Sekce

Galerie

/gallery/jina realita.jpg

Povolení

Od mého oficiálního představení jakožto nové členky gardy jsem se ani na okamžik nezastavila. Nejprve jsem si protrpěla přivítání ostatních. Vítali mě mezi sebou, někteří mě i objali a políbili na tvář. Vážně nechutné, ale nedala jsem na sobě nic znát. Všichni mi říkali, jaká je to pro mě čest stát se Volturiovou a jak musím být neskonale šťastná. Nikdo z nich neměl ani stín podezření, že je všechno jinak. Stala se ze mě dokonalá herečka. Smála jsem se s nimi, žertovala o zabíjení lidí a plánovala věčnost po jejich boku. Na pohled jsem vypadala spokojeně a hrdě, ale v nitru jsem byla čím dál zoufalejší. Dělalo se mi z nich špatně. Měla jsem chuť vzít nohy na ramena a utíkat z tohoto hradu hrůzy co nejdále to půjde, ale místo toho jsem se propadala hlouběji a hlouběji do upířího společenství.


Z “večírku na přivítanou” mě zachránil až Aro. Nikdy bych neřekla, že zrovna jemu budu za něco vděčná, ale když mě odváděl z hlavního sálu do soukromých komnat, nic kromě vděku jsem k němu necítila. Rozhodla jsem se, že mu už nikdy po celou věčnost neukážu své myšlenky. Kdyby věděl, co se mi honí hlavou, nejspíš bych se dočkala nepříjemné reakce. Má schopnost byla skutečně neuvěřitelně výhodná. Jediné mé myšlenky budou po celou mou nekončící existenci patřit jen mně. Ať si se mnou jinak dělají, co chtějí, ale má mysl je pouze má. Mé soukromé útočiště. Prostě budu předstírat, že štít stáhnout neumím. Bylo mi jedno, jestli mi uvěří nebo ne, nemohl by stejně nic dokázat.


Mlčky jsme došli až do Arových komnat. Nabídl mi pohodlné křeslo a sám si sedl naproti mně. Zkoumavě si mě prohlížel a usmíval se. Natáhl  ruku mým směrem a já na ni s kamennou tváří položila tu svou. Aro sklopil hlavu a zavřel oči. Po chvíli se na mě zmateně podíval. Já jen pokrčila rameny. Aro vytáhl obočí a zatvářil se přemýšlivě. Pak se po jeho rty opět roztáhly do širokého, slizkého úsměvu.


,,Nevadí, drahoušku, jsi přeci jen novorozená, na to nesmíme zapomínat. I když jsi opravdu výjimečná, něco se ovlivnit nedá. Ani nevíš, jak mě tvá přítomnost u nás těší. Psychický štít. Jestli se s ním skutečně naučíš pracovat tak, jak jsi mi to ukázala ve svých vzpomínkách, budeš pro nás nepostradatelná.”


Moc dobře jsem rozuměla skrytému významu jeho sdělení. Celou věčnost strávíš s námi, to si ohlídáme. Samozřejmě, ale s tím jsem počítala. Byla jsem připravená tuto cenu zaplatit za Edwardovo uzdravení. Jen jsem se stále nedokázala smířit se zabíjením nevinných lidí. Nechtěla jsem se stát vrahem. Nepřestávala jsem doufat v jiné možné řešení, co se mé upíří stravy týká. Jakékoliv jiné řešení. Z úvah mě vyrušil Aro.


,,Tak, Isabell, nyní máme příležitost dokončit náš rozhovor. Musíme si ujasnit pár detailů ohledně tvé budoucnosti u nás. Dnešní den pro tebe byl jistě náročný a já nechci, abys mě pokládala za bezcitného. Pochopil bych, kdybys teď chtěla odejít do svého pokoje a odpočinout si, nebo kdybys měla žízeň a chtěla se nakrmit. Rád bych si s tebou promluvil hned, ale jsem ochoten počkat.”


Páni, to bych od Ara nečekala. Nejspíš se mi chtěl zalíbit, ukázat se v nejlepším světle. Nebyla jsem tak naivní, abych mu na to skočila. Když ale mluvil o žízni, ozval se oheň v mém hrdle. Snažila jsem se na něj nemyslet, jelikož představa, jak  a čím ho hasím, mě děsila jako máloco jiného. Abych se přivedla na jiné myšlenky, rozhodla jsem se dokončit Arův vytoužený rozhovor. Bylo na něm vidět, že nedočkavost ho vnitřně spaluje. Rozhodně nebyl zvyklý na něco čekat. Vždy si bral, co chtěl a kdy chtěl. Necítila jsem však potřebu cokoliv mu dokazovat. Bylo i v mém zájmu, dozvědět se, co pro mě plánuje.


,,Nejsem unavená. Plná dojmů, to ano, ale nepotřebuju být zatím sama. Upíří mysl má úžasné výhody. Je tak prostorná a obsáhlá. Své pocity a vzpomínky na dnešek zpracuji později. Nyní mě opravdu zajímá, co mi chceš říct. Slibuji, že budu poslouchat pozorně,” oznámila jsem mu s úsměvem a opřela se do křesla. Nepotřebovala jsem to, nezáleželo na mé poloze, pohodlí jsem měla i ve stoje, ale z té jiné reality jsem byla naučená hrát si na člověka. Nechtěla jsem s tím teď přestat. Potřebovala jsem si udržet i minimální pozůstatky lidskosti.


Aro se přímo tetelil nadšením. K dokonalosti jeho šťastného výrazu už scházelo pouze promnutí rukou a radostné zavýsknutí.


,,Tak tedy začněme. Jak ti jistě řekl Petronius, jsme ochotni poskytnout ti lék pro Edwarda. Po tom, co jsi mi ukázala při svém příchodu k nám, jsem chtěl získat jeho i jasnozřivou Alici a emocemi vládnoucího Jaspera na naši stranu. Takové dary bych ve své sbírce talentů uvítal s otevřenou náručí. Jenže můj drahý bratr mi vysvětlil, že jejich schopnosti nejsou založené na reálném podkladě. Potřeboval ti na nich jen demonstrovat možnosti tvého štítu. Opravdová škoda. Zvláště předvídání věcí budoucích…


No, to jsem trošku odbočil, že. Vraťme se k našemu tématu, tedy tvé budoucnosti jakožto členky gardy. Byl bych rád, kdyby ses hned zítra zapojila k tréninku. Tvým mentorem jsem určil Felixe, je to vynikající bojovník a navíc je mezi vámi takříkajíc krevní pouto,” Aro se zasmál vlastnímu vtipu a můj žaludek se opět nepříjemně zhoupl. Strávím svou věčnost pod taktovkou Felixe. Perfektní! Nebýt neustálého vědomí, proč tohle dělám, asi bych už utekla. Myšlenka na Edwarda mě tu však držela neviditelnou, ale nepřekonatelnou silou. Odhodlaně jsem přikývla na souhlas a Aro potěšeně pokračoval.


,,Výborně, drahoušku, výborně. Takže, od zítra budeš s Felixem trénovat bojovou taktiku. S Jane a Alecem zase můžeš cvičit používání štítu. Ve svých vzpomínkách jsi dokázala zaštítit dost početnou skupinu. Bylo by báječné, kdyby se ti to povedlo i u nás.


S bratry předpokládáme, že tvůj základní výcvik potrvá maximálně půl roku. Za tu dobu se naučíš hlavní techniky boje, možnosti použití štítu a lovu lidí.” Přímo ďábelsky se na mě usmál. A já se prostě musela zeptat.


,,Můj pane, neexistuje žádná jiná možnost stravy než lidská krev? Vůbec žádná?”


Aro velmi pomalu zavrtěl hlavou. I když jsem takovou odpověď čekala, opět mě zasáhla. Smířit se s tímhle aspektem své nové osobnosti jsem se nedokázala tak jednoduše. Lidská krev byla podpásovkou. Nechtěla jsem ani pomyslet na nevyhnutelné krmení, které mě čeká. Jak často budu muset lovit a hasit svou žízeň? Kolik lidských životů vyhasne mýma rukama? A pak mě něco napadlo. Zbloudilá myšlenka, která nabývala na konkrétním tvaru.


Vzpomněla jsem si na Renesmeé. Jakákoliv myšlenka na ni mě šíleně bolela a trhala mé mrtvé srdce na kusy, ale teď se pro mě jedna určitá vzpomínka stávala spásnou. Když se Nessie narodila, krmili ji Cullenovi, má skutečná rodina, krevními konzervami. Žádný člověk nezemřel. Pila jen krev dárců. Nikdo z nich sice netušil, jak je jeho krev využita, ale tahle varianta byla rozhodně humánnější než jakákoliv jiná, kterou by mi Aro navrhl.


,,A co krevní konzervy? Kdybych byla schopná zajistit si přísun dárcovské krve a existovat na ní, šlo by to? Všechny vaše jiné příkazy bych samozřejmě bez nejmenších protestů plnila, ale zabíjení lidí bych se ráda vyvarovala. Alespoň pro začátek.”


Aro si mě zkoumavě prohlížel. Kdybych byla ještě člověk a v mých žilách proudila krev, dozajista bych zrudla jako rajče. Nyní jsem byla vděčná, že mé srdce nebije. Jistě by mi splašeně bušilo až v krku. Napjatě jsem čekala na jeho odpověď. Arova zachmuřená tvář se náhle rozjasnila.


,,Hm, to by asi bylo možné. Ne, že bych byl nadšený, ale nejspíš tě chápu. Nechceš před svého Edwarda předstoupit jako vrah. Ach, ta láska! Dobře tedy. Uděluji ti povolení živit se krevními konzervami. I když s tím nesouhlasím, ale jsem přesvědčen, že časem, kterého máš nekonečně mnoho, se umoudříš. Mimochodem, nezapomínej si tu krev ohřát na teplotu lidského těla, studená je nepoživatelná. Jednou jsem to vyzkoušel. Brr.” Otřásl se. Ale já byla šťastná. Jeho vysvětlení mě předtím nenapadlo, ale hlavně, že je to možné. Nemusím být krvelačný zabiják. Zatím, jistě. Ale co budu dělat, až Aro své povolení zruší, budu řešit později. Teď mě čekaly naléhavější a bližší povinnosti, které zaměstnají mou mysl.


Dovolila jsem se Ara k odchodu do svého pokoje. Souhlasil a nezapomněl mi připomenout, že mě nikdo nebude hlídat. Můžu se po paláci pohybovat, jak se mi zachce. Mám jejich plnou důvěru. Přeci jen vím, co by se stalo mým blízkým, kdybych utekla, nebo někomu místnímu ublížila. S tímto vědomím a hlavou plnou zážitků, dojmů a informací, které jsem si musela přebrat a zpracovat, jsem se vydala do komnaty, která mi byla ve Volteře přidělena.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Marvi

13)  Marvi (16.11.2011 18:26)

Jsem zvědavá jak to vyřeší s rodinou, aby po ní Charlie nevyhlásil celosvětové pátrání...

Twilly

12)  Twilly (09.11.2011 16:49)

pořád jsem lehce zmatená a očekávám... co očekávám? Ty jo, nevím.. ale něco smrdí v státě Dánském

Lia

11)  Lia (06.11.2011 18:31)

Rire

10)  Rire (23.05.2011 22:54)

Aro se chová jinak, Bella se chová jinak. A já tu jen zírám a netrpělivě čekám, co bude dál. Krásné, překvapivé, ohromující,...

Janeba

9)  Janeba (12.11.2010 16:59)

Aro je docela překvapivý! Ale vykreslení tvé Belly mi jednoduše bere dech! Je okouzlující, pevná a tvrdá! Doufám, že na něco přijde! Díky!

Alorenie

8)  Alorenie (13.09.2010 18:02)

Aro je...zvláštní. Rozhodně je lepší, než Petronius:/ . Úžasná kapitola!

Alorenie

7)  Alorenie (13.09.2010 18:02)

Aro je...zvláštní. Rozhodně je lepší, než Petronius:/ . Úžasná kapitola!

ambra

6)  ambra (03.08.2010 23:30)

Aro. Mám z něj smíšené pocity. Je hnusný nebo ještě hnusnější? Jenže mi prostě vadí míň, než ta kreatura Petronius... Přezíravý a ledový...
Běžím na další, modlím se za Bellu, za Edwarda na lůžku...

Ree

5)  Ree (27.07.2010 11:42)

Ach, tak šlechetní A jedno srdce pro Haničku nebo dvě

Linfe

4)  Linfe (27.07.2010 10:45)

Tak jo pomalu polehounku však ono to půjde. Ale teda, že vykouzlíš ještě někoho horšího než Ara, který se mi pak bude zdát jako hodný dědula bych nečekala :-) Brilantní kapitokla děkuji

Popoles

3)  Popoles (01.05.2010 13:49)

Bye mám zpoždění , ale hodlám nabrat přímo závodní tempo :)
Tahle kapča byla zase ouplně best

Bye

2)  Bye (28.04.2010 06:41)

Á, Popoles mi dejchá na záda!
Rozdáme si to? :D
Ale myslím, že mě uděláš, já jsem ten šnek ;-)

Bye

1)  Bye (27.04.2010 23:40)

Nevěřila bys, jak těžko se čte jedenáctá kapitola, když si čteš nadšený komentáře o šestatřicátý...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek