Sekce

Galerie

/gallery/Jmenuju%20se%20En_per.jpg

Náhoda je blbec a nehoda taky...

 

5.

 

 

„To je mi strašně, fakt strašně líto, Ený,“ šeptala a hladila mě po zádech. Její chování spustilo další příliv slz. Brečela jsem a třásla se několik minut, možná několik desítek minut. Ona byla pořád se mnou a mluvila na mě a konejšila mě. Konečně jsem se uklidnila. Otřela jsem si tváře a Kira mě pustila. Držela mě jen za ruku, kterou si položila na klín.

„Vůbec jsem tě neodhadla. Promiň. Když jsi přijela, byla jsi jak bohyně pomsty. Pořád jsem čekala, že něco někomu provedeš. Vypadala jsi na to. Jenže ty jsi vlastně jen ztracená… Jsem ráda, že jsem tě potkala, Ený.“ Naklonila se ke mně a dala mi pusu na tvář. Slabě jsem se usmála.

„Jsi všímavá. Ani já tě pořádně neodhadla.“ Povzdychla jsem si. Tohle bylo fakt komplikované. Jak to jen rozmotám?

„Teď mi řekni… A buď upřímná, jo? Teď když toho tolik vim, hodláš zmizet? Nebo… zmizet?“

Tahle otázka byla tak nečekaná, že jsem na ni zírala s otevřenou pusou.

„Musíš být upřímná. Já bych totiž vůbec nechtěla, abys jela pryč.“ Natáhla ruku k mé tváři a prsty lehce klouzala po mé teď už zas dokonalé pokožce. Ukazováčkem se zastavila kousek od mých rtů a pak ruku roztřeseně stáhla. Nerozuměla jsem, co to vlastně dělá, ale ona se tvářila přistiženě.

„Nech mě prosím… Jenom zkusit,“ zašeptala a pomalu se ke mně naklonila. V hlavě jsem měla úplně vymeteno a nenapadlo mě, co udělá, dokud to opravdu neudělala. Dívala se zblízka svýma hnědýma očima střídavě na mé rty a oči. Nahnula se ještě blíž, až se naše rty dotkly. Trošku ucukla a zadívala se na mě. Nakonec přivřela oči a jemně mě políbila. Bylo to…

Stáhla se a celá se červenala.

„Promiň, to… To bylo špatný. Měla jsem počkat, jestli vlastně chceš, ne tě do toho nut-“

Nedořekla, protože jsem jí na tváře položila své ruce a s toužebným výdechem ji políbila. Nejdřív něžně a nesměle, vždyť už jsem to tak strašně dlouho nedělala… Kira tiše vzdychla a přitiskla se ke mně. Líbala mě hladově a zároveň citlivě...

Jen matně jsem si uvědomovala, že se k ní tisknu a že jsem jí rukou zajela do vlasů. Moje vědomí se rozplynulo a zůstala z něj jen nepochopitelná touha být jí ještě blíž… Kira mě jemně zatlačila do ramene a stahovala mě na sebe, jak si lehala na zem. Nepřestávaly jsme se líbat, když jsem si lehla k ní a ona mi položila svou ruku na bok a tiskla jej k sobě. Pootevřela jsem rty o něco víc a snažila se prohloubit polibek… Kira tichounce vzdychla a poddala se mi. Naše jazyky se tak proplétaly, pomalu a něžně, byla jsem úplně přeplněná nádhernými pocity a cítila jsem, jak se mi oči plní slzami. Srdce mi divoce bušilo a pocítila jsem něco natolik povědomého a přesto bolestivého, že jsem přestala Kiře oplácet.

V temnotě mých zavřených očí se najednou objevil Jake a tak zvláštně se usmíval – smutně, ale i spokojeně…

Nevadí ti to?

Ptala jsem se jej a on téměř neznatelně zavrtěl hlavou a pak zmizel. Zaplavil mě takový klid, jako už dlouho ne. V tu chvíli jsem prostě byla šťastná. Otevřela jsem oči a dívala se do těch Kiřiných, které svítily štěstím, rozjařením a asi i šokem. Hladila mě po tváři a vyměňovaly jsme si nekonečné pohledy, než ke mně zas přiblížila svůj obličej a pokračovala v tom, v čem jsme přestaly…

Hladila mě po zádech a objímala mě a její polibky byly něžnější a jemnější, až přestala úplně. Opřela jsem se o její čelo a nespouštěla ji z náruče.

„Jaké to bylo pro tebe?“ zeptala se tiše. Byla jsem zmatená. Začalo mi docházet, co jsem to vlastně před chvílí udělala, a naplnily mě rozpaky.

„Já… Zvláštní. Krásné. A pro tebe?“ Odtáhla jsem se a sledovala její výraz. Byl překvapený a laskavý. Oči jí zářily, ale mísil se v nich úžas i strach.

„Bylo to nádherný, ale… Nikdy předtím jsem to neudělala. Nejsem na holky,“ zamračila se.

„Asi jsem… Prostě na tebe,“ zašeptala potom a zadívala se mi plaše do očí. Skousla si spodní ret. Nakonec se usmála a poškrábala se ve vlasech.

„Ale vlastně jsem se ještě nedozvěděla ortel. Musíš teď pryč, že jo? Nebo… Jak to bude se mnou?“

„Nijak. Musíš mlčet. Nikam se nechystám. Zatím,“ dodala jsem tišeji, ale Kira to slyšela.

„Aha,“ řekla smutně. „Vezmeš mě s sebou?“

Přemýšlela jsem, jaké by to bylo, přivést Kiru k mojí rodině. Prostě blízko všem těm… Zachvěla jsem se. Rose by mi to neodpustila. Kira se mi stulila do náruče a já ji objala. Čekala tiše na moji odpověď, ale byla napjatá.

Mám ji brát s sebou? Nebo ji tu nechat ukrytou v bohem zapomenutém pajzlu? Napadaly mě hrůzné scénáře… Co kdyby ji naši nepřijali? Co kdyby ji ohrozili? Vybavila se mi vzpomínka na Emmetta, který se fackoval s medvědem, jako by se nechumelilo.

Kira ztuhla.

Co kdyby se o ní dozvěděli ve Volteře? Úplně živě jsem viděla, jak si Kira nedobrovolně podává ruku s Arem, který na ni mlsně upírá své velké rudé oči, Jane ji mučí a Marcus na mě volá, že jsem porušila pravidla… Zabije mě a spálí mě… Potom Aro skočí po Kiře a chce ji vysát a Kira křičí… Zavřela jsem pevně oči a snažila se uklidnit.

Kira vyděšeně vyjekla a vyskočila. Vykulené oči upírala na mě, ale tvářila se, jako by mě neviděla.

„Co to… Co… Co to bylo?“ zašeptala roztřeseně a couvala ode mě.

Nechápala jsem, co se dě… je… Najednou mi došlo, že jsem asi musela Kiře předat obrazy svojí představivosti...

„Kiro, počkej, prosím tě!“

Kira se otočila a utíkala pryč do nekonečné stepi kolem nás. Šla jsem za ní, ale nemusela jsem tolik spěchat, mohla jsem ji kdykoli dohnat. Jenže jsem ji nechtěla víc děsit.

„Tohle není skutečné!“ křikla jsem a Kira se po mně ohlédla. Byla hrůzou bez sebe. Nejspíš jí došly ty stinné stránky mého původu. Popoběhla jsem k ní blíž, byla ode mě jen pár metrů. Když uviděla, jak jsem najednou blízko, zase zaječela a snažila se zrychlit.

„Nech mě! Dej mi pokoj, ty zrůdo!“ otočila se po mně, ale zakopla a upadla do vysoké trávy. V mžiku jsem stála na místě, kde jsem ji spatřila naposledy, jenže ona tu neležela. Přede mnou byl prudký sráz a Kira se kutálela dolů. Byla zticha.

Kiro!!!

Skákala jsem dolů po štěrku a snažila se k ní co nejrychleji dostat. Po chvíli přestala klouzat po kamení. Její bezvládné tělo se zastavilo kousek od opravdu ostrého kamení. Kdyby na něj naletěla hlavou, nepřežila by.  Sklonila jsem se k ní a chtěla ji vzít –

Bože!!!

Do nosu mě udeřila tak sladká vůně, jakou jsem ještě nikdy necítila. Kdesi vzadu v hlavě jsem si uvědomovala, že tohle není správné, ale nemohla jsem si pomoct… Naklonila jsem se k tělu ležícímu na zemi a neubránila se zavrčení. Zhluboka jsem vdechla tu omamnou vůni…

Ne! Tohle nejde! Je to člověk! Je to –

Kira zasténala, jak se pomalu probírala. Nedokázala jsem jí pomoct. Neustále jsem vrčela a v duchu bojovala se svou temnou částí, kterou jsem dosud dokázala zkrotit zvířecí krví… Ale tohle! To bylo tolik lákavé…

„Ený,“ vydechla plačtivě Kira. „Hrozně… bolí,“ vzlykala.

Ruce se mi třásly a kolena se mi podlamovala. Ztěžka jsem polkla a snažila se přimět nedýchat, jenže… Vzpomněla jsem si na první setkání s maminkou. Hrozně mi voněla, pamatovala jsem si to, ale tahle vůně byla mnohem lepší… Naklonila jsem se ještě blíž, když mě vzpomínka udeřila jako pěst.

Maminku jsem tehdy kousla. Strašlivě křičela. Nemůže křičet… Ne kvůli mně… Nabrala jsem do plic co nejvíc vzduchu a zadržela dech. Toužila jsem se nadechnout a přivonět si zblízka, jenže to už bych opravdu nemusela vydržet.

Popadla jsem Kiru co nejněžněji, přesto hlasitě vykřikovala bolestí. Byla celá polámaná a sedřená. Rozeběhla jsem se s ní přímou cestou k nejbližší nemocnici a snažila se dýchat co nejméně. Kira tiše mumlala a bez ústání plakala, pak ale upadla do bezvědomí.

Běžela jsem asi čtyřicet kilometrů, než jsem narazila na periferii města. Nemocnice už byla jen kousek…

V hlavní hale bylo docela rušno, přesto se všichni semkli kolem mě, když spatřili mé zakrvácené ruce a v nich bezvládnou Kiru. Roztřeseně jsem ji pomohla položit na lůžko na kolečkách a doktoři už s ní uháněli dlouhou chodbou pryč. Stála jsem uprostřed chodby a zírala za nimi. Z rukou mi kapala krev.

„Co se stalo? Co se jí stalo?“ zeptala se natrénovaným klidným hlasem doktorka na příjmu.

Podívala jsem se vyděšeně na své ruce a nebyla schopná slova. Doktorka mě uchopila za ramena a dovedla mě k toaletám.

„Počkám venku,“ pohladila mě po zádech a odešla za dveře.

Pustila jsem vodu a podívala se před sebe do zrcadla.

Teď máš příležitost! Zkus to! Alespoň trošičku! Vrčela stvůra uvnitř mě a já se přistihla, jak přibližuju zakrvácené ruce ke svým rtům. Pootevřela jsem ústa a dotkla se prstem jazyka…

Bylo to něco neuvěřitelného. Tak… Omamného! Nikdy jsem nic podobného nezažila. Zrak se mi rozostřil a já vnímala pouze tu chuť… Olízla jsem prst a cpala si ruce do pusy, aby mi nic neuniklo, dokud jsem ruce neměla prakticky čisté… Vtom jsem se probrala a viděla se v zrcadle. Přisátá k prstům a dlaním.

Jaká jsem odporná. Kira měla pravdu. Jsem zrůda.

Oči se mi zalily slzami. Tohle už nesmím dopustit. Neohrozím ji… Co kdyby se přede mnou příště píchla do prstu? Nebo se řízla žiletkou? Nebo…

Drhla jsem ruce pod horkou vodou a dlouho je mydlila, ale stejně jsem si připadala pořád špinavá. Brečela jsem a nemohla přestat. Někdo mi položil ruku na rameno.

„Pojďte se mnou, promluvíme si,“ řekla doktorka a zavřela vodu. Otřela mi ruce do papírového ubrousku a jemně mě vedla do své kanceláře na chodbě.

Usadila mě v křesle naproti jejímu a zavřela dveře.

„Jste příbuzná té dívky?“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Jsem její… Pracujeme spolu. Nikoho jiného nemá,“ vzlykla jsem. Jak bych se po tomhle všem mohla nazvat její přítelkyní?

„Dobře. Povězte mi prosím přesně, co se stalo.“

Řekla jsem jí upravenou verzi, samozřejmě. Kira se podle ní lekla chřestýše, a jak se snažila dostat od něj dál, upadla ze srázu… Místo činu jsem dala kousek blíž městu, jak by tak křehká dívka jako já mohla nést čtyřicet kiláků jinou dívku? Měla jsem na sebe čím dál větší vztek a chtěla jsem odsud co nejdříve zmizet.

„Bude v pořádku?“ skoro jsem zavrčela. Byla jsem nervní, jenže nemohla jsem odjet, aniž bych věděla, že Kira přežije.

„Má zlomenou nohu na třech místech, rameno má vymknuté a pohmožděné, nejspíš má těžký otřes mozku. Ještě musíme udělat spoustu vyšetření, tohle jsem zjistila prakticky pohledově, když jste byla na toaletě. Na mnoha místech je odřená a obočí má natržené – to budeme muset šít. Ale tohle všechno jsou věci, které se zahojí. Nechte nám na sebe kontakty u hlavní sestry, dáme vám vědět výsledky dalších vyšetření.“

Doktorka mě vyvedla do sesterny, kde jsem nechala adresu a číslo… Na Chucka. Nemohla jsem zůstat. Musela jsem pryč. S těžkým srdcem jsem vycházela z nemocnice a nepozorována se rozběhla pro svou motorku.

Za půl hodiny jsem byla u klubu. Vplížila jsem se do Kiřina a mého domečku a vzala si své doklady a peníze. Nějaké jsem jí nechala v šuplíku mezi prádlem. Rozhlédla jsem se po pokojíku. Moje chyba. Tohle všechno. Neměla jsem se nechat unést jednou zapomenutou dobrou duší…

Vyskočila jsem zadním oknem a došla k motorce. Dopnula jsem si kombinézu, nasedla jsem a nastartovala.

Tak zase dál, povzdychla jsem si. Tentokrát se mi vůbec nechtělo, protože Kira byla jako... Zavřela jsem oči. Tohle není dobré.

Nasadila jsem si helmu a vyrazila pryč.



Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

miamam

5)  miamam (12.12.2011 20:24)

Červenám se a děkuji

Bosorka

4)  Bosorka (12.12.2011 19:52)

Přiznám se, že jsem byla z toho jejich "zblížení" trošku v šoku, ale proč ne
Ovšem to co následnovalo

Twilly

3)  Twilly (12.12.2011 18:16)

Čéče, jsi dobrá

ODCULTI

2)  ODCULTI (29.11.2011 10:11)

1)  SofiaN (27.11.2011 08:48)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek