Sekce

Galerie

/gallery/JD-Pardo-100x100.jpg

Joham je otec Nahuela, poloupíra, který pomůže Cullenům přesvědčit Volturiovi, že Renesmé není nesmrtelné dítě. Kromě Nahuela má ale ještě Serenu, Maysun a Jennifer. Jennifer je jeho nejmladší dcera, která má ze všech největší pouto právě k bratrovi - Nahuelovi, který se po potyčce s Volturiovými nevrátil. Rozhodne se jít hledat to, co ztratila. Najde to, co chtěla nebo ne?

Píše se začátek roku 2007…

Chodila jsem pořád okolo cedule hlásajíc „Vítejte ve Forks!“ a nemohla se donutit překročit hranici a vydat se do teritoria jiné smečky. Nechtěla jsem problémy – ale kdo chtěl?

Vraťme se na začátek, kde to všechno začalo. Narodila jsem se roku 1991 mé matce Jennifer – která zemřela při porodu – a můj otec se jmenuje Joham. Mám staršího brášku, ovšem nevlastního, ale jsme si nejvíce blízcí, jmenuje se Nahuel. Potom tu je Serena, která se o mě starala a vychovávala mě. Nakonec tu je Maysun, kterou jsem za svůj život viděla jen párkrát a nějak mě ani neláká ji poznat blíže.

Jsem kříženec dvou druhů – upíra a člověka. Poloupír. Počali mě, když byla ještě máma člověk. Trvalo to asi měsíc, než porodila. Ne tedy doslova… Já se přímo prokousala ven. Je mi líto, že jsem ji zabila, protože bych v mnoha situacích byla nejraději, kdyby byla se mnou. Má starší sestra Serena, prvorozená, mi matku nahrazovala, ale nebylo to to, co by to být mělo.

Nahuel od nás před třemi lety odešel. Nikdo neví kam a mně chybí. Rozhodla jsem se ho jít hledat. Už jsem prohledala většinu Kanady a teď stojím tady, ve Forks. Joham mi párkrát říkal o „vegetariánské“ smečce na severu států.

Forks leží ve státě Washington a je tam neuvěřitelná zima – i mně, jakožto poloupírovi, přestože bych teplotní rozdíly až tak vnímat neměla.

Ruce jsem stáhla do pěstí a rozběhla se po pachu upírů, který byl lehce nasládlý. Navigovalo mě to do hustého lesa a já už si myslela, že jsem na špatné stopě, když jsem v dálce mezi stromy uviděla lehké obrysy. Přistoupila jsem blíž a přede mnou stála velká, honosná vila. Wow…

Přemýšlela jsem několikrát nad tím, jestli se nemám vrátit. Bude to trapné… Připadám si jako žárlivá ex, než jako jeho sestra.

Ve chvíli, kdy jsem chtěla zaklepat, mi dveře zmizeli pod rukama a uviděla jsem před sebou dokonale nádhernou postavu. Ruku jsem stáhla a omluvně se usmála.

„Ehm… Dobrý den. Jmenuji se Jennifer a hledám svého bratra, Nahuela. Tak mě napadlo… Není u vás? Slyšela jsem, že jste ho potřebovali kvůli Volturiovým, a tak jsem došla k závěru, že by mohl být stále tady,“ říkala jsem důvod mé návštěvy. Až teď jsem se více zaměřila zrakem na osobu přede mnou. Byl to vysoký chlapec s propracovanou postavou a bronzovými vlasy, které měl jako po ránu. Měl bledou a dokonalou pokožku. Jeho rty utvořily linku a mezi očima se mu vytvořila vráska. Mezi jeho zlatýma očima… Až jeho hlas mě vytrhl z přemýšlení nad ním a jeho postavou.

Na tváři se mu vyskytlo pobavení.

„Není tu. Byl, ale teď už není, promiň,“ pak, jakoby si něco uvědomil, „promiň, úplně jsem zapomněl. Jsem Edward Cullen. Pojď dál, musí ti být zima,“ pohlédl na zasněženou krajinu a já vkročila do domu, jakmile mi trošku ustoupil. Měl pravdu. Trošku jsem se chvěla i přes mých skoro čtyřicet stupňů. Ve chvíli, když jsem si chtěla sundat svou bundu, abych nedělala mokré stopy, tak jsem ucítila studený dotyk na mých ramenou, který se posouval níže, až k mým zápěstím. Pak mi to došlo – byly to Edwardovy ruce, které mi sundávaly bundu. Choval se jako pravý gentleman. Poděkovala jsem mu a šla pár kroků za ním. Vedl mě chodbou, až jsme vešli do velké místnosti, která byla z jedné poloviny prosklená, a byl vidět les, který se rozprostíral po několika kilometrech, nebylo vidět konce.

Edward se postavil vedle brunetky, která byla o něco málo vyšší než já. Mohla mít asi metr šedesát. Po celé místnosti se rozprostíralo celkově deset osob. U okna seděl v černém, koženém křesle vysoký blonďák, naproti kterému seděla v křesle drobná brunetka se srdcovitým obličejem. Na sedačce seděl kluk s krásně medovými vlasy a ruku měl okolo malinkého skřítka s vlasy rozježenými do všech stran. A o stolek, který stál v pravém rohu, se opíral černovlasý obr s úsměvem od ucha k uchu a na hrudi měl nalepenou nohatou blondýnku, která chovala malinký škvrně okolo tří let. Poslední osoba, která tam byla, byla opálená hromada svalů, která kmitala očima ze mě na to malé dítě v rukou té bloncky.

„Omlouvám se, jestli nějak ruším… Ale hledám svého bratra, Nahuela. Jsem Jennifer, jeho sestra,“ řekla jsem s malou obavou. Trošku jsem se jich bála… Za život jsem nepotkala moc upírů, i když žiju v jejich světě. A najednou jich tu přede mnou stojí deset… Tedy devět, ten indián – jak jsem usoudila – nemůže být upír. Má tmavě hnědé oči a tmavou pleť. Navíc upír voní líp.

„To je v pořádku, vůbec nerušíš. Popravdě tvého bratra jsme neviděli od „bitvy“. Odešel několik dní po jejím skončení,“ vysvětlovala ta bruneta se srdcovitým obličejem a pohled stočila na toho blonďáka.

„Asi vás představím,“ přitakal Edward. „Jennifer, tohle je Bella, moje manželka. Před chvilkou jsi mluvila s Esmé, naší adoptivní matkou. Vedle ní je Carlisle, stvořitel nás všech a náš adoptivní otec. Ten skřítek je Alice a vedle ní je její manžel Jasper. A u stolku je Emmett, to je ta skála a ta blondýna je Rosalie, jeho žena, která chová mojí a Bellinu dceru, Renesmé. A ten indián je Jacob, její… - to ti potom vysvětlím.“

Páni… Mají tedy krásně rozlezlou rodinku.

„Vaše dcera? Takže… Ne, to není možné,“ vydechla jsem udiveně. Nemohla být jejich dcera. Vždyť… vždyť Bella je upírka a on taky…

„Vlastně ano, je. Renesmé se narodila, když byla Bella ještě člověk. Tenkrát jsem jí vpravil jed do srdce, takže se začala měnit v upíra a nezemřela,“ vysvětloval Edward – opět. Kdyby takže přežila moje máma… Tuhle myšlenku sis už dávno zakázala, tak ji nevytahuj!

„Tvůj otec to nevěděl… Nevěděl, že je tahle možnost. Většinou to ženy zabilo rychleji, než se očekávalo,“ vymlouval mi – mám říct kdo? Opět Edward. Ale jedno teď nechápu – jak může vědět, na co jsem myslela?!

„Promiň, tvé myšlenky hodně křičí. Mám dar – můžu číst myšlenky. Tedy kromě mé Belly. Bella má dar psychického štítu. Jasper cítí a ovlivňuje emoce, Alice vidí budoucnost a nakonec naše Nessie. Ta má převrácenou mou schopnost. Své myšlenky předává dotykem,“ objal Bellu a přitáhl si ji blíž a podíval se na jejich… dcerku. Byla tu teď nádherná atmosféra.

„Asi bych měla jít… Musím ho najít,“ sklopila jsem hlavu. Upřímně se mi odtud nechtělo, ale musela jsem. Někde po světě se mi toulal bratr. Musím ho najít.

„Mohla bys zůstat. Rádi ti ho pomůžeme najít, pokud chceš,“ vyhrkla Esmé.

„Děkuji za nabídku, ale nechci vás otravovat ještě více. Opravdu, věřte mi – jsem jen na obtíž,“ sklopila jsem hlavu a měla se k odchodu. V hlavě se mi začaly rýsovat možnosti, kde by mohl být. Doufám, že nebude někde za oceánem. Tam bych ho hledala horko těžko.

„Nejsi. Budu moc ráda, když zůstaneš,“ přemlouvala mě dál. Než jsem stihla cokoliv namítnout, skočila mi okolo krku Alice – ten miniaturní skřítek a výskala něco o tom, že už se těší na tohle a tamto… Ani jsem jí nerozuměla.

„Pojď, ukážu ti pokoj,“ táhla mě za ruku směrem k velkému, dubovému schodišti. Otočila jsem se zpátky k ostatním členům rodiny a pohledem je prosila o pomoc. Odpovědí mi byl jen sborový smích.

Vyběhla jsem schody a brada mi spadla. Bylo to… Tohle se nedá ani popsat slovy. Dokonalost… Ne, ještě více. Sice jsem moc nechápala, proč mají tak velký a dokonale upravený dům, když se budou muset odstěhovat během pár let pryč. Já s bratrem, sestrami a otcem žila v menším srubu v Kanadě. Mimo civilizaci…

„Tak, tady je tvůj pokoj. Kdybys cokoliv potřebovala, hned naproti máš Bellu s Edwardem. Nahoře jsem já s Jasperem a Emmett s Rosalie. Dole je Esmé s Carlislem. A teď – máš hlad? Žízeň?“ chrlila ze sebe.

„Dobře, dobře. A ne, nemám,“ přesvědčovala jsem ji. Je jako hurikán. Bože. Usmála se na mě a odcupitala pryč.

Žasla jsem nad krásou pokoje… Bylo to tak sladěné, že jsem si myslela, že se mi to jen zdá. Zlehka jsem se posadila na postel a pozorovala baldachýn nad postelí. Neudržela jsem se a mé myšlenky opět sjely k mému nezvěstnému bratrovi. Už jsem prohledala skoro celou Kanadu. Hlavně Aljašku, nevyjímaje Denali. Ale nebyl ani tam, ačkoli jsem si myslela, že zrovna v Denali bude. Denaliovi bereme jako příbuzné. Známe je – tedy já ne – celkem dlouho. Pamatuji si, že když jsem byla malá, často k nám jezdili. Nebo naopak – my jezdili za nimi. Tetu Carmen jsem měla opravdu ráda. To ona mě naučila dokonale španělsky a díky nim se k nám vrátil i Nahuel s Huilen. Ale jedinou osobu, kterou jsem neměla moc v lásce, byla Tanya s blond vlasy. Jestli blondýnce řeknete, že je blbá, tak pro tuhle blondýnku to platí dvojnásobně. Je tupá jako tágo. A to doslova. Ale nedá se říct, že by ona neměla ráda mě. Někdy jsem si připadala jako její dítě, jak se ke mně chovala.

Nad myšlenkami o bratrovi a Denaliových jsem usnula. Určitě jsem spala tvrdě, protože jsem si byla na sto procent jistá, že by mě teď neprobudil ani meteorit padající na mě. I kdybych si toho byla vědoma, nešla bych mu z cesty. Během posledních dnů, při kterých jsem nedělala nic jiného, než chodila po Kanadě, jsem se vůbec neprospala, a tak jsem byla unavená, že bych se asi ani nezvedla.

„Sestřičko, vstávej! No tak, Jennifer!“ křičel na mě nějaký hlas. Na třetí pokus jsem otevřela oči, ale světlo, které proudilo do pokoje okny, mě je přinutilo zavřít.

„Alice?!“

„Promiň, opravdu se omlouvám, že jsem tě probudila, ale našli jsme Nahuela! Potuloval se po Seattlu. No tak, vylez už, ať nemusí čekat,“ pokládala mi na postel hromádku čehosi a vyběhla z pokoje. Opět jsem zavřela oči a vzápětí je otevřela. Podívala jsem se na tu hromádku. Bylo to oblečení, na kterém ležel malý bílý lísteček se vzkazem.

Vím, že teď přemýšlíš nad tím, že si to nevezmeš, ale nemáš jinou možnost, zlato.

Alice

Podívala jsem se směrem, kam jsem si minulý večer odkládala své věci… - nebyly tam. Tak malá a tak otravná.

Přestože jsem nechtěla, oblékla jsem si to, co mi přichystala. Byly to tmavé, úzké jeansy a žlutá tunika. Když jsem se podívala na boty, zatočila se mi hlava. Jestli chce, abych na tom chodila… Ne, tohle po mně chtít nemůže. Nejsem sebevrah a zatím mě ani nepřemohly sebevražedné sklony.

Potichu jsem zavrčela, ale boty jsem si obula. Už, když jsem se zvedala, tak jsem málem spadla. Bude to ještě zajímavé, hodně zajímavé. Jsem možná poloupír, což znamená, že bych měla být schopná chodit i po lanu zavěšeném nad horami, ale já jsem nejspíš jiná. Prý to mám po matce. Ale co s tím nadělám. Asi nic, že.

Vlasy jsem si nechala rozpuštěné. Zvlněné vlasy se mi vlnily přes prsa až na břicho a na zádech se mi vlnilo pár neposlušných pramínků.

Opatrně jsem otevřela dveře a vykoukla na chodbu. Zaklopýtla jsem o práh dveří a zaklela jsem. Tak tohle si s ní ještě vyřeším! Schody jsem sešla ve zdraví. Pokud se tomu tak dá říkat – s traumatem do konce věčnosti.

Když jsem scházela z posledního schodu a čekala pod sebou pevnou zem, nestalo se tak. Zůstala jsem uvězněná v něčí náruči. Nemusela jsem ho vidět, nemusela jsem ho slyšet. Cítila jsem jeho vůni. Byl to on.

„Nahueli!“


A tak Jennifer našla svého bratra a jejich novou, milující rodinu.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1)  Milisent (07.08.2011 21:49)

Pekná poviedka. Stále som čakala, že sa tam objaví niekto z vlkov a otiskne sa. Hmmm, nechceš napísať pokračovanie? :)))

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still