Sekce

Galerie

/gallery/jina realita.jpg

Skotsko

Čas ve Skotsku plynul úplně jinak než ve Volteře. Tady jsem byla šťastná. Opravdu. Každé ráno jsem z balkónu pozorovala východ Slunce. Přes den bylo většinou zataženo a nezřídka kdy pršelo, ale téměř každé ráno Slunce vykouklo na obzoru z pod mraků a usmálo se na mě. Alespoň tak se mi to zdálo.

Dny jsem trávila zkoumáním okolní krajiny, během v lese a koupáním v nedalekém jezeře, přičemž jsem byla docela ráda, že mi nemůže být zima, neboť voda byla neustále ledová a člověka by musela řezat jako žiletky. Také jsem navštívila několik blízkých tvrzí, zámků a hradů jako obyčejná turistka. Být mezi lidmi, kteří se nestanou ničím obědem, bylo pro mé duševní zdraví obzvláště prospěšné. Celé dny jsem byla venku, užívala si pocitu volnosti, který mě pohltil. Tady jsem si připadala svobodná. Necítila jsem ty neviditelné okovy svého slibu.

Bez nejmenších problémů jsem si dokázala představit mou nekonečnou existenci na tomto nebo podobném místě. Tady mi samota nevadila. Tady jsem nevnímala démona ve svém nitru.

Neměla jsem ani tušení, jak se zabavují Felix s Petroniem. Skoro vůbec jsme se nestýkali. Petronia jsem viděla naposledy v den příjezdu a Felix se za mnou zastavil párkrát týdně v noci na partii šachu. Bylo až neuvěřitelné, že zatímco ve Volteře jsem jeho přítomnost bytostně potřebovala, tady mi s ním bylo příjemně, ale samota mi vyhovovala asi víc. Pokaždé mě potěšilo, když jsme se viděli, ale z mé strany zmizela ona závislost na jeho blízkosti. Stále byl mým nejlepším přítelem a mnoho pro mne znamenal, jen naše společné pouto rozvolnilo, nebylo již svazující.

I Felixovi se ve Skotsku líbilo. Ve Volteře strávil posledních šest století a změna prostředí mu prospěla. Rozšířily se jeho obzory, jak říkal. Vždy se zajímal o historii a náš zdejší domov jí byl prodchnutý. Knihovna skrývala skutečné poklady.

 

Takhle daleko od Itálie mě téměř neodolatelně lákalo zjistit, jak žijí moji blízcí. Spalovala mě touha vědět něco víc o Edwardovi, znát jeho současný vzhled, zájmy, vzdělání a povolání. Velmi mě zajímalo, jakou cestou se ubírá jeho život. Přála jsem mu rodinu, milující manželku a zdravé děti. Chtěla jsem, aby byl šťastný, ale asi bych nezvládla vidět ho opravdu po boku jiné ženy, na níž by se díval s láskou a nehynoucí něhou, jíž by věnoval svůj kouzelný pokřivený úsměv. Představovala jsem si jeho nynější život a byla bych ráda, kdyby to takový opravdu měl.

Po třech měsících strávených v tomto soukromém ráji jsem už odolávat nedokázala. Celou noc jsem nad svým nápadem přemýšlela a nakonec se rozhodla uskutečnit ho. Ráno jsem se oblékla do jednoduchých riflí, obyčejného trička a teplého svetru. Na záda si vzala malý batůžek a na nohy pohodlné boty. Na první pohled jsem působila jako běžná turistka, sice velmi krásná, ale jinak stejná jako každá druhá.

Pěšky jsem došla na několik kilometrů vzdálenou autobusovou zastávku a vychutnávala si samotnou cestu i těšení se na její cíl. Mířila jsem do nejbližšího většího města, kde jsem hodlala najít internetovou kavárnu a pak brouzdat po síti a hledat jakékoliv informace o Edwardovi a jeho rodině.

Kdybych běžela nebo ukradla auto, či si vzala naše z Volterry, byla bych samozřejmě mnohem rychlejší. Ale to jsem nechtěla. Strašně moc se mi líbila tahle moje hra na člověka, tady jsem si jako lidská dívka i připadala. Vychutnávala jsem si ten pocit normálnosti.

Na zastávce jsem čekala jen pár minut a přiloudal se stařičký autobus. Docela jsem se divila, že ještě funguje, ale do městečka Elgin mě v pořádku dovezl.

Vystoupila jsem na malebném náměstí a okamžitě se rozhodla, že tady se ještě pořádně porozhlédnu. Kousek ode mě stála mapka města s vyznačenými turistickými destinacemi. Visely zde také fotky místní katedrály, Zahrad Ráje, muzea a proslulých palíren whisky. Všechny památky jsem chtěla navštívit.

Nejprve jsem ale musela splnit účel svého výletu. A nemusela jsem hledat dlouho. V postranní uličce vedoucí přímo z náměstí se skrývala kouzelná kavárna s možností půjčit s notebook a připojit se na internet.

Vybrala jsem si nejodlehlejší stoleček a objednala počítač a latté. Bylo by divné, kdybych nic nepila. Milá paní, která obsluhovala hosty, mi požadované během chvilky přinesla a s úsměvem mi dopřála soukromí.

Zapnula jsem notebook a zadala heslo Forks do nejznámějšího vyhledavače. Okamžitě se přede mnou objevil dlouhý seznam stránek a informací a mém městě. Jako první jsem rozklikla oficiální web Forks. V kolonce zajímavosti města jsem našla, co jsem tak toužila vidět.

Článek nesl název Deštivé Forks - město zázračných uzdravení. Byl naskenovaný z celostátních novin. Autor nejprve zmiňoval nezajímavá fakta o poloze města, počtu obyvatel a historii nemocnice. Pak jsem se dočetla, že prvním nepochopitelně uzdraveným pacientem jsem byla já. K textu byla připojena i moje fotka. Sama sebou jsem se nezabývala a přeskočila až k části o Edwardovi.

Zpráva obsahovala podrobné informace o jeho zdravotním stavu po nehodě i kompletní osobní anamnézu od jeho narození. Výčet všech nemocí, které prodělal byl značně obsáhlý a dlouhý. Autor uváděl, že stav tohoto statečného mladíka, který zachránil svou spolužačku, ale sám sebe odsoudil k živoření na hranici života a smrti, se zdál být bezútěšný. Nikdo nepočítal s úzdravou a vlastně ani se zlepšením jeho zdravotní situace.

A pak jednou ráno bez jakéhokoliv předchozího varování Edward Cullen vstal z nemocničního lůžka a odešel do koupelny. Když ho tam našel jeho otec, již zmiňovaný Carlisle Cullen, nemohl uvěřit vlastním očím. Jeho syn sice nevěděl, kde je a proč, ale jinak byl v naprostém pořádku.

I přesto, že po úrazu měl přerušenou míchu s následnou spastickou paraplegií, nyní bez nejmenších obtíží chodil. Zdálo se, že uplynulý rok se vlastně vůbec neudál. Edward byl zcela zdravý. Ač to bylo jakkoliv nepochopitelné, všechna jeho zranění se uzdravila a nemoci vyléčily. Ta tam byla také vážná anémie, která mu od dětství znepříjemňovala život. Jednoduše řečeno, stal se zázrak. Vědecké vysvětlení pro toto takřka zmrtvýchvstání neexistuje.

Tím však podivné události nekončí. Celá rodina Cullenových měla různé formy anémií. Doktor Cullen se léta snažil najít vhodnou terapii a lék. Marně. Potom však ve stejný den, kdy se uzdravil jeho syn, on i celá rodina se začali cítit lépe. Po sérii krevních testů se zjistilo, že jejich krev je zcela v pořádku. Výsledné hodnoty přímo ukázkové a odpovídající učebnicovým tabulkám.

Neuvěřitelné, že? Avšak stále to není vše.

Adoptivní dcera Cullenových, Rosalie Lilian Cullenová, jako pětiletá dívka ztratila vlastní rodiče při autonehodě. Ani ona nevyvázla bez zranění. Utrpěla těžké poranění břišní krajiny a nevratným poškozením dělohy i vaječníků. Bylo jí řečeno, že nikdy nebude mít děti. Nyní je mou radostnou povinností oznámit vám, že Rosalie Cullenová se minulý týden vdala a v nejbližších týdnech očekává narození prvního potomka.

Bohužel žádný člen rodiny nechtěl poskytnout své vyjádření k těmto podivuhodným událostem. Všichni žijí v ústraní a o rozhovory s médii nejeví ani ten nejmenší zájem.

No řekněte sami - není malé městečko Forks, kde téměř bez ustání prší a Slunce skoro nevychází, zázračné?

Pod textem byla fotka Cullenů  s rozesmátou a štěstím zářící Rosalií ve svatebních šatech. Vedle ní stál Emmett a spokojeně ji tiskl ve svém náručí. Alice, Jasper, Carlisle i Esmé se usmívali a štěstí z nich přímo sálalo. Mě však nejvíc uchvátila poslední osoba na fotce. Edward.

Byl oblečen do perfektně padnoucího černého obleku. Působil dojmem dospělého muže, nikoliv chlapce. Když byla fotka pořízena, bylo mu devatenáct, tedy o dva roky víc než v naší jiné realitě. Nemohla jsem se na něj vynadívat. Skutečně dospěl. Ještě trochu vyrostl a přibral. Rozhodně ale ne tuk, nýbrž svaly. Vypadal naprosto nádherně, zvláště s mnou tak oblíbeným pokřiveným úsměvem a milýma zelenýma očima.

Při pohledu na něj se mé mrtvé srdce tetelilo láskou. Pořád jsem ho milovala stejně silně a možná ještě více než dřív. Po nekonečně dlouhé době jsem odpoutala své oči od jeho obrázku a rychle přelétla zbytek článku. Nic zajímavého jsem už nezjistila. Jen úplně na konci byla zmínka o mém útěku do Evropy, kde jsem začala nový život. Minulostí už se nechci, dle autora, dále zabývat ani na ni vzpomínat.

Kdyby tak drahý autor věděl, že vzpomínky a minulost jsou to jediné, co mě drží nad vodou… Ještě pár minut jsem si do paměti ukládala publikovanou fotografii mé vysněné rodiny a zbožňovaného muže. Na zámečku jsem si ji plánovala překreslit a schovat k těm ostatním.

Jen s velkým přemáháním jsem zaklapla notebook a zaplatila. Jako ve snu jsem se potulovala městečkem a ani nevnímala, kam jdu nebo co vidím. Celá má mysl byla u Edwarda. Doufala jsem, že je šťastný a žije podle svých snů a představ.

Den uběhl a já ani nevěděla jak. Když se začalo stmívat, vydala jsem se k zámečku. Tentokrát hezky po upírsku. Běžela jsem a až studený vzduch hladící mě po tvářích mě trochu probral a vrátil do reality.

Ve svém pokoji jsem si poprvé lehla na posel. Dívala jsem se do stropu a nechávala svou mysl volně plout. Všechno, kvůli čemu jsem se upsala Volturiovým, jsem dokázala. Nyní jsem se o tom přesvědčila na vlastní oči.

Jak noc ubíhala, dospěla jsem k rozhodnutí, které mě podivně uklidnilo. Jednou se jistě budu muset vrátit do Volterry a zaujmout své místo v gardě. Opět budu nucena ničit a zabíjet jiné bytosti. Věděla jsem, že dlouho už bych takový “život” nedokázala snášet. Zbláznila bych se.

Počkám těch několik desetiletí, po která budou moji blízcí žít. Až tento svět opustí poslední z nich a nikoho tak svým činem neohrozím, nechám se zlikvidovat. Buď na misi proti novorozeným nebo se proviním tak, že ani samotní Volturiovi mě nebudou moci udržet naživu.

Ano, přesně tak to udělám. Přetočila jsem se na bok a podívala se na vycházející Slunce. Spokojeně jsem se usmála a cítila klid a mír ve svém nitru.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Marvi

11)  Marvi (17.11.2011 20:01)

Její nový plán mě děsí... Nechat se zničit... Doufám, že se to nestane...

Twilly

10)  Twilly (16.11.2011 15:43)

No jo, pořád ty sebevražedné sklony, nejdříve Eďoušek v normál TW a teď Bella... ale jinak docela oddechovka. Mmch, jsem ráda, žes Rosalie dopřála potomka. Přeju ji to.

Lia

9)  Lia (08.11.2011 09:58)

ať okamžitě zapomene na takové úvahy!!! určitě se stane ještě něco, co zásadně změní její dosavadní život

Janeba

8)  Janeba (12.11.2010 21:13)

Evevelynko, kuš! Bella je velmi statečné děvče, co děvče, privilegovaná a všemi obávaná upírka! A koukej jí z té šlamastiky pomoct! Ale honem! Evelynko - ! Děkuji!

7)   (14.09.2010 21:28)

Její plán naprosto chápu a už sjem se lekla, že jí nenapadne, ale já vím, že jí zařídíš krásný život, žejo?
Nádhernéé

Alorenie

6)  Alorenie (13.09.2010 20:23)

Krása Slovo po slovu k sobě zapadá a hladí mou duši

ambra

5)  ambra (07.08.2010 23:30)

Hani, já se trapně opakuju. Ale každá kapitola, věta po větě - dokonalost! Konečně mi to díky tomu jednomu slůvku došlo - Bella za jeho život upsala duši ďáblům... Stále doufám v můj sci-fi konec, ale nevím nevím...

Ree

4)  Ree (27.07.2010 14:20)

No to teda ne! Sakra, já padám na další!!!

Linfe

3)  Linfe (27.07.2010 12:14)

Cože, kde, jak, NENIII? to už toho víc není? ne to si děláš legraci? tohle nemůže být konec :-( proč? fnewk

Popoles

2)  Popoles (19.05.2010 23:48)

Já se klidně přidám a napnu všechny síly, aby jsem ho pevně chytly a udržely až do konce, happyenda jednoho

Bye

1)  Bye (09.05.2010 15:44)

Nene, Bello, takhle to nedopadne, žejo Hani?
Pekelně se soustředím a táhnu happy end za nohu až k mému stolku a s počítačem.
Asi budu potřebovat pomoc někoho silnějšího, nějak sebou zmetek škube.
Haní, pocem!
Jsem zvědavá, jak to navlíkneš, aby se setkali (protože se setkaj, víš?)
Jo, už jsem Ti psala, že píšeš skvěle?

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Zatmění -smečka