Sekce

Galerie

/gallery/jina realita.jpg

Nikdo není upírem...

Pomalu jsem se vynořovala ze tmy. Věděla jsem, že kdybych chtěla, dokázala bych se hýbat a otevřít oči, ale já nechtěla. Chtěla jsem umřít. Nyní jsem už vůbec nepochybovala o pravdivosti Carlislových slov. Nejsem upír, ani Edward a nikdo z jeho rodiny, nejsme s Edwardem manželé, nemáme žádnou dceru… Přála jsem si brečet, oplakat svůj ztracený život. V jediném okamžiku jsem přišla o všechno. Jaký teď bude mít můj život smysl?


,,Vážně mě mrzí, že jsem ji tak rozrušil, Charlie. Snažil jsem se ji uklidnit, ale…”

,,Carlisle, to je dobrý. To…  Já pořád nemůžu uvěřit, že se vážně probrala. Víš, já nepřestal doufat, to ne. Jen už to bude rok. Taková doba…  Když si jen představím, o co všechno přišla! Myslíš, že bude v pořádku? Teda, bez trvalejch následků.”


Poznala jsem tatínkův hlas a neubránila se otevření očí.

,,Tati,“ zašeptala jsem a podívala se na něj. Charlie vypadal úplně jinak než jsem si ho pamatovala. Tedy, vypadal jinak než v mém snu. Docela přibral, ale slušelo mu to, vlasy měl místy protkané stříbrem, působil nevyspale a dychtivě zároveň.

,,Bells, srdíčko,“ v mžiku byl u mě a drtil mě v objetí. Nemohla jsem se nadechnout, ale to jsem neřešila. Nepotřebuji dýchat. Začalo mi zase černat před očima. Chyba - dýchat musím. Charlie se kousek odtáhnul a díval se na mě. Měl úplně červené oči a výraz pětiletého dítěte pod vánočním stromečkem.

,,Holčičko moje, ani nevíš jak jsem se o tebe bál. Bydlíš u mě jen pár dní, na školním parkovišti tě srazí auto a ty upadneš skoro na rok do komatu. Asi nejsem moc dobrej táta. Ani jsem Tylera Crowleyho nemohl zatknout, měl porouchaný auto, nebyla to jeho vina. Ach, holčičko, já jsem tak rád, že ses konečně probudila.“ Charlie dál drmolil jako předtím Carlisle, stále se mi omlouval, i když jsem vůbec nepochopila proč. Díval se na mě, hladil mě po tváři, každou chvíli mě objal a bylo vidět, že ze všech sil přemáhá pláč. Po pár minutách mu začal zvonit telefon. Omluvně se na mě usmál.

,,To bude Sue. Nechal jsem jí zprávu. Neboj, Renée jsem volal jako první. Přiletí prvním letadlem. Bells, já jen všechno řeknu Sue. Podle toho vzkazu si musí myslet, že jsem se zbláznil. Hned budu zpátky u tebe, ano.” Stiskl mi ruku a odešel stále se na mě dívaje. Opět jsem se vůbec ničemu nerozuměla. Už jsem pochopila, že mě srazil Tyler hned ten první týden mého pobytu ve Forks. V té mojí fantasii mě Edward zachránil, ve skutečnosti se mu to úplně nepovedlo. Samozřejmě, nebyl upír, ale člověk, navíc vážně nemocný. Edward, můj milovaný Edward, byl nemocný a těžce zraněný s hrozivými trvalými následky. Cítila jsem, jak se mé tělo otřásá vzlyky, konečně jsem plakala.

,,Isabello, tvůj otec se hned vrátí, nemusíš se bát, že tu budeš sama,“ promlouval ke mně Carlisle. Můj otec? Ano jistě, Charlie. Ale já se přeci nebála, že budu sama, bála jsem se o Edwarda.

,,Charlie jen všechno vysvětlí Sue a vrátí se. Tvoje maminka taky brzy přijede. Tvoje rodina tě moc miluje.“ Moje rodina, hm. Moje rodina neexistuje. Samozřejmě, maminka, Charlie a Phill ano, ale moje vysněná rodina není. Nikdy nebyla. Já sama nejsem matka. Cítila jsem se tak neuvěřitelně prázdná. A pak najednou mi něco došlo. Proč Charlie volá Sue? Kdo vůbec Sue je? Zeptala jsem se Carlislea.

,,No Sue Clearwaterová. Její manžel Harry loni zemřel na infarkt, tvůj otec byl jeho přítel. Utěšovali se se Sue navzájem a tak nějak v sobě našli zalíbení.“ Počkat, o tom se mi taky zdálo. Nemohla jsem vědět, že se to stalo, a přesto v té mé fantasii Harry zemřel a když jsem se vdala a stala upírkou, Sue se o Charlieho starala, vařila mu a mám dojem, že se mezi nimi rodilo i něco víc. Pokud tohle byla pravda, mohla být pravda i jiná část toho snu? Nechtěla jsem si dovolit doufat, mít naději, že může být realitou i něco jiného. Neubránila jsem se však svým představám. Můj mozek pracoval na plné obrátky. Třeba to, co se mi zdálo - můj vysněný život, měl smysl, poslání. Skrytý význam, něco co mi zatím uniká. Ale já na to přijdu! Musím, prostě musím zjistit jestli jsou reálné i jiné věci. Třeba existuje možnost, jak zachránit Edwarda. Třeba je moje fantasie klíčem. Moje fantasie… už asi blázním. Veškerá naděje, kterou jsem před chvílí našla, zase zmizela. Všechno to byla jen fantasie mé nemocné hlavy. Upíři ani vlkodlaci neexistují, to jen já mám zaděláno na pobyt na psychiatrii, jestli se nevzpamatuju.

 

Do pokoje se vrátil Charlie a usmíval se na mě. Zase si sedl ke mně a jen si mě prohlížel. Chtě nechtě jsem se musela usmát.

,,Charlie, budu se červenat.“ Tomu se upřímně zasmál. Opět mě vzal za ruku a vyprávěl mi o všem, co jsem promeškala. Když mluvil o svém vztahu ke Sue, klopil oči a červenal se jako puberťák. Bylo to docela roztomilé. Ze všech sil jsem se snažila opravdu ho vnímat, radovat se s ním a nemyslet na svůj snový život.


Po nějaké době se vrátil i Carlisle a odvezl mě na nejrůznější testy. Ty jsem vnímat nedokázala. Odebrali mi snad litr krve, dýchala jsem do spirometru, natočili mi EKG i EEG, zkoušeli všechny možné reflexy a neurologické reakce, podstoupila jsem i CT a magnetickou rezonanci, lumbální punkci naštěstí Carlisle uznal za zbytečnou. Ač to nikdo z lékařů nechápal, byla jsem zcela v pořádku. Jako kdybych vůbec nestrávila rok v komatu. Ze všech stan se ke mně neslo jediné slovo: zázrak. Carlisle a další čtyři lékaři rozhodli, že dva dny ještě zůstanu v nemocnici na pozorování a pak mě, bude-li vše v  pořádku, propustí domů. Charlie se mohl zbláznit radostí. Přemluvila jsem Carlislea, aby mi odstranil kapačky. No upřímně, pohrozila jsem mu, že si to vytahám z ruky sama neodborně.

,,Carlisle, bylo by možné, abych viděla Edwarda?“ Celý den jsem sbírala odvahu se zeptat. Když jsem to konečně dokázala, byla jsem velmi nervózní. Na jednu stranu jsem ho vidět potřebovala, ale na druhou jsem se naprosto děsila, toho co bych mohla vidět. Carlisle se na mě zkoumavě podíval.

,,Isabello, od chvíle, kdy ses probudila, mi říkáš křestním jménem. Víš, ne že by mi to vadilo. Jen jsme se nikdy před tou nehodou nesetkali. Tak mě zajímá, odkud mě znáš a proč mě oslovuješ jménem.” Dál mě pozoroval a já cítila, jak rudnu. Ale v koutku mysli jsem si uvědomovala, že Carlisle má pravdu. Před tou nehodou jsme se nesetkali. Přesto jsem věděla jak vypadá, až na barvu očí samozřejmě, znala jsem jeho hlas. Že by přeci jen ten sen nebyl úplně vyfantazírovaný?

,,Hm, no Edward mi o vás vyprávěl. Jinak opravdu nevím, jsem pořád trochu zmatená,“ zalhala jsem. A k mé radosti docela přesvědčivě. Rozhodně jsem se nechystala nikomu vyprávět o tom snu, zvláště ne teď. Pomaloučku ve mně klíčila nová naděje.

,,Dobře, říkej mi tak klidně dál, jo. Přivezu vozík a vezmu tebe k Edwardovi. Jen tě musím upozornit, že to pro tebe bude asi šok.” Dveře se za ním zavřely a já zůstala na chvíli sama se svými myšlenkami a nadějí.


Carlisle mi pomohl do vozíku a odvezl mě o tři pokoje dál. Povzbudivě se na mě usmál a vjel se mnou do stejného pokoje jako byl ten můj. Jen v posteli ležel Edward. Ach, ten pohled byl hrozný, příšerný. Byla jsem zvyklá na Edwarda sebevědomého, krásného, nikdy nemocného, nesmrtelného. Tady přede mnou ležel jen zašlý odlesk mého manžela. Ale na tom mi nezáleželo. Pořád jsem ho milovala nad všechno na světe.

,,Můžu k němu blíž?” zeptala jsem se Carlislea a samotnou mě překvapilo, jak klidně a vyrovnaně zněl můj hlas. Carlisle mě odvezl až k jeho posteli. Vzala jsem svého milého za ruku a políbila ho do dlaně. Otevřel oči a stočil je ke mně. Tiše jsem vyjekla.

,,To nic, říkal jsem, že se dívá kolem sebe, ale ve skutečnosti nic nevidí,“ ozval se za mnou Carlisle. Já si ale byla jistá, že mě Edward vidí. Jeho oči měly ten nejkrásnější odstín zelené a já v nich viděla lásku. Nehodlala jsem o tom nikomu vyprávět, ale moje přesvědčení bylo neochvějné. Seděla jsem u něj přes hodinu, Carlisle nás nechal o samotě, a vyprávěla mu o našem snovém životě. O upírech, vlkodlacích, naší svatbě, chaloupce od Esmé a o naší dceři. Celou dobu se na mě díval. Zrovna jsem mluvila o bitvě s novorozenými a Victorií, když do pokoje vešla Alice.

,,Alice!“ zvolala jsem nadšeně a chtěla vstát a obejmout ji, ale vlastní nohy mě zradily. Neměla jsem dost síly.

,,Bello,“ překvapeně se na mě podívala.

,,Ty ses probrala.” Její hlas byl zvláštně plochý, stejně jako Carlislův vyčerpaný. Spíše bezmyšlenkovitě se ke mně sehnula a objala mě. A já zase začala plakat. Polekaně si mě prohlédla. Najednou jsem to nemohla vydržet, musela jsem jí to všechno říct. Byla to má nejlepší kamarádka, i když o tom nevěděla. Chrlila jsem na ní, co se mi v komatu zdálo. Alice si sedla na židli vedle Edwardovy postele a pozorně mě poslouchala. Místy se usmívala. Když jsem skončila s tím, jak se se ráno probudila, Alice se smutně usmála.

,,Já si o tobě nemyslím, že jsi blázen. Prostě se ti něco zdálo a bylo to lepší než realita. Místy jsi měla pravdu - miluju nákupy, Rosalie zrcadlo, Emmet sázky a Esmé opravdu navrhuje interiéry. Víš, popsala jsi nás vážně dobře. Až na to upírství samozřejmě. A to by se mi docela líbilo.“ Najednou byla veselá. Znovu mě objala.

,,Myslím, že my dvě budeme skutečně přítelkyně. Edward o tobě před nehodou hodně mluvil. Moc ses mu líbila. Těší mě, že to bylo oboustranné. I když teď…” nechala větu neukončenou a dívala se na svého bratra. ,,Víš, ta hloupá nemoc, co všichni máme, je to vážně otrava. Carlisle a Esmé mě adoptovali, když mi bylo 11. Od té doby jsme se pořád stěhovali tam, kde měli zrovna nejlepší výzkum. Nikdy jsme nezůstávali dlouho na jednom místě, proto jsme se nepřátelili s ostatními. Ve Forks asi zůstaneme, kvůli Edwardovi. Carlisle nechce riskovat převoz. Budu moc ráda, budeme-li kamarádky.“


Večer jsem telefonovala s maminkou, skoro jsem jí nerozuměla, protože pořád plakala. Sehnala místo v letadle na další den, zítra touhle dobou bude u mne. Když jsme domluvily, předstírala jsem únavu, chtěla jsem být sama. Potřebovala jsem si utříbit myšlenky a vymyslet, co dál. Ten sen rozhodně nebyl obyčejný. A já nebláznila, tolik věcí ze snu se zakládalo na realitě, že se to nedalo ignorovat. Jen co mě propustí domů, musím zjistit, co se dá o existenci upírů. Pokud skutečně existují, v což jsem odmítala nedoufat, a pokud bych se stala jednou z nich, mohla bych zachránit Edwarda. Upíří jed by to jistě dokázal.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Marvi

14)  Marvi (16.11.2011 10:48)

Hlodá ve mě červíček, jestli v tom nemá hnáty Volterra.... No uvidím co zjistím dále

Twilly

13)  Twilly (09.11.2011 12:02)

Hmmmm, tak jinooký Carlouš, tak na toho si budu muset zvyknout

Lia

12)  Lia (06.11.2011 13:37)

zrodila se tu naděje

Rire

11)  Rire (23.05.2011 21:50)

No, ehm... Co si jen počnu? Jo, vím to - budu číst dál, protože tohle, TOHLE, je něco. Ztrácím slova, ale naději ne. Krása, Evelyn.

Janeba

10)  Janeba (12.11.2010 11:41)

Nádhera! Úžasný nápad! Nějak se mi nedostává slov a to se mi često nestává! Díky!

Alorenie

9)  Alorenie (13.09.2010 16:17)

Já jsem tak napnutá! Úchvatné!

8)   (13.09.2010 07:26)

Páni, já nechci do školy, chci číst dááál :'-(
Nádherné

Linfe

7)  Linfe (27.07.2010 09:50)

Tak jo nádech výdech, překonala jsem počáteční zděšení a kolébám se myšlenkou, že teď už bude všechno lepší. Tohle byla pěkná kapitolka a další bude určitě lepší.

ambra

6)  ambra (26.07.2010 23:51)

Omg, Ree mi připomněla, že i já dostala "tipa". Rekord - bulím u druhé kapitoly. Hani, proč mám pocit, že ten nápad (o zpracování nemluvě) je geniální?!?!?

Ree

5)  Ree (26.07.2010 23:49)

Ty vole, Evelyn! Nemám tě ráda! Prostě ne! Co mi to děláš? A zrovna ve chvíli, kdy si pouštím smutné písničky. Fňuk :'-(

Popoles

4)  Popoles (28.04.2010 00:39)

Tohle je úžasné. Jedinečný nápad. Ani nedýchám a letím dál.

Quappa

3)  Quappa (24.04.2010 23:01)

Toto je fantastické, ja nemám slov, musím proste čítať ďalej.:) :) :)

Evelyn

2)  Evelyn (22.04.2010 15:16)

Děkuji :-) Zužitkovávám studium fyzioterapie :-D A něco za lubem rozhodně mám .-)

Bye

1)  Bye (22.04.2010 13:43)

Krásně jsi navázala na děj v knize. Ten nápad s komatem, že se jí to jenom zdálo, a anémie - no jasně!
Zdá se, že zužitkováváš nějaké dobré znalosti z medicíny, viď? ;-)
Ale máš něco za lubem, protože její sen začíná zapadat i do nové reality, žejo?
Upíří jed, samozřejmě, ten by mohl pomoct! Že mě to nenapadlo :D

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek