Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/20538253045_04.jpg

ZANET.

Uf, ženy, děkuji za trpělivost. Poslední dny byly velmi náročné a moc času nezbývalo. Také bych se chtěla omluvit za chyby, dnes bylo dodatlováno a rychle připíchnuto na stránku.

Děkuji za podporu!

 

Některá karakušská rána bývala nápadně podobná těm kayským.

Vzduch byl chladný a čistý, ulice tiché postrádající veškerou živost tolik typickou pro Karakuš. V taková rána, kdy slunce již pevně vládlo nebi, ale jeho paprsky nedosáhly do kamenných domů, si Bella připadala jako doma. V Kayi. Často se budila s pocitem, že to vše předtím byl jenom zlý sen a ona je opět schovaná pod otrhanou dekou naproti Marjam. O to horší bylo probdění. O to horší bylo sejít do kuchyně a připravovat snídani. V taková rána se vyhýbala odrazům a zrcadlům. Nechtěla se ani vidět.

Avšak ráno před zanetem bylo úplně jiné. A přitom naprosto stejné.

Z kuchyně se linula vůně Karakuše. Poznala, že snídaně bude sladká. A také poznala, že se jí manžel zapomněl v ono důležité ráno s něčím méně důležitým svěřit.

Domem tichými krůčky cupitaly tři služebné. Vařily, praly, myly nádobí v nanošené vodě ze studny. V to ráno jí dům opět připadal cizí, ne její.

Sešla v bavlněné košili a připraveným závojem do kuchyně. Tam čekala hostina z datlí a čerstvého ovoce. Cítila na sobě jejich pohledy při každém pohybu. Byla to pouhá předzvěst toho, co teprve mělo přijít. Netušila, co má od zanetu očekávat. Ale netroufla si manželovi oponovat v jediném slovu, ani v tak podstatné maličkosti, jakou byly služebné. Stačilo pár týdnů, aby dokázala poznat, kdy se vyplatí cokoliv namítnout.

To ráno nenamítala. Po snídani neumyla nádobí ani jej nepoklidila. Prostě vyšla po schodech do pokoje, zavřela dveře a ještě dlouhou chvíli zírala z okna a nechala si tvář ovívat chladným ranním vánkem.

A když už ji osamělost a stesk začaly stahovat dolů do ještě větších hlubin, rozjasnila její ráno nečekaná návštěva.

Doktor Cullen vyběhl schody a nedočkavě chňapl po klice. Rozrušení jím proudilo jako vroucí krev.

„Máme návštěvu, Isabello.“ Bellu jeho nadšení udivilo. „A moc ráda by tě viděla.“

Když společně scházeli schody, chytil ji za ruku. A než vyšli na terasu, políbil ji na čelo.

 

 

 

„Už jsem si myslela, že mi tě nikdy nepředstaví,“ postěžovala si a jemně foukala do šálku s kávou.

Bella nepromluvila jediné slovo, pouze seděla a nechávala se uchvátit každým jejím slovem či gestem. Byla to přesně taková karakušská žena, o jaké jí Marjam vyprávěla. Ženy jako ona párkrát letmo zahlédla cestou k tržišti.

Nosila závoj s pestře barevnými květy, jehož okraje lemovala pečlivě vyšívaná krajka. Její obočí bylo dokonale úzké a přitom plné, výrazné stejně jako laskavé oči. Rty měla rudé jako krev. Byla dokonalá. A pro Bellu také dokonale děsivá.

„Anne, víš, že nebyla vhodná chvíle,“ Edward mrzutě odvětil a pod stolem položil dlaň na Bellino koleno. „Oba jsme si museli zvykat.“

„Jistě,“ přitakala. „Vytrhneš dívku z Kayi, jako by byla obyčejný kvítek, přineseš jej domů, naliješ mu vodu do vázy. A poté několik dní čekáš, zdali to přežije… Nebo nepřežije. Výborně. Synu, je vidět, že jsi studovaný. Taková moudrost…“

„Anne,“ procedil skrz zuby doktor. Bella si všimla, jak viditelná ta malá žilka na jeho čele začínala být. Jeho tvář byla stále neoholená. A s každým dalším dnem si více a více všímala, že se propast mezi nimi plní nejen původem, ale především věkem. Číslem tak nepodstatným, ale rozhodujícím.

„Neopovažuj se mě okřikovat, synu. Mám pravdu. Vždyť já ani vlastně nevím, jak jste se vy dva seznámili. Jak jsi našel bytost tak křehkou a tichou, aniž bys ji při prvním setkání zahubil,“ usmála se a její velké oči plné horké zeleni směřovaly k Belle.

Pro Bellu byla hrdinkou. Dokonalou ženou. Až děsivě dokonalou ženou. Poprvé v životě viděla, jak žena dokáže hovořit s mužem a při tom si zachová důstojnost. Ačkoliv to byl její syn.

„Směšná historka. Nic podstatného.“ Chlad z jeho strany byl odzbrojující. A bolel. Ačkoliv ten den prvního setkání nenáviděla z hloubi duše, nebyl směšný. A nebyl nepodstatný.

Ta dokonalá žena si jejího zmatku ve tváři všimla.

„Drahoušku?“ Bella polekaně zvedla tvář. „Jsi příliš tichá, vůbec nic mi nepovíš. My karakušské ženy musíme držet při sobě. Jak jinak bychom ty naše muže dokázaly snést?“ Smála se na ni a všemi silami se snažila kousek z té radosti poslat k ní. „A drahoušku, říkej mi Esme. Nechci, aby se mi říkalo maminko, paní nebo podobně, to ne, i moje vnoučata mi budou říkat Esme, na tom trvám. Babičku ze mě udělá už jenom dřevěná hůl.“ V tónech jejího smíchu nalezla Bella naprosté zděšení.

To zděšení se rodilo někde hluboko v srdci a rozlévalo se do rukou i nohou. Všechny předchozí strasti vybledly do černobílých vzpomínek, odpustila osudu, odpustila Sátorovi. V ten den Esme pojmenovala její novou noční můru.

„Rád bych ti dopřál, anne, abys jednoho dne chovala mé syny. Ale to bude úkol mé ženy.“

„Co máš na mysli, Edwarde?“

„Především se tolik nedřít. Žádná žena nemůže donosit a porodit zdravého syna, když stěhuje nábytek v ložnici a pokládá koberce.“ Jeho tón byl vyčítavý. Stejně jako jeho pohled, který směřoval k Belle. Ta tiše seděla po boku svého muže, ruce složené v klíně, shrbená ramena a v očích nepříjemné pálivé nutkání.

„Stěhovala nábytek? Isabello!“ Vyčítavé pohledy byly rázem dva.

„Už se to nebude opakovat.“ Pokýval hlavou její muž. Cítila se jako jeho dítě. Ne žena. Jeho starost se dala přirovnat k dokonale nakreslené linii, po níž se měla vydat. Vše bylo řečeno, vše bylo vysvětleno. A teď konej tak, abys linii nepřekročila.

„Samozřejmě. Ale na to Isabella přijde časem sama, Edwarde. Pochopí, že děti do manželství vnesou starosti a někdy také strasti. Ale také pochopí, že se bez těch starostí a strastí nedá žít. Nešťastní jsou ti lidé, kteří nemají to požehnání. To je přeci náš dar, Isabello. My ženy dáváme život. A se Sátorovým požehnáním dáš jednou tomuhle domu děti a rázem tě stesk po rodilém domovu přejde. Ten pravý domov máš přeci tady…“

Její slova nekončila a nekončila. Stále více ji hnala do tmavého koutku a přidávala jednu ránu za druhou. Chtěla křičet, vztekat se. A především odejít.

„Omluvte mě,“ špitla sotva slyšitelně a rychle vstala od stolu na terase. Utekla do pokoje, kde se schovala pod peřinu. A do polštáře vzteky křičela a slibovala, že do toho cizího domu tomu cizímu muži nikdy dítě neporodí.

 

 

 

„To nebylo nutné, anne.“

„Co nebylo nutné, Edwarde?“ Opáčila mu stejným tónem.

„Ještě se mi ani neotevřela… Jako moje žena. Stále utíká a schovává se. Bojí se. A ty, při prvním setkání, začneš básnit o povinnosti a o daru dětí…“

„Ale to není moje chyba, synu. To není moje chyba. Ty jsi začal o dětech, pamatuješ?“

Díval se jí přímo do očí a zadržoval slova plná nevhodných významů. Nechtěl se hádat s vlastní matkou. Ona měla argumenty, před kterými by nikdy neobstál.

„Ale proto, abych ji pokáral za to stěhování nábytku…“

„Mně nemusíš lhát. Jsi ve slepé uličce. Nelepší se to, nedokážeš ji získat. Ale na to jsi měl myslet dřív, než ses rozhodl, že jí převrátíš život vzhůru nohama. A věř mi, vrátí se ti to. Ani nevíš, jaké trápení jsi jí připravil. Ale teď to budeš ty, kdo se bude trápit, protože ona se ti nikdy neotevře.“

Pousmál se a rázem byl její upřímný syn opět pečlivě skrytý v hlubinách ledové nedotknutelnosti.

„Je to moje žena. Ona si zvykne.“

„Mluvíš o ní sice jako o třetí osobě, ale mě neošálíš. Který muž Karakuše tvého postavení by se oženil s dívkou, kterou viděl jednou v životě. Jak bys dokázal překonat svoji hrdost a pýchu a veřejně přiznat, že si karakušský lékař bere za ženu nevzdělanou, vyzáblou, živořící dívenku… Kdyby sis nemyslel, že je možné, aby k tobě cítila to, co ty cítíš k ní?“

Uhodil pěstí do stolu, až se káva přelila z okraje šálků na desku stolu. Esme se ale nebála. Zvykla si, znala svého syna. Mile se na něj usmála a kapesníčkem, co jí Bella připravila pod talíř, utírala rozlitou kávu.

„Já ji naučím, aby mě milovala. Naučím.“ Ve skutečnosti ujišťoval sám sebe.

„To proto má po těle ty modřiny?“

„Modřiny?“

„Na rukou, všimla jsem si toho, když nosila kávu na stůl. Takhle ji učíš, aby tě milovala?“

„Co? Ne! Anne, jak si něco takového můžeš myslet? Upadla, když šla k tandumu upéct chléb, bylo to hloupé a byla to náhoda.“

„Náhoda?“ Zvedla pravé obočí a jemně nehtem škrábala do stolu. Zlobila se.

„Ano, náhoda.“

Tentokrát to byla Esme, kdo se pousmál. „Snad si nemyslíš, že bych ti něco takového věřila.“

 

 

 

Před henna obřadem vyšla na skrytý zadní dvůr ke studni.

Den se loučil máslovou záplavou paprsků a ona se marně pohledem snažila udržet slunce nad špičkami hor. Nebyla to svatba. Byl to obyčejný obřad. I tak se opět cítila vláčená proti proudu a prosti své vůli.

Dům byl plný žen, které nikdy předtím neviděla. A byla tu také Esme. A byla tu také častá otázka. Kdy už mu dá syna?

Když procházela dvorem zarostlým košatými keři, uviděla to čisté bílé stvoření. Koza byla uvázána u jednoho keře. Věděla, že její čas každou chvílí přijde a muži ji odnesou před dům, kde ji její manžel podřízne.

Klekla si k ní a pohladila ji po zádech. Nemohla se zbavit pocitu, že mají společnou cestu.

„Není mezi námi takový rozdíl, víš? Možná dnes vyjdu před dům zahalená do zlata a hedvábí, ale nakonec skončím úplně stejně jako ty.“

„Isabello!“ okřikl ji v tu chvíli manžel, když s nabroušeným nožem čekal za jejími zády.

Provinile se mu podívala do očí a doufala, že neslyšel, co slyšet neměl. Ale slyšel. Viděla mu to na očích. Do té nekončící zeleně se připlet kus z bolesti.

„Každou chvílí tu budou muži, běž se, prosím, schovat do domu.“

Beze slov poslechla.

 

 

V kuchyni ji očekávala Esme. Měla přes ramena přehozený rudý šál a na krku zlatý medailonek.

„Pojď, Isabello. Už je čas.“ Chytila ji za ruku a vedla ji do pokoje.

Jakmile Esme otevřela dveře, zaslechla Bella zvláštní volání všech těch žen, které neznala. Neustále dokola opakovaly vysoké tilitilitili a házely do vzduchu drobné okvětní lístky. Brzy jimi pokryly zem, na kterou se posadila. Esme ji překryla rudým šálem a skryla ji před zraky ostatních. Zapálily vonné svíce v kruhu kolem nové ženy a postavily před ni nádobu s rozmíchanou červenou hennou.

Esme se posadila naproti a s hennou v rukách se dlouze modlila. Ostatní ženy pomalými kroky v kruhu obcházely novou ženu a zpívaly tiché a smutné písně o tom, jak se dívce vzdalují dětské sny a přichází do světa, kde ji vlastní její muž. Nevěsta při takových písních pláče a teskní, je to jediná chvíle, kdy jí je dovoleno plakat nad svým osudem před ostatními. Ale Bella nedokázala plakat.

Brzy jí Esme vložila do obou dlaní zlatou minci, jejíž okraje namočila v henně. A postupně začala štětečkem kreslit planoucí květiny až k loktům. Vždy se pečlivě vyhnula místu, kde se stále hojily ty nešťastné rány.

 

 

 

Noční obloha nezářila tak, jak to v úplňku bývá zvykem. Byla temná a teskná, skrytá v odlescích tisíců papírových lampiónů zářících z karakušských ulic.

Hudebníci neúnavně rozeznívaly své nástroje do dlouhých tónů karakušských písní. Pro Bellu písní jiných a nepěkných, nezvučných a příliš táhlých, aby se z nich lidé dokázali radovat.

Po rozestavěných stolech čekaly drahé pokrmy, likéry i obyčejné druhy rakije. Služebné neustále dopékaly nové placičky, chladily další a další ovoce na strady a podstrojovaly vše až pod nos těm nejodpornějším karakušským hadům, co zvědaví jako smečka psů přišli obhlédnout doktorovu ženu.

Před lid ji vyvedly v tyrkysových vyšívaných šatech.

Stejné barvy byla i košile jejího muže. Usmíval se na ni a byl pyšný. Bella věděla, že je pyšný na ten dokonale strojený obal. Ale na to, co se skrývalo uvnitř, by nemohl být pyšný nikdy.

Společně se usadili před malý kulatý stůl, kde ji Edward požádal o její levou ruku. Do rozevřené dlaně, tam, kde se nacházel hennový kruh mince, vložil velký zlatý prsten. Poté jí prsty sevřel k sobě a políbil každý zvlášť. Teprve poté prsten navlékl na prsteníček.

 

Mulla Fajzuláh byl zvaným hostem, na přání jejího manžela. Následovaly čtyři dlouhé modlitby, kterých se účastnili pouze muži. Pozorovala Edwarda, jak dlaně tiskne k očím a tiše velebí Sátora. Toho dne byla jeho tvář hladce oholená, zpozorovala malou jizvičku u pravého ucha. Doufala, že nebyla jediná, komu se toho rána nervozitou klepaly ruce. Visela na něm pohledem i ve chvíli, kdy se jeho měkký zelený pohled střetl s jejím. Usmál se. A na malou chvíli se zdál být stejně mladý jako ona.

Brzy ji obklopily ženy Karakuše. Každá jí v noc zanetu donesla dar. Dostala nespočet závojů, zlatých náramků a náušnic, drahá mýdla… Potkala ženy jako Esme, poznala i mladší dívky, co se staly manželkami ještě dříve než ona…

Když se dopekly poslední kousky masa, objevil se v zahradě Ali. Edward jej se vší úctou a respektem přivítal. Oba dva se políbili na tvář. Tak to muži Karakuše dělávali. Posadili se k manželskému stolu, kde spolu dlouze vyprávěli. Bella jej nepozdravila, ztratila se v davu, držela se blízko domu a odmítala se tím směrem, kde její otec seděl, jenom podívat.

Nakonec si ji Edward našel sám. Polekaně se rozhlédla kolem. Ali seděl u stolu a svým temným pohledem plným výhružek a černých slibů ji pozoroval. Edward, s pohledem plným rozjařenosti a čiré spokojenosti, donesl své ženě čerstvou stradu.

„Pamatuješ si na náš svatební den?“

Oplatila mu úsměv. Ten na malý okamžik polevil, když opět pocítila oheň sálající z Aliho pohledu. V tu noc ale odmítala plakat. Naopak v sobě posbírala všechny ty kousky, co jí dnes Esme předala. Věděla, že je přeci někdo víc, už není malá kayská holka… A tak na oplátku svého muže políbila na tvář. On jí oplatil polibkem na čelo.

Byla to chvíle, kdy všichni přihlížející zatleskali. Ale byl to okamžik daleko vzdálený od pohádkového okamžiku. Byla to zpráva pro Aliho. A jasně hlásala, že Isabella umí takové hry hrát také.

A ačkoliv se ta noc mohla zdát sebeklidnější, bylo tu něco, čeho si Bella po celý čas zanetu nevšimla. Byl tu ještě jeden pár očí, který viděl vše. Viděl, jak se jí manžel dotýká, jak ji sleduje, jak pozoruje každý pohyb. Jak jej zajímá, co jí ženy šeptají do ucha, jak se k ní vždy vrací, jak ji nechce nechávat samotnou. Viděl, jak jí navléká velký drahý prsten, jak ji obdaroval nejdražšími šaty i šperky, jak miluje pocit, že je skutečně jeho…

Ten pár očí Bella spatřila ve chvíli, kdy zůstala na malý okamžik u manželského stolu samotná. Její manžel zrovna vítal nové hosty.

Byla vyděšená a překvapená. Ale poslechla, když jí pohledem pokynul k opuštěným a zakrytým dveřím od malé stodoly stojící na dvoře.

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

kala

6)  kala (07.09.2015 19:19)

Děkuji
Já... Jsem moc zvědavá, co s tím příběhem uděláš. Přistihla jsem se, že mi začíná být Edwarda líto. Esme mu předpovídá, že se mu Isabella nikdy neotevře, obviní ho, že za její zranění na rukou může on... A E. ještě zjistí, že si jeho žena myslí, že ji stejně jednou zabije, jako tu kozu. Ta, kterou si vybral jako družku, v něm vidí svého vraha... Připadá mi to kruté, ale patří to do světa, který jsi vytvořila...

Děkuji. Moc se těším na pokračování. Hlavně jsem zvědavá, jak dopadne ta stodola...

Empress

5)  Empress (07.09.2015 04:12)

Páni moji to bolo niečo. Mám z vývinu situácie taký čudný pocit. Nie je to dobré. Láska sa predsa vynútiť nedá. A ten koniec... uf...
Nuž, s napätím očakávam, čo bude ďalej

DopeStars

4)  DopeStars (06.09.2015 23:01)

Pane jo! To teda bolo niečo!! Edward je riadne čudný chlap, len čo je pravda :D Ale to bude najskôr tým, že pochádza z inej kultúry než sme my zvyknuté že? Ešte som mu veľmi neprišla na chuť popravde hoci má svetlé momenty, ale empatia mu asi nič nehovorí A čo to Bella vystrája? z poslednej "scény" nemám teda dobrý pocit, z toho cítim veľký prúser (čo je ako desivé tak aj vzrušujúce!! :D ) Dúfam Gabbíku, že máš zásobu energeťákov aby si ďalšiu časť nejako po večeroch dotiahla lebo toto chce rýchle pokračovanie!!!

3)  hvw (06.09.2015 21:55)

Gabbe, naprosto úžasné!!! Jsem na této povídce závislá...
Jen tuším, že Bella udělá kravinu a to já vůbec, ale vůbec nechci...

emam

2)  emam (06.09.2015 21:38)

Fůůůůů, pěkná a silná kapitolka. A ten konec Co dodat? Doufám, že dnes místo spaní plánuješ psaní

1)  betuška (06.09.2015 20:46)

a do...no,teda,že tam šla...
skvelé opäť, bože, ja som taký neskutočný fanúšik Edwarda, že je to až nezdravé..tak by som si priala, aby sa mu splnilo, ale moje posledné zbytky rozumu to vidia inak...tak som fakt zvedavá, čo z toho vyrobíš
inak úžasné, máš vysoko laťku a furt držíš

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek