Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/20538253045_04.jpg

Nojo, ocitáme se mezi dvěma silnými proudy. Děkuji všem, co ještě vydrželi!

 

Ty oči vídala celý svůj život. Viděla, jak se měnily. Viděla, jak se v nich s postupem času zrcadlí odlišné věci, jak se v nich mění ta malá jiskra. Ta jiskra jednoho dne zažehla požár, který jej naplnil do poslední kapky krve. Přesně takového si jej pamatovala. Plného ohně.

Když jej ale spatřila v tu chvíli, ten oheň, který tolik milovala, zmizel. V jeho očích se odrážela jenom ona. Jakoby to snad na tu dálku bylo možné spatřit. Jenom ona. A prázdná nicota. Jedno jako druhé.

Připadalo jí, že zestárl nejméně o deset let. Kůže kolem jeho očí byla překryta temným stínem, působil vyšší a mohutnější. A vůbec nepůsobil jako její přítel.

Byla to ale hanba a nezadržitelný pocit viny. To jí podráželo kolena. To ji nutilo utéct a neohlížet se. Musel přeci vědět, stejně jako to věděla ona, že teď už patří jinému muži. A Bella, jeho přítelkyně, zůstala navždy uvězněna ve zdích Kayi.

Rozběhla se ulicí, ruce natažené před sebou a v nich čerstvý chléb. Nezvykla si ale na dlouhé karakušské suknice. A tak během kratičké chvíle přišlápla špičkou ten neposedný zdobený lem. A ve snaze zachránit chléb padla přímo na břicho. Její ruce zůstaly natažené a stále držely neposkvrněný chléb.

Necítila vůbec nic. Ani bolest na těle ani bolest na srdci. Pouze vstala a zkontrolovala chléb.

„Proboha! Hamšíro! Vždyť ti teče krev!“ Přispěchal k ní vyděšený Kenan Peříčko.

 

 

Kupayeh, Karakuš

 

Seděla na dřevěné lavici naproti Kenanovi. Ten si čas od času prsty uhladil knír a spokojeně kontroloval, zdali všichni vidí a vědí, že to on dovedl doktorovu ženu do ordinace. Seděl s úsměvem na tváři, rovný jako dřevěná laťka, nohy překřížené v kotnících.

Bella byla jeho přesným opakem. Na lavici, kam ji posadil, seděla dlouhou chvíli sama. Jak ale čas ubíhal, posadily se k ní všechny příchozí ženy. Ke Kenanovi všichni příchozí muži. A tak tam seděli, muži naproti ženám, Bella naproti obrazu svého největšího strachu.

Byla si jistá, že jí vyhubuje. Možná dnes vytáhne opasek a konečně jej použije. Musí ji potrestat za ponížení, které mu způsobila.

Krev na bradě zaschla v průběhu cesty do mokvavého strupu, předtím však stihla poničit šaty i proděravěný závoj. Ty další rány byly zahalené v šatech, ale cítila je. Cítila, jak jí pot kape přímo do těch bolavých míst a způsobuje tak ještě větší trápení.

To trápení se ale zdaleka nevyrovnalo tomu, co museli pociťovat ostatní. Děti, co se s pláčem tiskly k hrudníkům matek, měly po celém těle zvláštní namodralé skvrny. Táhly se jako řeka v údolí po kůži. Ty děti, kterým skvrny hnisaly a krvácely, neplakaly. Za ně plakaly jejich matky. Už je ani neoblékaly, každý pohyb i dotyk jim působil nesmírnou bolest. A tak jenom ležely v jejích náručích zabaleni do kusu promočeného plátna. A čekaly…

Těhotné ženy se od nich stranily, čekaly se svými muži venku před ordinací.

Starci jenom nečinně seděli a pozorovali, jak ty malé lidské bytosti odcházejí daleko od místa, kam jim Sátor poručil přijít.

Směsici nářků, dávivého kašle i netrpělivého kašle čas od času přerušil hluk z ordinace. Vyšel z ní muž, co mezi zuby drtil kus dřevěného čehosi a místo ruky z rukávu košile civěl čerstvě obvázaný pahýl.

Pak se ve dveřích objevila stará žena zahalená do modrého šálu. Její pleť byla tenká a pomačkaná jako list papíru, téměř překrývala temné hnědé oči. Rty pevně tiskla k sobě, až je uzavřela do neúprosné linky.

Kenan se rychle postavil a velmi netaktně přistoupil až k ní. Byla tím zaskočená, avšak mnohem více ji zaskočila zpráva, kterou jí pošeptal. Vyděšené pohlédla na Bellu, ty neúprosné tmavé oči se vyjasnily. Dál se nevyptávala a rychle odcupitala do dveří ordinace. Než se Bella stačila nadechnout, ty samé dveře se prudce otevřely a v nich v bílém plášti a s udiveným výrazem stál její manžel.

 

Sestru poslal pryč. Bella velice rychle pochopila, jak výsadní postavení vůči ostatním mnohem vážněji raněným měla. A to neumírala. Ne navenek…

„Taššakor ederim,“ poděkoval sestře, když za ní zavíral dveře. Pak se k Belle prudce otočil.

Měl neoholenou tvář, orosené čelo a pod pláštěm propocenou bílou košili. Viděla jej poprvé tak zmoženého. Těch několik krvavých případů měl pro tu chvíli čerstvě vypsaných v tváři.

„Isabello,“ procedil mezi zuby. „Můžeš mi říct, co jsi dělala v Al Mhulu? Proč jsi tam šla? Co jsi tak neodkladného potřebovala?“ Nekřičel na ni, přesto poznala, že se zlobí. S jistotu také dokázala poznat, že se nezlobí tím obvyklým způsobem.

Oči měl doširoka rozevřené a než ze sebe stačila dostat odpověď, prohlédl si pečlivě její zranění na bradě.

„Chléb.“ Věděla, že by jí rozuměl, pokud by hovořila kayski. I on na ni hovořil kayski jak jenom mohl. Ale říci před ním celé věty, aniž by se bála veškerých podstatných i nepodstatných skutečností, to nedovedla.

Znepokojeně zafuněl. Pak rukou ukázal na bílé železné lehátko překryté čerstvým plátnem. „Lehni si.“

 

Když ležela v šatech ve výši jeho pasu, zul jí opatrně boty. Snad jenom pro kontrolu prohlédl obě chodidla. Začervenala se. Hanbou zavřela oči a snažila se víčka pevně tisknout k sobě. Myslela na úzké rty té staré sestry.

Pak už jenom pocítila nepříjemnou štiplavou bolest, když jí z brady odlepoval přischlou látku závoje.

„Isabello, Isabello,“ povzdechl si. „Před zanetem. Týden před zanetem. Matka bude velice rozrušena.“

Slyšela, jak si přisouvá židli. A když otevřela oči, seděl po jejím boku.

„Bude si myslet, že jsem ti to udělal já,“ usmál se na ni dlouze a jedinečně. Tak, jak jej nikdy předtím neviděla, tak, jak chtěla, aby si na ni usmíval někdo úplně jiný. V tu chvíli se zadívali jeden na druhého. Otevřeli si navzájem své brány. Nikdo neutekl, nikdo se nestranil. Poprvé se díval jeden na druhého ve světle denní všednosti. A poprvé oba dva cítili, že se něco změnilo.

Pro každého se však změnilo něco úplně jiného.

„Bolí?“ prstem pohladil okolí rány a přerušil tu drobnou chvíli naprostého zoufalství a obyčejného lidského štěstí.

Jako už tolikrát v životě Bella prostě přikývla.

 

„Mnohem horší jsou ale tyhle rány na obou loktech,“ poznamenal, když jí zalepil bradu jako malému neposlušnému dítěti. Pak překvapeně pohlédl pozorněji na její paže a pečlivě pohledem následoval rány v kůži.

„Isabello, jak jsi upadla?“ Vypustil z úst otázku, aniž by jí věnoval jediný pohled. Když poslední stopy našel v blízkosti ramene, udiveně prohlížel její dlaně. „Máš popálené dlaně?“ Vyhrkl a nechápavě pozoroval pravidelné oblé linie v kůži.

„Proč jsi mi nic neřekla? Co se ti vlastně stalo?“ Bez okolků se naklonil nad její tvář, obě ruce bezpečně a jistě opřené po obou stranách jejích tváře. Neměla úniku. A tak těm vráskám kolem jeho očí sdělila pravdu.

„Nebyl chléb, šla jsem k tandumu. Ale polekaly mě, tak jsem utekla…“

„Kdo tě polekal, Isabello?“ přerušil ji.

„Ostatní ženy. Dívaly se na mě a… A ony prostě vědí…“

„Že jsi moje žena,“ chladně konstatoval.

„Že jsem z Kayi,“ opravila jej. „Proto jsem utekla.“ Ta lež byla najednou lehká jako pírko. Jako pírko lži se sfouklo z jejích rtů, aby dál mohla hřát ve svém nitru tajemství. Tajemství, co ji tížilo i naplňovalo. Pálilo i hřálo.

„Pak jsi upadla?“

„Přišlápla jsem si sukni.“

Podezíravě svraštil obočí. „Isabello, i malé dítě ví, že když padá, musí dát ruce před sebe. To jsi ty ale neudělala.“

„Držela jsem v nich ten chléb.“

Pobaveně povytáhl koutek úst. „Nechceš mi snad říct, že jsi raději padala na bradu jenom proto, aby se nic nestalo tomu pitomému chlebu, že ne?“ Ta drobná výhružka byla pro Bellu nepochopitelným ponížením. Nikdy předtím se nesetkala s někým, kdo by si nevážil kousku chleba.

Tak jenom rozhořčeně přikývla. A tím jej rozesmála.

„Víš, drahoušku, pro mě jsi tisíckrát důležitější ty než… ten pitomý chléb.“ Prsty ji pohladil po tváři a po vráskách zamračení na čele.

„Každý jsme jiný,“ odsekla a nevědomky tak zabila kousek z toho, co v doktorovi začalo malými údery probourávat hráz.

 

Nabídl jí, že na chvíli zavře ordinaci a doprovodí ji domů. Odmítla. Když vycházela z bílých dveří, cítila, jak tu propast mezi nimi znovu naplnila vroucím ohněm. A že vše, co těžce a bolestivě krůček po krůčku budovali, opět shořelo.

 

 

Potkala jej před fíkovými keři. Srdce jí bilo tak prudce, že málem vyskočilo z hrudníku. Nikdy se jí ani nesnilo o tom, že jej znovu uvidí, že k němu bude tak blízko.

Klečel na jednom koleni, svá široká ramena skláněl nad jednou neposlušnou tkaničkou od velkých zaprášených bot. Ty boty si pamatovala. Pracovával v nich v kayských kamenolomech.

V Karakuši neexistovala omluva pro rozhovor ženy s cizím mužem. Taková drzost znamenala pro ženu bolestivý návrat domů a ztrátu důvěry jejího muže. Proto věděla, že s ním nesmí promluvit jediné slůvko. Pak si ale povšimla, jak na okraji kamenné zídky čeká v šátku zabalený její chléb. A jak Jacob nenápadně znovu a znovu zavazuje svoji tkaničku.

Když procházela kolem zdánlivě cizího muže, zašeptal. „Musím tě vidět.“

Bez rozmyslu a jakéhokoliv zaváhání přistoupila k zídce a vzala si zpět svůj chléb. „Náš dům má zadní dvůr.“

Jakmile zavřela dveře domu, její srdce znovu rozkvetlo. A vše se zdálo být lehčí a smířlivější. Vše se zdálo být najednou tak čisté a nedokonalé zároveň. Jakoby se znovu ocitla v Kayi.

 

 

Kenan Peříčko prožíval nejkrásnější den svého dosavadního života.

Do krámku nakráčel s dvěma šálky vroucí kávy a s hrdým úsměvem zkontroloval odvedenou práci svého pomocníka. Ten s oroseným čelem seděl za železným ponkem, v němž měl pevně utaženou podrážku boty. Jeho pohyby byly přesné a rychlé jako vystřelený šíp. Nevšiml by si svého nového otce, kdyby jej hrdě nepoplácal po rameni.

„Jak se má doktorova žena?“ optal se s předstíraným nezájmem a dál brousil roztřepené konce podrážky.

„Byl to pěkný den, synu. Pravda, ne zrovna pro doktorovu ženu.“ Přisunul si ke stolu stoličku a na ponk položil kávu. „Nechej toho na chvíli… Za tu dobu, co jsi tu, odvedl jsi víc práce, než já za celý dlouhý rok. No, tak vypijeme si kávu, co říkáš? A já ti zatím povím, jak se její muž tvář, když ji spatřil v ordinaci.“

Jacob s povzdychnutím odložil desku potaženou hrubým papírem a do rozedraných rukou vzal šálek kávy.

„Povím ti, tohle nechce vidět žádný manžel. Za drahý peníz si vybereš ženu a než si stihneš užít vše, co ti podle práva náleží, najdeš ji v ordinaci s tak nepěknými odřeninami. A to týden před zanetem…“

„Co je ten… Ten zanet?“ Přerušil jej Jacob.

Kenan se vševědoucně usmál. „Áha, tak koukám, že ani zanet se v Kayi zrovna nevede. I když… Pravda, je to výsostná událost Karakuše. Je to slavností obřad, při kterém muž veřejně oznámí svůj sňatek a představí manželku v těch nejdražších šatech, aby stvrdil své postavení i majetek. Samozřejmě, pozve se rodina, pozvou se někteří sousedé a ti se také dobře pohostí, jak se sluší a patří. Manžel musí koupit v den zanetu kozu, tu musí sám podříznout a z masa pohostit nejchudší v Kupayehu. Je to něco jako rituál. Ale nevím, jestli to tak bude i v případě ženy doktora. Však víš, Kaya je Kaya.“

Jacob zamručel.

„Ale víš, kdo bude čestným hostem zanetu? Tak víš?“ Jeho široký úsměv ale působil nebezpečně. Alespoň tak to Jacob cítil. Ačkoliv jej hřálo jeho malé tajemství, cítil, že oba dva nejsou úplně v bezpečí.

„Nemám zdání.“

„No přece Kenan Burkan a jeho nový syn. Dnes, když jsem doktorovi dovedl jeho ženu, byl z toho tak rozrušený, že nevěděl, jak mi má poděkovat. Myslím si, že je na ni hodně opatrný. Já tu dívku neviděl na ulici od svatby… A najednou ji najdu sedřenou do krve klečet před mým obchodem… Tomu se říká osud, Jacobe.“ S úsměvem pozvedl sklenici s kávou a slavnostně upil pořádný lok.

„Také si myslím,“ souhlasil Kenanův nový syn. Kenan ale ani zdaleka netušil, o jakém osudu jeho syn hovořil.

 

 

Když se omyla a převlékla, zadívala se na zničené šaty. Opět jí hlavou proběhla bolestná myšlenka. Zničila další věc, co je bezpochyby cennější než ona. Ali by jí to jistě rád připomněl. A pro jistotu i několikrát zopakoval.

Rány ji pálily a bolely, přesto jim vzdorovala u přímého ohně v kuchyni, když chystala maso k večeři. Prostřela stůl na terase. Vál příjemný teplý vítr a vzduch voněl všemi těmi krásnými vůněmi Kupayehu. Když pozorovala skomírající slunce na polámaných výšinách hor, vzpomněla si na Marjam a na jejich pole. Vzpomněla si na jejich společné večery plné hladu a špíny.

Najednou ji v prstech pálilo vše, na co jenom sáhla. Každé sousto, každičké zrnko rýže…

Věděla, že se ještě nesmí zeptat. Že musí s jejím mužem vše nejprve urovnat. Teprve potom by Marjam snad dokázala pomoci.

 

Seděla na terase ustrojená a v závoji připravená hrát roly dokonalé manželky tak, jak se v Karakuši sluší a patří. Toho večera ale proběhlo vše jinak, než si vysnila.

To malé zoufalství, co v ordinaci spatřila v těch zvláštních zelených očích svého manžela, jakoby přerostlo jeho tělo i duši a on se jej neodkázal zbavit. Všimla si toho ve chvíli, kdy procházel kolem fíkových keřů. Jeho kroky byly rychlé a rozhodné.

Poslušně vstala a šla mu naproti. Než však stačila udělat cokoliv jiného, odhodil koženou pracovní tašku na jednu z lavic a tvrdě ji chytil za obě předloktí. Nemyslel na její rány, nemyslel na bolest, kterou jí způsobuje. V očích měl vepsané všechny příšernosti dne a ona byla jeho jediným přístavem. Dovlekl ji do kuchyně, pak jí začal velmi neobratně vyhrnovat sukni, než stihla cokoliv říci, opřel ji o stůl, na kterém připravovala večeři.

Když si ulevil, nalil si plnou sklenici rakije a odešel na terasu. Nechal ji zmatenou a uplakanou v kuchyni.

Bylo tu však něco, čeho se bála. Co ji přinutilo se nevzdat, neutéct. Poznala, že jeho nitro je plné jedu.

Bez závoje vyšla na terasu. Vlasy rozcuchané a tváře červené od jeho drsných polibků.

Seděl za stolem, tvář opřenou do dlaní. Když ji spatřil, rozhlédl se kolem sebe. Když si byl jistý, že ji nikdo neuvidí, rukou jí pokynul k sobě.

Až do půlnoci mu seděla na klíně. A do rána jej nechala způsobovat jí to vše znovu a znovu.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

Gabbe

22)  Gabbe (06.09.2015 20:09)

Připíchnuto do administrace! Dívky, děkuji!!!

Empress

21)  Empress (06.09.2015 17:22)

Držím palce, aby to klaplo a nič ti do toho na poslednú chvíľu nepadlo!

20)  hvw (06.09.2015 16:27)

Já se tak těším...

Gabbe

19)  Gabbe (06.09.2015 13:42)

Ženy, ještě chviličku! Pořád mě někam odvolávají, ale dneska to skutečně klapne, to slibuji.

18)  Viky (06.09.2015 08:55)

Empress

17)  Empress (05.09.2015 20:18)

16)  betuška (05.09.2015 18:39)

sa tešííííííím

Gabbe

15)  Gabbe (05.09.2015 13:10)

Ženy! Já se moc omlouvám, mám teď rozlítáno víc, než bych chtěla. Ale dnes večer nebo zítra můžete očekávat. A omlouvám se za opoždění.

14)  Viky (05.09.2015 11:01)

Kedy bude ďalšia kapitola?

Empress

13)  Empress (05.09.2015 05:41)

Pridávam sa k emam. Neviem sa novej kapitoly dočkať.

emam

12)  emam (03.09.2015 20:33)

Toužebně vyhlížím pokračování :)

11)  Sneja (27.08.2015 22:00)

Fíha...no neviem, čo povedať...číta sa to neskutočne dobre, nemaj obavu, tak rýchlo sa nás zúrivých čitateľov nezbavíš ;) Edward...rozumiem prečo robí, to čo robí, ale na druhej strane... no, obaja majú pred sebou ešte náročnú cestu. A keď sa do toho Jake prestane pliesť, možno tak náročná nebude.:D To sa ale nestane, však? Jacoba si zjavne ešte užijeme...neprestávaj písať, Gabbe!

Empress

10)  Empress (26.08.2015 09:25)

No teda! No TEDA!!! Úžasné, skvelé Som čím ďalej tým napnutejšia. A na rozdiel od iných, ja som rada, že tam Jacob je. Čím viac ho budeš miešať do deja, tým budem spokojnejšia. Navyše by to zbližovanie E a B bolo bez neho také nemastné-neslané. Nemyslíte? Prečo mám však taký pocit, že Jacoba v tejto poviedke nečaká práve „ružový“ koniec? Nuž, uvidíme, uvidíme, len píš rýchlo ďalej

Gabbe

9)  Gabbe (25.08.2015 23:18)

Ju!!!
To je rychlost. Velmi pěkně děkuji za tak úžasnou pozitivní hromadnou reakci!
A s tím "vydrželi" mě neberte tak vážně. To je to kouzlo perexu. Když jej máte "něčím" vyplnit, najednou si tu kapitolu v hlavě sesumírujete... No a já si při tom sumírování dnes tak povzdychla a divila se sama sobě, že tohle dokážu vůbec psát, já!!!! takový spořádaný občan.
Ehm, no, tož takhle to asi je.

8)  hvw (25.08.2015 23:11)

Gabbe, jsi úžasná spisovatelka , takže obavy, zda někdo povídku čte, je naprosto zcestná. Prosím o další kapitolku moc a moc brzo, jinak mi asi prasknou nervy, jak to bude dál. A kdybys Jacoba poslala někam pryč nebo se ho zbavila, bylo by to moc fajn... Mám teorii, že by mohl potkat Edward Jacoba, jak chce jít za Bellou a nějak si to ručně stručně vyříkat a Bellu z toho vynechat...

7)  Viky (25.08.2015 22:31)

Ďakujem za ďalšiu kapitolu. Je krásna Inak ten Jacob ma strašne štve. Mohol by sa vrátiť tam odkial prišiel a neotravovať tu. A Bella? Najprv dáva pozor na chlieb a nie na seba... Mne je tých chorých detičiek veľmi ľúto a chápem, že pre Edwarda to musel byť náročný deň, ale na Belle si to teda vybýjať nemusel. A konečne už viem, čo je ten zanet dúfam, že sa tam Bella a Esme konečne stretnú a už sa teším na ich rozhovor. Tak šup, šup pokračovanie som zvedavá, čo bude ďalej.

6)  Viky (25.08.2015 22:30)

Ďakujem za ďalšiu kapitolu. Je krásna Inak ten Jacob ma strašne štve. Mohol by sa vrátiť tam odkial prišiel a neotravovať tu. A Bella? Najprv dáva pozor na chlieb a nie na seba... Mne je tých chorých detičiek veľmi ľúto a chápem, že pre Edwarda to musel byť náročný deň, ale na Belle si to teda vybýjať nemusel. A konečne už viem, čo je ten zanet dúfam, že sa tam Bella a Esme konečne stretnú a už sa teším na ich rozhovor. Tak šup, šup pokračovanie som zvedavá, čo bude ďalej.

emam

5)  emam (25.08.2015 21:35)

No - mazec! Smím mít takový neviný dotaz? Bude HE? V tomhle prostředí si tím totiž vůbec nejsem jistá Ale ať tak nebo tak, ve čtení mi to nezabrání ;)

4)  BabčaS (25.08.2015 21:06)

3)  betuška (25.08.2015 20:37)

no vypadá ,že cesta belly k edwardovi bude dlhšia ako som myslela...ale konečne viem čo je zanet
tak som teda zvedavá, čo na nás vytiahneš nabudúce. som našponovaná jak guma v trenkách jak hovorí môj manžel;)

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek