Sekce

Galerie

/gallery/jina realita.jpg

Nepříjemnosti

Vypila jsem několik litrů lidské krve! Co jsem to jenom provedla?! Nemohla jsem uvěřit, že mé sebeovládání je tak mizerné. Té lákavé vůni jsem neodolala ani pár sekund. Když jsem ji ucítila, ani mě nenapadlo se nenapít. Ani jsem si nevzpomněla na své vegetariánství. Vlastně jsem vůbec nemyslela, jen jednala. A teď mě to mrzelo. Zatraceně hodně mrzelo. Kéž bych tak mohla vrátit čas a zachovat se jinak... Jenže to nešlo. Udělala jsem chybu a musela jsem se vyrovnat a naučit dál žít s jejími následky. Celou svou věčnost budu vědět, jak lidská krev chutná. Celou svou věčnost budu mít na paměti, že kvůli mé žízni zemřel člověk. A možná ne jeden. Ta nádoba byla obrovská, tolik krve snad ani nemohlo být z jediného člověka. Nikoho jsem nezabila, jistě, ale opravdu na tom záleželo? Něčí život vyhasl kvůli mně...


Trochu jsem se vzpamatovala a podívala se na Ara a jeho strážce. Všem cukaly koutky. Tohle jsem vážně nechápala. Jim připadalo moje utrpení vtipné. Bavili se zabíjením nevinných lidí. Uvědomila jsem si, že oni nevraždí jen pro uhašení žízně, pro ně je to zábava. Nemají ani ty nejmenší výčitky svědomí, lidského života si ani trošku neváží. Jsou to skutečné zrůdy a já se právě dobrovolně stala jednou z nich. Kdybych mohla, zvracela bych. Bylo mi opravdu špatně, z nich i ze mě samotné.


Aro si hlasitě odkašlal a upoutal tak mou pozornost. Při pohledu na stále se culícího Felixe jsem se jsem došla k rozhodnutí, že tahle monstra bez duše už mě nikdy neuvidí trpět. Tohle bylo naposled, kdy jsem jim ukázala svou slabost. Přemohla jsem znechucení a usmála se na ně. Aro mi úsměv oplatil a jediným gestem poslal ostatní pryč. Zůstali jsme spolu sami. To mě opravdu udivilo. Jsem novorozená, tedy mnohem silnější a rychlejší než několika tisíciletý Aro, nejspíš bych ho dokázala zničit, nebo mu alespoň hodně ublížit. Aro jako by věděl, na co myslím, jako by mi četl myšlenky.


,,Neublížíš mi, Isabello. Mohla bys, to samozřejmě ano. Ale pokud bys mě nebo komukoliv jinému v našem sídle zkřivila jediný vlásek, tvůj milý Edward by prožil něco mnohem mnohem horšího. A nemuseli bychom se omezovat jen na něj, víš. Máš taky maminku, tatínka, kamarádky... To je spousta lidí, kteří by za tvé činy mohli pykat. Věř mi, že někteří z gardy by si takovou pomstu náramně užili,” oznámil mi Aro zcela klidně. Má pravdu, dolehlo ke mně. Jsem zcela bezmocná...


,,Drahoušku Isabello, musíme si vysvětlit pár drobností ohledně tvé velmi slibné budoucnosti,” pokračoval Aro ve svém monologu. K žádnému vysvětlování se však nedostal, protože dveře se prudce otevřely a vstoupil čtvrtý vládce. S úsměvem se mi poklonil a na Ara zavrčel.


,,Aro, tvá neposlušnost je neomluvitelná. Na něčem jsme se domluvili, bratře. Já ji sem přivedl a já jí vše vysvětlím. Chápu, že jsi z ní nadšený, ale musíš být trpělivý. Říkal jsem ti, jak to může dopadnout. Sám jsi viděl varování,” oznámil Arovi a ten k mému neskonalému překvapení zahanbeně sklopil hlavu a odešel z místnosti. Osaměla jsem s neznámým a zjevně velmi mocným vládcem. Vždyť Aro ho bez jakéhokoliv odporu poslechl!


,,Má milá Isabell, musíš mít spousty otázek. Jen se ptej. Zodpovím ti cokoliv, na co se mě zeptáš,” vybídl mě a pokynul ke dvěma starobylým křeslům. Posadila jsem se proti němu a chvíli si srovnávala myšlenky.

,,Dobře, opravdu mám spousty otázek. Tak zaprvé - kdo jsi?” Poprvé v tomto životě jsem promluvila. Můj nový hlas mě už nepřekvapil. Zněl nádherně, připomínal zvonkohru. Byl přesně takový, jak jsem si ho pamatovala.

,,Jsem upír, samozřejmě, starý téměř tři tisíce let. Pár let po narození Krista jsem zkusil žít s lidmi. Předstíral jsem, že i já jsem člověk. Bylo to zajímavé a inspirující. Možná se divíš proč ti to vyprávím, ale myslím, že mě vlastně znáš. Učila ses o mě. Docela mě překvapuje i těší, že i po tak dlouhé době se na mé lidské působení nezapomnělo. Žil jsem v Římě na císařském dvoře a byl velmi oblíbený. Uhodneš mou totožnost, Isabell?” Přátelsky se na mě usmíval. Kdyby se do mě nevpíjely jeho krvavě rudé oči, považovala bych ho za krásného. Jinak krásného než ostatní upíry. Něco z něj vyzařovalo, ale vůbec jsem nebyla schopná uvědomit si a pojmenovat, co to je. Prohlédla jsem si ho. Stejně jako před mou přeměnou neměl hábit Volturiových. Byl oblečen do krásné modré košile a černých kalhot. Působil velmi elegantně. Zamyslela jsem se. Řím pár let od počátku našeho kalendáře. Stále se o něm učí.


,,Caligula?” zkusila jsem se mírným úsměvem. To by se hodilo. Pokud jsem si dobře pamatovala z dějepisu, byl Caligula šílený krutovládce, který si liboval ve své tyranii. Ano, to by odpovídalo. Mého společníka tento typ pobavil. Upřímně a srdečně se rozesmál.


,,Ne, drahoušku, to opravdu ne. I když jsem měl tu čest se s ním setkat. Nebyl jsem císařem, ale patriciem. Mé jméno je Petronius, dodnes znám jako Atbiter elegantiarum, tedy rozhodčí ve věcech vkusu. Sama musíš připustit, že mám styl,“ řekl mi s úsměvem. Já strnula. Petronius. Tenhle upír, že je proslulý Petronius, autor Satyrikonu? Ne, to není možné. Ale hluboko v mysli jsem si byla jistá, že mi nelže.


,,Fajn, Petronie. Ráda bych řekla, že mě těší, že tě poznávám, ale nerada bych naše první setkání pokazila lží,“ zareagovala jsem a vysloužila si další smích. Nutila jsem se ke klidu a rozvaze. Nemůžu ho roztrhat, ne když by tím trpěl Edward. Edward!


,,Prve jsi říkal, že jsi mě sem přivedl ty. Já však přišla sama, dobrovolně. Jak jsi to tedy myslel?“ zeptala jsem se a jeho oči potemněly.


,,Hmm, tuhle otázku jsem očekával. Pokusím se ti odpovědět, jak nejlépe budu umět. Máš dar, velmi silný a vzácný dar. Psychický štít. Mimochodem, je to  skutečně výhodná schopnost. I já jsem nadaný. Jsem podmanivý, jak sis jistě všimla. I když na tebe můj dar nepůsobí úplně. Můj příběh je dlouhý, takže doufám, že se ti sedí pohodlně, drahoušku,“ mile se na mě usmál a opřel se do křesla. U člověka by to bylo přirozené, on to udělal jen pro efekt.


,,Tak tedy, drahá Isabell, narodil jsem se tisíc let před Kristem ve starém Římě. Už jako člověka mě ostatní poslouchali, dělali, co jsem chtěl. V pětadvaceti mě přeměnila jedna má přítelkyně. Později jsem poznal Ara, Caia a Marcuse a vytvořili jsme rodinu. Od začátku jsme měli v úmyslu stát se vládci našeho druhu. Když jsme se dali dohromady, objevil jsem nárůst své moci. Komukoliv jsem dokázal vložit do hlavy jakoukoliv myšlenku a každý ji uposlechl. Ať se jednalo o cokoliv - vraždu, smilstvo, sebevraždu, rozdání majetku... prostě jsem jakéhokoliv tvora dokázal přimět doslova k čemukoliv. Úžasná schopnost, opravdu. Pár století to skutečně bavilo, ale časem se všechno omrzí. Už to nebylo ono. V současnosti svou moc příliš nevyužívám, jen ve zcela výjimečných případech, jako je ten tvůj. Vybavuješ si Eleazara?“


Eleazar? Samozřejmě, že jsem si ho pamatovala. Byl to přítel Cullenových, také vegetarián, žil s Tanyonou rodinou v Denali na Aljašce. Co má ale Eleazar společného s Petroniem? Zamračila jsem se na něj a on se opět usmál.


,,Dobře, vidím, že víš, o kom mluvím. Tedy zhruba víš. Eleazar od nás nikdy neodešel. Stále mu patří jedna z předních pozic v gardě. Loni na jaře jsme se doslechli o upírce se schopností vycítit pravou chvíli pro ústup. Dokázala poznat, kdy utéct. To pro nás mohlo být na některých výpravách velmi výhodné. Eleazar se za ní vydal přesvědčit ji, aby se k nám přidala. Nechtěla, její škoda. Proti němu a Jane přeci jen neměla šanci. Dostihl a zničil ji poblíž Seattlu. No a tam ucítil tvou vůni a tvůj dar. Věděl, že bude velmi silný, když ho rozpoznal na takovou dálku u pouhého člověka. Vrátil se do Volterry a poreferoval nám o tobě.


Chtěli jsme se k tobě dostat a získat tě pro naši věc, takříkajíc. Pokoušel jsem se na tebe napojit, ale nešlo to. Tvůj štít tě příliš dobře chránil. Už se chystala výprava, když jsem to zkusil ještě jednou. A tentokrát úspěšně. Byla jsi v komatu. Ani nevíš, jak jsem byl potěšen. Okamžitě jsem se napojil na tvou mysl a začal vytvářet příběh. Musela v něm být láska, nebezpečí a štěstí. Všechno po čem touží každá dnešní dívka. A tak se vlk zamiloval do jehňátka. To se mi opravdu povedlo, to musíš uznat.


Jenže tvá mysl se nenechala tvořit přesně tak, jak jsem chtěl. To se mi ještě nikdy předtím nestalo. Tvá fantasie se nedala zcela ukočírovat. Rozběhla se nezávisle na mé vůli. Mým cílem bylo jen informovat tě o existenci upírů, ukázat nás v co nejlepším světle a dostat tě sem do Volterry. Jenže ty sis k tomu domyslela vlkodlaky, pohádkovou svatbu, výjimečnou dceru a nás Volturiovi jsi viděla jako ty zlé. Tak jsem to vůbec nechtěl. Navíc jsem se po narození Renesmé musel hodně snažit, abych alespoň občas dokázal nahlédnout do tvé mysli. Tvůj štít sílil. A pak jsi mi najednou úplně zmizela. Nevěděl jsem, zda jsi zemřela nebo se probrala. Ani jsem nedoufal, že k nám přijdeš žádat o přeměnu. Splnila jsi zcela můj záměr. Kdo by to byl čekal při tom, co si o nás myslíš? Překvapila jsi mě, tvá mysl je skutečně naprosto jedinečná.


Zodpověděl jsem dostatečně tvou otázku, drahoušku?“ Ukončil svou řeč a mě bylo opět velmi nevolno. Pořád mi plně nedocházelo, co mi tu řekl. Nesměla jsem si to zatím připustit. Teď jsem měla ještě spoustu otázek, na které jsem potřebovala znát odpovědi. Získané informace zpracuji později. Nyní se musím soustředit.


,,Ano, myslím, že  jsi mě dostatečně uvedl do obrazu. Dovol mi další otázku. Proč jsi mi poslal lidskou krev a  ne zvířecí? Když víš, jak smýšlím.“


Odpovědí mi byl smích a slova, která mě zasáhla jako blesk z čistého nebe.

,,Isabell, Isabell, my nemůžeme pít zvířecí krev. Nemá pro nás vhodné složení.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Marvi

12)  Marvi (16.11.2011 13:21)

Tohle je opravdu podpásovka!!! Nestačím žasnout!!!

Twilly

11)  Twilly (09.11.2011 16:31)

Haníííííííííííííííííííííííí... nádhera já prostě musím dál, já vím, že tě šidím o komenty,ale já to musím číst... promiň.

Lia

10)  Lia (06.11.2011 17:21)

ach ne ona bude muset pít lidskou krev?!!! a cože, Petronius si to celé vymyslel? takže Renesmé neexistuje nádherná kapitolka

Rire

9)  Rire (23.05.2011 22:41)

Co teď? Panebože!! Tohle je jiné. Tohle je originální. Tohle je skvost! Petronius? Bella? Ty? Na víc se nezmůžu...

Janeba

8)  Janeba (12.11.2010 16:36)

A je to tady! Bella je silná a obdivuhodná! Ona to zvládne! Je to vskutku strhující dílko! Díky!

Alorenie

7)  Alorenie (13.09.2010 17:42)

Grrr! Takový hnusák!! Nesnáším ho!
To je tak skvělé! Úžasná kapitola!

6)   (13.09.2010 17:41)

To si děláááš čůrky Chce říct, že zvířecí krev je jen smyšlená? kurňjas

ambra

5)  ambra (03.08.2010 22:50)

Já nemám slov!!! Tohle je naprosto geniální!!! Každý nápad tak originální!!! Já hltám!!! Ambro, ovládej se!!! Mlaskáš!!!
Naprostá nádhera!

Linfe

4)  Linfe (27.07.2010 10:33)

Dějepis jsem nikdy neměla ráda, ale to nevadí, předpokládám, že mi tady tu jeho povahu dostatečně popíšeš :-D

Ree

3)  Ree (27.07.2010 01:13)

No, tak mě klidně ubijte, že jsem naprosto blbá, ale ten týpek mi prostě nic neříká Ale jinak paráda

Popoles

2)  Popoles (28.04.2010 01:48)

No teda! Já věděla že ten Petronius je mizera! Tohle jí chudince udělat...
Tak ještě jednu a opravdu jdu spát...:D

Bye

1)  Bye (25.04.2010 09:55)

Á, neměla jsem už tuhle kapitolu číst! Protože teď už musím se čtením končit a tys mi naservírovala víc otázek, než odpovědí!
No, aspoň máš jistý, že se zase brzy vrátím ;-)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek