Sekce

Galerie

/gallery/jina%20realita.jpg

Příběh končí...

Děkuji všem, kteří Jinou realitu četli. Já jsem momentálně úplně naměkko a je mi tak nějak smutno. Přeji příjemný zážitek z posledního dílu. Děkuji za podporu všem, ktěří komentovali a vyjadřovali své názory. Moc si toho vážím a hodně to pro mě znamená.

Hodiny ukazovaly právě šest odpoledne, když jsem si sundala bílý plášť a pověsila ho na ramínko ve své šatní skříňce. Převlékla jsem se z bílého pracovního oblečení do obyčejných džínů a světle modré tuniky. Rozpustila jsem si vlasy a rychle si je pročesala. Byla úleva zbavit se drdolu a nechat si vlasy volně splývat po zádech. Přezula jsem se z pohodlných pantoflů do kozaček a ze skříňky vytáhla kabelku a teplý módní kabát. Zkontrolovala jsem se v zrcadle a skříňku zavřela a zamkla.

Opustila jsem šatnu a svižným krokem procházela chodbou laboratoře. Všude kolem mě bylo dokonalé ticho. Jen klapot mých podpatků narušoval klid toho místa a s ozvěnou se rozléhal a nesl zdmi dlouhé chodby. Téměř na jejím konci jsem nakoukla do jedněch dveří a zamávala na hezkou blondýnku sklánějící se nad mikroskopem.

,,Jdu domů, Liz. Nepřeháněj to s tou prací. Josh na tebe už určitě netrpělivě čeká. Posledně mě prosil, abych ti domluvila,” usmála jsem se na ni a ona si pobaveně odfrkla.

,,To víš, že jo. Ty jsi ta pravá, která by mi měla domlouvat. Jsi tu pečená vařená,” zasmála se, ale odložila brýle a vykročila ke mně sundávajíc si plášť.

,,Hezký večer a zítra ráno se uvidíme,” loučila jsem se, ale Liz zakoulela nespokojeně očima.

,,Zítra je ráno ta porada, viď? Ach jo, nemám porady ráda. Všichni víme, že je potřeba zvýšit financování laboratoře, takže nechápu, co chce vedení probírat. Jsme jediní v celém Torontu, kteří diagnostikují karcinomy na základě krevních rozborů. Je to rychlé, spolehlivé a šetrné k pacientům. Jen to holt stojí peníze. Ale je to absolutně nejlepší metoda a naše výsledky dokazují, že pracujeme na nejvyšší možné úrovni. Všichni jsme špickoví odborníci a do práce dáváme svou duši. Pevně doufám, že dostaneme Willisův grant a budeme moci rozšířit oddělení výzkumné terapie. Zdraví je přeci to nejcennější, co člověk má, a my dokážeme rakovinu určit v tak časném stádiu, že vyléčení je takřka stoprocentní. Lidé by si měli naší práce setsakra vážit,” rozvášnila se Liz tak, jako vždy když mluvila o svém milovaném zaměstnání.

,,Lizie, mně to říkat nemusíš. Víš, že s tebou souhlasím. I když nezískáme Willisův grant, jistě se najde nějaký štedrý sponzor. To mi věř. Teď ale musím běžet, jdeme s Edwardem do divadla,” uklidňovala jsem svou současnou nejlepší přítelkyni.

,,Jasně, nebudu tě zdržovat. Pozdravuj Edwarda a přeji příjemný zážitek v divadle,” rozloučila se Liz a já jí s úsmevem zamávala.

Vyšla jsem z Hematologického institutu do sychravého večera. Foukal studený vítr a já cítila, jak se vzduch sytí nadcházejícím sněžením. Podívala jsem se na nebe a spatřila temný příkrov hustých mraků. Automaticky jsem si přitáhla kabát blíž ke krku a zachumlala se do něj. Nemohla mi být zima, ale už jsem předstírala člověčství tak dlouho, že to bylo zcela přirozené a nenucené gesto.

Neomylně jsem se vydala známou cestou k parkovišti, kde stálo mé auto. Těsně před branou na parkoviště jsem ale zahnula na hlavní ulici a rychlým krokem došla k maličké poště. Před ní se nacházela žlutá poštovní schránka. Vytáhla jsem obálku s dopisem z kabelky. Pár vteřin jsem si svírala v ruce a po chvilce přemýšlení ji vhodila dovnitř. V tu chvíli jsem se neubránila úsmevu. Tohle byl jubilejní dopis. Nesl číslo padesát.

K autu jsem běžela, neboť začalo sněžit. Neměla jsem rukavice ani čepici a nechtěla být nijak nápadná. Nasedla jsem do auta a rozjela se domů.

Bydleli jsem v pohodlném menším domě několik kilometrů za Torontem. Hodinová cesta do práce a z práce byla jen velmi nízkou daní za naprosté soukromí a klid. Ruch velkoměsta mě ani v nejmenším nelákal a vždy jsem se těšila na přírodu a les rozprostírající se za naším soukromým rájem. Nic mi nemohlo vynahradit chvíle strávené v Edwardově náručí na terase za teplých letních dnů ani romantické noční procházky a závody v běhu lesem.

Byla jsem doma první. Když jsem vzala za kliku a zjistila, že je zamčeno, na okamžik jsem posmutněla. Milovala jsem vracet se domů a najít tam Edwarda čekajícího na mě. Milovala jsem jeho polibky na přivítanou, tulení se na pohovce před krbem a povídání si o uplynulém dni. Milovala jsem, když mě občas překvapil napuštěnou vanou s vonným olejem a společnou koupelí. Milovala jsem ten fakt, že na mě doma čeká ten nejbáječnější muž, jakého jsem si jen dokázala představit.

Vešla jsem do haly, pověsila klíče na háček a odložila boty i kabát. V obývacím pokoji jsem zatopila v krbu a vyšla do ložnice v patře připravit se na večer. Rychle jsem se osprchovala a umyla si vlasy. To byla každodenní nutnost. V práci na mně ulpěla spousta ne úplne příjemných pachů. Nemocná krev nevoněla ani upírovi.

Čich jsem objevila jakožto nejlepší diagnostický prostředek. Už dva roky jsem pracovala jako bioanalytička v proslulém hematologickém ústavu. Naše práce nesla své ovoce, ale kvůli vysoké finanční náročnosti na vybavení laboratoří a výrobu karcinom - pozitivní testovacího séra nebyla naše laboratoř dostupná pro každého. Pojišťovny naši analýzu odmítaly platit a jen zlomek lidí si mohl dovolit sám si zaplatit testování. Zažádali jsme o grant, ale já věděla, že ho nedostaneme. Lidé se stále ani po těch letech nepoučili a prevenci rakoviny nepovažovali za až tak důležitou. Jen málokdo chodil na pravidelné prohlídky a dodržoval zdravý životní styl. Nechápala jsem přesvědčení a možná až jistotu podstatné části populace, že jich se ta nebezpečná a zákeřná nemoc netýká. Proč právě oni by měli mít tu smůlu a onemocnět, že.

Pokud by ale bezplatně mohli mít jistotu o svém zdravotním stavu jen na základě obyčejného krevního odběru, který nebolí a ani není nijak zvlášť nepříjemný, život spousty z nich by se dal zachránit a bylo by možné vyhnout se zdlouhavé a vyčerpávající léčbě, která ani přes veškerou snahu lékařů stále nezaručovala přežití. Byla jsem rozhodnutá stát se v případě nutnosti anonymním sponzorem laboratoře. Peněz jsme s Edwardem měli skutečně dostatek.

Nechtěla jsem se ale zabývat pracovními starostmi. Čekal mě příjemný večer ve společnosti mého báječného muže a já se celou svou myslí začala soustředit jen na něj.

Po sprše jsem si vyfoukala vlasy a natočila je do měkkých vln. Oblékla jsem si temně modré elegantní šaty a lehce se nalíčila. Slušelo mi to a cítila jsem se dobře.

Již upravená na kulturní divadelní večer jsem sešla do obýváku, v knihovně pokrývající celou stěnu jsem si vybrala stařičký výtisk Jane Austenové a posadila se na pohovku. Přímo přede mnou příjemně praskalo hořící dřevo v krbu a hned vedle jsem skrz prosklenou stěnu a východem na terasu mohla sledovat houstnoucí sněžení. Nádherný pohled.

Náhodně jsem otevřela knížku a pohlédla na zažloutlé a ohmatané stránky. Na první pohled bylo poznat, jak moc mám ten příběh ráda. Něžně jsem pohladila list papíru. V tu chvíli jsem uslyšela nezaměnitelný zvuk Edwardova auta.

Usmála jsem se a najednou mi bylo krásně. Položila jsem knížku na konferenční stolek a přesunula se blíž ke krbu tak, abych měla ničím nezastřený výhled na dveře. Během pár vteřin nehlučné předení motoru úplne utichlo a pak vstupní dveře klaply.

Se štastným úsmevem jsem sledovala Edwarda svlékajícího si kabát a zouvajícího boty. Ve vlasech se mu třpytilo několik sněhových vloček a když zatřásl hlavou, pomalu a ladně se snesly na podlahu. Podíval se na mě a po tváři se mu rozlil úsmev.

Přirozenou rychlostí se ocitl přímo přede mnou a vzal mé ruce do těch svých. Prostor mezi námi byl vyplněn radostným jiskřením. Vpíjeli jsme se jeden druhému do očí a velmi pomalu se k sobě přibližovali, až jsme se dotli nosy a něžně se jimi o sebe otřeli. Současně jsem zavřeli oči a naše rty si k sobě našly cestu. Polibek chutnal tak jemně a sladce, že jsem se až rozechvěla. V tu chvíli mě Edward pevně objal a úplne vyrušil zbývající prostor mezi námi. Stále se zavřenýma očima jsme se o sebe opřeli čely a vychutnávali si vůni a blízkost toho druhého.

,,Jsem tak rád, že jsem u tebe,” zašeptal Edward a pohladil mě po vlasech.

,,Já taky. Miluji tě,” odpověděla jsem mu a ruce mu zapletla do vlasů.

,,Měl byste se převléknout, můj nejdražší choti. Nejpozději za dvacet minut musíme vyrazit,” usmála jsem se na něj a neochotně se vyprostila z objetí.

Přešla jsem k pohovce a posadila se. Edward mrkl na hodinky, pak na mě a zpět na hodinky. Po chvilce mávl rukou a zmizel. I po těch letech ho nepřestávala fascinovat vlastní rychlost. Jako malý kluk si stopoval, co mu zabere kolik času. Radoval se z každé ušetřené setiny vteřiny a tvořil své osobní rekordy, které si pak pyšně zapisoval do rychlostního sešitu. Nacházely se v něm položky jako oběhnutí domu, kompletní svléknutí, vykoupání a opětovné obléknutí, úklid kuchyně nebo naštípání plné kůlny dřeva. Ve všem byl Edward až neuvěřitelně zodpovědný a choval se dospěle a zrale, ale měření rychlostí a soupeření sám se sebou se stalo jeho oddychovým koníčkem a milovaným relaxem.

Během necelých deseti sekund stál přede mnou převlečen do elegantního obleku a kravaty ladící s mými šaty. Vypadal úchvatne.

,,Rekord nepřekonán, ale čas je slušný,” zazubil se na mě a nabídl mi rámě. Ve vstupní hale mi pomohl do kabátu. Stále byl tím pozorným gentlemanem jako kdysi.

V autě jsme si pustili hudbu a já se pohodlně zabořila do sedadla.

,,Jaký jsi měl den?” zeptala jsem se a sledovala Edwardův profil. Usmíval se a mě jako obvykle pohltila vlna lásky a nevíry, že jsem měla skutečně takové štestí, že jsme spolu.

,,Náročný, ale nakonec úspešný. Můj dnešní klient ve mně vyvolal takřka neodolatelnou touhu skočit mu po krku a dát mu pocítit jeho vlastních metod. Ale už mě to nestojí tolik sebeovládání jako dříve. Vždy si opakuji, že smrt by byla příliš laskavým trestem. Vězení a izolace je pro ně mnohem horší.

Dnes mi odolával docela dlouho, ale nakonec jsem ho dostal. Byl úplne mimo a nechápal, jak můžu všechno vědět, když po sobě nezanechal žádný důkaz. Zmátl jsem ho natolik, že se nevědomky přiznal. Dostane doživotí ve věznici s nejvyšší možnou ostrahou a pravděpodobně i pár let na samotce. Jen ať si tam hezky přemýšlí o svých činech,” odpověděl Edward a mírně se zamračil.

Věděla jsem, jak těžká pro něj jeho práce je. Ale vykonával ji rád a pociťoval zasloužené zadostiučinění vždy, když dokončil případ. Pracoval jako speciální policejní psycholog a denně se setkával s těmi nejhoršími zločinci. Jeho každodenním chlebem byli rozhovory s pedofily, únosci, násilníky, vrahy a brutálními zloději. Pokud policie neměla dostatek důkazů, povolala Edwarda a ten vždy důmyslným rozhovorem z obviněného vymámil doznání. Zajistil mu tak dlouhý pobyt za mřížemi a lidské společnosti klidnější spaní. V pár výjimečných případech zase zachránil nevinného člověka, který byl obviněn a podezírán neprávem.

Svůj dar se naučil perfektně ovládat a využívat. Dokázal cizí myšlenky nevnímat nebo se zaměřit jen na některé. Bolesti hlavy už ho netrápily a on si konečně začínal odpouštět zabití toho muže v Rusku. Veškerou svou práci soustředil na pomoc lidem a alespoň částečné odčinění svého dávného činu.

,,A jak ses měla ty?” optal se již opět s úsmevem a přerušil tak tok mých myšlenek.

Místo, abych mluvila, stáhla jsem štít a vše mu ukázala. Neměla jsem před ním žádná tajemství a chvíle, kdy jsme sdíleli mé myšlenky, vzpomínky a touhy, pro mě byly jedněmi z nejhezčích vůbec.

Zaparkovali jsme před divadlem a Edward mi pomohl vystoupit. Přijala jsem nabízenou ruku a společně jsme vykročili ke vchodu. Tak jako každý čtvrtek během dvou uplynulých let. Milovali jsem divadlo, operu, činohru i recitály. Rádi jsme sledovali klasická díla i objevovali nové autory.

Posadili jsem se na naše místa v lóži a ani na okamžik nepřerušili vzájemný dotyk. Světla zhasla a představení začalo. Položila jsem hlavu na Edwardovo rameno a usmála se. Nikdy by mě nemohla omrzet jeho blízkost a nikdy bych nemohla přestat být vděčná za jeho lásku a rozhodnutí všeho se vzdát a být se mnou. Před námi se rozprostírala celá věčnost a já se na ni těšila, protože jsem si byla jistá, že ji strávíme v přítomnosti toho druhého a nic nás nerozdělí.

 

» » » » » » » » »

 

Krásný muž, jehož pokožka se ve svitu zapadajícího Slunce odrážejícího se od bílého příkrovu sněhu nádherně blyštěla, stál na balkóně a díval se na les a majestátní pohoří v dáli. Skotská Vysočina mu provždy učarovala. Stál úplne nehybně a na rtech mu hrál lehký úsměv. V ruce třímal popsaný dopisní papír.

 

Petronie,

jako vždy Ti nejprve musím poděkovat za to, co jsi pro mě, pro nás, udělal. Jsem štastná a žiji život podle svým představ a přání a vděčím za to Tobě. Děkuji!

Uplynulý rok pro nás byl lepší než ten minulý, ale z Aliciny smrti jsme se ještě úplne nevzpamatovali. S jejím odchodem jsme ztratili poslední spojení s Edwardovou rodinou. Jsem ráda, že má švagrová prožila dlouhý a spokojený život, ale její smrt mě stále bolí. Bylo tak zvláštní zúčastnit se jejího pohřbu skryti a nikým nepoznáni. Pohled na ty, které jsme vždy milovali, poznamenané zubem času nás přivedl k rozhodnutí dále je nevyhledávat. Měl jsi pravdu. Trvalo mi několik týdnů, než jsem se vzpamatovala z toho, že mé neteři a jmenovkyni je již padesát let a má vnouče… Dospěli jsme k přesvědčení, že pro nás bude lepší jít dál jen sami dva a minulostí se netrápit, nechat naše blízké žít jejich životy. Naše rodiny budou mít v našich srdcích vždy své pevné místo a my na ně budeme s láskou a úctou vzpomínat.

V Torontu plánujeme zůstat ještě tři roky. Líbí se nám tu a oba máme skvělou práci, která je pro lidi přínosná a nám dodává pocit užitečnosti a omluvu pro naši existenci. Našli jsme si tu báječné přátele a já se již nyní děsím neodvratitelného loučení, které bude muset přijít. Jsem štastná, jen je pro mě těžké každých pět let se stěhovat a začínat znovu. Loučit se s přáteli, slibovat jim, že se budeme navštěvovat a psát si, a vědět, že je vidím naposledy. Vždyť jim lžu do očí!

Nikdy jsem nelitovala svého rozhodnutí vydat se do Volterry a požádat o přeměnu. Kdyby se dal vrátit čas, bez rozmýšlení bych to udělala znovu. Čím déle však na tomto světě jsem, tím více uvažuji o významu nesmrtelnosti. Je to vzácný dar, či strašlivé prokletí? Svět kolem se mění, lidé odcházejí a jiní přicházejí, technika se vyvíjí a všichni spěchají a za něčím se bez ustání ženou. A my zůstáváme stejně neměnní. Myslím, že pro nás bude čím dál těžší se svému okolí přizpůsobovat. Tradice a hodnoty, které jsme vyznávali my, se pomalu ztrácí do zapomnění. Pokrok je tak rychlý a uspěchaný, že se mi zdá, že je to spíše na škodu než k užitku. Nevím, jestli se mi vývoj světa a lidských názorů a postojů líbí. Omezená doba života, smrtelnost, má svůj nepopiratelný důvod.

Znovu Ti děkuji za darovanou svobodu i ochranu, kterou nám svou schopností poskytuješ. Nikdy ti nepřestanu být vděčná. Jsem s mužem, jehož bezmezně miluji, a můj život, má existence, má smysl. Jsem štastná a doufám, že i Ty sis odpustil a našel klid a spokojenost.

Isabell

 

Petronius si přeříkával text několikrát do kola a s překvapením zjistil, že cítí skutečně klid a dokonce radost. Stejně jako Bella nelitovala svého rozhodnutí obětovat se pro svou lásku a požádat o přeměnu, on nemohl litovat svého činu. Daroval jí svobodu a od té chvíle se cítil lidštěji. Již se nepovažoval za bezcitného netvora.

Až dlouho po západu Slunce se otočil a vstoupil do pokoje. Přistoupil ke starodávnému krbu a současně zmáčkl dva kameny. Ozvalo se tiché cvaknutí a otevřela se tajná schránka obsahující čtyřicet devět dopisů. S úsmevem k nim přidal i ten padesátý a schránku zavřel.

Vrátil se na balkón a tiše pozoroval hvězdy. Představoval si, že jednou z nich je i jeho Euniké a je na něj nyní hrdá. Belliny každoroční dopisy mu dávaly naději, že všechny jeho činy nebyly tak špatné. Skutečně si přál, aby tomu tak bylo. Ve chvíli, kdy na své přání pomyslel, spatřil padající hvězdu, která ozářila oblohu. V Pertoniově nitru se rozprostřel mír a on se cítil po velmi dlouhé době opět štastný.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3   »

Ewik

40)  Ewik (01.04.2011 13:30)

Evelynko byla to nádhera!!!!

Na začátku jsem si myslela, že se zblázním. Sen, jiná realita?! Chudák holka, tolik si prožít, pamatovat, vzbudit se a nemít nic.:'-(
Ale, ona ne. Zvládla se vyrovnat s následky kómatu. Odhodlaně a dobrovolně se vzdala svých blízkých(ani nemluvím o ztrátě Renesmé) a vydala se do světa hledat vysněnou domněnku. Statečně bojovala se svojí odlišností a našla naplnění záchranou Edwarda. Získala přítele a zároveň ochránce v podobě Felixe(vůbec bych to do něj neřekla).
Až sem jsem se pohybovala ve velmi silném a smutném příběhu. Pak tam vstoupilo slunce v podobě Skotska. Petronius mě velmi překvapil a jeho příběh dojal. Tušila jsem, že Alice příběhem ještě zahýbe a jsem strašně ráda, že jsi Belle vrátila Edwarda do života i s jeho neutuchající láskou.
Bylo by to na hodně dlouho, kdybych popisovala všechny momenty, které byly hezké nebo které mě dojaly. Nejvíce musím "vypíchnout" fotky a Edwardův pohled. To byla moje zkáza, brečela jsem snad půl hodiny. :'-(
Poslední kapitola byla jedna z nejkrásnější co jsem kdy četla.

Byla to nádherná povídka a ani se nedivím, že je tvou srdcovou. Mě se nesmazatelně zaryla do paměti. Velké děkuji.

milica

39)  milica (15.02.2011 21:59)

Nádherná povídka, kterou jsem mimochodem četla již dvakrát Jen poprvé jsem nějak nenapsala komentář Krása

BellaMcCullen

38)  BellaMcCullen (14.11.2010 21:48)

:D :D :D :D :D :D :D NEMŮŽU UVĚŘIT, ŽE JE KONEC.. NECHCEŠ PSÁT POKRÁČKO, CO?

Evelyn

37)  Evelyn (13.11.2010 15:38)

Janebo, já Ti zase mod děkuji za všechny ty komentáře vyjadřující Tvé pocity. Co se týká toho zeleného smajlíka s kladívkem - asi jsem si ho občas zasloužila za to, jak jsem je trápila.
Jsem vážně moc ráda, že se Ti moje srdcová Jiná realita líbila. Je to moje první zveřejňovaná povídka a mám pocit, že jsem se tak nějak vyvíjela s Bellou.
Děkuji

Janeba

36)  Janeba (13.11.2010 15:07)

Ach jo, fakt je konec?! Evelynko - NÁDHERA a SKVOST! Písmenka poskládaná do opravdu nádherného náhrdelníku, kterým by ses měla právem chlubit a zdobit! Na jednu stranu je mi líto těch bouchanců, kterými jsem tě častovala, ale na druhou, tě snad utěší, že to byla v pravdě neskutečná a brilantní povídka! Jsem moc ráda, že jsem tě našla a směla číst! Tvoje Bella měla a má úžasný náboj a charisma, je nepřekonatelná! Obětovat se takhle pro svoji lásku mi přijde jako ta nejúžasnější věc na světě! Potřebovala bych jen oba na chvilku zapůjčit, aby si nikdo doma nevšiml restíků, které mám udělat, protože místo práce čtu! Edward, díky své pohotovosti a obětavosti stvořil tu nejúžasnější Bellu, o které jsem četla! Nutíš mě přemýšlet i o mé Jiné realitě! Evelynko - Mnohokrát Ti děkuji!

Evelyn

35)  Evelyn (22.10.2010 06:34)

Twigirl, děkuju moc Pro mě je Jiná realita srdcovka. První zveřejněná povídka vůbec. Přiznám se, že sama jsem ji ještě zpětně nečetla, ale chystám se na to. Ze všech mých povídek ji mám asi nejraději a trošku se bojím, že už nic, co by mi tak přirostlo k srdci a tak mě pohltilo, nenapíšu...
Ještě jednou děkuji, po tak krásném komentáři se jdu taky vrátit do reality všedního dne a jedu krotit malé, divoké příšerky

34)  Twigirl (21.10.2010 18:36)

Dnes jsem četla tvoji povídku znovu a jsem stejně dojatá a naprosto pohlcená jako poprvé.Krásné.Nádherné a v tomto případě si myslím, že slovo DOKONALÉ je na místě.Jedna z mých nejoblíbenějších povídek vůbec.Ach Ach.A zase jdu zpátky do reality všedních dní,ale bylo krásné s nimi na chvíli utéct.

Evelyn

33)  Evelyn (17.09.2010 17:05)

Alorenie, Marketko a Jenny, jsem mooooc ráda, že se vám Jiná realita líbila. Vážím si každého vašeho komentáře a děkuji za všechny

32)   (17.09.2010 10:45)


Drahá Evelyn,
ani neumím vyjádřit slovy, jak moc nádherně jsi to napsala. Nejen žes to měla perfektně promyšlené, až to můj mozek nedokáže pochopit, ale já zažívala stejné emoce jako Bella, v jednu chvíli jsem Petronia nenáviděla a teď bych mu nohy zulíbala. KDyž jsme u noh a líbání, taky bych je ráda líbala Tobě, úžasné autorce překrásné povídky
Děkuju...

Marketa

31)  Marketa (17.09.2010 10:44)

30)  Alorenie (15.09.2010 07:05)

:'-( :'-( :'-( To je tak úžasné! Proč to končí?:'-( :'-( :'-(
Evelyn, moc ti děkuji za tuhle povídku, která mi přirostla k srdci. Dojemný, smutný příběh, který se změnil k romantickému. Jsem moc šťastná, že nakonec byl happy end. Opravdu úžasné, úchvatné, excelentní, skvělé! Při tvé povídce jsem brečela smutkem, i štěstím, zažívala jsem to, co Bella... Moc ti děkuji za tuhle úžasnou povídku!

Evelyn

29)  Evelyn (10.09.2010 06:47)

Joano, děkuju moc Opravdu mě těší a hřeje u srdíčka, že se Ti Jiná realita líbila

Joana

28)  Joana (10.09.2010 02:11)

Dnes jsem zase jednou chtěla jít brzy spát, ale neodolala jsem si před spaním nepřečíst nějakou povídku... a tak tu máme dvě hodiny ráno, oči skoro uslzený od monitoru, kručící žaludek a asi hodně debilní výraz na obličeji :)
Přiznám se, že první dvě kapitoly byly trochu záhul (jo fajn, neměla jsem odběhnout na zoufalé manželky), ale pak jsem se do toho tak ponořila, že jsem to zdlábla jako malinu. Asi si budu muset ještě jednou přečíst konec, až nebudu mít tak rozostřené vnímání, ale vím, že budu usínat se vzpomínkami na Petronia (celá je ho postava je skvělý nápad, potkat takhle osobně někoho...ačkoli takový Nero, nemusím mít všechno), Felixe, Alici a ty dva osudově zamilovaný No jsem z toho prostě úplně paf, díky
Jsem vždycky ráda, když si můžu přečíst něco, co mne překvapí a co se mne dotkne, ať to byly vzpomínky na Nessie, která nikdy nebude nebo závěrečný pohřeb, jak reálná jen může být fikce (když si připustíme existenci upírů, ale třeba v seriálu Glee na ně věří i ředitel školy, když tam běhají holky v triku team edward, tak proč ne, že?)

Evelyn

27)  Evelyn (19.08.2010 16:57)

Ambro, děkuji mnohokrát Jiná realita je moje srdcovka a první, co jsem na téma TS zveřejňovala. Zpětně bych ji trošku poupravila, ale hlavní myšlenka by každopádně zůstala stejná. Jsem moc ráda, že se Ti líbila

ambra

26)  ambra (19.08.2010 11:20)

Tak, teď tady sedím, zírám do prázdna a snažím se spolykat všechny slzy. Protože TEN DOPIS je přesně TO, co jsem cítila probleskovat celou povídkou. Žádná povrchní slaďárna k uspokojení potřeb první signální - celou dobu plíživě a bolavě skrytá otázka po smyslu toho všeho... A je to napsané TAK SKVĚLĚ, že nejen po tom upířím smyslu... Hani, děkuju, že ses nenechala strhnout k nějakým laciným řešením, jako zázračné objevení Renesmé atp., že ses prostě nebála i do tak krásné a romantické povídky vpravit velký kus bolesti... Díky tomu je Jiná realita TAK jiná - krásná, dokonalá, ani na sekundu laciná...
Naprosto mě to vyřídilo - TOHLE už nikdy nedostanu z hlavy...

Evelyn

25)  Evelyn (28.07.2010 08:55)

Popo, Linfe, Ree - Děkuji Včera jsem nebyla stále na příjmu, ale dneska ráno mi Vaše komentáře úplně projasnily den, díky

Ree

24)  Ree (27.07.2010 20:35)


Nebudu to tady dlouze vypisovat. Prostě jsi mě svou povídkou naprosto uchvátila a dostala. Miluju tvůj styl psaní, miluju tvé nápady, miluju tebe. Bylo to vážně dokonalé. Jen mi bylo trochu líto, že se s tou rodinou už nesetkali. Ale zase to bylo uvěřitelnější, než aby byli všichni šťastní. Já ti za tuhle povídku hrozně moc děkuju a určitě se pustím do další. jen nevím, jestli raději nepočkám, až ji dopíšeš

Linfe

23)  Linfe (27.07.2010 16:50)

Haninko, tak sem to za celý den přečetla, ale úplný komentář nechám na zítra teď mi to všechbno musí projít hlavou. Každopádně už teďka díky za úžasnou povídku

Popoles

22)  Popoles (27.06.2010 00:33)

Víš co Evelyn? Já jsem normálně takový sklerotik... Poslední kapitoly téhle skvostné povídky jsem přečetla už před nějakou dobou, ale bylo to pozdě v noci a já něměla sílu napsat komentář. A tak jsem si řekla, že to napravímdruhý den. Ale člověk míní a cementóza mění...

Takže se hluboce kaji a pokouším se to napravit.
Už od začátku mne uchvátil nápad role obrátit a ještě rozdělit dějovou linii na skutečnost a jinou skutečnost.

Postupem času jsem žasla nad tvou fantazií a velmi originálním způsobem vývoje povídky.

Bella, jako silná osobnost, se mi moc líbila a ta její naprostá a fatální oddanost své lásce, je popsána s bravurností a nesmírnou poetičností.

Když se spřátelila s Felixem a našla v něm spřízněnou duši, když jí Petronius dal svobodu a když se konečně setkala s Edwardem a on jí ujistil, že jí miluje, byla jsem totálně rozpuštěná a plula jsem na vlně emocí.
To, že jsi ho nechala zabít a až pak vysvětlila, že zabil zrůdu bylo jako pěst do žaludku.
A konec? Něco tak romantického a krásného už jsem dlouho nečetla.
Takže děkuji za nádherný zážitek.


Jakmile budu mít trochu více času, vrhnu se na tvé další povídky. Mám výhodu, že mají už hodně kapitol a já nebudu muset trpět, při čekání na pokráčko...


Bye

21)  Bye (25.05.2010 21:46)

Hani,
to hroucení je v pořádku. Vybičuje mysl k nevídaným výkonům.
Který den na Tebe mám usilovně myslet?

A ano, FL končí.
Jestli budeš mít chuť si to stáhnout i po posledním dílu, tak já budu šťastná jako blecha!
Jenom to prosímtě po mně nechtěj ve wordu, neb tam to mám v takovým bordelu, že se v tom sama nevyznám.
Asi si to budu muset stáhnout z publikačních článků odsuď :D

«   1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse - poster