Sekce

Galerie

/gallery/jina realita.jpg

Co kdyby byl Bellin život s Edwardem jen snem, fantasií?

Co kdyby byly věci jinak, než se na první pohled zdá?

Co kdyby tou silnější musela být Bella?

Povídka navazuje v podstatě na 3. kapitolu Stmívání.

Nikdy jsem moc nepřemýšlela nad tím, jak umřu. Ale i kdybych nad tím přemýšlela, takhle bych si to nikdy nepředstavovala.

Zírala jsem bez dechu přes dlouhou místnost do tmavých očí lovce, který můj pohled přívětivě opětoval.

Bylo přece dobré zemřít, vyměnit svůj život za život člověka, kterého mám ráda. Dokonce šlechetné, to by mělo stát za uvážení.

Věděla jsem, že kdybych nikdy nepřijela do Forks, nemusela bych teď čelit smrti. Ale i když jsem byla tak vyděšená, přesto jsem toho rozhodnutí nedokázala litovat. Když vám život nabízí sen naprosto za hranicemi vašich největších očekávání, není rozumné truchlit, když nadejde jeho konec.

Lovec se přátelsky usmál a pomalým krokem se přiblížil, aby mě zabil.


Seděla jsem na okenním parapetu chaloupky a vychutnávala si tento krásný den. Sluníčko svítilo    a má pokožka nádherně zářila. Byla jsem dokonale šťastná. Pozorovala jsem  Edwarda a neubránila se úsměvu. Zrovna učil Renesmé hrát na klavír. A byla to první činnost, kterou naše dcera nezvládla okamžitě perfektně. Poprvé od svého narození se musela snažit. Edward zahrál jednoduchou melodii a pokynul jí. Renesmé melodii zopakovala, ale i já nehudebník jsem slyšela několik chyb. Rozesmála jsem se a ona na mě vyplázla jazyk a zašklebila se. Edward ke mně s úsměvem vzhlédl. I když se naše dcera u hraní rozčilovala, neuvěřitelně ji bavilo. Občas dělala chyby schválně, aby pobavila     i nás. Dívala jsem se Edwardovi do očí a poslouchala Nessiinu hru. A pak zničehonic bylo něco špatně. Nedokázala jsem to pojmenovat, ale věděla jsem, že se děje něco hrozného. Zaplavil mě strach. Edward se na mě stále usmíval a Renesmé dál hrála, ničeho si nevšimli. S narůstající  hrůzou jsem je sledovala. Najednou se jejich postavy rozostřily, jako by ztrácely  tvar. Zprůhledněly. Chtěla jsem křičet, skočit k nim, ale nedokázala jsem se pohnout. Edward i Renesmé zmizeli a kolem mě se rozprostřela černá tma…

Prudce jsem se posadila. Hlavou mi projela taková bolest, že jsem se zhroutila zpět do postele. Pomalu jsem otevřela oči a rozhlížela se kolem sebe. Ležela jsem v posteli v neznámém anonymním pokoji. Typické nemocniční lůžko, v podobných pokojích jsem jako člověk byla docela často. Ale co tu dělám teď? Jsem přeci upír, nemůžu být v nemocnici. Posadila jsem se a opět mě skolila bolest hlavy. To není možné! Mě hlava už bolet nemůže. Zvedla jsem ruce, abych si promnula spánky. Jedna ruka se ale odmítala pohnout. Podívala jsem se na ní a strnula zděšením. Moje pravá ruka byla připoutaná k posteli a do žíly na předloktí jsem měla napojenou hadičku. Jak někdo dokázal propíchnout mojí kůži? Co se to tady děje? Nedokázala jsem si vzpomenout, jak jsem se sem mohla dostat. Poslední, co jsem si pamatovala, byl Edward a Renesmé… Teď jsem se opravdu vyděsila. Kde jsou? Kde je můj manžel a naše dcera? V přemýšlení mě rušilo protivné pípání, které se zrychlovala. Bezděčně jsem se podívala po jeho zdroji. Zaklonila jsem hlavu a pípání na okamžik umlklo. Za mou postelí byl monitor a na něm čísla, nějaká křivka a animované srdíčko, které se objevovalo a mizelo, a vedle něj měnící se číslo. Nyní prudce stoupalo - 76, 80, 88, 95, 104... Ten monitor snímal a ukazoval můj tep. To ale není možné, moje srdce už více než rok nebije! Jakoby na protest jsem však cítila jeho splašené údery v hrudníku. Co se to jen děje?!

Dveře do pokoje se otevřely a vstoupil Carlisle. Díval se do nějakých papírů, které držel. Byl to Carlisle a zároveň nebyl. Byl snad ještě bledší než obvykle, pod očima temné kruhy a celkově vypadal velmi vyčerpaně, unaveně, ztrhaně. Úplně jinak než včera večer. Bylo to vůbec včera večer? Jak dlouho tu vlastně jsem? Cítila jsem, jak moje srdce zase zrychluje a monitor pípá také rychleji, znělo to naléhavě. Carlisle se na mě podíval.

,,Carlisle,“ vydechla jsem s úlevou. On mi to jistě všechno vysvětlí. ,,Carlisle, co se děje? Kde je Edward a Renesmé? Jsou v pořádku?”

Carlisle na mě zíral s otevřenou pusou. Papíry, které před chvílí držel se rozletěly po pokoji. Promnul si oči a zase se na mě podíval. Překvapeně zamrkal. Kdybych se tak nebála o manžela a dcerku, musela bych se mu smát. Ale pak ve mně hrklo a srdce opět vynechalo. Jeho oči. Díval se na mě překvapenýma, unavenýma, modrýma očima.

,,Isabello, to je… my už nedoufali. Nikdo už si nemyslel… To je zázrak!” Rychlými kroky přistoupil     k mé posteli. Prošel skrz sluneční paprsek a jeho kůže nezářila. Nechápala jsem už vážně vůbec nic.

,,Isabell, to je báječné, že ses probrala. Jak se cítíš? Hned zavolám Charliemu. Zblázní se radostí. Vážně, to… Dávno jsme ztratili naději. Zázrak, jinak se to pojmenovat nedá…” drmolil Carlisle. Obestupovala mě beznaděj a zoufalství. O čem to mluví? Co se to sakra děje?

,,Carlisle, já nic nechápu! Co se stalo? Proč tu jsem? Kde jsou Edward a Renesmé? A ostatní? Jsou všichni v pořádku? A… jakto, že mi bije srdce?”

Carlisle zmateně zamrkal a díval se na mě tak zvláštně, s obavami a obezřetně.

,,Isabello, měla jsi nehodu. No,vlastně mě nepřekvapuje, že si to nepamatuješ. Srazilo tě auto. Edward,” na chvíli se odmlčel a když pokračoval, jeho hlas byl prodchnutý bolestí. ,,Edward se tě pokusil zachránit, odstrčil tě, ale nestačilo to. Ta dodávka vás srazila oba…”

Pípání na monitoru zase zrychlovalo a já se snažila, opravdu jsem se moc snažila, si na cokoliv vzpomenout. Nedávalo to žádný smysl. Byla jsem ještě zmatenější a hrůza, kterou jsem cítila, se nezadržitelně stupňovala. Věděla jsem, že se blížím k hysterii, ale bylo mi to úplně jedno. Na tom vůbec nezáleželo. Na mě nezáleželo. Celý můj život, má existence - to nebylo vůbec podstatné. Snažila jsem se promluvit, znovu se zeptat na Edwarda a Renesmé, protože to na nich mi záleželo. To oni byli důležití. Jenže jsem nedokázala promluvit, z úst mi vycházely jen zoufalé vzlyky.

Carlisle si sedl ke mně na postel a vzal mě za ruku. Jeho ruka byla teplá, ale to mě už nemohlo překvapit. V tu chvíli mi to bylo opravdu jedno. Celou myslí jsem se upínala jen k manželovi a dceři.

,,Je mi to tak líto, Isabello. Nikdo z nás už nepočítal s tím, že procitneš. Za týden to bude rok od té nehody. Celou tu dobu jsi byla v komatu. Podstoupila jsi spoustu operací, ale tvůj stav se už dlouhou dobu neměnil. Nedokázali jsem určit přesnou příčinu komatu - nereagovala jsi na žádné vnější podněty, ale tvůj mozek vykazoval takřka normální aktivitu. Všichni už přestali doufat, jen tvůj otec ne. Říkal, že jsi silná, že to dokážeš. Každý den tu s tebou hodinu sedí, čte ti, pouští hudbu. Má tě tak rád. Tvoje maminka denně telefonuje a ptá se na tvůj stav. Nemůže sem moc jezdit, víš, a mrzí jí to. Ale musí se starat o miminko. Měl by ti to říct někdo z rodiny, ale potřebuješ se uklidnit. Máš brášku. Je mu pět měsíců a jmenuje se Nicolas. Tvoje maminka měla takové výčitky, že tě kvůli němu zanedbává.” Hladil mě po ruce a vyprávěl dál. O spolužácích, kteří za mnou dříve chodili, o počasí, o chodu nemocnice. Ale já ho vůbec nevnímala. Proč mi neřekne        o Edwardovi? Nic nedává smysl. Nabývala jsem přesvědčení, že tohle je jen noční můra. Strašný sen, ze kterého se musím probudit. Ale upíři přeci nespí! Nemůžou mít sny ani noční můry. A pak, jako by poslední kolečko strojku zapadlo na své místo, uvědomila jsem si tu hrozivou realitu. Nejsem upír a Carlisle očividně taky ne. Ale jak je to možné? Co se jen mohlo stát? Donutila jsem se uklidnit natolik, abych mohla promluvit.

,,Edward,“ zašeptala jsem. Carlisle mi stiskl ruku a v očích se mu usadila bolest.

,,Edward, můj syn… zachoval se jako hrdina. Kdyby tě neodstrčil, tak dodávka by tě úplně rozmačkala. On… je na tom jinak než ty. Jeho zdravotní stav byl špatný už před tím, před tou nehodou. Víš, Isabello, moje rodina, my všichni jsme nemocní. Máme anemii, jednu z nejtěžších forem. Proto jsme tak bledí,” smutně se usmál. ,,Proto se tak často stěhujeme, vždy k nemocnici, kde zrovna probíhá výzkumná léčba. A Edward byl… byl na tom předtím vážně špatně. Skoro týden nezvládl ani chodit do školy. Přesto tě dokázal zachránit. Ani jsem nevěděl, že spolu chodíte. Víš, je těžké ti to říct, bojím se, že tě zase rozruším. Ale jak se na tebe tak dívám, nemůžu ti o něm lhát. Edward se probral už dávno a přesto na tom byl vždy hůř než ty. Je ochrnutý, poškození páteře     v úrovni Th 4, je paraplegik. A úraz hlavy spojený s tkáňovou hypoxií způsobil apalycký syndrom. Promiň, takhle tomu asi nerozumíš. No, Edward nemůže chodit, jeho nohy ochrnuly, ale na tom vlastně ani nezáleží. Při té nehodě si zranil hlavu, jeho mozek neměl dostatek kyslíku a nezvládnul to. Je nevratně poškozený. Edward může jen ležet, střídá se u něj spánek a bdění, dokáže hýbat očima a otáčet hlavou, ale… nevnímá nic a nikoho kolem sebe…”

Snažila jsem se zůstat v klidu, potřebovala jsem přemýšlet, ale nedokázala jsem to. Propadla jsem hysterii, plakala jsem a křičela. Vůbec jsem nevnímala, co se děje kolem a bylo mi to úplně jedno. Jak jen se tohle mohlo stát? Nemůže to být pravda, prostě  nemůže. Celé tohle šílenství je holý nesmysl. Jsem vdaná za Edwarda, máme dceru, jsme nestárnoucí upíři a my i celá naše rodina jsme šťastní. To je realita, to je můj pravý život. Tahle hrůza kolem mě se skutečně neodehrává, to zkrátka není možné! Zmítala jsem sebou na lůžku a ignorovala Carlislea i ty další, kteří tu najednou byli. Necítila jsem ani injekci, jen její uklidňující účinky a nastupující tmu…

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Marvi

16)  Marvi (16.11.2011 10:30)

Myslím si že tohle bude ještě hodně zajímavé

Evelyn

15)  Evelyn (09.11.2011 13:14)

Jůů, Veru, přeji příjemné čtení Zrovna se mi podařilo prolomit zákaz jakýchkoliv stránek s nezdravotnickou tématikou, tak mám teď dvojnásobnou radost

Twilly

14)  Twilly (09.11.2011 12:01)

Tak jo a jsme zase na začátku, a ještě jakém!!!

13)  mišel (02.11.2011 14:27)

pořád báječný a čím dál tím lepší.

Tammy

12)  Tammy (01.11.2011 15:32)

Tak jo, když to sem přidávají, aby jsme zavzpomínali, tak já jsem si vzpomněla, že jsem nepřidala žádný chválo zpěvy , a tak tedy - je to fakt supr!!! Před rokem i teď je to prostě úžasně originální!

julie

11)  julie (01.11.2011 13:02)

Evelynko,tohle je jedna z nejkrásnějších věcí,které jsem četla bez dechu už,když jsi ji tveřejnila prvně a strašně ráda si ji přečtu znovu.

Lia

10)  Lia (28.10.2011 22:41)

zajímavý nápad :) uvidím, jak se to vyvine dál

Evelyn

9)  Evelyn (23.06.2011 18:07)

Anne, klidně si to celé stáhni Mně by se u tak dlouhé povídky taky nechtělo sedět

AnneCullen

8)  AnneCullen (23.06.2011 18:03)

Ještěže funguje brajglení! Díky tomu jsem si vzpoměla, že ty jsi autorem táhle... geniální povídky. U těhlech perfektních povídek si říkám, že by autorky měly dát dokončenou povídku ke stažení :D Protože sedět u toho každý den není zdravý... :D

Rire

7)  Rire (23.05.2011 21:39)

Konečně jsem si našla čas přečíst si Jinou realitu. A musím konstatovat, že jsem ohromena. Ne, to je slabé slovo. Tohle je prostě síla. Nemůžu dýchat, nemůžu mluvit, nemůžu skoro nic. Jen musím jít číst dál. Evelyn, skvělý nápad. Krása.

Janeba

6)  Janeba (12.11.2010 11:19)

Tak a pomalu se začínám děsit toho, co sis to na nás připravila! Mám snad jedinou výhodu a tou je, že můžu číst dál, protože to máš už dopsané! Díky!

5)   (13.09.2010 07:14)

Jááá... ne... cítím se asi tak nějak jako Bella, akorát se nemůžu hýbat ani mluvit
Pááááááááni... Pomóóóc, já už musím do školy a strašně chci číst dááál

Alorenie

4)  Alorenie (12.09.2010 09:05)

ÁÁÁÁá to snad ne!
Úžasná kapitola, mimochodem :D

Linfe

3)  Linfe (27.07.2010 09:41)

Jaj tuhle kapitolku už jsem jednou četla, ale neměla sem sílu pokračovat, protože jsem se o ně hrozně bála. Edward ochrnutý a člověk? Bella....no nic jdu znovu sebrat odvahu a skusím další kapitolu

Ree

2)  Ree (26.07.2010 23:23)

Slavnostně prohlašuji, že mi o víkendu byla důrazně doporučena tvá povídka. Teď nevím, jestli mám být ráda nebo ne. Je to naprosto úžasné, Hani. Ten nápad je hrozně originální a dokonalý. Jenom nevím, jak po tomhle dokážu usnout.

Popoles

1)  Popoles (28.04.2010 00:27)

Tak já Ostuda, se konečně dostala k této povídkce. A hned první kapitolou jsi mne chytla do svěráku zvědavosti, takže se řítím hned dál... :)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek