijít k úhoně, a obzvlášť ty ne. Prosím tě, tohle je jediná věc, o kterou tě teď můžu žádat. Udělej to kvůli mně.

Miluju tě. Odpusť mi.

Bella


 

Zůstal jsem stát na místě s otevřenou pusou. Jak mi to mohla udělat? Proč na mě nepočkala. Nějak bychom to vyřešili. Proč musela utéct. Ona je vážně blázínek. Ne, ona je prostě Bella.

V mysli ostatních jsem viděl svůj naprosto zděšený obličej.

„Ona šla sama,“ vypravil jsem ze sebe.

Cože?! vychrlili na mě všichni v myšlenkách.

Vykašlal jsem se na odpověď a hodil po nich dopisem. Zase jsem se dal do běhu. Proč tady musí být tolik lidí?

V garáži jsem ani nehledal Carlislův mercedes. Přímo u vchodu stálo černé Audi. Nasedl jsem, spojil dráty a rychle se vymotal z patrového parkoviště. Z Aliciny mysli na mě křičelo: ulice Padesátá osmá a Kaktusová.

Auto uhánělo, jako o závod, ale pro mě to nebyla dostatečná rychlost. Cítil jsem se hůř než v letadle. Plně jsem se soustředil na Bellinu záchranu. Snažil jsem se zapudit myšlenky na to, co bych dělal, kdy by to nevyšlo. To se nesmí stát. Přesto se ten plán jakoby sám utvořil.

Samozřejmě bych neměl už chuť dál žít. Jenže jak se zabít? Sám sebe zničit by se mi nepodařilo, to jsem věděl z Carlislových zkušeností. Jasper a Emmett by mi nepomohli. Kdo tedy? Ano! Jediné východisko by byli Volturiovi.

Probral jsem se, až když jsem smykem zaparkoval před baletním studiem. Rozrazil jsem dveře od auta i od studia. A tam… tam jsem uviděl to nejhorší, co jsem za celou svou existenci spatřil. Bellu. Zmrzačenou. Bez života. Zcela bezkrevnou. Přesně jako z Aliciny vize, ale takhle naživo to bylo tisíckrát horší. Něčí ruce mě hladily, ale nevnímal jsem to.

Nestihli jsme to. A ona za to zaplatila. Bolest byla silná i u ostatních. Slyšel jsem to. Cítil jsem to. A nemohl jsem to zvládnout. Z hrudi se mi vydral vzlyk.

Připlazil jsem se k Belle a pohladil ji po tváři.

„Promiň,“ zašeptal jsem.

Slyšel jsem, jak se zabouchly dveře. Ostatní odešli, aby mi zanechali soukromí.

„Miluju tě.“ Kolikrát jsem ji to mohl ještě říct, kdyby se to nestalo? Uvědomil jsem si, že by to takhle nedopadlo, kdyby mě nikdy nepotkala. Seděl jsem tam vedle ní několik hodin, možná dnů, možná několik století nebo možná jen několik sekund. Ale čas nehrál roli.

„Brzy se setkáme,“ slíbil jsem jí.

Poprvé jsem se rozhlídl po místnosti. Všude byli střepy a taky její krev. Ani jsem to nevnímal. Můj bystrý zrak se na něčem zarazil… Malý předmět. Zvedl jsem ho. Kamera. Připojil jsem ji k televizi, na které kamera ležela, a přehrál záznam.

 

Viděl jsem její obličej, na kterém se zrcadlil nebojácný výraz. Zasáhla mě další vlna bolesti.

„Než začneme,“ ozval se mužský hlas. Zavrčel jsem. James.

„Jen bych to rád trošku rozvedl,“ pokračoval. „Odpověď byla jasná od samého začátku, a já jsem se tak bál, že to Edward pochopí a zkazí mi zábavu. Jednou už se mi to stalo, ale to už je dávno. Jednou jedinkrát, kdy mi moje kořist unikla.

Víš, upír, který měl tak pošetile rád tu svou malou oběť, udělal volbu, ke které tvůj Edward neměl dost síly. Když ten starý pochopil, že jdu po jeho malé přítelkyni, ukradl ji z ústavu, kde pracoval – nikdy nepochopím posedlost, kterou někteří upíři mají po vás lidech – a jakmile ji osvobodil, tak si ji pojistil. Zdálo se, že si ani nevšimla bolesti, chudinka malá. Trčela v té černé díře cely tak dlouho. O sto let dřív a byla by za svá vidění upálená na hranici. Ve dvacátých letech dvacátého století to byl blázinec a šoková terapie. Když otevřela oči, silná svým čerstvým mládím, bylo to, jako kdyby nikdy předtím neviděla slunce. Ten starý upír z ní udělal mocnou novou upírku, a už nebyl důvod, abych se jí dotýkal.“ Povzdechl si. „Tak jsem na oplátku zničil toho starého.“

„Alice,“ zašeptal jsem ve stejné chvíli, jako ona na obrazovce.

„Ano, tvoje malá kamarádka. Byl jsem překvapený, když jsem ji viděl na mýtině. Takže si říkám, že by její smečka měla být schopná najít v této zkušenosti jistou útěchu. Já jsem dostal tebe, ale oni dostali ji. Jedinou oběť, která mi kdy unikla, to je vlastně docela čest.

A ona voněla tak pěkně. Pořád lituju, že jsem ji nikdy nemohl ochutnat… Voněla ještě líp než ty. Promiň – nechtěl jsem být hrubý. Máš velmi příjemnou vůni. Takovou květinovou…“

Vztek ve mně vřel čím dál tím víc. James se teď dostal do zorného pole kamery, ale stále stál zády. Zvedl ruku a dotkl se jejích vlasů.  Přemáhal jsem se, abych nerozbil obrazovku.

James přičichl si k jednomu pramenu jejích kadeří. Pak ho něžně uhladil zpátky na své místo. Teď se dotýkal jejího obličeje. Přál jsem si, aby začala utíkat, jakkoliv to bylo zbytečné, ale ona stála, jako by byla z ledu.

„Ne,“ zamumlal si pro sebe stopař, když ruku spustil, „já to nechápu.“ Ozval se hlasitý povzdech. Nepochybně přemýšlel, jak jsem vedle Belly mohl tak snadno vydržet. Mě to teď přišlo snadnější a přirozenější, než dýchání pro lidi.

„No, předpokládám, že bychom s tím měli pokročit. Ať pak můžu zavolat tvým přátelům a povědět jim, kde najdou tebe i můj malý vzkaz.“

Začal se mi znovu svíjet žaludek. Takže tahle nahrávka byla určena pro mě. Ozval se slabý instinkt, abych kameru vypnul. Ale já jsem to neudělal.

Poprvé projevila emoce strachu, ve chvíli kdy ji stopař začal obcházet dokola. Poprvé byl vidět jeho obličej. Usmíval se, ale z úsměvu se pomalu stávalo cenění zubů.

Začala utíkat, ale já věděl, že to nemělo smysl. I ona to patrně věděla. Stopař ji okamžitě předběhl a uštědřil jí rukou pořádnou ránu do hrudníku, až odletěla na zrcadlo, které se roztříštilo.

Zavřel jsem oči. Nemohl jsem se na to dívat. Ale stále jsem slyšel.

„To je velmi hezký efekt,“ pronesl stopař přátelským hlasem. „Tušil jsem, že tahle místnost dodá mému malému filmovému dílku vizuální dramatičnost. Proto jsem si k setkání s tebou vybral tohle místo. Je to tu dokonalé, nemyslíš?“

Ozývalo se tiché křupání skla a pak další křupnutí, které rozhodně nepocházelo od skla. Poznal jsem zvuk drcené kosti. Následoval Bellin bolestný výkřik, který mě donutil znovu otevřít oči.

Stopař se nad ní nakláněl. „Chtěla by sis rozmyslet své poslední přání?“ zeptal se přívětivě. Palcem u nohy dloubl do její nohy, kterou předtím zlomil. Pronikavý křik sebou pro mě tentokrát nepřinesl jen další bolest, ale i vztek. Svaly mi napjali. Chtěl jsem Jamesovi ublížit. Musel jsem ho najít a nechat ho trpět.

„Nechtěla bys radši přimět Edwarda, aby se mě pokusil najít?“ zeptal se milým hlasem. Ano, přesně to udělám.

„Ne!“ zaskřehotala na protest. „Ne, Edwarde, ne –“ Stopař ji znovu udeřil a ona znovu spadla na rozbité sklo.

Její slova můj úsudek trochu rozkývala. Ale já Jamese nemůžu nechat jen tak.

Krev se jí rozlila po bílé košili. Jamese k ní přešel a já jsem věděl, co bude následovat. Neudržel jsem se a televizi rozbil. Kameru jsem rozdrtil v rukou.

 

Dýchání se mi zrychlilo. Mé pocity se dost zamíchaly. K bolesti se přidal vtek a nenávist, které mě spalovaly téměř stejně.

Zvedl jsem se. V hlavě mi zuřil boj. Ale já jsem věděl, co vyhraje. Prostě jsem nemohl splnit Bellino přání, abych Jamese nechal jít.

Přešel jsem k jejímu tělu a zašeptal: „Promiň.“

Pořádně jsem se nadechl nosem a vedle pachu její krve jsem ucítil ještě pach vraha. Vydal jsem se za ním a na nic jiného nemyslel.

Venku se stmívalo, takže jsem se nemusel obávat slunečního světla. Pachová stopa byla jasná. Stopař to tak zjevně zamýšlel. Pomalu domy řídly a po chvíli jsem byl v poušti.

Musel jsem zvolit ten nejkrutější způsob mučení. Mrzelo mě, že nemám stejnou schopnost, jako Jane. Pomalu ho spalovat pouhým pohledem. Ale moje bolest mi přišla tisíckrát horší. Nic mi nepřipadalo dostačující.

Když už byla světla města za mnou, mohl jsem se rozběhnout. Pohyb mi přinesl alespoň slabou úlevu. Spalován bolestí a zuřivostí jsem běžel rychleji než kdy dřív.

Konečně se objevila silueta stopaře. Jeho myšlenky zářily štěstím. Zastavil jsem se asi padesát metrů od něj.

„Takže jsi přišel,“ promluvil.

„Ano,“ procedil jsem mezi zuby.

„Ale víš, o co tě prosila Bella?“ Ne její jméno dal velký důraz. Celou scénu mi přehrál ve své hlavě.

Chtěl jsem okamžitě rozdrásat jeho tělo, ale v tom ke mně dolehly myšlenky Victorie, jeho družky, která připojila k Jamesovi. Neudivilo mě to. Esme volala, že opustila Forks.

Hlupák. Takhle se obtěžovat kvůli obyčejné lidské dívce. I když já bych kvůli Jamesovi udělala to samé.

James se na ni radostně díval, ale na rozdíl od ní v jeho mysli nebyla ani stopa lásky. Poznal jsem, že ji u sebe měl jen kvůli bezpečí.

„Vím.“ Dál jsem hrál pokerového hráče.

„Proč jsi ji neposlechl?“ zajímal se.

„Ty bys Victorii poslechl, kdybych ji zabil?“ otočil jsem otázku.

Chvíli se přemýšlel. „Máš pravdu. Neposlechl.“ Lhář. Ona pro něj téměř nic neznamenala.

Zvedl jsem jedno obočí a pomalu se k němu přibližoval. Pohlédl jsem na Victorii. „Ty mu věříš?“

„Samozřejmě. James mě miluje.“ Doopravdy o tom byla přesvědčená. Jak pošetilá může být láska.

Kdybych necítil to, co jsem cítil, asi bych se uchechtl.

„A co tedy chceš? Zabít mě?“ James byl naopak v naprosté euforii, která tryskala z každého jeho slova.

„Ještě nevím.“ Mohl jsem zabít Jamese a Victorie by pak zabila mě. Přijatelné řešení. Mrzelo mě, že mu nemůžu způsobit stejnou bolest, jako on způsobil mě.

„Takže tě přece jen to její škemrání přesvědčilo?“ zeptal se hrubě, ale stále se šťastným podtónem.

Už jsem se neudržel. Mé vidění zčervenalo. Zavrčel jsem a vyrazil přímo proti Jamesovi.

Oba dva na můj výpad čekali. Každý uhnul na stranu. Já jsem se přidal k Jamesovu úskoku. Podařilo se mi ho srazit na zem, ale on se snadno vymanil z mého sevření. Chtěl mě odhodit na Victorii, která by mě dorazila, ale já jsem uhnul, pevně ho sevřel v náručí. Chytil jsem ho za hlavu, abych ji mohl utrhnout. V tu chvíli učinila Victorie stejný pohyb.

Miluju tě, Bello!

Dřív, než mohl kdokoliv z nás přijít o hlavu, se na prérii vřítili další dva upíři. Emmett a Jasper.

Právě v čas, myslel si Emmett.

Odtrhli ode mne Victorii. Využil jsem toho, že nepřátelé nejsou v přesile a utrhl jsem Jamesovi nejdříve paži. Potom nohu a druhou ruku.  James jen vřeštěl. Oddělil jsem mu od těla ještě druhou nohu, uši, jazyk a další zbytečnosti na jeho těle.

Mrzelo mě, že ho nemůžu nechat trpět ještě víc. Naházel jsem kusy jeho těla do ohně, ve kterém už hořela Victoria.

Díval jsem se, jak je olizují plameny. Cítil jsem úlevu, ale jen slabou. Žádné velké opojení z pomsty. Jen bolest. A ta nikdy nezmizí.

Bratři mě litovali. Trápili se kvůli mně. To mi přišlo zbytečné. Víc smutku snad na zemi už být nemusí.

„Děkuji,“ zašeptal jsem.

„Není zač,“ řekli oba unisono.

„Jak jste mě našli?“ Jako bych to nevěděl…

„Alice.“ Jak jinak?

„Proč tu není taky?“ To bylo alespoň trochu zajímavé.

„Řekla, že chce být sama,“ odpověděl Jasper nahlas. Došlo mi, co viděla. Ale omluvit se jí už nestačím.

„Nevypadáš moc dobře.“ Snad poprvé nebyl Emmett veselý po tom, co se s někým mohl poprat.

„Já… “ začal jsem. Nevěděl jsem, jak to mám zakončit. Copak jsem jim mohl říct, co cítím a co chci udělat? Navíc pro to ani neexistovala slova.

„Nech si všechno projít hlavou a budeš zase v pohodě,“ radil Emmett. Špatně. Já už nikdy nebudu v pohodě.

„Možná,“ zalhal jsem. „Asi odjedu někam pryč.“

„Vrátíš se?“ Jasper pochopil skutečný význam mých slov. Nedělej to. Prosím. Esme to zlomí srdce.

„Nevím.“

Pomalu to začalo docházet i Emmettovi. Neudělej žádnou hloupost.

Objal jsem je. Chtěl jsem se rozloučit i s ostatními. Ale nemohl jsem se zdržovat. A jim by to také neprospělo. Čistý řez.

„Sbohem,“ zašeptal jsem.

Sbohem. Tenhle tón byl od Emmetta neobvyklý.

Sbohem, rozloučil se Jasper. Přemýšlel, co by dělal na mém místě. Myslel si, že určitě existuje jiná možnost.

Ale já jsem viděl jedno a jediné východisko.

Nemůžu žít, odešel mi život! Nemůžu žít, odešla mi duše!

 

moje povídky

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

kajka

6)  kajka (21.03.2012 14:08)

Děkuju za velice smutnou, ale krásnou povídku.:'-( :'-( Moc jsi mě potěšila, protože mám ráda Edwardův pohled. Takhle nějak by se to opravdu mohlo odehrát, kdyby nepřišel včas.

SarkaS

5)  SarkaS (23.09.2010 11:23)

To bylo nádherné a strašně smutné. Potvory slzy se derou ven a nejde je zastavit. Tolikrát už jsem přemýšlala co by udělal kdyby našel tu nahrávku a mrtvou Bellu. Tys mojí představu ztvárnila skvěle :'-(

Eleanor

4)  Eleanor (22.09.2010 15:47)

Tak tohle bylo na mě moc smutné:'-(

3)   (21.09.2010 21:53)

:'-( :'-( :'-(
Okej, tak dneska naozaj nebudem spať.
Veľmi smutné, neskonale smutné a mrazivé. To video... nikdy mi nedošlo, ako sa Ed musel cítiť, keď to videl- a obzvlášť nie v alternatíve, keď je Bella mŕtva.
A koniec...
Víc smutku snad na zemi už být nemusí.
Špatně. Já už nikdy nebudu v pohodě.
Nemůžu žít, odešel mi život! Nemůžu žít, odešla mi duše!


2)  T. (21.09.2010 20:54)

hrozně smutné :'-( ale píšeš vážně krásně :'-(

Marketa

1)  Marketa (21.09.2010 20:00)

Tak takhle bych nechtěla aby to dopadlo je hrozně smutný:'-( :'-( :'-( ale krásný snad bude ještě pokračování

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek