Sekce

Galerie

/gallery/jina realita.jpg

Výlet

S rozhodnutím ohledně budoucnosti mě prostoupil úžasný klid. Vyhlídka na možnost úniku z Volterry, i když to znamenalo můj definitivní skon, mě nadchla. Najednou jsem se cítila volnější a svobodnější než kdy jindy za posledních sedm let.

Výlet do Skotska mi až neuvěřitelně prospěl. Stále jsem však očekávala zradu, nějakou komplikaci. Nemohla jsem uvěřit, že by Petronius měl tak dobré srdce a čestné úmysly. Nedůvěřovala jsem mu.

Asi týden po návštěvě Elginu a internetové kavárny mě Felix pozval na procházku po okolí. Začínal se sám nudit a toužil po mé společnosti tak jako já po té jeho ve Volteře. Domluvili jsem si výlet na Vysočinu, prohlídku několika zřícenin a závody v běhu na cestě zpět na zámeček. Docela jsem se těšila.

Za svítání jsme se sešli u bývalých stájí. Při pohledu na Felixe jsem se musela smát. Měl na sobě elegantní béžové kalhoty, svetr se vzorem jednoho místního klanu a na hlavě baret. Vypadal jako model vystřižený z časopisu. Oblečení by člověku nemohlo být pohodlné, jen hezky vypadalo. Nejspíš se oblékal podle nějakého photoshootu a neuvědomil si, že nafocený model nebyl skutečný turista. Neuvěřitelně mu to slušelo, ale nenápadní jsme rozhodně nebyli.

Já si vzala manžestráky a úplně obyčejnou mikinu. Na záda samozřejmě batoh s mapou a rekvizitami hry na lidi. Nesla jsem s sebou láhev s vodou, fotoaparát a sušenky. Chtěla jsem, abychom alespoň na první pohled nevzbuzovali nadměrnou pozornost. Stačila naše nadpozemská krása, kterou jsme nedokázali skrýt.

Šli jsme rychlejším tempem, ale lidskou rychlostí. Povídali jsme si a vtípkovali. Bylo nám spolu dobře. Užívali jsme si společnost toho druhého, krásný den i procházku samotnou.

Do poledne jsme zdolali více než polovinu naplánované cesty. Pro člověka by náš výlet znamenal alespoň tři dny času. Tak jsme si to původně i naplánovali, ale jako malé děti jsme neodolali závodům, pošťuchování a pobíhání. Před obydlenými oblastmi nebo turistickými zajímavostmi jsme zpomalovali, ale jinak jsme se neubránili naší přirozené rychlosti.

Na každém hradu, zámku či zřícenině se za námi všichni otáčeli. Někteří si nás i nenápadně fotili v naději, že jsme známé osobnosti - mě považovali za modelku a Felixe za herce - a naše fotky tak budou mít cenu. S Felixem jsme se tomu smáli.

Normálně mi nadměrná pozornost vadila, ale toho dne mi nepříjemná nebyla. Naopak. Líbilo se, že jsme vzbuzovali zájem. Trochu jsme toho zneužívali a hráli takové menší divadélko o zamilované dvojici. Podobně jako ve Volteře, ale tady jsme se po sobě nemuseli sápat a strhávat z toho druhého oblečení. Stačilo držení se za ruce a letmé úsměvy.

Kolem třetí hodiny jsme dorazili k nádhernému horskému jezeru. Vysvitlo Slunce, takže jsme se museli zdržet tam, kde byla jen minimální pravděpodobnost, že potkáme lidi. A tady bylo krásně.

Jelikož upírům zima nevadí, vysvlékli jsme se do spodního prádla a skočili do vody. Felix mě laškovně přemlouval, že se nemám stydět a mám se svléknout do naha. Konečně by mě prý viděl v celé kráse. Místo odpovědi jsem mu potopila hlavu a držela ji pod hladinou. Avšak vzhledem k tomu, že upíři nepotřebují dýchat, jsem Felixe jen ještě víc pobavila.

Plavali jsme, potápěli se a prozkoumávali dno. Felix se chtěl podívat i po lese okolo. Podle jedné místní pověsti v blízkosti jezera víly ukryly poklad nedozírné ceny a Felix byl zvědavý, jestli on se svými dokonalými smysly něco opravdu nenajde. Smála jsem se mu, ale jeho vášeň pro tajemno a legendy jsem moc dobře znala. Oblohu už opět pokrývaly husté mraky, ale nám se tady líbilo.

Zatímco on hledal poklad, já zůstala ve vodě a prohlížela si předměty pohřbené na dně jezera. Nechápala jsem, co všechno jsou lidé schopni vyhodit a ničit tak úchvatnou přírodu. Mezi starým harampádím jsem objevila i zásnubní prstýnek. Vypadal velmi starodávně. Masivní zlatý kruh se velkým safírem obklopeným drobnými perlami. Dnes se takové nenosily, ale mě se líbil. Seděla jsem na dně hlubokého jezera a přemítala, zda si prstýnek vzít, nebo ho nechat tam, kam ho původní majitelka zahodila. Zkusila jsem si ho navléknout na prst a docela mi slušel.

Upíří sluch je sice vynikající, ale zvuk se šíří jinak ve vzduchu a jinak ve vodě. Až příliš pozdě jsem si uvědomila, že to podivné šumění je dívčí křik. Okamžitě jsem vystřelila k hladině a pak dál za zdrojem utichajícího nářku. Věděla jsem, co uvidím.

A taky ano. Mezi stromy se krčil Felix a v náručí svíral drobnou dívku. Z dálky vypadal, jako by ji líbal. Ale já si byla jistá, že tak to není. Do nosu mě uhodila sladká vůně čerstvé krve, ale ani jsem necítila jed v ústech. Nechtěla jsem tu dívku zabít, chtěla jsem ji zachránit. Tentokrát už jsem nemohla stát stranou a nečinně přihlížet zbytečnému úmrtí mladého člověka.

Bez přemýšlení jsem zaútočila na Felixe. Rozběhla jsem se proti němu a dívku mu vytrhla z náručí. Ozvala se hromová rána, když na jsem do něj narazila. Byla jsem silnější a lepší bojovník, Felix neměl šanci. Svalili jsme se na zem a já ho znehybnila. Klečela jsem na něm a nedovolila mu ani ten nejmenší pohyb.

Dívka pronikavě vykřikla. Její hlas byl prosycen šílenou bolestí. Ztuhla jsem a zkoprněla. Až nyní mi došlo, co jsem způsobila. Ona se měnila. Já ji odsoudila k věčné žízni a zatracení.

Skulila jsem se z Felixe, opřela se zády o kmen stromu a rozvzlykala se. Kdyby ji Felix vysál, bylo by to pro ni lepší. Jenže teď už bylo na takové myšlenky pozdě. Neuvažovala jsem a můj čin bude mít strašné následky.

Náhle jsem ucítila jemný dotyk na tváři. Zvedla jsem pohled a setkala se s Felixovýma rudýma očima. Kupodivu jsem v nich však neviděla nenávist nebo zlost, ale provinění, lítost a soucit. Sedl si vedle mě a já se k němu přitulila. Byla to chyba nás obou. Oba jsme byli vinni.

,,Mrzí mě to, Izzie. Ani nevíš jak moc. Ona se ztratila a ptala se mě na cestu. Řekla, že jsem její anděl. Ironie, že. Vysvětloval jsem jí, jak se dostane na turistickou cestu podle té tvé mapy. Ale ona se bála jít sama. Navrhl jsem jí, že pro tebe zajdu a můžeme jít kousek společně. Nechtěl jsem jí ublížit. Opravdu ne.

Jenže ona si sedla na zem, že počká, než tě přivedu. Opřela se rukama za zády a jednu strčila přímo do zrezivělé pasti na králíky. Neviděl jsem ji, musela tu být už dlouho a zakrylo ji listí.

Izzie, já se snažil. Tak moc jsem si přál nezklamat tě, nezabít ji. Ale nedokázal jsem to. Teklo jí tolik krve a já se prostě neovládl. Promiň mi to, prosím,” šeptal Felix a jeho hlas nenesl ani stopu po falši nebo lži. Věřila jsem mu. Nikdy přede mnou nezabíjel.

Utěšovali jsme se navzájem. Dívka se zmítala a trpěla bolestí přeměny. Moc dobře jsem si pamatovala, jaké to bylo pro mě. Prožila jsem ji vlastně dvakrát.

Nedalo se nic dělat. Nemělo smysl plakat nad rozlitým mlékem, v našem případě jedem. Nemohli jsme ji tu nechat samotnou, za tři dny smrtonosnou a žíznivou. Museli jsme za ni převzít zodpovědnost.

,,Vezmeš ji?” zeptala jsem se Felixe, zatímco jsem se spěšně oblékala. Nikam jsme nepospíchali, čas během následujících sedmdesáti dvou hodin byl bezpředmětný.

,,Katie, jmenuje se Katie,” překvapil mě Felixův hlas. Pokýval hlavou a opatrně ji zvedl ze země. Díval se na ni s neskutečnou něhou.

Zůstala jsem na něj zírat. Byla jsem si naprosto jistá, že i když on sám o tom nejspíš ještě neví, zamiloval se do ní. Upíří láska na první pohled. Zdálo se to směšné, ale nebylo tomu tak. Sám Felix mi kdysi vysvětloval zvláštní pouto mezi stvořitelem a novým upírem.

Rychle jsem uvažovala. Ta dívka, Katie, se mu musela líbit. Kdyby ne, nikdy by se jí neukázal, nesnažil by se jí poradit. Felix nebyl taková zrůda jako zbytek našeho druhu, ale dobrotivý vůči lidem taky zrovna nebýval. Musela ho něčím zaujmout.

Srdceryvně vykřikla a zatnula pěsti bolestí. Felix se na mě podíval s tváří zkřivenou v provinilé grimase.

Nepochybovala jsem, že mezi nimi vznikne opravdové, nepředstírané partnerství. Mou situaci to sice zkomplikuje, ale měla jsem Felixe příliš ráda, abych myslela na sebe a nepřála mu lásku.

Mlčky jsme se vydali na cestu zpět na zámeček. Felix si Katie tiskl k hrudi a šeptal jí slůvka útěchy. Sliboval, že utrpení skončí a ona se znovu narodí. Neubránila jsem se úšklebku. Ano, znovu se narodí a navždy bude mít žízeň. Kolik lidí asi kvůli ní zemře? Zatřepala jsem hlavou a zakázala si takové myšlenky. Přeměna byla má chyba. A jestliže v ní Felix skutečně najde svou spřízněnou duši, nedokázala jsem litovat.

Během hodiny jsem dorazili na zámek. Navedla jsem je do jednoho z hostinských pokojů. Byl ve třetím patře a jeho zdi se mi zdály nejsilnější. Felix ji oparně uložil do postele a pohladil po tváři. Zasténala a prohnula se v zádech. Po tvářích jí stékaly slzy. Felix ji vzal za ruku a posadil se k ní. Já šla překontrolovat své zásoby krevních konzerv. Alespoň pro začátek by se jimi mohla živit. Naštěstí jsem měla krev na několik měsíců, takže by měla vystačit pro nás obě.

Vracela jsem se do pokoje k měnící se Katie a Felixovi, když se na schodech objevil Petronius. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale úplně jsem na něj zapomněla. Sledoval mě s přimhouřenýma očima a netvářil se moc přátelsky.

,,Můžeš mi vysvětlit, co se tu děje, Isabell?” zašeptal takřka výhrůžně. Donutila jsem se ke klidu a rychle mu vysvětlila situaci. Dívala jsem se přitom na zem, nesnesla bych jeho pohrdlivý pohled.

Když jsem domluvila, na chvíli zavládlo ticho. Pak Petronius pronesl něco, co mi vyrazilo dech.

,,Zničíme ji. V průběhu přeměny je slabá a zabít ji není tak těžké. Musíme ji jen zaživa upálit. Ani nepozná rozdíl mezi vnitřním a zevním ohněm,” pronesl bez stopy po jakýchkoliv emocí.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

12)  Jalle (27.12.2012 19:44)

fuj, to je hnusný sebec

Marvi

11)  Marvi (17.11.2011 20:09)

No nevím co si o tom Petroniovi myslet... chvíli se snaží pomoci, pak se otočí o několik stupňů... Pádím dál

Twilly

10)  Twilly (16.11.2011 16:21)

Ty jo... Pořád a i přes svou zdánlivou bezcitnost se mi zdá, že u Petronia to je spíš jakási náprava toho co se JEMU stalo kdysi... uuuuuuuuuu jsem zvědavá, jestli se pletu nebo ne... jdu dál, zlatíčko

Lia

9)  Lia (08.11.2011 10:51)

Janeba

8)  Janeba (12.11.2010 21:28)

Nevím proč, ale Felix mi něčím připomíná Emmeta!? Svou dobromyslností?! Ale je to tak! Doufám, že Petronius zmoudří a podaří se jim z té šlamastiky pryč! Evelynko - ! To mi stačí! Díky!

7)   (15.09.2010 07:06)

Proč? Proč? Nezabíjet!!!

Alorenie

6)  Alorenie (13.09.2010 22:02)

To snad né! Felix se konečně zamiluje, a ten debil Petronius ji chce zabít?? Opravdu úžasná kapitola!!

ambra

5)  ambra (07.08.2010 23:42)

To snad není možné. Kapitolu po kapitole je to lepší a lepší, což ale neznamená, že ty první jsou slabší! Příběh je fantastický, strhující! A pořád tak bolavý. Dotýkáš se všech otázek, co jsou pro mě v upíří existenci tak citlivé... Přeji Felixovi lásku. Ale světu nepřeji další žíznivou...:'-(

Ree

4)  Ree (27.07.2010 14:30)

Parchant jeden!!! Ať jde do hajzlu!

Linfe

3)  Linfe (27.07.2010 13:22)

Upálit? to néééé, ne ne ne ne ne :'-(

Popoles

2)  Popoles (19.05.2010 23:50)

Upálit? No to snad ne?
A co Felix? To určitě nedovolí, když si jí přeměnil. Koukej do toho Petronia nabouchat nějakej soucit.

Bye

1)  Bye (09.05.2010 16:06)

Ajaj, tak teď si nejsem úplně jistá, co s chudákem Katie zamýšlíš.
A co všechno Tvé případné rozhodnutí ovlivní.
Jenom doufám, že jestli ji zachráníš, nebude už panna, to by totiž měl chudák Felix smůlu, jestli se nepletu :D

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek