Sekce

Galerie

/gallery/Jmenuju%20se%20En_per.jpg

Neblahé zjištění... Ale jestli je správné, se dozvíte až příště. :-P

18.

 

Týdny utíkaly, ani nevím jak. Hodně jsem spala a jedla a taky mluvila s ostatními. Zjistila jsem, že dokážu v klidu vyprávět téměř o všem. Jednomu tématu jsem se  přesto vyhýbala, a Jacobova smrt to nakonec nebyla.

Chodila jsem za tátou do sanatoria, když pomáhal feťákům začít zase žít. Pozorovala jsem ty lidi a sbírala informace o tom, proč vůbec začali brát a co to s nimi dělalo. Odpověď na mou otázku jsem ale nenašla. Snažila jsem se nemyslet na nic ohledně Kiry, ale když mi přece jen něco uniklo, táta to nerozebíral a vůbec se neptal. Možná čekal, kdy o tom začnu sama. Byla jsem mu za to strašně vděčná.

S maminkou jsem často jezdila na výstavy, ať už jejích obrazů, nebo jejích známých. Taky jsme zašly do galerie na Manhattanu a vysvětlovala mi různé techniky a –ismy na vystavených dílech.

Emmettův koníček byl pro mě největším překvapením – začal se věnovat józe. Rose mu to hrozně chválila, když se na něj přišla dívat. Jakmile ale odešla, Emm stejně udělal nějaké ty opičky a hrozně mě tím rozesmíval. Zkoušela jsem to cvičit s ním, a zjistila jsem, že je to občas pěkně složité – hlavně jak jdou ty ásany po sobě.

Každý měsíc jsem posílala nějakou částku ze svého účtu na Chuckův účet. Sbírala jsem odvahu, abych mu zavolala, ale pořád jsem to odkládala... Navíc použít telefon našich se mi taky nechtělo...

No, tohle si táta neodpustil. Druhý den, co mě tohle napadlo, jsem u snídaně s podezřívavým pohledem rozbalovala dárek.

„To je k takovému výročí – jsi tu už půl roku,“ zubil se táta.

„Jo, jasně,“ ušklíbla jsem se. Když jsem strhla papír z krabice, zrudla jsem. Samozřejmě jsem dostala mobil.

„Díky,“ špitla jsem.

„Kdyby sis potřebovala... Zavolat. Nejdřív bych ho ale nabil.“ Pohladil mě táta po vlasech a vyměnil si s maminkou krátký pohled.

Poděkovala jsem a rychle dojedla. Pak jsem chvilku googlovala, zatímco se mi nabíjela baterka... A s novým dárkem jsem nasedla na motorku a zajela si na pět mil vzdálené odpočívadlo. Bylo opuštěné a zarostlé směrem od silnice, ale byl z něj krásný výhled na hory a zalesněné louky.

Ze spodu krabice byla ještě přilepená obálka se simkartou. Nějakou dobu jsem se prala s krytem, abych se vůbec dostala dovnitř; taky se mi třásly ruce a začínala jsem být docela nervózní.

Konečně jsem mohla telefon zapnout.

Zírala jsem na displej a přemýšlela, o čem si vlastně budeme povídat. Nic kloudného mě nenapadlo. Vytočila jsem rychle číslo a čekala. Třeba bude mít hodně práce... Třeba spí a nevezme to... Co když to vezme Kira? To je blbost, ona mu do kanclu neleze...

„Haló?“ ozvalo se podrážděně. Nějaká holka, ale hlas měla hrubý jak šedesátiletej kuřák. Zarazilo mě to a tak jsem mlčela.

„Kdo volá?!“ zavrčel hlas.

„Je tam Chuck?“ zeptala jsem se, načež někdo třískl sluchátkem o stůl a byly slyšet podpatky. Pak nějaký halas, jak se někdo hádal a nakonec jsem uslyšela známý hlas.

„Tady Chuck, kdo je to?“ zeptal se napůl rozzlobeně a napůl zvědavě.

„Tady... Ený.“ Něco mu zapraskalo ve sluchátku a bylo slyšet, jak práskl dveřmi.

„Holka... Už strašně dlouho čekám, jestli zavoláš,“ řekl smutně. Zavřela jsem oči a snažila si ho představit.

Slyšela jsem jeho dech, hluboký a klidný a musela jsem se usmát.

„Máš se? Jak to jde v klubu?“

„Jo dobrý, nabral jsem teda nějaký dvě tanečnice, ale asi tady tu jednu dlouho držet nebudu. S ní jsi měla tu čest. Je to nevychovaná kráva, ale tancovat fakt umí, tak nevim no. Jak se máš ty?“ Usmál se, bylo to slyšet z toho, jak mluvil.

„Dost dobře, myslim.“ Nevěděla jsem, jak se zeptat...

„A kde teď vlastně jsi? Procestovala jsi zas půl Států?“ zeptal se zvědavě.

„Ani ne. Zakotvila jsem na severu. Jsem teď u své rodiny,“ odpověděla jsem a rýpala se nohou ve štěrku.

Chvíli bylo ticho. Pak si Chuck promnul strniště.

„Aha,“ řekl neurčitě.

„Co Kira?“ zeptala jsem se tak tiše, že to snad nemohl slyšet... Ale slyšel.

„No, já vlastně ani nevim,“ odpověděl smutně. „Furt stejný, řek bych. Těžko říct. Moc ji nevidim. Ukáže se tu jednou za čas...“ odmlčel se a povzdychl si.

„Nebydlí tu. Někam se prej odstěhovala, ale moc mi toho neřekne. Jezdí v takový děsně starý Fordce, že se pořád modlim, aby tomu něco cestou neupadlo. A...“ odkašlal si a chvíli mlčel. Neříkej, že v tom pořád jede. Jen to neříkej.

„Myslim, že se sem vrací jen proto, že čeká, že se vrátíš taky,“ řekl váhavě. Vydechla jsem – ani jsem si neuvědomovala, že nějaký dech zadržuju.

„To je blbost, Chucku. Vždyť si ji viděl.“ A já si ten výraz budu pamatovat do konce života.

„Jo, viděl. Ale jak říkám. Vážně mi to tak přijde.“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Tohle je uzavřený. Nepřeje si mě vidět, tím jsem si docela jistá… Myslíš, že nechala toho svinstva?“

Prosím, řekni, že ano.

Zašustilo to, jak si zas prohrábl strniště.

„Chucku,“ zašeptala jsem prosebně.

„Rád bych to řekl s jistotou. Jenže to nevím, Ený.“

Zvrátila jsem hlavu a zírala na nebe. Do očí se mi tlačily slzy. Sue, jestli přece jen dáváš pozor, prosím tě…

Nevěděla jsem, o co přesně ji mám poprosit. Hlavou se mi míjely všemožné prosby, ale nemohla jsem se vyslovit. Trochu jsem si odkašlala a zadívala se do štěrku.

„A co ta druhá tanečnice? Jaká je? Je to taky taková pipka, jako ta první?“ nutila jsem se do úsměvu.

„Né, to vůbec,“ zasmál se Chuck roztřeseně. Taky se do toho nutil.

„Je strašně milá, víš. Jako…“ zarazil se. „Chci říct, že je to takovej můj anděl. Pořád se o mě chce starat. A kdybys ji viděla…“

„Tak co?“ zeptala jsem se s úsměškem.

„No vlastně asi nic. Promiň,“ řekl napjatě.

„Chucku, já už proteď budu končit.“

„Hele, neurazil jsem tě, že ne… Zavoláš ještě někdy?“

„Jasně že jo. Uložím si tě pod předvolby.“

Zafuněl.

„To je dobře. Tak se teda měj, jak nejlíp umíš. A ozvi se brzo, ne že zas budu muset půl roku čekat,“ řekl vyčítavě. Zakoulela jsem očima a usmála se.

„No jasně.“

Chucku, zas je tu tamta holka a ptá se po tobě,“ bylo slyšet z jeho strany.

„Ený, hele… Co kdybys chvilku počkala? Já… Myslim, že přijela Kira. Jen jí řeknu… Počkej ještě, jo, hlavně nezavěšuj, na tomhle starým krámu nevidim tvoje číslo!“ zavrčel a bylo slyšet, jak rychle odsunul židli, až to zaskřípalo.

„Chucku, já ti zavolám později. Určitě jo. Měj se fajn.“ Zavěsila jsem.

Telefon jsem pomalu zastrčila do kapsy a cítila jsem, jak se třesu.

Aspoň že za ním jezdí. Může jednou za čas vidět, že je v pořádku. V rámci možností. Byla jsem ohledně Kiry naprosto bezmocná. Pořád mi na ní záleželo, i když jsem se snažila zaměřit svoji pozornost na něco jiného. Dokonce jsem s Emmettem cvičila jógu, proboha.

Ušklíbla jsem se.

Tohle všechno bylo málo. Potřebovala jsem ji. Doufám, že mě táta momentálně nemá na mušce. Neumím si představit, co by si o tom všem myslel. Ano, prostě mi po několika měsících došlo, co se se mnou dělo… A děje. Jen jsem si to nedokázala připustit. Vlastně pořád si to nedokážu připustit. Jsem ze sebe docela znechucená a zmatená. Ale ta, se kterou bych si o tom měla promluvit, tu není. Ani nebude. Jen sakra doufám, že si najde někoho, kdo na ni dá pozor.

Co když to bude nějakej dealer?

Zavrtěla jsem hlavou a vydala se na cestu domů. Musím se pokusit začít žít nový život. Podobně, jako když jsem přišla o Jacoba.

No, spíš o něco líp. Teď do toho nového života musím zahrnout i svou rodinu.

Ale opravdu musím?

 

**

 

Vzala jsem svou novou práci v odvykací léčebně jako poslání. Byla jsem tam od rána do noci – na rozdíl od táty jsem pak nemusela předstírat únavu. Byla jsem vždycky děsně utahaná. Kromě toho jsem se začala učit. Heh. Jo, já se začala učit. Naposledy jsem vzala knihu do ruky asi když mi bylo osm. To už jsem měla středoškolské učivo v malíku. Jenže ani Jacob nebyl nijak zvlášť studentský typ, takže mě ani nic nemotivovalo. A teď to byl motiv natolik nesmyslný… Přesto hodně silný.

Myslela jsem na ni poslední dobou o dost častěji. Snažila jsem se přistihnout otce při nějaké podezřelé grimase v reakci na moje myšlenky. Buď to uměl dobře skrývat, nebo opravdu neposlouchal.

Zhasla jsem lampičku v pracovně a zavřela bichli lékařských termínů anatomie. Oči mě pálily z námahy; dneska jsem tu nebyla pro feťáky, ale abych se učila. Nemůžu si dovolit jít na opravdovou lékařskou fakultu, vypadám moc mladě… A navíc chtěla jsem to studovat v soukromí.

Trvalo to asi dva měsíce, než na to táta přišel – znovu mě tím utvrdil v tom, že mi do myšlenek neleze. I tak to byl od něj „výkon“… Možná mi chtěl dát dost prostoru a tak se v ničem s mamkou nešťourali.

Povzdychla jsem si a uklidila knihu do knihovny, která se mi povážlivě rozšiřovala. Poznámky jsem si vzala s sebou, stejně jako malý kufřík na složky. Jezdila jsem teď autem, takže mi rozhodně překážet nebude… Motorka od posledního telefonátu s Chuckem stála v garáži a prášilo se na ni.

Každý z mé rodiny zas jel ve svých starých kolejích – Carlisle s Esmé se vrátili do Amazonie zkoumat bylinky a hmyzí potvůrky; Emmett s Rose odjeli na extra dlouhé líbánky do Indie, Alice s Jasperem si po nějaké době jeli zas vyzkoušet, jaké to je být studentem… A já byla u našich. Všechno se ve mně začalo uklidňovat, jako když se srovnávají ramena vah. Nechala jsem si ty hezké vzpomínky na Kiru a občas si je připomínala v noci, když jsem nemohla usnout. Nebo taky když už jsem spala. Nikdy jsem si nepamatovala, o čem byly mé sny, ale budila jsem se z nich roztřesená a přesto klidná – věděla jsem, že se mi o ní zdálo a to mi stačilo.

Dojela jsem do garáže a zavřela vrata. Vystoupila jsem z auta, když mě do nosu uhodila vůně nesoucí se až z kuchyně. Usmála jsem se a zavrtěla hlavou. Vzala jsem si ještě kufřík ze sedačky spolujezdce, prohrábla si vlasy, a vešla jsem do domu.

„Víš, už bych se opravdu mohla naučit vařit sama, mami,“ řekla jsem, když jsem procházela halou. Ale ona mě určitě slyší.

„Máš . Nebo tě už omrzely moje pokusy? Nemám to jak ochutnat, to je fakt, ale nikdy sis nestěžovala, že by se to nedalo jíst,“ odpověděla mi o něco hlasitěji mamka. Vešla jsem do kuchyně. Z jejího smutného pohledu jsem usoudila, že jsem měla trochu líp formulovat větu.

„Jasně že neomrzely! Vaříš dobře. Jen si připadám jak malý dítě, když kolem mě pořád tak běháš,“ zamračila jsem se.

„Těší ji to. Tak bych ji v tom nechal,“ řekl táta a objal mamku kolem pasu. Dal jí malou pusu na čelo a ona se usmála.

Pozorovala jsem to drobné gesto s úsměvem, ale přesto jsem se musela po chvilce podívat stranou. Jako by se změnila atmosféra v místnosti.

„Nessie? Nechtěla by sis o něčem promluvit?“ zeptal se pomalu táta a pustil mamku.

Přece jen ti hlídá myšlenky. Podívala jsem se mu prudce do očí, trochu naštvaná. Jemu se v tváři zračil soucit a zmatek.

„Nevím, co myslíš, tati,“ odpověděla jsem nejistě. Táta si s mamkou vyměnil krátký pohled a přešel ke mně.

„O tvých snech. Především. Ne, nesleduju pořád tvé myšlenky, přijde mi to neomalené. Občas mi to ale nedá – za posledních čtrnáct dnů jsem se v noci díval, co se ti zdá – ale jen párkrát. Vždycky se ti zdálo o jedné dívce… O té, kterou jsi nám ukazovala, když ses vrátila.“ Tázavě mě pozoroval. Polkla jsem, protože mi mohl vlastně říct, co že se mi to vlastně zdálo.

„A co jsi viděl?“

Sklopil pohled a nervózně jím těkal po podlaze.

„Teď to nemyslím jako nějakou výčitku… Já si vážně ty sny nepamatuju. Jen se vzbouzím a vím, že se mi o ní zdálo.“ Doufala jsem, že mi táta začne vyprávět nějaké mé vzpomínky změněné v mých snech v něco zajímavýho…

„No… Ony to jsou spíš noční můry,“ zadíval se na mě a já se zamračila.

„Jsou to dost zlé sny, plné brutality. Krve. A… Nevím, jestli tě neovlivňuje práce se mnou v léčebně… Ale také je v nich dost drog a všeho, co k tomu patří.“

Přistihla jsem se, jak zadržuju dech… Jenže mně se některé ty sny začaly vybavovat.

„Nessie? Jsi v pořádku?“ slyšela jsem mamku. Jakoby ale mluvila přes nějakou mlžnou stěnu… Stmívalo se mi před očima.

„Bello, rychle, ona omdlí!“

Mohla jsem být mimo pár vteřin. Cítila jsem, jak mě někdo lehce plácá po tváři.

„Kira… Ona…“

Zafuněla jsem. Natáhla jsem své dlaně vstříc oběma rodičům a ukázala jim jeden sen, který se vlastně v různých obměnách vracel.

Co to ale znamenalo? Jiné sny se mi tak často nezdávaly… Maminka se tvářila vyděšeně, táta zamyšleně.

„Víš, Nessie,“ začala opatrně mamka a po očku sledovala tátu. „Já mívala čas od času sny, které upřesňovaly to, co se v té době dělo a čemu jsem před tím nerozuměla. Třeba je to podobné?“ pokrčila rameny.

Odkašlala jsem si.

„Kira fetovala, když jsem ji viděla naposled. Ona mě od sebe prakticky odehnala. Něco mi tajila, ale prostě…“ odmlčela jsem se. Prostě mě nechtěla ve svém životě, pomyslela jsem si a koukla na tátu.

„Ona ale nebyla taková, dřív. Nebo ano?“ zeptal se váhavě. Zavrtěla jsem hlavou.

„Je to trochu složitější.“ Jak jim mám vysvětlit, že jsem na pět let zmizela z tohohle světa? Zakoulela jsem očima.

„Možná má nějaký vážnější problém. Bála se ti ho svěřit… A pak už nevěděla jak z toho ven…“ hádal táta a mamka se na něj přísně zadívala.

„Naznačuješ tím své zkušenosti, Edwarde? Nezdá se mi to jako tehdy,“ pohodila mamka neurčitě hlavou. Zamračila jsem se a naklonila se k nim blíž.

„O čem to tu mluvíte?“

Mamka s tátou se dlouze dívali do očí, jako by poměřovali své síly – mračili se, mamka byla spíš naštvaná, táta nesvůj.

„Třeba si myslela, že je to pro tebe lepší, když ti půjde z cesty,“ řekl táta a máma se napřímila a vystrčila lehce bradu.

„Což ale nutně nemuselo být správné řešení,“ zavrčela.

„Ale mohlo by. Pokud je v tom něco vážného a nesobeckého,“ odvětil táta klidně.

Mamka prudce zavrtěla hlavou a rozčileně zafuněla. Byla jsem čím dál zmatenější. Netušila jsem, že mají spolu nějaký nevyřešený problém – přišli mi jak dokonalý harmonický pár, co se nikdy nehádá…

„Tvoje maminka se dřív docela ráda hádala. Hlavně o věcech, které byly naprosto jasné. A nesprávné.“

„Tvůj tatínek zas strašně rád rozhodoval o životě druhých i na úkor jejich fyzického a psychického zdraví,“ procedila mamka skrz zaťaté zuby.

Nakláněli se k sobě čím dál víc, až se téměř dotýkali svými nosy. Hleděli si upřeně do očí a měla jsem pocit, že vzduch je úplně nabitý elektřinou… Jejich výraz se ale během vteřiny změnil a oni se uklidnili. Usmívali se čím dál víc, až se mamka tiše zasmála.

Táta ji zlehka políbil a pohladil ji po vlasech.

„Dělali jsme spoustu chyb. V zájmu toho druhého jsme se vrhali do těch nejhorších situací…“ Zavrtěl hlavou a odmlčel se.

„Málem nás to oba zabilo,“ přikývla mamka.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„To je na delší vyprávění… A na někdy jindy. Ale připomnělo mi to tvoji situaci. Co když tě Kira prostě úmyslně odehnala kvůli nějakému jejímu přesvědčení, že to pro tebe bude lepší?“

Udělala by něco tak nesmyslného? Ale co mohlo být tak vážného, že začala…

Podpora je důležitá…

Šňupat?

…a když všechny odeženete…

Zalapala jsem po dechu…

Pane doktore, tohle si promyslím sama.

„Ona je nemocná,“ vydechla jsem téměř neslyšně. Zírala jsem před sebe, ale vůbec jsem neviděla tátu ani mámu.

Díky bohu, jsem z obliga. Přišlas na to, Nessie, a já ti nemusela pomáhat. Teď by sis ale už měla pospíšit, ozvala se Sue a zas zmizela.

Táta se zamračil, zřejmě sledoval moje myšlenky a cizí myšlenky v mojí hlavě ho mátly.

„Co tohle znamená?“ zeptal se. Jenže já ho přestala vnímat… Před očima se mi míhaly útržkovité vzpomínky.

To syknutí a jak se dotýkala břicha, tu první noc… Něco podobného se stalo ještě několikrát. Drogy byly na tišení bolesti?

Chuck.


Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Jalle

8)  Jalle (30.12.2012 11:29)

Emmett a jóga to si neviem predstaviť

Fanny

7)  Fanny (23.02.2012 09:39)

Ať už to dopadne jakkoli, chci vědět jak. Teď víme víc a něco do sebe zapadá a i když před sebou stále vidím jedno řešení, které se mi nelíbí. Bude správné, pokud se tam TY rozhodneš

6)  hela (21.02.2012 18:45)

ten příběh je čím dál lepší a teď chci rychle novou kapitolu

5)  BJaneVolturi (21.02.2012 15:14)

Že pojede za Chuckem a Kirou? Kiru by mohli proměnit v upíra...

Twilly

4)  Twilly (21.02.2012 06:58)

No jo, ale to by ji táta "zabil"

Bosorka

3)  Bosorka (21.02.2012 06:43)

Takže nemocná...a asi dost dlouho . No, pokud je to tak, vidím jedno řešení problému. B)

Lenka326

2)  Lenka326 (20.02.2012 20:44)

Přišla na to? Je Kira nemocná? Bude jí moct ještě pomoct? Je to tak strašně bolavé, Ený je doma už víc jak půl roku, ale není ani šťastná, možná o trochu klidnější, ale pořád ne dost... Je jejím posláním a cestou ke štěstí zachránit Kiru? Jsem napnutá, co bude dál.

Twilly

1)  Twilly (20.02.2012 12:52)

Takže tohle je jádro pudla, co? Kira je nemocná. Hmmm... Emiku, tak moc jsi mě vtáhla do příběhu, že jsem se nechala unášet Nessiiným tápáním a hledáním, že jsem úplně logicky následvala v myšlenkách její kroky. Velice dobrá zápletka, zlato. Opravdu, velice velice dobrá... tleskám

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still