Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/20538253045_04.jpg

Logicky platí, že kdo k tandumu chodí, přes Al Mhul se vrací.

 

Kupayeh byl po dešti čilým a čistým městem.

Mnozí z jeho obyvatel chápali déšť jako povolení k novému začátku. Takoví lidé s oblibou zahodili své staré hříchy za hlavu, své neodkladné a otravné povinnosti zapomněli a pro ten den se soustředili jenom na to, co jim připadalo skutečně čisté a užitečné.

Chudí lidé děkovali nebesům a volali Sátor la lejkum na každého bližního a líbali se na tváře. Déšť zalil jejich vyprahlé zahrady a omyl dům tak důkladně, že po dlouhé době viděli jeho skutečný lesk na denním slunci. Tito lidé stavěli kbelíky a všelijaké nádoby v okolí domu a ráno po dešti s láskou do kádí nosili vodu, co v noci naplnila nádoby jejich domu. Až z ní uvařili, zalili a obstarali dobytek, ponechali si zbytek na koupel.

Ti, co nouzí o vodu netrpěli, chápali déšť jiným a mnohem zbožnějším způsobem. Pro ně byly skutečně smyty ty staré křivdy, které nikdy nebyly potrestány. Milosrdný déšť je smyl a dal jim novou naději. Sátor jim dal novou naději. A tak to čilé ráno po dešti vyšli do ulic a litovali a bědovali pokaždé, když spatřili škodu spáchanou bouří. Toho rána to byl Khaled, kdo si vysloužil ty nejupřímnější modlitby a stesky města. Bouře mu polámala střechu. Jeden z trámů padl na záda jeho jediné krávy. Tu i s teletem v těle zabil. Jen co jej politovali, vrátili se bohatí karukuští lidé do svých domů. Tam, ukryti před vševidoucím okem Sátora, se radovali nad cizím neštěstím. Tak zbožné jejich dny po dešti byly.

Avšak byli tu i tací, kteří v dešti nikdy nic nespatřovali. A snad právě těch se čistá rána týkala nejvíce. Obzvláště poté, co uhasili ukrutnou rakijovou žízeň, o jejíž síle a intenzitě svědčilo osm hlubokých sklenic. Tito lidé ráno s povděkem opláchli tvář v kádi před domem, kam vodu donesl prohnilý dřevěný okap. A s čistou hlavou plnou čistých plánů vykročili do čistého srdce Kupayehu. Do Karakuše.

 

Kupayeh, Karakuš, týden před Ídem

 

Říkal si Kenan Burkan. Ve skutečnosti jeho jméno znělo Kenan Birkan. Peříčko.

Aby zamaskoval domnělou ženskost, jenž mu do jeho vzhledu darovala matka, nechal si narůst velký černý knír. Vlasy měl vždy rozevláté a nepoddajné a v očích se mu rozlévaly teplé kaštanové tóny. Pleť měl hrubou a drsnou jako špatně ošetřené dřevo a mezi zuby nápadně velkou mezeru. Tu vždy s hrdostí ukazoval a pyšnil se jí, když jeho krámek na rohu ulice Al Mhul navštívili zákazníci.

Kenan převzal řemeslo svého otce a byl významných karakušským ševcem. Pyšnil se tím, že vlastnoručně vyrobil boty pro samotného náměstka, pro Ibrahima, starostu Kupayehu a dokonce pro významného a jediného lékaře města, doktora Cullena. Jak čas ubíhal a přeskakoval z listu na list, uvědomil si, že kromě bot a jeho oblíbeného stroje je v domě po otci úplně sám.

Oženil se téhož roku, kdy pocítil samotu. Jeho žena byla starší o dvanáct let.

Šťastní byli pouze do té chvíle, než si po pěti letech snažení uvědomili, že nemohou mít děti. Fátima se pak Kenanovi vzdálila ještě víc. Přestala s ním sedávat v krámu, přestala mu nosit pštcovou kávu a přestala mu zpívat během práce. Zůstala v domě, v jeho teplém a dusném stínu. Pokaždé, když na ulici zaslechla dětský pláč nebo křik, otráveně zabouchla okenice a zpívala si tak nahlas, jak jenom dokázala. S postupem času v ní ta trpkost přerostla v něco, co už nikdy neodešlo a zůstalo bolestivě zažrané v jejím srdci a mysli.

A tak byl Kenan Peříčko opět sám ve svém krámku a dál posluhoval významným mužům Karakuše.

Jednoho dne se však objevila naděje. Fátima tomu odmítla věřit, ale Kenan doufal. A měl pravdu. Hrůza, která Fátimu naplnila, byla nesnesitelně silná. Tak silná, že ji dovedla k ještě většímu zoufalství a šílenému strachu z porodu.

Vysloužila si nejen posměšky karakušských pánů… Ale také odpor jediného lékaře.

Edward Cullen se nikdy nesetkal s podobným případem. Nikdy jej v ordinaci žádná žena na kolenou neprosila, aby ji zbavil toho obrovského daru, který ve svém těle nosila. Podstrčila mu peníze, které ukradla Kenanovi. A slíbila cokoliv možné i nemožné výměnou za smrt toho dítěte.

V doktorovi se prala zloba a pocit naprostého zostuzení a opovážlivosti. Svůj hněv nakonec obrátil vůči Kenanovi. Vůči muži, který byl příliš slabý. Který nechal svou ženu, aby ohrozila jeho nagůs i nagím. Pověst i dobré jméno. A jenom jeho neopatrností a přílišnou svobodou, kterou vložil do rukou své ženy, se stal změkčilým a špatným manželem.

Zklamání, které Kenan pocítil, se však nedokázalo vyrovnat tomu, co v něm narostlo v den porodu.

Od té doby si celá Karakuš povídá o tom, jak šílenství a bláznovství naplnilo Fátimě hrdlo a zabilo ji stejně tak jako jejího syna. Dlouhé časy se věřilo, že to bláznovství a šílenství tiše spí i v Kenanovi. Proto byl opuštěnější než kdy předtím. A proto deset let nedokázal najít jediného mladého muže, který by mu v krámku vypomáhal.

V to čisté ráno se však vše změnilo.

 

„Na noc si nenechávej otevřené okenice, věř mi. Sousedím s Alanem, kožkařem. A on ty mršiny, co vykoupí v Kayi, nechá hnít na zahradě tak dlouho, než na ně přijde čas. Když si necháš otevřené okno, ráno budeš mít tělo samý bolestivý štípanec a pravděpodobně se ani z věčného bzučení nevyspíš,“ lamentoval Kenan, zatímco procházeli domem a dílnou. „Chlapa jako ty, to jsem potřeboval víc, než Sátor nebe, věř mi. Inu, Jacobe, můj domov je teď tvým.“ Rozhodil rukama kolem sebe a nasmíval se jako ve svůj svatební den.

„Děkuji, Abé. Pardon, taššakor.“

Kenan se rozesmál. „To nic, synu. Karakušké nářečí je pro Kayu těžkým oříškem a bude ti trvat, než mu přijdeš na kloub. Radím ti ale dobře, uč se ho znát. Místní na Kayu pohlíží níž než na kupu kravských lejn, víš, co chci říct?“

Jacob zatvrzele pokýval hlavou. Nemyslel na sebe. Myslel na ni. Jak ona zvládá jazyk? Jak mluví se svým mužem?

Když se ubytoval, posadil se s Kenanem na široký schod před domem, tam popíjeli čaj.

„Proč jsi opustil domov, Jacobe?“ Zeptal se Kenan mezi silným douškem a zapálením tabákového chumlu v jeho dýmce.

Jacob chvíli mlčel. Věděl, že by jej ten muž dokázal pochopit. Ale dokázal by jej také odsoudit.

„V Kayi na mě nic nečekalo. Řekl jsem si, pokud chceš něčeho dosáhnout, musíš z té malé kravské řiti pryč.“

„Jsem rád, že jsi tak učinil. Konečně tak mohu mít syna, kterého mi žena nikdy nedala. A věřím, že chlap jako ty brzy povede řemeslo lépe než starý vetchý Kenan. Už mu ruce ani oči neslouží… Život utíká příliš rychle. Obzvláště tady v Karakuši. Tady nikdo na nic nečeká.“

„Všiml jsem si. Karakuš je jiná, vše je tu jiné. I ženy jsou tu jiné.“ Aby Jacob skryl nenávist, co se mu drala do úst, utopil rty ve vroucím čaji.

„Ano. Jsou jiné. A jsou různé. Záleží na části města. Jsou tu takové, jejichž muži je nechají, aby po ulici pobíhaly pouze v šatech… Povím ti, takové ženy ke mne do krámu přijdou a chtějí si koupit boty. Bez studu a strachu z hněvu svého muže mi ukáží bosou nohu, abych ji změřil. Nehoráznost. Mluví a klidně se mi dívají do očí. A oni je nechají… A pak tu jsou takové, kterým se říká Sae. Ženy významných mužů. Ty nosí dlouhé šaty, co padají až k zemi a halí se do závoje, aby zůstaly skryty pro ty, kdo jsou jejich pány. Takové ke mně nechodí. Obutí pro ně obstarává vždy a jedině jejich muž.“

Jacob pokýval hlavou, Kenan vyprávěl dlouhé hodiny a Jacob v tom vyprávění hledal vše, co by se jí mohlo týkat. Cokoliv. Představoval si, jak jeho Bella utíká po ulicích zahalená do závoje. Jak svoji drzost a divokost musí skrývat…

„Kdybych byl sám, nikdy bych maso nekoupil. Ale že mám teď syna, letošní Íd slavit budeme.“

„Íd?“ podivil se Jacob.

„Velká slavnost předcházející půst. Pak na několik dní neuvidíš na ulici nikoho, kdo by si koupil stradu nebo solené jehněčí. Nikoho. To jsou špatné dny, Jacobe. Já vím, v Kayi se nic podobného neděje. Ale zvykej si, tohle je to noblesnost Karakuše. Ve jménu Sátora slavíme a hladovíme. Takový už místní koloběh je. A letos bude obzvláštně slavnostní. Na letošní Íd totiž připadá zanet doktorovi ženy, to bude velká sláva.“

Jacobovi ztuhla krev v žilách. Vnímal své bušící srdce a opocené paže. Vnímal, jak se třese. Jak se mu svírá žaludek. A jak se mu bolestivě zatínají dlaně. Po jeho boku uvolněný Kenan vystavoval opálenou tvář slunci a vydechoval štiplavá dýmová kola k obloze.

„Víš, že jeho žena také pochází z Kayi?“ V Kenanově hlase zaslechl zvláštní výraz. Najednou byl vážný. „Nikdo o ní nikdy předtím neslyšel. A nikdo téměř neví, jak vypadá. Viděl jsem ji jenom jednou. Bylo to v den jejich obřadu. Doktor kráčel k domu a ona poslušně zahalená a s tváří sklopenou a krytou závojem cupitala za jeho zády. Od té doby o ní nikdo nic neví.“ Kenan sfoukl černé vypálené chmýří, co zbylo v jeho dýmce. Když chomáček dopadl na rovné kameny pod jejich nohama, byl Jacob zoufalý strachy.

„Myslíte, že ji mohl… No… Zabít?“ Kenan se na něj obrátil s otázkou v očích, Jacob jej dokázal překvapit.

Pak krátce usrkl čaje a nechal vroucí tekutinu protékat mezi zuby.

„Nemyslím si. A nevylučuji, že to tak jednoho dne dopadne. Víš, já s doktorem prožil minulost. A nebyla zrovna příznivá. Kdybych chtěl, mohl bych se na něj hněvat a plivat špínu všemi směry. Ale on mi otevřel oči. A proto vím, že doktor je muž zásad. Je to jeden z hrdých mužů Karakuše, co nikdy nedopustí, aby dobré jméno jeho rodiny bylo pošlapáno někým, kdo se narodil a vyrůstal v Kaye. Proto si myslím, že celý jeho sňatek s tou mladičkou dívkou je obyčejné šílenství. Nedomyslel jej. Kdyby to býval obyčejný tesař nebo dělník, pak by svou ženu několika dobře mířenými pohlavky naučil karakušskému chování. Ale pro ženu lékaře pohlavky nestačí. Ta dívka neumí řeč, neví, jak se chovat v přítomnosti mužů a svého muže, neumí žít v Karakuši… A možná se jednoho dne to neštěstí, které jsem zmínil, přeci jenom uskuteční.“

Zbytek rozmáčených listů čaje vyklepal ze sklenice na chodník a pomalými pohyby vstal. Jacob jej následoval. Najednou ke Kenanovi vzhlížel naprosto jinýma očima. Pro něj byl rozumným mužem. Mužem moudrého slova. Stejně jako jeho otec.

Když vcházeli do přívětivého přítmí domu, rozsvítilo se v Kenanových očích poznání.

„A víš, jak se jmenuje?“ Jacob zarkoutil hlavou. „Isabella. To je zvláštní jméno, že?“

Jacob se zastavil uprostřed kroku, na chvíli se snad zaradoval, že by to nemusela být ona. Čím více si to jméno v hlavě opakoval, tím jasnější mu ale připadalo. Isabella. Isa… Bella.

Když tu noc ulehal do cizí postele, věděl, že je přesně tam, kde má být. Ať už jí manžel změnil jméno z jakéhokoliv důvodu. On ji pozná všude. Se závojem nebo bez. Vdanou či svobodnou.

 

K ránu slunce líně olizovalo střechy domů. Ona již byla dávno vzhůru. Naspala pár kratičkých chvil. Zbytek noci jenom hleděla z okna a počítala hvězdy. Tři té noci spadly. A ona nedokázala naleznout přání, které by k nim vyslala. Bála se. Když si jako malá holčička přála, aby žila život, ve kterém by nestrádala hlady, nepomyslela na to, jaké následky její přání může mít.

A jakmile se mléčná tma pokoje prolomila slabým světlem, rozhodla se nečekat ani o vteřinku déle. Celou noc ho cítila ze své vlastní kůže. Nedokázala vzpomínkám ani myšlenkám utéct. A pokud snad zavřela oči a přiblížila snění, vyděsil ji jeho hluboký dech a nepatrné zamručení ze spánku. Jako záchranné lano k sobě tiskla přikrývku. Strachy si ani nedovolila urovnat látku, kterou jí muž vykasal až k bokům.

Když vstala, pohlédla na postel. Ležel na své straně. Jednu ruku za hlavou na polštáři, druhou na hrudníku. V tom špatném světle jeho tvář působila starší o deset let. Nebo ji tak viděla pouze ona. Znovu a znovu si jej prohlížela. Jeho široký nos, lícní kosti, obočí…

Pohlédla na své místo a spatřila tu malou skvrnu.

„A až ráno vstaneš a na posteli spatříš svou krev, vstaň a nenápadně se postarej o to, aby tu krev viděl i tvůj manžel. Ty tak potvrdíš svou čest. A on bude sám se sebou spokojený.“

Při vzpomínce na Marjam ji v očích pálily slzy. Byla již tak unavená, že si připadala slabá jako pírko. Potřebovala kayský spánek, potřebovala ten starý dům a starý život.

Postel nechala nedotčenou, ačkoliv ji pokoušela hanba a stud. Nechtěla, aby její muž spatřil něco tak blízce spjaté s jejím tělem. Avšak věděla, že nemá na vybranou.

Ve skříni tiše našla šaty i závoj a utíkala ze sebe smýt vše, co jí bylo v noci provedeno.

 

Když utřela mokrý stůl na terase, začala připravovat snídani. S Marjam obvykle nesnídaly, pokud měly štěstí, natrhaly při večerních procházkách na keřích u mostu dolmy. Tak jedly dolmu s urdským kořením nebo z ní udělali sladkou kaši. Trápila se. Nedokázala si představit, co honosní muži Karakuše snídají. Když se jí začaly nervozitou potit dlaně, napadla ji poslední možnost.

Zalah byl připravený během chvíle. Když očistila a ovařila listy dolmového keře, připravila na ohni drobné kousky jehněčího masa, co zabaleno v kopřivách čekalo v kamenných mísách. Ty kamenné mísy byly částečně vnořené do chladné hlíny v dřevěné kuchyňské komodě. Bylo zřejmé, že jehněčí bylo koupeno za velké peníze u řezníka. Proto si dala obzvláště záležet, aby se jí příliš netřásla ruka, když jej posypávala pálivou směsí.

Kozího sýru našla jenom špetku, v rukách se jí těžce drolil a voněl tak silně, že poznala jeho skutečné stáří. Maso a sýr potom pokládala do rozvařených listů, ze kterých stočila tlusté trubičky.

Věděla, že doktor pije kávu i čaj. Nevěděla ale, co upřednostňuje ke snídani. A tak zalah chladl do své osvěžující dokonalosti, když připravovala kávu i čaj… Na terasu donesla pro jistotu i čistou vodu a očistěné kusy fíků, datlí a solené dolmy. Přichystala vše, přesto měla pocit, že to stále není dost dobré. Že bude nespokojený. Že bude rozhněvaný. A že veškerý hněv pocítí především ona.

 

Jakmile zaslechla šustění přikrývky z patra, utíkala do pokoje. Přiběhla ve chvíli, kdy její muž nahý stlal postel. Edwarda její naprosté zkoprnění a nevídaná rudost ve tvářích udivila. Jen co popadla dech, s tichým ezlem čekala na chodbě.

„Ale notak, Isabello. To je v pořádku. Potřebovala jsi něco?“ Ozvalo se z pokoje pobaveným tónem.

Bella ale nevěděla, co říci. Nikdy předtím neviděla nahého muže. Ani v onu osudnou noc jej neviděla tak jako toho rána.

„Neodpovíš mi?“

V hlavě jí zaznělo varovné zahučení. Se sklopeným pohledem vešla do pokoje. Tak, aby jej neviděla, rychle přistoupila ke své straně postele, z které strhla krvavé plátno.

„Zlobíš se na mě? Proč nemluvíš? Zlobíš se… Odpověz mi, Isabello.“ Jeho naléhaní bylo neústupné, zvláště když před ní stále stál nahý a neobtěžoval se ani pomyslet na to, že jí tím patrně způsobí smrt.

„Nezlobím,“ špitla. „Jenom jsem to chtěla uklidit.“ Zmuchlala do náruče poskvrněné plátno a měla se k rychlému odchodu. To by ji uprostřed kroku nesměl chytit za loket a odmítnout pustit.

„Podívej se mi do očí,“ varoval ji. Najednou pocítila, jak se tíha předešlé noci posadila na její ramena a tlačí ji níž a níž. Jak mezi nimi zmizela ta zeď prvotní ctnosti a zůstala po ní hluboká jáma, která se plnila vším, co mu nemohla a nedokázala povědět. „Isabello,“ napomenul ji toho rána podruhé.

Když tak učinila, spatřila v té jasné zeleni obavy. A rozčarování spojené s neklidem. Vlasy měl neučesané a vlnité jako malý kluk. Vypadal by jako malý kluk, kdyby mu na tváři nerašilo husté strniště.

„Stydíš se, protože…“ Pohlédl jí do náruče. Ta osudná skvrna byla jasně viditelná. „Proto se přede mnou stydět nemusíš. Teď jsi moje žena. Tvoje krev je i moje krev. Ať se s tebou děje cokoliv, musím to vědět. Jedině tak budu spokojený, farhmádí?“

Kývla hlavou. A nedokázala mu porozumět.

 

Mezi fíkovými keři, kam jej šla doprovodit, mu předala svačinu. Udiveně pozoroval ten voňavý raneček. Muži v Karakuši obvykle do práce svačinu nenosili. O poledních chvílích, kdy se slunce jasně tyčilo nad městem, se scházeli v kavárnách a společně jedli, pili čaj a ukrývali se před dusným karakušským polednem.

„Pro mě?“ Ujistil se. Bella kývla. „Jako na oběd?“ Bella opět kývla. „Nikdy jsem nic takového do práce nenosil… No, mám laskavou a pilnou ženu.“ Usmál se na ni. Když se začal sklánět, byla Bella vděčná za ten otravný kus látky, co jí kryl tvář i ústa. Políbil ji mezi obočí. Pak se na chvíli zastavil a naposledy toho rána se nadechl sladké vůně té, co již byla konečně úplně jeho. Teprve poté odešel do ordinace.

 

Po domě chodila jako lev v kleci. Nudila se. A bylo jí smutno. Příšerně smutno.

Jak hodiny odmítly poslušně ubíhat, začala ten dokonalý dům pro jeho bezchybnost a zařízenost nenávidět. V Kayi si vždy dokázala najít práci, musela.

Jakmile vyprala špinavé prádlo a vystavila jej spalujícím paprskům, zjistila, že nic jiného nemůže dělat. Nerozhodně chodila podél koberce od Marjam a uvažovala, kam by jej mohla umístit. Když vybrala místo, sama tahala skříně i komody stranou, pokládala koberec a poté vše přemisťovala zpět na ten dokonalý sardský kus, aby jejich ložnice byla veselejší. Stálo ji to tolik sil a potu. A přesto z času, který jí zbýval, ukrojila příliš málo.

Marjam ji naučila mundské těsto. Zápěstím jej vyválela a nechala odpočinout. Zabalila jej do šálu a připravila do ranečku. Naposledy se ujistila, že jí závoj kryje tvář tak, jak by si to její manžel přál. Pak vyšla do ulice a rozhodla se být statečná.

 

Najít v Karakuši tandum bylo snadnější, než očekávala.

Všechny poctivé manželky, co obdarovávaly své muže domácím chlebem a za tepla jej s vallou podávali k večeři, se po odchodu těch cnostných mužů vydaly k obrovské peci, z níž se do všech ulic neúnavně linuly obrovské horké vlny a stoupala vůně tak lahodná a mámivá, že dokázala přilákat vyhládlou zvěř z dalekých hor.

Proto žádná žena nešla samotná. Chodily v hlučném a upovídaném hloučku. Byla tu však jedna žena, která se lišila. Bella samotná cupitala za těmi hlučnými hloučky a v dlaních opatrně nesla těsto. Ženy ji neviděly, proto jí neposkytly patřičný prostor v jejich nepatřičných vyprávěních. Bella ale sotva dokázala slyšet, o čem si povídají.

Doktorovi ženy si všimly až u tandumu. Bella rozprostřela těsto na rozpálenou širokou plochu a ustoupila o několik kroků od žáru a spalujícího horka. Rafíz, muž, jemuž starosta nařídil neustále oheň v tandumu udržovat, si ji pečlivě prohlížel. A s ním i všechny ostatní ženy, jejichž chleby zlátly do křupavé lahodnosti na vedlejších plochách.

V tu chvíli je již Bella slyšela.

„Je to ona?“

„Určitě, podívej ty šaty…“

„Dovolil jí vyjít na ulici!“

„Mají tandum v Kayi?“

„Nevím, myslela jsem, že v Kayi žijí jenom zvířata…“

Snad jejich vroucí hlasy plné vroucí závisti a nepochopení uspíšily zlatou krustu, co se nečekaně brzy vytvořila na puklé horní vrstvě. Vroucí chléb Bella vzala do rukou a rychle jej vložila do ranečku. Nechala jej otevřený, aby chléb mohl dýchat, a pospíchala zpět na hlavní cestu k domu.

Když byla dostatečně daleko, vyndala chléb a nesla jej na popálených dlaních.

V Kayi měla vždy dost času čekat, až chléb vychladne. V Karakuši se ale takové pocty malé kayské dívce nedostalo. A tak trpěla při každém kroku. Cítila, jak se jí do dlaní i prstů prořezává ostrá bolest, ale nezastavovala.

Přes rameno se ohlédla u ševcova krámu. Až tam si uvědomila, že není sama.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Gabbe

15)  Gabbe (25.08.2015 17:21)

Viky, velmi pěkně děkuji! A nová kapitolka již v administraci.

14)  Viky (25.08.2015 09:22)

Práve som sa vrátila z dovolenky a hned som tu našla pokračovanie. Je krásne,úžasne napísané. Som zvedava ako Jacob zamieša karty. Už sa teším na dalšiu kapitolu. Kedy bude?;)
P.S. ospravedlnujem sa za chyby píšem to na letisku z mobilu

Gabbe

13)  Gabbe (20.08.2015 13:44)

Velmi pěkně děkuji všem, co ještě vydrželi!

12)  Diblik (19.08.2015 15:34)


Komentáře E+B se zdržím, abych zde neprovokovala.
Uf, ale přítomnost Jacoba tak blízko mě děsi ( no on me děsi už od minule kapitoly), z toho nemůže vzejít nic dobrého-hlavně pro Bellu .
Děkuji za kapču

11)  Sneja (19.08.2015 09:32)

Veľmi ma potešila nová kapitola Musím sa priznať, že sa ti to podarilo - prepadla som tejto pviedke A preto sa neviem dočkať ďalších tvojich riadkov

Gabbe

10)  Gabbe (18.08.2015 22:09)

Ano, Jacob je v Karakuši.

9)  Seb (18.08.2015 21:02)

Tak Jacob je v Karakuši

Vždycky se těším na úvod ke každé kapitole, navozuje úžasnou atmosféru
Děkuji

emam

8)  emam (18.08.2015 20:52)

To pořekadlo v perexu je pro mě stejně tajemné jako jiné pojmenování v této povídce. Ale což... Pěkně to máš rozhrané, jen co je pravda. Člověk se hned třese na pokračování

7)  betuška (18.08.2015 20:31)

Tak by ma zaujímalo, čo to ten zanet je, neviem, či som len prehliadla,alebo si to ešte nevysvetlovala.
Vypadá to tak, že Edward nemá ani ánung ako sa cíti jeho žena a žije v domnienke, že sa zblížili, čo mu teda nezávidím. Jacob zasa vypadá,že rozum stratil a tak nejako dúfam,že Belle ostane...ale o tom si asi môžem nechať asi zdať,že?
Si majster v tom ako nás držať v napätí, ja som teda ešte vo väčšom očakávaní ako naposledy, píšeš krásne a patrí ti môj veľký potlesk

Empress

6)  Empress (18.08.2015 17:15)

Ach, ach, Jacob... :'-( :'-(
Som nedočkavá. Velmi nedočkavá, čo sa bude diať ďalej

kala

5)  kala (18.08.2015 17:01)

4)  BabčaS (18.08.2015 16:16)

Gabbe

3)  Gabbe (18.08.2015 16:08)

Oh, dívky!!!

DopeStars

2)  DopeStars (18.08.2015 15:59)

D O K O N A L É!!! Teším sa na pokračovanie!! Hoci ráno vyzeralo byť poklidné, čakám že dlho táto pohoda trvať nebude. Gabbíku, ty to proste vieš!!

1)  hvw (18.08.2015 15:29)

Rychle prosím přidej další kapitolu, jsem strašně nedočkavá...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek