Sekce

Galerie

/gallery/jina realita.jpg

Isabella Volturry

Nemůžeme pít zvířecí krev, nemá pro nás vhodné složení... Slova, která se mi nesmazatelně vypálila do mysli. Slova, která zcela změnila mou budoucnost. Stala jsem se krvelačnou stvůrou a to naprosto dobrovolně. Ne, to není přesné. Já o to prosila a žadonila na kolenou. Hučelo mi v uších a vůbec jsem neslyšela, co mi Petronius říká. Jako by zmizel on i celý pokoj. Zůstala jsem sama ve tmě a bez naděje. Ve světle tohoto šíleného zjištění jsem naprosto jistě věděla, že Edwarda nemůžu zachránit. Pokud bych ho přeměnila, nenáviděl by mě i existenci, kterou bych mu dala. S pitím krve zvířat by se mohl vyrovnat, ale s lidskou jistě ne. Co jsem to jen provedla? Čím jsem se to stala?!


Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se opanovat své pocity. Musela jsem se uklidnit a přemýšlet s čistou myslí bez emocí. Z tohohle průšvihu se musím nějak dostat!


Pomalu jsem se vracela zpět do nepříjemné a děsivé reality. Zavřela jsem oči a snažila se na nic nemyslet, mít v hlavě absolutně prázdno. Podařilo se. Z dálky se ke mně nesl Petroniův hlas. Když jsem otevřela oči, neobklopovala mě už tma. Viděla jsem zase místnost kolem sebe a tu zrůdu naproti mně. Slyšela jsem, že mluví, ale nedokázala jsem pochopit smysl jeho slov. Seděla jsem zcela nehnutě a sledovala ho. Rudé oči mu zářily radostí a nadšením, rty se i při mluvení usmívaly. Byl opravdu krásný a podmanivý, jak sám řekl, ale mně byl odporný. Už jsem v něm neviděla jen  jednoho z vládců Volturiových, stal se pro mě ztělesněním všeho zla. Největší zrůdou ze všech.


,,…jistě tedy chápeš naše důvody, Isabell,” pochytila jsem konec jeho monologu. Ani za mák mi nezáleželo na tom, co mi tu vyprávěl. Potřebovala jsem znát některé další odpovědi. Otázek jsem měla ještě plno.


,,Co se mnou máte v plánu? Jakou jsi pro mě naplánoval věčnost?” zeptala jsem se s úšklebkem. Tohle mě opravdu zajímalo. Petronius na mě vykulil oči a nechápavě zamrkal.


,,Isabell, to jsem ti teď přeci řekl. Všechno jsi mi odkývala. Tak čemu nerozumíš?” díval se na mě jako bych se zbláznila.


,,Asi ničemu, takže prosím, mohl bys mi to vysvětlit ještě jednou.”


Chvilku si mě prohlížel a pak se zatvářil jako chápající a milující otec sledující své vzpurné dítko. Z pohledu na něj se mi opět dělalo nevolno.


,,Drahoušku, tys mě vůbec nevnímala, viď. Rozrušil jsem tě, když jsem ti prozradil to malé krvavé tajemství. Vážně mě to mrzí, krásko. Kdybych ti tohle odhalil, když jsem ovládal té myšlenky, nejspíš by ses k nám nechtěla přidat. Trošku jsem upravil realitu a tebe teď zasáhla pravda, že.” Zatvářil se vskutku provinile, ale oči ho prozradily. V nich nebyla ani kapka lítosti nad jeho činy. Říká se, že oči jsou okem do duše. On žádnou neměl, tím jsem si byla jistá. Kromě nekonečné prázdnoty odrážely jen jeho zvrácenou a temnou osobnost.


,,Neřekla bych, že zasáhla, spíš překvapila. Myslela jsem si, že o upírech a o upírství vím všechno a není to tak. Jen mi to na okamžik podkopalo sebevědomí. Ale už jsem se vzpamatovala. Fajn, nebudu se živit krví zvířat, ale lidskou. Mám neomezený čas, abych si zvykla, že?” dokonce jsem vykouzlila úsměv.


Od mého probuzení z kómatu jsem se naučila perfektně lhát. Což Petronius nemohl vědět. Už nikdy nedovolím žádné hnusné bestii, aby mě viděla zlomenou. Kdepak. Mou masku nikdo neprokoukne. Zvláště ne teď, když mě nemůže prozradit zrychlené bušení srdce.


,,Dobře, drahoušku,” vzpamatoval se a opět nasadil shovívavý úsměv. ,,Stále mě překvapuješ. Čekal bych, že budeš křičet, nadávat a proklínat nás, ale ty ne. Bereš to opravdu s klidem. Jsi skutečně jedinečná a výjimečná. Bude pro nás ctí, staneš-li se členkou gardy. Samozřejmě, velmi významnou členkou.”


To jsem očekávala. Počítala jsem s tím, že nesmrtelnost mi nedají jen tak. Věděla jsem, co budou chtít na oplátku. Ale pro mě momentálně byla věčná existence zcela bezcenná. Neměla ani ten nejmenší smysl, když jsem nemohla zachránit Edwarda. Stala jsem se mýtickou příšerou a to naprosto zbytečně. Už nikdy se nemůžu vrátit domů, už nikdy nemůžu vidět maminku, Charlieho ani žádné své přátele. Nesmím dovolit, abych svůj život takhle promrhala. Prostě z téhle situace musím něco vytěžit. S okouzlujícím úsměvem jsem se zadívala na Petronia.


,,Jistěže se stanu členkou gardy. Bude mi ctí sloužit vám. Ale pověz mi, co z toho budu mít?”


,,Nesmrtelnost ti nestačí? Jistě, že ne. Asi vím, co budeš chtít. Vysvobodit svého milého Edwarda z toho stavu, ve kterém se nyní nachází. Aro mi vyprávěl, co viděl ve tvé mysli. Řekni mi ale upřímně, skutečně chceš, aby se z něj stal upír? Nejsem si jistý, zda by ti poděkoval.”


Ten parchant! Od začátku všechno věděl a teď si se mnou jen hraje. Kdybych nevěděla, že pokud bych mu ublížila, doplatili by na to moji blízcí, bez váhání bych ho roztrhala a spálila. Definitivně zničila. To však bohužel nešlo.


,,Předpokládám, že jiná možnost záchrany pro něj není, že,” neubránila jsem se povzdechu. Když jsem ale zahlédla lesk v Petroniových očích, ovládla mě nová naděje.

,,Nebo se snad pletu a něco mi tajíš?” zeptala jsem se vzrušeně.


Zatvářil se lišácky. Nejspíš chtěl působit trochu rozverně a přátelsky, ale na mě jeho triky neplatily.


,,Má milá Isabello, samozřejmě že je i jiný způsob. Nejsme takové zrůdy, abychom tě tak hrozně podvedli. Navíc, pokud my pomůžeme tobě, ty pomůžeš nám. Uzavřeme výměnný obchod, souhlasíš?” ptal se mě. Odpověď znal jistě dopředu. Už jsem dokázala, že jsem ochotná udělat naprosto cokoliv pro záchranu Edwarda.


,,Jaký výměnný obchod máš na mysli?”


,,Hm, já zařídím, že se tvá láska uzdraví. Dokonce ti umožním, abys to byla ty, kdo mu dá lék. Budeš mít šanci se s ním ještě jednou vidět, rozloučit se. A na oplátku se pak hezky poslušně vrátíš sem do Volterry a zaujmeš své místo v gardě. Budeš poslouchat naše příkazy a plnit naši vůli. Navždy. Zdá se ti má nabídka přijatelná? Pro jistotu ti ji zrekapituluji. Zachráníš Edwarda, dáš mu příležitost prožít krásný lidský život bez nadpřirozených stvoření. Vědomí, že jsi pro něj udělala to nejlepší, tě pak bude hřát u tvého mrtvého srdce po celou věčnost.”


Domluvil a pozorně sledoval mou reakci. Nejspíš čekal smlouvání nebo nesouhlas, ale toho se ode mne nedočkal. Jeho nabídka se mi zdála úžasná. Před zjištěním, že náš druh je závislý na lidské krvi, bych možná váhala, ale teď už ne. Rozhodně jsem nechtěla, aby se Edward stal tím, čím jsem byla já. Pokud existovala možnost zachránit ho a zároveň ho ponechat člověkem, musela jsem jí využít. To bylo přeci skvělé. Mohla jsem mu dát a dopřát normální život. Šanci studovat, bavit se, poznat báječnou ženu, do níž se zamiluje a kterou si vezme. Bude moct mít děti. Bude šťastný. Milovala jsem ho natolik, abych mu takový život upřímně přála. Nezáleželo mi na mě a mé budoucnosti, za předpokladu že Edward bude  v pořádku.


Vstala jsem z křesla a mírně se Petroniovi uklonila. Věnovala jsem mu šťastný úsměv a podala mu ruku.


,,Tvou nabídku přijímám,” pronesla jsem obřadně.


Překvapeně na mě zamrkal, ale rychle se ovládl. Vstal a mou ruku přijal. Měla jsem co dělat, abych neucukla. Bylo mi odporné dotýkat se ho, ale jinak to nešlo. Podáním rukou jsem zpečetila svůj osud. Přijala jsem místo v gardě a slíbila věčnou poslušnost Volturiovým.


,,Mimochodem, Petronie, málem bych se zapomněla zeptat. Co je to za zázračný lék, který vyléčí Edwarda?”


,,Ty jsi ale zvědavá, drahoušku. Řekněme, že ti to zatím neprozradím. Právě jsi se stala členem gardy. Musíš podstoupit výcvik. Seznámit se s ostatními a naučit se pár věcí. Myslím, že to zabere maximálně půl roku. Pokud se pak osvědčíš na misi, na kterou tě pošleme, dám ti ten lék. Nyní se však budeme věnovat tvé budoucnosti zde. Nespíš být tak nedočkavá, Isabell. Všechno má svůj čas. I záchrana tvého milého.”


Chtělo se mi křičet, házet věcmi a rozbíjet nábytek. Toužila jsem vylít si svou zlost z téhle zrady, ale nemohla jsem. Překonala jsem sama sebe, když jsem přijala rámě, které mi Petronius nabízel. Společně jsme vykročili k přijímacímu sálu Volturiových. Uvnitř mě vřela bouře, na povrchu jsem však byla dokonale klidná a chladná. Ignorovala jsem zvědavé pohledy upírů, které jsme v chodbách míjeli. Postupně se za námi vytvořil zástup asi dvaceti gardistů.


Lidskou rychlostí jsme došli až ke vstupní bráně. Petronius kývl na stráže a ti ji otevřeli. Vstoupili jsme dovnitř, kde už čekal zbytek obyvatel sídla Volturiových. Všichni se nám ukláněli a v jejich středu se vytvořila cesta ke trůnům, kterou mě Petronius vedl. Když jsme vystoupali na vyvýšené podium s trůny vládců, obrátili jsme se ke shromáždění v sále. Zavládlo naprosté a absolutní ticho.


Petronius pokynul svým bratrům a ti se postavili po mém boku. Stále jsem uprostřed Volturiových a celá jejich garda i služebnictvo a momentálně přítomné návštěvy mě napjatě sledovaly. Promluvil Petronius.


,,Dámy a pánové, vážení přítomní, dovolte, abych vám s radostí představil novou členku gardy. Přivítejte prosím Isabell Volturiovou!”

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

13)  Jalle (27.12.2012 12:39)

fuj to je podrazák

Marvi

12)  Marvi (16.11.2011 13:28)

To je ale potvora ten Petronius!!!

Twilly

11)  Twilly (09.11.2011 16:41)

Hani, já mám strašlivej pocit, že.. cokdyž je i tohle "realita"? Cokdyž se jí to jenom zdá? Cokdyž je právě tohle komatickej stav... uááááááááá jdu dál.

Lia

10)  Lia (06.11.2011 17:33)

Rire

9)  Rire (23.05.2011 22:48)

Já nevím co říct. Je to tak jiné, tak dokonalé, tak... ... hrůzostrašné. Nemám ponětí, jak se bude děj odvíjet. Možná bych se k nějaké domněnce dopracovala, zakázala jsem si to. Ty to totiž odvyprávíš lépe, že?

Janeba

8)  Janeba (12.11.2010 16:48)

Mám z Belly radost, je úžasná a silná, však ona na něco přijde! Navíc, když jsi lhaní povýšila na přednost, která se jí bude hodit! Díky!

7)   (13.09.2010 17:52)

Takže abych vyjádřila své emoce, potřebuju k tomu opravdu smajlíky: :(
Nádherná povídka, Hani...

Alorenie

6)  Alorenie (13.09.2010 17:50)

To není možné :( Je mi to tak líto:( Obětuje vše, a pak nemůže udělat to, pro co se obětovala :( Ale stejně, úžasně napsané!

ambra

5)  ambra (03.08.2010 23:11)

Ach... Příliš mě strhla představa té beznaděje... Obětovala všechno, aby zjistila, že jí jen jakási zrůda vytvořila v hlavě iluzi života, který nikdy nebyl... To bolí... Hrozně! Přesto ve své vlastně imaginární lásce nezakolísala a stále je ochotná udělat vše... Dát vše, co zbývá. Svou věčnost...

Linfe

4)  Linfe (27.07.2010 10:39)

Však ona si to holka srovná v hlavě a jistě přijde na řešení. Ale Isabella Volturi zní pěkně to se musí nechat, ale to je asi tak všechno

Ree

3)  Ree (27.07.2010 01:28)

Parchant jeden upírský! Stejně si myslím, že jen kecá. Že to s tou krví bude trochu jinak. No, nechám se překvapit. Každopádně bych ho nejraději nakopala do toho jeho kamenného zadku! Snad se to Belle jednou povede.
A taky by mě zajímalo, co je to za zázračný lék, ale už jdu spát, takže si to přečtu až za pár hodin. Ale jinak vážně úžasný nápad, Hani

Popoles

2)  Popoles (28.04.2010 01:59)

Ten hajzl, skočit po něm a nacpat ho do komína nad krb, aby se před upálením pěkně vyudil... uff to jsem se ale rozohnila :)
Tak pokračovat budu příště.
Píšeš neuvěřitelně poutavě a tenhle příběh mne dokonale pohltil. :)

Bye

1)  Bye (26.04.2010 22:15)

Wow! Nemůžu uvěřit, jek se mi Bella přímo před očima mění ze školačky na vyspělou ženu, která přesně ví co chce, a taky to nejspíš dostane!!
A Ty se vypisuješ s každou kapitolou (to neber, jako hodnocení, je to pouze konstatování zjevného faktu). Když jsi tak dobrá už teď, čeho se dočkám o pětadvacet kapitol později???

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek